Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní poblouznění - 4. kapitola

03.10.2010 (18:15) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2538×

Probudil mě bubnující déšť, jenž se snažil roztříštit okno. V mém krku mě cosi šimralo, zakašlala jsem, ale pocit přebýval. Uvědomila jsem si, že se celá třesu zimou, přitáhla jsem si deku více ke krku, ale ani to nepomohlo. Konečně jsem otevřela oči. Opět v té díře. A sama.

Podívala jsem se na okno a nepřivítala déšť, tentokrát se mi nelíbil ani trochu. Rozhodla jsem se něco udělat s tou zimou. Odhrnula jsem pokrývku a na těle ucítila lepící se, stále mokrou látku, jak studí na kůži. Pořád ještě neuschla. Vstala jsem a došourala se do koupelny, kde jsem zalezla pod vařící vodu, ale ani ta mi od zimy nepomohla. Obalila jsem se ručníkem a v pokoji na sebe narvala všechno možné oblečení. Zima trošku ustála, ale pořád jsem se třásla jako osika.

Došla jsem znovu ke dveřím a zastavila se. Když jsem šla do koupelny, byly zavřené, Charlie mě musel chodit kontrolovat. Teď jsem si zhnuseně odfrkla, na to jsem sílu našla. Prudce jsem otevřela dveře a zdupala schody dolů. Chtěla jsem Charliemu ukázat své znechucení, ale on nikde nebyl.

Na kuchyňském stole ležel lístek se vzkazem.

Jsem v práci.

Táta

Najednou ze mě opadla ta nechuť, Charlie byl pryč. Konečně jsem měla plnou svobodu bez skrývání. Poprvé za tu dobu se mi uvolnila ta zátěž na hrudi. Cítila jsem se pořád mizerně, ale psychicky lépe.

Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu jako včera, ale tentorkrát v kuchyni napanovalo žádné úděsné ticho. V celé místnosti byl hmatatelný pouze můj hlad, metaforicky řečeno. Nejedla jsem tak dlouho. V LA jsem jsem se necpala každou hodinu; pro mě žádný zaběhnutý systém stravování neexistoval, jedla jsem, když jsem mohla, přesněji řečeno musela.

Prohledala jsem všechny skříňky ve snaze něco najít. Všechno ovšem zelo prázdnotou, otevřela jsem dvířka ledničky v domění, že tady snad něco bude. Bylo, ve spodní poličce byl jogurt a nějaké jídlo v miskách. Zakroutila jsem hlavou, na tohle jsem já zvyklá nebyla. Natáhla jsem se po jogurtu a snědla ho. Hlad mi ovšem nezahnal.

Mračila jsem se na celou kuchyň, jako kdyby za to mohla ona.

S povzdechem jsem se otočila k oknu, abych se podívala na déšť, nebo-li abych si svou náladu ještě zhoršila. Stal se ovšem přesný opak. Za rychle padající kapky deště jsem viděla stojící stříbrné auto. Rozmazaný vzhled řidiče mě kopl do očí i z dálky. Hrklo ve mně.

Otočila jsem se ke vchodu a utíkala ke vchodovým dveřím. Byly zamčené, takže jsem na ně narazila. Zakňourala jsem bolestí a ucouvla; klíč byl naštěstí v zámku. Shlédnutím na klíčovou dírku jsem si všimla, že nejsem obutá. „Sakra,“ mumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem dupala po schodech nahoru.

Na podlaze jsem nasadila kecky a vylétla zpět z pokoje. Těsně před schody jsem se zastavila a obrátila se do koupelny. V zrcadle jsem zhodnotila svůj vzhled a zamračila se. Vlasy jsem měla rozcuchané. Zima mi byla pořád, tudíž jsem si nechala několikavrstvé oblečení na sobě.

Opět jsem prolétla dveřmi od koupelny a pádila ze schodů. Pár posledních jsem přeskočila, jelikož jsem zakopla a sletěla dolů. Dopadla jsem na ruce, přetočila jsem se na záda a klela, dokud mi v dlaních nepřestala pulzovat bolest. Vstala jsem a dobelhala se ke dveřím. Odemkla jsem a vytáhla klíč ze zámku.

V noze mi pulzovala bolest, ale to nadšení bylo ještě větší, a tak jsem se to raději snažila ignorovat. Přijel. Myslela jsem si, že ho pravděpodobně už nikdy neuvidím, ale byl tady. Radost se mi rozlila po celém těle.

Otevřela jsem dveře a teď už pomaleji nastoupila. Nechtěla jsem do auta skočit přehnaně nadšeně, doufala jsem, že dnes to nedopadne jako včera. Musela jsem se ovládat.

Neptala jsem se, jestli můžu nastoupit, protože proč jinak by stál před mým domem, ale v té atmosféře jsem si připadala jako nezvaný host. Dosedla jsem do sedadla a zabouchla za sebou dveře. Stočila jsem svůj pohled na Edwarda, ale on se díval před sebe. V pozici, ve které teď byl, setrval dlouho, takhle seděl, i když jsem ho dnes poprvé viděla z okna. Trošku mi to nahnalo strach.

Zkoumala jsem jeho tvář z profilu. Jeho rysy byly dokonalé, vše na něm bylo dokonalé a neskutečné. Doslova. Tentokrát mrkal, ale opět nedýchal. Říct, že mě to ani teď neděsí, by byla lež. Rty měl stáhnuté do úzké linky a čelist zaťatou. Očima hleděl do dálky, ale současně jimi byl někde jinde.

Rychlým pohybem nastartoval a otočil se do protisměru. Ten pohyb mě opět vyděsil, ale prozrazovalo mě jen mé srdce. Když jsem od něj, alespoň na kratinký moment, dokázala odtrhnout oči, rozhlédla jsem se po krajině, kudy jsme projížděli.

Edward rychle prosvištěl Forks a uháněl pryč, směrem k Port Angeles. Ta rychlost se mi líbila, byla jsem na ni zvyklá, přestože bych od tohoto auta takovou rychlost neočekávala. Vjeli jsme do nudného pásu zeleně, tak jsem se trupem i očima vrátila zpět čelem k řidiči, jenž byl pořád ve stejné pozici. Absolutně nic se nezměnilo, ani na jeho výrazu, ani na jeho pozici.

O tom už jsem pochybovat nemohla. Všechny jeho zvláštnosti byly extrémní až moc. Ale proč se vyptávat, když je mi s ním dobře a tím bych ho pouze donutila odejít? V jeho očích jsem za poslední dny viděla tolikrát touhu. Ne touhu po mně, ale touhu po něčem jiném. Mohla jsem si pouze nalhávat, že jeho touha po mně je větší než touha mě zabít, ale něco mě nutilo mu věřit. Zrovna v tento moment jsem mu věřit musela. Věděla jsem, že mě neveze hluboko do lesů? Ne. Ale já mu věřila.

Ruku, kterou jsem měla položenou na stehně, jsem posunula blíže k němu, ale než mohla opustit sedadlo, zastavila se. Hádala jsem, že se už musí pohnout. Každou novou sekundu jsem si říkala 'teď', ale pohyb nepřišel. Občas pouze přeřadil a rukama ovládal volant, ale jinak pohyb zcela omezoval.

Díky jeho zběsilé jízdě se před námi naštěstí brzy objevilo Port Angeles. Pokoušela jsem se příjít na něco, kam by mě vzal, ale nic mě nenapadalo. Vjel do města, ale nepokračoval dál, zajel do centra. Zastavil v nějaké ulici a vypnul motor.

Konečně se na mě podíval. Ústa se mi roztáhla do širokého úsměvu, vpíjela jsem se očima do jeho a on dělal to samé. Koutky mu zacukaly a nakonec se mu roztáhly do menšího úsměvu. Toužila jsem se ho dotknout, ať už ho jen pohladit po ruce nebo obejmout, ale nechtěla jsem udělat nic, co by ho donutilo odjet.

Další chvíle bezčinného zírání opět nastala. Dnes měly jeho oči barvu tekutého zlata. Zmateně jsem nakrobatila čelo, všiml si toho. Úsměv mu zmizel a očekával, že něco řeknu. Tvrdě zatnul čelist a vypadal, jako kdyby se v duchu proklínal. Pocítila jsem vlnu viny a pokoušela se přijít na něco, čím bych mu dokázala, že na tom nesejde.

Tvář jsem upravila do neutrálního výrazu a zvedla ruku. Záhy jsem svého počínání litovala, ale bylo pozdě, ruku jsem měla zvednutou. Díval se mi přímo do očí, mé ruky si už ale musel všimnout. Nadechla jsem se a vzduchem jí posouvala směrem k jeho obličeji. Ruka se mi třásla, ne zimou, ale nervozitou. Jak se má ruka přibližovala, tak se i zpomalovala. Na paži jako bych měla několik kilogramů, ale pokračovala jsem. Pár centimetrů před jeho kůží jsem se skoro zastavila.

V jeho očích jsem viděla strach, ale ani to mě nezastavilo. Posbírala jsem poslední zbytky odvahy a přitiskla ji na jeho tvář. V ten samý moment, co jsem ji přiložila, zavřel oči. Studená kůže mě tentokrát nedonutila odložit dlaň. Cítila jsem tlak, jak se o mou ruku nežně opřel a opět jsem se usmála. Palcem jsem mu přejela po čelisti a měla chuť mu vtisknout polibek.

Zvedla jsem i druhou ruku a položila mu ji na druhou tvář, strach jsem už neměla, takže mi to tak dlouho netrvalo. Jen co ucítil můj dotek, otevřel oči a varoval mě jimi. Na jeho varování jsem nedbala. Rty jsem k jeho přibližovala snad ještě pomaleji než poprvé svou dlaň, ale nakonec už se vzdálenost zmenšila na pár centimetrů.

Stačil centimetr a políbila bych ho, ale on uhnul. Vysmekl se mi a vystoupil. Já zůstala v té pozici a do očí se mi nahrnuly slzy. Slzy smutku, vzteku, nevěděla jsem. Bylo to všechno až příliš komplikované.

Na mé straně se otevřely dveře, nadechla jsem se a posadila se do normální polohy. Zatnula jsem čelist, abych alespoň trochu zatlačila slzy. Vzlykat před ním jsem si nepřála, navíc mi to přišlo hloupé. Mrkla jsem a vystoupila. Nevzhlédla jsem k němu, bála jsem se, že by mi něco viděl na očích.

V autě mi bylo příjemně, ale na otevřeném místě mi opět naskočila husí kůže ze zimy, obejmula jsem si pažemi hrudník a příjížděla dlaněmi po pažích, abych je zahřála. Jeho kroky mě následovaly, za chvíli jsme si šli bok po boku. On byl ve velení, netušila jsem, kam jdeme, dokud mi neotevřel dveře a já konečně zvedla hlavu.

„Restaurace?“ otočila jsem se překvapeně na něj a všechno ostatní ze mě opadlo. Jakmile jsem mu opět pohlédla do očí, zčervenala jsem. Něco v jeho očích mě nutilo rudnout. Fascinovanost, překvapení, nic nedominovalo, byly to spíše smíchané pocity. Uvědomila jsem si, že je to poprvé, co jsem na něj promluvila.

Zastavil a já ustoupila od dveří, protože to vypadalo, jako když už nemá chuť jít dovnitř. „Chceš jít někam jinam? Myslel jsem, že by ses ráda najedla.“ Zněl zmateně.

Zakroutila jsem hlavou a pousmála se. „Jen mi to přišlo podivně normální.“ Otočila jsem se zpět a prošla doposud otevřenými dveřmi. Uvnitř bylo teplo, sundala jsem si ruce ovázané kolem hrudníku a nechala je volně viset kolem boků.

Kroky jsem zpomalila, až jsem zastavila a počkala na Edwarda. Restaurace byla poměrně prázdná, až na pár obsazených stolů. Edward mi pokynul, abych šla za ním do zadní části k boxům. Zavedl mě do jednoho z nich a posadil se naproti. Odvážila jsem se zvednout hlavu a znovu mu pohledět do očí.

Hlava mi opět klesla dolů a oči se zaměřily na kolena. Pod jeho zkoumavým pohledem jsem se necítila příjemně. Na bradě mě zastudil jeho prst, vyvíjel jím sílu, které jsem nemohla odporovat a tvář opět zvedla.

Odkládal ruku zpět k sobě, vystrčila jsem svou z pod stolu a následovala jeho. Když  zpozoroval mou ruku, svou zastavil. Dlaň jsem nechala doputovat až k jeho a opatrně jsem obě spojila. Na ten dotyk, leč studený, reagovali i motýlci v mém břiše. Chtě nechtě se mi rty roztáhly do úsměvu.

Někdo si vedle stolu odkašlal a já cukla s rukou, čímž jsem ji nedopatřením oddělila od jeho a on svou sundal ze stolu. Smutně jsem ji stáhla a podívala se nakvašeně na rušitele. Byla to servírka, mě nevěnovala ani pohled, celou dobu chtivě zírala na Edwarda. Žárlivost se ve mně probudila, ale tentokrát nabyla většího nutkání skočit té holce po krku. Žárlivost s Jayem se tomuhle nemohla rovnat, žárlit na něj znamenalo dát si studenou sprchu a jít se vyspat s někým jiným, jako to v tom momentu dělal on. Teď mi v žilách kolovala nenávist a touha jí něco udělat se stupňovala. I moje oči musely být šílené, šílela jsem.

„Tak co si dáte?“ zeptala se odporně sladkým hlasem. Za její flirtovní podtón jsem jí chtěla uškrtit, chytla jsem se sedadla a zadívala se raději do stolu.

Na druhé straně se ozval jeho nádherný hlas. „Já nic, Bello?“ zavolal mě jménem. Nikdy mě jménem neoslovil, nikdy jsem mu své jméno neřekla, ale ve Forks jsem asi byla už známá. Mé jméno z jeho úst vyznělo jako dokonalá melodie. V jeho tónu se objevila starostlivost i cit zvaný něha, uvnitř mě se to tetelilo, i když nálada mi zůstala stejná.

Jen jsem vrhla krátký pohled na lístek a objednala si čínskou směs s kolou. Číšnice hodila poslední svůdný pohled po Edwardovi a s kroutícím pozadím odešla, já se za ní dívala s nepřátelským pohledem.

„Co...?“ začal Edward pobaveně, když spatřil můj pohled, ale vyrušilo ho zvonění mobilu. Neochotně jsem ho vylovila z kapsy a podívala se na displej - Máma. Sakra. Chce mi udělit další dávku?  Porovnávala jsem si v hlavě své možnosti. Zvednu jí to, seřve mě, Charlie jí všechno určitě už vyklopil, nebo to nezvednu a seřve mě ještě více. Zasténala jsem.

„Omluv mě,“ omluvila jsem se a vstala od stolu. Šla jsem až do zadní části podniku a přijala hovor, raději jsem si mobil rovnou dala pár centimetrů od ucha.

Očekávala jsem řev, ale bylo ticho. „Bello?“ zeptal se hlas, přiblížila jsem si mobil blíže.

„Ano?“

„Tady máma,“ řekla podivně vřelým hlasem. Nevěřila jsem, že každým momentem nezačne křičet.

„Já vím,“ oznámila jsem jí opatrně.

„Jak se máš?“ zeptala se stejně vlidným a hlasem plným zájmu.

„Do - dobře,“ vykoktala jsem. Pořád jsem jí nevěřila.

„Děje se v té díře něco zajímavého?“ Její hlas se pokoušel o uvolnění, ale teď byla znát její nejistota. Nechuť vůči Forks jsme spolu sdílely.

Zasmála jsem se stejně napjatě. „Ne. Co doma?“

„Nic nového. Plno práce, jako vždycky. Dneska jsem potkala Jaye, byl s nějakými kamarády v kině, voláš si s ním?“ Neschvalovala ho, ale trpěla ho.

„Tak nějak,“ zamumlala jsem neslyšně.

„Bell, pokud chceš jet domů...“ z jejího hlasu odešla nejistota, přešla k věci. „S Charliem to domluvím.“ Vzdala to. Za normálních okolností bych se nemohla dočkat, ale takhle. Teď jsem měla něco, proč tady zůstat a nemohla jsem odjet. I silný magnet by mě neodlákal od něj, protože on byl ten nejsilnější magnet na světě.

„Mami,“ oslovila jsem jí. Řekla jsem to smutně, ale pak jsem se s větší energií pustila do přesvědčování, že si to zasloužím. „To si říkáš matka?“ zeptala jsem se žertovně. „Já příjímám svůj trest a splním ho. Byla to hloupost a já za to ponesu následky. Navíc, nechci Charlieho opustit, je tady sám.“

Překvapilo to nejvíce mě samotnou. Nenáviděla jsem to tu, chtěla jsem vypadnout od Charlieho a stranit se setkání a vše se obrátilo. Způsobil to strach, že odjedu a ztratím ho? Touha byla silnější než rozum.

„Jsi to ty, Bello?“ zeptala se zmateně, jako kdyby o tom skutečně pochybovala.

„Ano, mami. Nikdo mi mozek nevymyl. Jenom mi ten vzduch pomáhá a nechci teď odjet.“

„Dobře,“ pořád zněla nepřesvědčeně.

„Chceš přijet a přesvědčit se na vlastní oči?“ zeptala jsem se jí, ale hned jak jsem to vypustila z pusy, nejraději bych si nafackovala. Doufala jsem, že řekne ne.

„Je tady moc práce,“ zopakovala a já si blahopřála. „Vlastně, musím už končit, jen jsem chtěla vědět, jak se máš. Posílám pusu i Charliemu, zlato. Pa.“ Její mateřský tón mě lehce vykolejil. Moc času jsme spolu netrávily poslední dobou, ale chyběla jsem jí. Pravděpodobně se rozešla se svým přítelem, napadlo mě. Vždycky mě potřebovala pro své dlouhé etapy uzdravování zlomeného srdce. Zalitovala jsem, ale když jsem zahlédla Edwarda, jak pořád sedí u stolu, přešlo to.

Sedla jsem si zpět, jídlo už bylo na stole. Zastrčila jsem mobil do kapsy a podívala se na jídlo. Vypadalo a hlavně vonělo hezky. Měla jsem hlad jako vlk. Jeho pohled byl jiný, opět mě omamoval. Zapomněla jsem na všechno. Možná jsem chtěla něco udělat, ale už jsem nevěděla co.

Tvář se mu změnila, zamračila se. Stejně tak mně, nerada jsem ho tak sledovala. Vpíjel se mi do očí, které působily tak prázdně, jako kdyby do nich vypálil díru. V hlavě mi naskočila bolest, která s další minutou rostla, jak jsem měla nepravidelné dýchání a tlukot srdce.

„Jez,“ protrhl tu chvíli a sklopil oči ke stolu jako já předtím. Zhluboka jsem se několikrát prodýchala, abych získala nadvládu nad sebou. Myšlenky jsem si urovnala a vzpomněla si, že mám hlad. Vzala jsem si do ruky příbor a házela do sebe jídlo, jak nejrychleji to šlo. Popálila jsem si pusu, ale hlad jsem ukojila.

On měl celou dobu hlavu skloněnou a položenou na rukách, jedině jsem mohla upírat pohled na jeho bronzové vlasy, které se tady zdály temné a místy jiskřily. Svým způsobem jsem byla ráda, jeho pohled by mě znervózňoval, ale trápil se a to jsem nechtěla.

Dojedla jsem poslední sousto a postrčila talíř na kraj. Sklenice byla orosená od studeného nápoje, projelo mi hlavou, proč jsem si nedala něco teplejšího, ale byla jsem myšlenkami jinde. Usrkala jsem studeného nápoje, dokud jsem ho nevypila.

Nervózně jsem si pohupovala nohou a čekala, jestli se pohne. U stolu se opět zjevila servírka, propichovala mě pohledem a její oči kouzlem zněžněly, když sklouzla k Edwardovi. Vytáčelo mě to. Chuť majetnicky jí říct, že je můj, sílila, ale udržela jsem se. Prozatím.

Servírka si odkašlala a vjela si rukou do vlasů, aby je rozevlála. Všimla jsem si, že je namalovaná více než předtím, chtěla ho okouzlit a to přede mnou! „Přejete si něco jiného?“ zeptala  Edwarda, který se konečně odkláněl od stolu a hlavu už měl ve stejně výši jako já.

„Ne, zaplatím,“ obrátil se na ni. Z kapsy vystrčil peněženku a vytáhl z ní bankovky. Rukou jsem si sjela na kapsu, ale vzala jsem si v tom zmatku jenom mobil. Vzhledem k tomu, že jsem jedla já, bylo mi trapně. Ta blonďatá holka se na něj krásně usmála a pořád tam stála, očekávala něco dalšího.

Rukou jsem nahmatala kraj sedadla a semkla kolem něj prsty, abych jí něco neřekla. Netoužila jsem řvát po celé restauraci, což bych nejspíše udělala.

„Jdeme, Bello?“ zeptal se Edward podivně chladným tónem. Servírku ignoroval.

Přikývla jsem a vstala. Kolem ní jsme jenom prošli a vyšli ven. Venku mi naskočila husí kůže zpět. Třela jsem si ruku o ruku, abych se zahřála. K autu jsem zamířila ihned, ale všimla jsem si, že Edward zůstal na chodníku, tak jsem se k němu vrátila.

Na tváři měl tvrdou masku. Zkousla jsem si spodní ret. Něco se stalo. Znepokojeně jsem se na něj dívala, ale on se díval do dálky jako dnes ráno. Vyděšeně jsem polkla a znejistila. To každý den musel končit takhle?

Přání, aby se na mě podíval, se nesplnilo, naproti tomu se rozešel neznámo kam. Jeho záda se mi pomalu vzdalovala, rozeběhla jsem se za ním, nezastavovala jsem, dokud nebyl vedle mě. Chůze, kterou šel, byla moc rychlá, občas jsem musela popoběhnout. Při cestě jsem se musela dívat, kam šlapu, jelikož materiál pod nohama se pořád měnil.

Nedokázala jsem odhadnout vzdálenost, kterou jsme ušli, ale z centra jsme byli pryč určitě, mířili jsme někam za město. Zmateně jsem se otáčela zpět a zároveň se s ním snažila držet krok. Svou chůzi nezpomaloval, když jsme vcházeli k přístavu byla jsem už zadýchaná. Přístav.

Edward šel podél přístavu až na konec, kde mola končila, pak svůj krok zvolnil, dokud jsme nedošli dost daleko od přístavu, aby nás nikdo neviděl. Teď jsem mu stačila.

Po strastiplné cestě, kdy se mi v hlavě zobrazovalo plno scénářů našeho budoucího rozhovoru, konečně zastavil a otočil se na mě. Hněv se mu rozprostíral po celém obličeji, vyděsilo mě to. Jeho pronikavý zlobný pohled mi do očí nahrnul slzy a ramena jsem schrbila ve znaku porážky. „Udělala jsem něco?“ zašeptala jsem zlomeně a v krku se mi vytvořil knedlík.

Jeho výraz se změnil na provinilý a i hněv v mu z očí zmizel. „Ty nic. To si nemysli.“ Položil mi ruku na tvář a zavřel oči, tvář mu opět zastínila bolest. Cítila jsem jeho bolest, jako kdyby byla má vlastní. Možná byla má. Bála jsem se tak moc, až mě to bolelo? Zvedla jsem ruku a položila mu ji na hruď. Nechtěla jsem zkoušet jeho sebeovládání, jen jsem musela cítit, že je tady.

„To nejsi ty. Ale já. Tohle není správné.“ Nelíbilo se mi, jak řekl tohle. Nevěstilo to nic dobrého. Říkal to, jako by to chtěl ukončit. Prsty ruky jsem mu semkla jeho oblečení a nepustila, ani jsem to nehodlala udělat. „Bello, prosím. Neztěžuj mi to,“ prosil mě. Tón jeho hlasu mě donutil vzlyknout, otevřel oči. „Ne, prosím. Tohle není správné. Je to pro tvoje dobro, už se nesmíme stýkat.“

Zarylo se mi to do srdce, ale rozkmitalo mi ho. „Proč?“ vyhrkla jsem a vztekala se ublíženě. „Musel jsi mě brát sem, aby jsi mi řekl, že mě nechceš?“ vrčela jsem na něj, ale látku mezi prsty jsem nepouštěla. Věděla jsem, že tahle volba slov není správná, ale netušila jsem, jak to popsat. „Já sama vím, co je pro mě dobré. Možná to ty nejsi, ale mě je to jedno!“ zvyšovala jsem hlas, i když pokaždé jsem se bála, že se mi hlas zlomí.

Vítr mi rozfoukal vlasy a opřel se do nás silně, ale vztek mi koloval v žilách jako adrenalin, nebyla mi zima. Zítra toho možná budu litovat, ale teď je tohle důležitější.

„Nechápeš to!“ také zvýšil hlas, ale spíše bezmocí. „Mohl bych tě zabít, chápeš to?!“ zavrčel na mě. Hněv mu opět zalil oči, které už dávno zčernaly. Jeho slova mi vše potvrdila, ale neodradila. „Nemůžu ti ublížit. Nemůžu ublížit někomu, kdo mi rozjasnil život. Tak mě k tomu nenuť,“ změny jeho hlasu byly bravurné. Žádal mě něžně, láskyplně.

„Ne!“ Nenechala jsem se odradit žádostí jeho poslední věty. Toužila jsem mu říct víc, ale vzlykala jsem. Vzlyky se nedaly kontrolovat, i když jsem se snažila. „Prosím.“ Oba jsme o něco žadonili, přestože oba o úplný opak. „Miluju tě!“ vyhrkla jsem. Nikdy jsem tyto dvě slova neřekla v takovém kontextu. Řekla jsem to mámě i tátovi, ale nikdy nikomu k němuž jsem si musela svůj vztah vyvíjet.

Náš vztah se vyvíjel pár dní, známe se teprve pár dní, ale už mě dokázal zbláznit. Dnes poprvé jsme spolu mluvili, bylo to šílené. Nemohla jsem se zamilovat tak snadno, tak rychle, ale přesto se to stalo. Tenhle svět se mi nelíbil, člověk v něm rychle získával a stejně rychle ztrácel něco, na čem mu záleží. Ačkoliv se mi tenhle svět nelíbil, byl tady on a to stačilo, aby tento svět byl cennější.

Pomocí všech sil jsem potlačila vzlyky, ale občas mi jeden unikl. Dívala jsem se mu zpříma do očí a čekala.

Sundal svou ruku z mé tváře, zavřel oči a mnul si kořen nosu. Zrychleně jsem dýchala a opětovně vzlykala, protože se mi to nelíbilo. Nesměl uvažovat, ve své mysli rozvažoval, co je dobré a co je špatné, kdyby měl vybrat podle tohohle, bylo by to snadné.

Chytla jsem mu látku na prsou i druhou rukou a držela ho pevně. Jedním ladným pohybem by mě dokázal odstrčit. Přitiskla jsem se k němu pevněji, protože slovo láska, u nás mělo jiný význam. Význam, za který jsem odhodlaná bojovat.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní poblouznění - 4. kapitola: