Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Leukémička - 3. kapitola

11.01.2013 (21:15) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3110×

3. kapitola

Edward s Alicí se zdrželi na pár hodin – stále bylo o čem mluvit, a kdybych je nevyhnala, byli by tu se mnou pořád. Bavila jsem se. Skoro jsem i zapomněla, že jsem v nemocnici. S nimi to je lehčí.

Uteklo to rychle. Někdo z Cullenových se vždycky zastavil k nám domů, kolikrát tam bývali celé odpoledne. Táta si je okamžitě oblíbil a táhl s nimi za jedno. Začínala jsem mít pocit, že se na mě spikli. Každý z nich se mi snažil vnutit myšlenku, co mi v hlavě běhala často. Vždycky jsem je odbyla nějakou peprnou poznámkou. Jedno jsem si nechávala pro sebe. Chtělo se mi začít chodit do školy, zapadnout mezi normální lidi. A jako bonus – několik lidí ze školy jsem už znala.

Rozmýšlela jsem nad tím, jestli bych se s tím měla někomu svěřit.

Co mě překvapilo? To, že k nám Edward chodil více oproti ostatním, tím docílil i toho, že jsem si s ním rozuměla až nepřirozeně moc. Dokázal se vžít do mých pocitů, do mé role.

„Chtěla bych začít znovu studovat,“ přiznala jsem se jednoho odpoledne, kdy byl zrovna u nás. Seděla jsem na posteli v tureckém sedu a on na mé židli proti mně. Viděla jsem mu přímo do obličeje, mohla jsem si to patřičně užít. Někdy jsem si říkala, jestli mě už nešálí zrak, jeho oči často měnily odstín barvy, ale neptala jsem se ho na to.

„Trvalo ti to,“ mrkl na mě s úsměvem.

„Netrvalo, mám to v hlavě už dýl,“ vyplázla jsem na něj dětinsky jazyk. „Jen jste mě popostrčili. Mimochodem, díky.“

„Není za co. Dokázala bys začít od druháku? Já jen, že Alice je také v druhém ročníku a mohla by ti pomáhat. Já bych tě mezitím i něco doučil, pokud bys měla zájem.“ Na minulé škole jsem skončila s nedokončeným prvním ročníkem, copak můžu začít od druháku? Vždyť mám mezery.

„Od druháku? Mám za sebou půl roku prváku, to nejde…“ kroutila jsem záporně hlavou.

„Všechno jde. Hele, máš čas, já ti pomůžu a uvidíš, že to zvládneš.“ Přešel ke mně, sedl si na postel hned vedle a začal zkoumat knihu, ležící u mých nohou.

„Nepřijmou mě do druháku,“ zaprotestovala jsem znovu.

„Přijmou,“ zasmál se. Otázky jsem raději dala stranou – ovšem ne všechny. „Prý tě adoptovali. Co se stalo s tvými rodiči?“ Isabello, ty jsi tak tupá!

„Zemřeli při autonehodě, byl jsem malý, moc si z toho nepamatuji. Carlisle a Esmé adoptovali mě a sestru Alici, když nám bylo devět. Do té doby jsme byli v sirotčinci v Seattlu.“ Takže Edward a Alice jsou opravdu sourozenci? Mají rozdílnou barvu vlasů…

„Ale vždyť Alice -“

„Alice se narodila rok po mně, ale máma ji čekala s někým jiným. Já a Alice máme jiného otce,“ vysvětlil mi dřív, než jsem se stačila zeptat. Ještě chvilku a začne mi nahánět strach.

„Je mi to líto.“ Sklonila jsem hlavu a zareagovala tak na ztrátu jejich rodičů.

„Nemusí. Je to dávno, smířil jsem se s tím. Carlisle a Esmé mi rodiče plně nahrazují a jsem šťastný.“ Ucítila jsem letmý dotyk na mých zádech. Projelo mnou napětí a mráz mi šel po zádech.

„Máš tak ledové ruce,“ pronesla jsem do pár minutového ticha, při němž jsem pozorovala povlečení.

„To se ti jen zdá, Bello. Jsi dlouho v teple, já ne. Naše kůže je jinak stejné teploty,“ snažil se o vysvětlení. Nezdálo se mi to, ale mlčela jsem. Opět.

„Nebudu tu dlouho,“ zašeptala jsem. Třebaže to ví, chtěla bych mu to říct sama.

„Co to říkáš? Já jsem ten, co tu dlouho nebude. Ty jsi tu doma,“ zasmál se a rukou mě objal kolem ramen. Lehce jsem se o něj opřela. Bylo mi fajn, po dlouhé době.

„Takhle jsem to nemyslela,“ řekla jsem, „rakovina se šíří. Napadá kmenové krevní buňky. Stačí lehká chřipka… A když ne to, je to otázka času, za jaký se rozšíří po celém těle.“ Přitáhl si mě blíž, já si položila ruku na jeho koleno.

„Nechala jsi to zajít moc daleko. Přeci jsi mohla pokračovat v léčení…“ Zvedla jsem ruku. Pochopil mě a nedořekl to.

„Léčba byla beznadějná. Je to je ztráta posledního času, co můžu strávit jinak, než u záchodu nebo v posteli. Vidíš?“ Vyhrnula jsem si rukáv nad loket a prstem ukázala na loketní jamku. Bylo tam posázených mnoho červených teček a jizev. Edward ztuhl. Pozvedla jsem hlavu a párkrát zamrkala. Jeho oči měly uhlovou barvu.

„Bello, já… musím jít, promiň. Uvidíme se brzy.“ Zvedl se, natáhl se pro bundu a už jsem ho neviděla. Pozorovala jsem práh dveří, přes který před chvílí přešel. Co jsem udělala? Opět jsi to celé zvorala, Bello!

Charlie se vrátil z práce pár minut před večeří, takže jsem mu jen ohřála jídlo, udělala kávu a mohla jít spát. Únava na mě padla během pár minut. Tak, jako to bylo každý večer. Zapadla jsem do koupelny, dokud byla volná, a dala jsem si pořádnou sprchu. Vlasy jsem si sušit nemusela, díky tomu, jak jsem je měla krátké. Vyčistila jsem si zuby, oblékla se do pyžama a do postele už jsem šla v polospánku.

V noci jsem měla divný pocit, že něco vrže. Nechala jsem to být s tím, že to je podlaha, ta taky běžně vrzala.

Měla jsem sen. Byl stejný jako tehdy v nemocnici. Vždy, když onen člověk promluvil, nikdy se nepředstavoval ani ho nikdo neoslovoval, jeho jméno mi bylo i nadále skryto.

…

Dalšího dne jsem se probudila sama, bez dočinění okolí. To se mi nestalo už dlouho, vždy mě něco probudilo – ať už to byla máma, Phil, kočka na střeše, táta, budík, esemeska, doktoři anebo někdo z Cullenových. Ti byli v poslední době jediní, kteří mě viděli vstávat. Dávala jsem si načas, spánek si prodlužovala do pozdních poledních hodin. Jako dárek mi byla dána vyspělost, tu jsem si v Phoenixu nezasloužila – sluneční paprsky mi padaly do pokoje už nad brzkým ránem, oproti tomu tady, kde byla obloha permanentně pokryta šedým baldachýnem, se to stávalo zřídka.

Můj pohled skončil na budíku položeném na nočním stolku. Devět hodin. Netušila jsem, v kolik hodin jsem zamhouřila oči, ale na to, v kolik jsem vstala, byla jsem plná energie, mohla bych ji rozdávat.

Rychle jsem vyskočila na nohy, což byla chyba, ztratila jsem rovnováhu, a kdybych se nezachytila zdi, skončila bych buď zpátky v posteli, nebo, bohužel pro mě, na tvrdé zemi. Posbírala jsem si svou vlastnoručně rozsypanou koordinaci a vyšla z pokoje. I na chodbě panovalo hrobové ticho, přerušující jen praskající dřevěná podlaha pod mými kroky. Přešla jsem ke schodišti, hodila pár pohledů přes zábradlí dolů a zašklebila se. Vzala jsem to schod po schodu dolů a rozhlédla jsem se do jídelny a následně do obýváku. Nikde nikdo nebyl, dokázalo to tak moje tušení o tom, že Charlie odjel na ryby s Harrym Clearwaterem, postarším pánem z rezervace La Push.

Otevřela jsem lednici a zkoumavě do ní nakoukla. Kupodivu nebyla prázdná. Nebyla sice nějak extra přeplněná, ale na vykrmení dvou hladových krků alespoň na dva nebo tři dny to rozhodně stačilo.

Charliemu jsem vařila já. Ne že bych pochybovala o jeho dovednostech, ale chlap v kuchyni nevěstí nic dobrého. Zkušenosti.

Z lednice jsem nakonec vytáhla krabici mléka a cereálií. Klasická každodenní snídaně, po ránu jsem nemívala moc chuť udělat ze snídaně kuchařské veledílo. Charlie chodíval do práce brzy, dřív než jsem se já probouzela, a tak jsem mu snídani připravovala večer, i přes jeho ukecanost o tom, že se nají v práci. Doma mě pořád někdo obskakoval. Pár pokusů o to objevit se u plotny už bylo a všechny dopadly stejně – vyhoštěním z kuchyně. To je jeden z důvodů, proč jsem mu vařila, bavilo mě to. Ten další byl, že sám měl s teplým obědem nebo večeří problém.

Když jsem se nasnídala, uklidila téměř celý byt a udělala oběd, najednou jsem neměla potuchy, do čeho píchnout.

Z nudy, kterou jsem trávila na posteli v posteli s knížkou v ruce, která byla mimochodem jen metafora, se mé myšlenky stočily daleko jiným směrem. Ke Cullenům. K Edwardovi. Stále mi nešlo na rozum, jak může někdo jako oni – jako Edward, trávit čas s někým, jako jsem já. U Jaspera s Alicí nebo Rosalie s Emmettem by se to dalo jakž takž pochopit, ale u Edwarda? Neměl holku a vzhledem k jeho… dokonalému, přímo božskému vzhledu, nebylo pochyb, že o něj stojí každý dívka či žena v jeho okolí. Měl by vymetat bary a kluby, svádět holky… Začínala jsem uvažovat nad tím, že to opravdu dělá jen ze soucitu. Přesto jsem byla ráda. Nemohla jsem si představit lepší společnost – jeho úžasný obličej s lehkými nafialovělými kruhy pod očima jako po neprospané noci. Topaz v jeho očích, který vypadal tak vyrovnaně. Pohyby těla, když si projel rukou ve vlasech nebo se protahoval a jeho svaly se tím napínaly. Sladká vůně, kterou jsem cítila při sobě ještě pár hodin po tom, co odešel… A přesně tohle byl důvod, co mě donutil souhlasit s přihlášením se do školy, měla bych ho na očích víc a nemusela bych tolik namáhat svou fantazii.

Myšlenky o tom, jak dlouhou budu mít možnost se s Edwardem vídat, jsem zastrčila do nejvzdálenějšího koutku v mysli.

Z mého (ne)klidu mě vyrušil až zvonek, linoucí se po celém domě. Ač nechtěně, musela jsem se vydat znovu dolů, doufala jsem, že onen člověk bude trpělivý a chvilku počká. Dávala jsem si pozor na své nohy, na překážky přede mnou, často se tam zjevily zničehonic. Postavila jsem se před dveře, natáhla se po klice na vzdálenost paže a otevřela. Asi jsem byla dost teatrální, když jsem si myslela, že za dveřmi bude stát usmívající se Edward, házející po mně omamující pohledy.

Děkuju moc za komentáře, hezky to popichuje. :)

Mám napsaných pár kapitol dopředu... Ale tenhle týden bych se potřebovala více soustředit na školu, tak jestli byste mě, prosím, tak do víkendu omluvili. Chci mít stále na kontě několik kapitol napsaných, pokud něco vydám, a alespoň vám to pak bude přibývat rychleji. :)

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Leukémička - 3. kapitola: