Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 17. kapitola

19.03.2010 (15:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 885×

Zázračný kelímek.

Edward:

Seděl jsem u Emmy a ona spala. Zase byla unavená. Spala zase druhý den. Zřejmě ta výživa nezabírá tak, jak jsme si mysleli. Bojím se o ní. Hladil jsem jí po vlasech a doufal, že všechno dopadne dobře. Alice mi odmítla říct celou vizi a celé dny je v lese.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi ukázala Alice. Opravdu Emma zemře? Co mám udělat aby nezemřela a nemusela být proměněná? Poslední dobou je šťastná a já jí to nechci kazit. Emma se zavrtěla v posteli a otevřela oči.

„Krásné odpoledne lásko. Jak si se vyspinkala?“

„Dobře, jak dlouho jsem spala?“

„Dva dny, ale netrap se tím, musíš odpočívat a spánek pomáhá,“ odpověděl jsem jí a Emma si sedla.

„Promiň,“ řekla jen a chtěla se zvednout. Během milisekundy jsem jí držel v náručí a běžel s ní do koupelny. Sklonila se nad mísou a vyzvracela žaludeční šťávy. Povzdechla si a já jí pomohl se postavit. Vypláchla si pusu a já jí odnesl zpět do postele.

„Emm, je to horší než předtím?“

„Ano je,“ odpověděla. Je to divné, dávali jsme jí výživu a ona je přesto zase slabá jako párátko.

„Co já s tebou budu dělat. Nenapadá tě něco, co by ti mohlo pomoct?“ zamyslela se a mezi očima se jí udělala vráska.

„Netuším, Edwarde,“ odpověděla a koukla na mě.

„Copak chceš?“

„Jsou tady už ostatní nebo mají ještě školu?“

„Jsou dole v obýváku a koukají na nějaký film, proč?“

„Já bych chtěla do kolektivu,“ zaprosila a usmála se na mne. „Prosím.“

„Dobře, ale oblékneš se, ano?“

„Ano.“

„Lež a ani se nehni. Donesu ti něco na sebe.“ Kývla a já zmizel v šatně.

„Vem mi tlusté ponožky,“ křikla z postele a já běžel zpět s županem, ponožkami a Barborkami.

„Pomůžu ti,“ řekl jsem. Ona si nandala v sedě župan a uvázala nad bříškem a já jí obléknul ponožky a obul bačkorky. Vzal jsem jí do náruče a opatrně snesl dolů.

„Emmo, to je taky dost, že se na nás přijdeš podívat.“ Běžel k nám Emmett.

„Ahoj Emme, jak se máte?“ zeptala se a Emmett se dožadovat, aby jí odnesl na pohovku. Dal jsem mu jí a on s jí spokojeně položil na pohovku.

„Máme se skvěle,“ odpověděla jí Rose a koukla se na Emmetta.

„Kde je Alice a Jasper?“ ptala se Emma.

„Jsou v lese. Chodí tam pořád,“ odpověděl jí Emmett a smál se.

„Máme takový problém,“ začal jsem a tím upoutal jejich pozornost. „Emmě ta výživa nepomáhá tak, jak jsme si mysleli. Je to stejné, jako v letadle.“

„Oups,“ řekla Rose a Emmett společně.

„Hele Edwarde a není to kvůli tomu, že ti prckové jsou napůl upíři a potřebují i naši potravu?“ začal Emmett.

„Myslíš?“ zeptal jsem se a Emma jen koukala.

„No zkusit se má všechno,“ řekla Rose a vyběhal do Carlisleovy pracovny. Carlisle tam měl transfuze, kdyby bylo potřeba pro Emmu a Rose jednu donesla.

„Rose, dej to aspoň do nějakého kelímku,“ vytkl jí Emmett. Překvapuje mě čím dál tím víc. Za chvíli se vrátila s plastovým uzavřeným kelímkem v ruce a brčkem.

„Emm, jestli to nechceš pít, nemusíš,“ upozornil jsem jí a ona jen kývla a vzala si od Rose kelímek. Vycucla to a ani se nezašklebila.

„Rose, myslíš že bych mohla dostat ještě?“ Červenala se.

„Emm, chvíli počkej, jestli ti nebude špatně, ano?“

„Hmm,“ odpověděla a čekala. Když se to půl hodině nevolnost nedostavila, tak ji Rose přinesla další hrníček a Emma spokojeně seděla a koukala na film.  Vypadalo to, že se během dvou hodin zlepšila z -8 na 4 a já byl rád. Vypadala dobře a dokonce si řeka, jestli by jí tu krev nemohla ohřát, že studená je fakt hnusná.

Byla tak zabraná do filmu, že si ani nevšimla, že se bavím s Carlislem o jejím stavu a o tom, proč tady cítí krev. Usmívala se a držela mě celou dobu za ruku. Byla strašně roztomilá.

Když film skončil, rozhlédla se po pokoji a když uviděla Carlisla a Esmé, jak musedí na klíně. Usmála se.

„Ahoj,“ pozdravila je. „Omlouvám se, asi jsem se moc zakoukala do filmu.“

„To je v pořádku, zlato, nic se neděje. Jsme rádi, že ti to pomáhá,“ řekla Esmé a ukázala na kelímek v Emminých rukách. Emma se začervenala a usmála se.

Bylo asi půl dvanáctý, když začala zívat. Museli jsme se tomu zasmát, ale Emmu to lehce podráždilo. Bylo vidět, že jí to vadí. Vzal jsem jí ji náruče a nesl nahoru.

„Chceš se vysprchovat?“

„Ano,“ odpověděla a tak jsem jí odnesl do koupelny. Nechal jsem jí o samotě, ale zůstával jsem v koupelně. Opatrně otevřela dveře koutu a zabalila se do osušky. Moje ledové ruce už ji nesly do pokoje, kde na ni čekalo teplé pyžamo a ponožky. Usmívala se, když viděla moje tepláky a tričko s dlouhým rukávem.

„Nemáš ještě třeba hlad nebo žízeň?“ zeptal jsem se, ale Emma záporně zakroutila hlavou a zachumlala se do peřin a polštářů. Lehl jsem si vedle ní a objal ji. Usnula jen, co jsem začal broukat.


Emma:

Dny mi připadaly strašně krátké, jako kdyby byly poloviční. Byla jsem pořád unavená a výživa mi nepomáhala. Jediná má oblíbená činnost byla spánek. Vše se ale změnilo, když Emmetta napadla ta spásná myšlenka s krví. Jestli to takhle půjde dál, budu jako normální těhulka. Dny jsem odpočítávala a zbývalo mi jich už jen sedmnáct. 

Zdálo se mi o nich. Jací jsou, maličcí, chlapeček a holčička. Ani Alice neví, co to bude. Strašně se na ně těším. Probudil mě chladný vánek, který se dotýkal mého obličeje.

„Edwarde, nefoukej na mne, chci ještě spát,“ řekla jsem rozespale a někdo se zachichotal.

„To není Edward, Emm, okno,“ odpověděl mi dívčí hlas a já ho přiřadila k obličeji – Alice. 

„Ty jsi blázen, Alice, venku mrzne a ty mi tu odevřeš okno. Zavři ho,“ řekla jsem stroze a otočila se na druhý bok.

„Nejsem, dostala jsem to za úkol od Edwarda. Ven nepůjdeš, takže musí čerstvý vzduch za tebou a tím, že jsi v peřinách a zachumlaná, nenastydneš a jen ti to prospěje. Navíc si prospala zase dva dny,“ řekla jako by mi to vyčítala.

„Ty mi to vyčítáš, že spím? Taky bych si radši užívala těhotenství, než spala,“ odsekla jsem a vzdala snahu o spánek. Otevřela jsem oči a sedla si. 

„Nic ti nevyčítám Emm, jen konstatuji fakta. Dáš si kelímek?“

„Ráda,“ odpověděla jsem jí a Alice volala na Rose. „Alice, co je dnes za den?“

„Sobota, proč?“

„No, že jste všichni doma.“

„Ne, ne, jen já, ty a Rose. Ostatní jsou na lovu, ale neboj, Edward se za hodinku vrátí. Nevydrží bez tebe pomalu ani půl dne.“ Líbilo se mi, co říká. Ozvalo se zaklepání a do pokoje vešla Rose. V ruce držela kelímek a v druhou si zakrývala nos a ústa.

„Je to čím dál horší,“ řekla jen a zmizela dole.

„Co je s Rose?“ zeptala jsem se a strčila si brčko mezi rty.

„Nějak jí láká ti ten kelímek vypít,“ odpověděla Alice a zavřela okno.

„Čí je to krev?“ Chtěla jsem to vůbec vědět?

„Lidská od dárců, tvoje skupina,“ odpověděla mi beze strachu z mojí reakce.

„Je dobrá,“ řekla jsem a musela se začít smát.

„Aspoň, že se směješ,“ řekla a zmáčkla spoušť mého fotáčku.

„Hej, takhle po ránu,“ smála jsem se dál a ucítila silnou ránu v podbřišku. Vykřikla jsem a úsměv zmizel. V mžiku byla Alice u mě. Hrníček na stolečku a já ležela. Rose měla u ucha telefon a volala Carlisleovi. Alice mě prohlížela a ptala se mě na spoustu věcí.

„Alice, je to dobrý, mají jen sílu,“ řekla jsem jim a chtěla si sednou, ale ledové ruce mi to nedovolily. Nebyly Aliciny ani Rosiny, byly Edwarda.

„Ani se o to nepokoušej,“ řekl nesmlouvavě a kdyby mi tento hlas řekl skoč, skočím. Políbil mě na čelo a už mě prohlížely Carlisleovy prsty.

„Všechno je v pořádku, mají jen sílu,“ řekl Carlisle a odcházel z pokoje.

„A když to matka říká, tak jí nikdo nevěří, že?“ Edward se zamračil, ale pak se usmál a věnoval mi dlouhý polibek.

„Co chceš dneska dělat?“

„Já bych se chtěla podívat do dětského pokoje, ještě jsem tam nebyla,“ řekla jsem a už jsem byla v jeho náručí. Vzal mě do koupelny, byla jsem mu vděčná, jako kdyby mi četl myšlenku.

Pomalu zmáčknul kliku od pokoje a dveře se plynule otevřely. Nakoukla jsem do pokojíčku, který byl laděný do žluto – modro – fialova. Dvě bílé postýlky s nebesy podél prosklené zdi. Skříňky a pult ve stejné barvě a houpací křeslo s knihovničkou. Byl nádherný.

„Je nádherný,“ vydechla jsem a Edward mě posadil do křesla.

„Taky ho dělala Esmé a Alice s Rose,“ odpověděl a klekl si vedle mne. Houpal mě na křesle a jednu ruku měl položenu na mém bříšku.

„Těším se, až v nich budou ležet,“ řekla jsem a chytla Edwardovu ruku, která jezdila po mém bříšku.

„Už je to jen patnáct dní, tak strašně rychle to utíká.“ Edward mi přitiskl svije rty na moje a já mu polibek opětovala.

„Já vím, je to rychlé. Promiň,“ řekl a já zachraptěla.

„Já tu Alice zabiju, řekl jsem na pár minut a ona to určitě nechala dvě hodiny.“

„Hlavně se neomlouvej, ne za ně,“ ukázala jsem prstem na bříško.

„Oni jsou to nejlepší, co nás mohlo potkat a to, že rostou rychleji jim na tom nic neubírá.“ Ucítila jsem slabé potvrzení mých slov. 

Shrnutí

další

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 17. kapitola: