Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life in fear - 1. Kapitola

04.10.2010 (20:00) • Reviewer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1325×

Kdysi dávno, ve světě kdy žili draci, vlkodlaci, upíři, víly a bludičky se narodila malá holčička, kterou pojmenovaly Eruannë, což znamená dar Boží. Holčička rostla a rostla, až se z ní stala krásná slečna. Žila s rodiči na farmě, kde jim pomáhala starat se o zvířátka.

Když dívce bylo šestnáct let a byla podle všeho dospělá, se začalo dít něco podivného. Rodiče se jí začali stranit a neustále si něco šeptali, jako zbytek vesnice kde bydleli. Dívka se rozhodla vypátrat, co za tím stojí.

Jednoho večera, když už měla spát, vstala a oblékla si župan, otevřela pomalu dveře a sešla potichu do přízemí. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že se bála, aby ji neprozradilo. Schod zaskřípal, dívka se lekla a málem spadla. Rodiče, jak se zdálo, si ničeho nevšimli. Když se dotkla podlahy, seběhla rychle ke dveřím od kuchyně, kde seděli její rodiče. Seděli u stolu, kde za nimi svítil měsíc. Dva dny do úplňku uvědomila si dívka.

„Budeme jí to muset říci,“ prohlásila matka. Zněla tak vážně, rozhodně, tohle bude špatné, pomyslela si dívka.

„Máš pravdu, Jonatan se mě už ptal, jestli je na to připravená, a jestli už jsme jí to pověděli,“ souhlasil otec. Oba se tvářili vážně, ustaraně, pod očima měli tmavé kruhy a celkové působili velmi unaveně.

„Možná bychom je mohli ještě přesvědčit,“ vyhrkla matka po minutě dlouhého ticha a rozplakala se. Slzy jí stékaly po tvářích a na jejím obličeji se objevila naděje, která byla smazána po té, co otec promluvil.

„Víš, že to nejde, bylo tak rozhodnuto, už když se narodila. Musí se obětovat,“ zašeptal otec, ale dívka mu rozuměla moc dobře. Ruka jí vystřelila k puse, jak se snažila nevykřiknout. Všechno do sebe zapadlo.

To ona má být další, to ona se má stát další vlkodlakovou obětí, už za dva dny.

Rodiče si všimli dívčina stínu.

„Né,“ zakřičel otec a snažil se dohonit dívku, která vyběhla ze dveří. Marně.

Dívka běžela do lesa za domem. Věděla, že tam nepůjdou. Do lesa nikdo nechodil, povídalo se, že tam žijí příšery. Utíkala temným lesem, zakopávala, větve jí švihaly teď do zakrvácené tváře a podlamovaly se jí nohy. Vběhla na mýtinu. Padla na kolena, slzy jí tekly po tvářích a s krví jí padaly na oblečení.

Uslyšela hlasy. Chtěla se zvednout a běžet dál ale neměla dost síly. Jakmile se zvedla, spadla znova. Hlasy se přibližovaly. Uvědomila si, že zpívají, zpívají krásně, pomyslela si.

Vstoupily na mýtinu. Byly čtyři. To nemůžou být lidé, zatřepala hlavou, když uviděla čtyři dívky, jak vtančily na mýtinu. Byly krásné, bílá tenká látka zakrývala jejich těla, bílá pleť a ohnivé vlasy, ve kterých měly vsázené květy.

Přibližovaly se k ní, zpívaly, tančily. Tancovaly kolem ní a jejich zpěv jí motal hlavu. Všechno se najednou začalo zdát rozmazané, nejisté bez budoucnosti, jen jejich zpěv byl pro ni důležitý. Pak vše zčernalo a dívky zmizely, jen jejich zpěv jí zněl v uších.

Usnula.

„Máme ji! Našli jsme ji!“ křičely hlasy, které ji probudily.

Někdo s ní surově trhnul a postavil ji na nohy.

„A máme tě! Myslela jsi, že kvůli tobě všichni umřeme? Kvůli takovému nic!“ křičel jí hrubý hlas do obličeje. V tu chvíli si přála být neviditelná, ale to se jí nepovedlo, stejně jako pokus vytrhnout se mu a utéct.

Někdo ji vyzvedl do náruče. Otevřela oči a rychle je zase zavřela. Nesli ji domů, uvědomila si, když poznala cestu.

„Né, já nechci!“ vykřikla a snažila se mu vytrhnout s náručí. Po tvářích jí začaly téct slzy, když si uvědomila jaká je její naděje na záchranu. Žádná.

„Nechci,“ šeptala pořád dokola. Zastavili se. Pustili ji na zem, kde jí pomáhali vstát jiné paže, ne tak hrubé ale stejně pevné. Vrhla se mu do náručí.

„Tati,“ vydechla.

„To bude dobré. Všechno bude dobré,“ šeptal jí do vlasů a nesl ji do domu. Za nimi se ozvala jen jednoduchá věta.

„Ať je do večera připravená!“

Dívka se zmateně podívala na otce.

„Jak dlouho jste mě hledali?“ zeptala se, vždyť byla venku jen jednu noc. Nebo ne?

„Hledali jsme tě celé dva dny,“ řekl otec s lítostí v hlase.

Do večera, neboli do devíti hodin, zbývaly jen dvě hodiny.

Za ty dvě hodiny ji umyli, učesali a do vlasů jí dali květiny, na tělo lehkou bílou látku, přes kterou bylo vidět skoro celá její postava. Když se podívala do zrcadla, překvapeně a vyděšeně vydechla, vypadala přesně jako dívky na mýtině, jejichž zpěv jí zněl ještě v uších.

V devět hodin šla po vesnici. Za ní, vedle ní, před ní, všude byly lidé, kteří se na ni dívali jako na spásu. Na boží dar.

Když byla u železné tyče, která byla uprostřed vesnice. Přivázali jí k ní za ruce a nechali ji tam. Všichni odešli, ale dívali se na ni okny domů.

Přišel. Byl tam, vešel na náměstí jako stín a stejně tak se blížil. Vlkodlak. Vůbec nevypadal tak, jak si ho představovala. Vypadal jako velký pes na zadních, ale byl tu jeden problém, tohle nebyl pes ale vlkodlak.

Došel k ní, obešel ji a drápy přeseknul provaz, za který byla uvázaná a…

„Bello!“ ozval se křik z přízemí až sebou dvě děti, které přede mnou ležely, trhly a přikryly si hlavu peřinou.

„Už jdu!“ zakřičela jsem dolu odpověď a pobaveně sledovala ty dva strašpytle, jak se vyděšeně třesou.

„A co se s Eruannë stalo?“ špitla Julia. A Tobias se odkryl.

„Na to si budete muset počkat do zítřka,“ vyplázla jsem jazyk na dva mračící se obličeje. Zasmála jsem se na jejich uražené tvářičky a pohladila je po vláskách.

„A přežijete to?“ nedalo to Julii, když jsem brala za kliku.

„Určitě,“ usmála jsem se na ni a otevřela dveře. Sběhla jsem schody, kde na mě čekala další mračící se tvář.

„Ano?“ zeptala jsem se a nevině se na maminku usmála.

„Doufám, že jim zase nevyprávíš ty tvoje pohádky, víš moc dobře, že jsou pro ně moc strašidelné. Je jim teprve šest let,“ dívala se na mě přísně.

„Ale mají je rádi,“ namítal jsem potichu. A vyhnula se jen tak, tak pohlavku, který měl, za chvíli zdobit mojí tvář.

Líbla jsem maminku na tvář, vyběhla schody a v polovině na ni zavolala.

„Já budu hodná!“ Potom jsem uslyšela z kuchyně smích a spokojeně se zazubila na obraz, který visel naproti schodům. Byla na něm vesnička, konkrétně náměstí se železnou tyčí uprostřed.

„To je děsivý,“ zašeptala jsem na obraz. Prohlížela jsem si ho, tý tyče jsem si nikdy nevšimla.

Došla jsem do pokoje, kde jsem si zalezla do postele, dala si do uší sluchátka a usnula.

Ráno jsem se probudila v sedm hodin. Oblékla jsem se, umyla a šla se podívat k dětem do pokoje.

Už tady nebyly, ani mamka. Prošla jsem chodbou a sešla schody, všude bylo nepříjemné ticho, takže jsem zamířila ke dveřím a šla si sednout do auta, kde jsem si pustila nahlas rádio, jela jsem pomalu, jelikož jsem si v autě nebyla pořád jistá.

Když jsem přijela na parkoviště, bylo už plné a on tu byl taky. Spokojeně jsem se usmála.

Sotva jsem zaparkovala, už se otevíraly dveře a vytahoval mě ven.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj a políbila ho. Do polibku se velmi aktivně zapojil. Když jsme se od sebe odtrhly, už tu byl ten protivný skřet a pištěl mi do ucha.

„Ahoj,“ vypískla a objala mě.

„Ahoj Alice,“ zasmála jsem se a objala ji taky. Edward vedle mě se na Alici zamračil.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Chce jít na nákupy,“ řekl podrážděně.

„Promiň Alice, ale dneska jsem jenom Edwarda,“ omluvně jsem se na ni usmála a přešla k Edwardovi, který mě objal kolem pasu a vedl mě do školy.

„Nevyhneš se tomu, Bello!“ zakřičela za námi Alice a běžela za Jasperem.

Vyučování dneska uběhlo překvapivě rychle a dobrá nálada mě nepřešla, ani při písemce, a ani na obědě, kde si ze mě dělal Emmett celou dobu srandu.

Po škole jsme jeli s Edwardem ke mně domů, kde jsme se učili a následně i usnuli, přišla nás vzbudit mamka, že už volala Esme a ptala se po Edwardovi. Po neskonale dlouhém loučení a pár jízlivých poznámek od Tobiase (nechápu kde se to naučil), Edward odjel a já se vrátila do postele, a než jsem usnula, tak jsem měla před očima Edwardovi zelené oči.

Autor: Reviewer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Life in fear - 1. Kapitola: