Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life with the taste of blood - 10. kapitola - The end

20.08.2013 (07:30) • KairaTay, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3720×

„To nemyslíš vážně, Edwarde. Chceš po nás, abychom porušili dohodu, kterou se snažíme celých sto let dodržovat?! Ne, to nepřichází v úvahu! Musí být i jiná možnost!“ rozčiloval se Carlisle. Stála jsem stranou a rozhodně nechtěla být ve středu téhle rodinné diskuze, dalo-li se to tak nazvat. Edward se na mě sklesle otočil. Dohadovali se o té úmluvě dobrou hodinu. Ne-li déle. Všichni měli našponované nervy a Esmé byla tradičně na pokraji zhroucení. Pořád jen opakovala, že Quileuté nejsou jejich nepřátele, přestože by to tak mělo být.

„Neměli by právě oni chránit lidi?! Nejsou to oni, kteří mají bránit jejich životy proti bytostem jako my?!“ vložila se do toho Rosalie. Sledovala jsem dění před sebou a snažila se vstřebat všechno, co si říkají. Bylo důležité, abych se začala v těchhle věcech orientovat. Byly evidentně velmi důležité a celkem podstatné.

„Rose, já…“ zakoktal se Carlisle. Došlo mi, že Rose uhodila hřebíček na hlavičku.

„Jak je tedy možné, že jí jeden z nich tohle udělal?! A nemyslíš si, že by to měli vědět?! Že mají mezi sebou takovou zrůdu?!“ pokračovala dál a vypadalo to, že se nehodlala zastavit.

„Máš pravdu,“ zarazil ji Carlisle, když uznal, že přece jen máme pravdu. Jestli ten chlap byl to, co mi tady všichni říkali, tak bylo velké štěstí, že jsem z toho vyvázla živá… vlastně… mrtvá. To už jsem v tuhle chvíli ale neřešila. Teď bylo důležité vypořádat se s ním a zajistit tak, aby se tohle nikdy nikomu dalšímu nestalo.

„Carlisle,“ oslovila ho vyděšeně Esmé.

„Má pravdu, Esmé, tohle je věc, kterou bychom neměli přehlížet. Měli by to vědět,“ přiznal a už s přístupnější tváří se na nás obrátil.

„Ale žádám o jediné. Chci, abychom jim nejdřív vysvětlili situaci a pak počkali, jak se rozhodnou oni,“ vznesl požadavek. Když nikdo jiný neodpověděl, zvedla jsem pohled, abych zjistila, že ta prosba byla mířená na mě.

„V pořádku,“ odkývala jsem, přestože jsem neměla ponětí, jak se zachovám, až ho uvidím. Jestli se dokážu ovládnout. Jestli vůbec budu chtít potlačit tu sílu, která mi byla s nesmrtelností dána.

„Dobře. Pojďme se připravit,“ rozhodl a otočil se ke své ženě, kterou chlácholivě objal.

Následovala jsem Edwarda do jeho pokoje, kde si ze skříně vyndával nové oblečení. To původní měl na cáry roztrhané, což jsem měla na svědomí já, když jsem strhla tu barabiznu, kde mě držel.

„Díky,“ řekla jsem, když si sundával triko.

„Za co?“ zeptal se zmateně.

„Za všechno. Za všechno, co jsi pro mě udělal a za všechno, co pro mě ještě uděláš. Však víš, v tomhle,“ rozhodila jsem rukama a naznačila tak tu situaci, ve které jsme se nacházeli. Tu, kterou jsem já zapříčinila. I když ne vlastní vinou.

„Nemusíš mi děkovat, Bello. To, co děláme, je správná věc. Uvidíš, že si to i ostatní uvědomí, až bude po všem,“ řekl a já sklopila zrak. Ne že by mi pohled na jeho dokonalé tělo vadil, ale protože mi začínalo docházet, jak moc po téhle rodině žádám. O to víc jsem si přála být její součástí. Věděla jsem, že jestli mám někam patřit, tak jedině k nim.

„Pojď sem,“ zašeptal a pevně mě objal. Položila jsem hlavu na jeho hruď a cítila se víc doma než kdy jindy. Jako by právě tohle bylo to, kde jsem celý život měla být. Nezáleželo, jak moc jsem byla nešťastná z toho, že jsem nikdy nikam nezapadla. Nezáleželo na tom, jak moc velký vzduch jsem byla pro okolí, ve kterém jsem se vyskytovala. Záleželo jen na tom, že ta osoba už neexistovala. A já – mé nové já – byla někdo úplně jiný. Někdo, kdo si zasloužil nový začátek. Někdo, kdo si zasloužil další šanci.

„Fajn, dost objímání, máme práci,“ broukla jsem mu do ramene. Usmál se a vtiskl mi polibek do vlasů.

„Ty nikam nejdeš, Bello. Počkáš tady, než to vyřídíme,“ řekl rozkazovačně. Odtáhla jsem se od něj a zamračeně se na něj podívala. Myslel to vážně.

„Prosím? Zbláznil ses? To sis jako myslel, že tu budu sedět, zatímco vy budete řešit můj život?“ rozčílila jsem se a odstrčila ho od sebe na délku paže.

„Není to jen tvůj život, Bello. Už ne,“ řekl vážně a nešťastně u toho zkřivil obličej. „Vím, že je toho na tebe moc. Celá ta proměna, nový svět, nový život. Pak ty vzpomínky, tvůj pohřeb. A pak tvá nesmrtelnost. Vím, že se musíš cítit zmatená, nepochopená a plná otázek. Je to chvíle, co ses probudila do nového života, o kterém jsi neměla ani tušení, a ještě po tom hrůzném zážitku. Musíš si dát čas a všechno to zpracovat, Bello,“ pokračoval. Stála jsem naproti němu s otevřenou pusou a vykulenýma očima. A momentální šok ve mně zapříčinil, že sem začala vidět celkem dost rudou oponu.

„Nemluv na mě jako Carlisle, Edwarde! Ty ne!“ hrozila jsem na něj prstem. V ten okamžik si uvědomil, co mi to tu vykládal. Nervózně si projel ty své ryšavé vlasy a otočil se ke mně zády. Popošel dva kroky a zase se vrátil ke mně.

„Je spousta věcí, se kterými se teď musíš vyrovnat, Bello. Nemáš ponětí, jak je náš svět složitý. A to teď nemluvím jen o tom, že o naší existenci nesmí lidé vědět. Jsi novorozená a to je –“

„Přestaň pořád opakovat to slovo! Je to nějaký váš pošahaný status, kterému se já evidentně vymykám! Vím naprosto přesně, co dělám, co říkám! Uvědomuju si, že se půda pod mýma nohama otřásla v základech. A věř, že nedělám nic jiného, než jen přemýšlím, jak ji zase posbírat! Takže mě prosím tě ušetři těch věčných narážek na to, že jsem novorozená!“ ječela jsem, až mi hlas přeskakoval do nepříjemných výšek.

„Právě tenhle výstup tě zařadil do emocionálně a psychicky vyprahlé skupiny novorozených,“ prohlásil Emmett, který se objevil ve dveřích se zkříženýma rukama na prsou.

„Cože?“ vyprskla jsem na něj.

„Dovol, abych tě informoval, že jsi mrtvá. Tvůj život je kompletně v troskách a za tebou. Ty se teď musíš vyrovnat a sžít s novým životem, který ti byl nabídnut. Musíš se naučit našim způsobům a existenci v našem světě. A to, milá sestro, není rozhodně tak jednoduché, jak se tady o tom snažíš přesvědčit mého bratra. I kdybys měla takzvaný dar, který z tebe dělá nenovorozenou,“ s komickým obličejem naznačil uvozovky ve vzduchu a pokračoval dál, „Je pravda, že nesmrtelnost snášíš určitě líp než kdokoliv jiný z nás, ale stále máš v sobě lidské geny a tvůj mozek není připravený žít na upíří frekvenci. Právě proto, že jsi novorozená.“ Na to poslední slovo, na které jsem byla už alergická, dal velký důraz.

„Co mi tím chceš říct?“ zeptala jsem se zmateně, protože teď jsem nebyla v obraze. Jako zadostiučinění se hlasitě uchechtl.

„Tím chci říct, že to, že tady neběháš a nevraždíš bez špetky soucitu či svědomí, že nejsi při smyslech a neuvažuješ realisticky, neznamená, že nejsi novorozená. A právě to, že jsi mě nepochopila, dostatečně ukazuje na to, že ještě nejsi připravená,“ řekl důležitě a otočil hlavu do chodby, kde se vynořil Carlisle.

„Je mi jedno, co jsem nebo nejsem. Nebo jestli si myslíš, že nejsem připravená. Jdu s vámi do La Push. Rozuměl jsi zase ty tomuhle, medvídku?“ pronesla jsem ledově a prošla kolem něj na chodbu. Carlisle si mě soucitně měřil pohledem a pak rezignovaně vydechnul.

„Chápeš ji, tati? Právě nám předvedla krásný příklad toho, že je psychicky labilní a ona jde… No, to jsem zvědavý, kdo se o ni v La Push bude starat…“

„No ty, přece,“ řekl Edward a oblékl si čisté triko. Emmett se na něj bez špetky emoce v obličeji obrátil.

Zbýval malinký kousek do té zatracené rezervace. Dokonce mi připadalo, že mě každý sleduje. Hlídá a kontroluje. Bylo to frustrující.

„Jsme tu,“ brouknul si pod vousy Emmett a otočil se na mě. Hodila jsem po něm kyselý výraz a dál si ho nevšímala. On jediný mi přišel dost… nepříjemný… 

„Carlisle,“ pronesl Jacob, když vyšel ze dveří roubeného domku. Nevypadal moc nadšeně, když nás tam viděl všechny, ale přeci se na nás hned nevrhne. Ani na něho samotného by to neházelo dobré světlo. „Co chcete na našem území?“ pronesl Jacob.

„Jacobe, neříká se mi to jednoduše, ale přišli jsme si promluvit…“

„Promluvit? O čem? Nemáme spolu o čem mluvit!“ prones chladně a nasupeně se otáčel, že odejde.

„To si nejsem tak jistý,“ vložil se do toho Edward a Jacob se vrátil do původního postoje. Prohlížel si Edwarda jako nějakého soka. Jako někoho, kdo mu vzal jeho hračku.

Stupidní pes! pomyslela jsem si v duchu. Vůbec nevěděl, koho si hřeje na prsou!

„Co tím chceš říct?“ vyštěkl po něm hned. Měřil si ho pohledem jako někoho, kdo mu skutečně mohl oponovat. Jako někdo, kdo si dovolil bourat jeho autoritu před vlastní smečkou. Tak špatné to bylo. Možná v té chvíli mi došlo, co jsem udělala.

„Že se bojím toho, že jste porušili vlastní zákon…“ vypustil z úst Edward a čekal na jeho zpětnou reakci. Přišla velice brzy.

„Kdo jsi, že mluvíš o našich zákonech!“ štěkl po Edwardovi, který automaticky zavrčel a postavil se do obranného postoje. Čekal všechno. Když jsem ty dva sledovala, tak mi přišlo, že se znají asi lépe, než by jeden řekl.

„Někdo, kdo nešťastnou náhodou našel dívku, která byla polomrtvá! Někdo, kdo ctí život lidský, i když to tak s naší rasou nevidíte!“ pronesl Edward ledově, hlasem ostrým jako samotná čepel samurajského meče.

„Kdyby někdo porušil zákon, věděl bych to!“ řekl a svým slovům věřil natolik, že byl schopen za ně položit vlastní život.

„Tak v tom máš asi mezery, Jacobe!“ prskl zpátky Edward. Na začátku mi přišlo, že vyjednávat přišel spíše Carlisle, ne Edward. Ale podle Carlisleova pohledu bylo vidět, že si Edward nevedl špatně.

„O kom tu tedy mluvíme?“ řekl klidnějším hlasem vlk a snažil se uklidnit. Jenže mně do ucha padl zvonek místní školy. Školy, do které chodila jen místní děcka. Když vtom mi do nosu padl malinko známý pach. Vítr směřoval směrem k nám, takže nebylo těžké rozpoznat, od koho ta vůně vane. Červená sukně a bílá košile a na nohách černé baleríny. Obličej měla jemný, přesně tak, jak by drobná dívka měla vypadat. Její blonďaté kadeře jí padaly do obličeje tak, že je neustále odháněla rukama. A mě samozřejmě nenapadlo nic jiného, než k ní přiběhnout a dát jí svůj skřipec do vlasů, aby ji už nic nezlobilo. V jeden moment mi jí bylo líto, ale v ten druhý mi bylo téměř jasné, že pokud se tu ukáže ten, u koho si myslím, že jím je – ona bude sama. Ona byla jediným důvodem toho, že mi v hlavě začalo šrotovat to upíří kolečko, které mělo fungovat okamžitě po mém probuzení.

„Děkuju,“ pronesla sladkým hlasem a usmála se. Netušila kdo, nebo co jsem zač. Prostě byla jen milá.

„Vypadni od ní…“ ozvalo se kousek za mnou. Během pár sekund jsem se otočila a spatřila toho, který mi tohle všechno udělal. Stačilo pár vteřin a mnou projel celý vzpomínkový film. Zážitek, který jsem už nikdy zažít nebo vidět nechtěla.

„Kalebe,“ pronesl Jacob a vytrhl nás tak z toho prvotního šoku. Netrvalo to dlouho a kolem nás se vynořili další vlci. Žádné lidské bytosti, ale tuplovaní vlci, o kterých jsem zatím jen slyšela. Teď jsem je viděla na vlastní oči a vůbec jsem to nechápala.

„To je on!“ zavrčela jsem a byla připravená okamžitě zaútočit. On mi zničil život. Proč bych to nemohla udělat i já? Proč bych mu nemohla udělat to samé, co udělal on mně. Topit ho ve špinavé a rezavé vodě. Znásilňovat nebohé tělo, které se už odmítá bránit. Ponižovat a já nevím, co všechno ještě. Před očima jsem měla jeho nechutné pohyby, gesta… obličeje, když už ho nebavilo se skrývat.

„To on porušil váš zákon o ochraně lidské rasy, když unesl Bellu Swanovou a držel ji v nelidských podmínkách! Nepočítám to, že ji skoro umlátil k smrti, když se mu pokusila utéct,“ převzal slovo Carlisle. Bylo mu to nepříjemné, ale já jsem chtěla své. Pomstu za zničený život.

Jakmile tohle dořekl, vlkodlaci utvořili kruh kolem rodiny a nebezpečně cenili zuby. Jediný, kdo byl v lidské podobě, byl teď už jen Jacob. Snědý hoch s černými vlasy. „Tohle ti mám věřit? Proč bych měl… Jediné, co není naše vlastní, je naše mysl. Naše vzpomínky. Naše činy.“

Hypnotizovala jsem Kaleba a nemohla z něho spustit zrak. Věděla jsem, že to má zpečetěné. Že nedovolím, aby odsud zmizel. On zrak odvrátil. A to v momentě, kdy se podíval na svého vůdce. Až když se všichni ostatní vlci od něho odvrátili a několikrát hlasitě zavyli, pochopila jsem, že se přiznal. Přiznal tím, čeho všeho se dopustil. Ač jsem to nevěděla, tušila jsem, že tímhle si podepsal výpověď z jejich vlčího spolku, či jak si to vlastně říkali. Ale mně to bylo jedno. Ve svém hledáčku jsem měla jen jeho a své utrpení.

Nebyli to Cullenovi, na které jsem se otočila, ale ta malá holčička, která stála za mnou a všechno v tichosti sledovala. Dobře jsem si pamatovala, jak laskavá ke mně byla. Dobře jsem si pamatovala, že kdyby nebylo jí, nebyla bych ani já.

„Každý za své činy jednou zaplatí. A i ty se to musíš jednou naučit,“ řekla jsem a dívala se jí při tom do jejích vystrašených očí. Očí, které jsem dobře znala. Sama jsem kdysi takové mívala. Když její bratr... Otočila jsem se zpět na něj a věděla, že mě už nic nemůže zadržet. S posledním pohledem do jeho psích očí jsem po něm vystartovala.

Běžel přede mnou hodnotnou chvíli. Chvíli, kdy jsem mu dávala falešný náskok. Takhle jsem si ho chtěla pamatovat. Strach, který ze mě měl. Strach z vlastní smrti, která ho čekala.

Čím větší jeho strach byl, tím větší satisfakce to pro mě byla. Nikdo za námi neběžel. Nikdo z vlků se ho nezastal. Už nic ho nemohlo zachránit.

Vymrštila jsem se do vzduchu a odrazila se jednou nohou od stromu a dopadla přímo před něj. Zběsile brzdil, aby mohl změnit směr. Nechápavě jsem se ušklíbla. Místo aby bojoval, tak utíkal jako pes se staženým ocasem mezi nohama.

Naběhl mi přímo do náruče. Na nic jsem nečekala a sevřela ho oběma rukama. Kňoural, skučel, zmítal se, no, bylo mu to k ničemu. Rukama jsem mu objala hrudník a pomalu mačkala. Lámala jsem mu jednu kost za druhou. Dívala jsem se mu do očí a viděla, jak z něho postupně vyprchává život. A pak mi to došlo. Tohle pro něj bylo až moc dobré. Mně takovou šanci nedal.

Odhodila jsem ho na zem, kde se téměř okamžitě přeměnil zpět do své lidské podoby. Té, kterou jsem si až teď nechutně uvědomovala. Svíjel se v bolestech a skuhral. Prosil mě o smrt. Nehtem jsem se mu zaryla tam, kde tlouklo jeho srdce. Navždy jsem ho tam poznamenala, aby nikdy nezapomněl. Abych já nikdy nezapomněla.

Když jsem se vrátila zpět do rezervace, bylo tam hrobové ticho. Všichni čekali. Vlci, aby mohli pohřbít svého nepovedeného člena, a Cullenovi? Ti čekali na svou dceru a sestru, kterou díky němu získali.

„Pamatuj si den, kdy se Cullenovi slitovali nad jedním z vás. A nikdy nezapomeň.“ Prstem jsem ukázala na toho snědého hocha, který si mě měřil pohledem. Nebyla v něm nenávist. Možná překvapení. Překvapení z toho, že i upír se dokáže ovládnout.

„Jdeme,“ zavelel své smečce a pak všichni, včetně Jacoba, vběhli do lesa.

Edward ke mně přistoupil a opatrně mi položil ruku na rameno. V jeho obličeji bylo víc pochopení, než bych kdy čekala. Moje bolest byla stále se mnou a z jeho jediného pohledu jsem věděla, že nikdy nepřejde.

Mile se na mě usmál, když zvednul jeden koutek úst výš než ten druhý. A můj svět byl zase o něco hezčí. Pokřivený, ale hezčí. A přece jen mi to vlilo do žil naději, že přece jen jednou… možná… tu bolest překoná něco mnohem hezčího…

Epilog

Z velké dálky bylo slyšet vytí vlků. Všichni jsme v ten moment zůstali nehybně stát. Našli ho. Aby ne, nechala jsem ho ležet nedaleko jejich hranice. Naslouchala jsem jejich bolestnému vytí a otočila se k Edwardovi. Jeho zkřivený obličej mi jasně avizoval, že slyšel jejich myšlenky. Když trpěl jeden člen, trpěla celá smečka, jak správně řekl Carlisle, když jsme se vraceli.

„Přinutili ho odejít,“ pronesl Edward tichem v našem domě. Všichni se mnou v tu chvíli soucítili. Byla jsem jim za to vděčná. A proto jsem byla víc než ráda, že jsem si zasloužila být součástí jejich rodiny. Přešla jsem k oknu a zadívala se ven. Začínalo se stmívat. V tu chvíli jako bych cítila, že mi něco velkého spadlo ze srdce. Nejspíš přišla ta tolik chtěná úleva. A poprvé za hodně dlouhou dobu jsem zacítila, že bych mohla začít znovu.

„Jsem na tebe pyšná,“ objala mě Esmé a políbila mě do vlasů. Dál jsem se dívala ven a tiše vzpomínala… tiše plakala.

***

„Máte všechno?“ ptala se po stopadesáté Esmé, když jsme naložili i Emmettovo auto až po střechu.

„Smím mít otázku, miláčku?“ oslovil ji zamilovaně Carlisle. Esmé se na něj otočila, nejspíš čekala, že něco zapomněl.

„Proč všechno tohle stěhujeme, když se sem zase za pár let vrátíme?“ rýpnul si do ní lehounce. Všichni jsme se tomu zasmáli pod vousy. Esmé se taky usmála, ale byla lehce dotčená. Vše bylo okamžitě smazáno, když k ní přistoupil, objal ji okolo pasu a políbil.

„Můžeme, rodino?“ zeptal se otec a všichni přikývli. Až na mě a Edwarda.

„Vlastně,“ podíval se na mě a chytil mě za ruku. „My vyrazíme o něco později. Ještě tu něco máme,“ řekl a pevně sevřel mou ruku na důkaz toho, že už v tom nikdy nebudu sama.

„Dobře, zlato. Buďte opatrní a na večeři ať jste tam. Však víš, jaké jsou sestřenky z Denali,“ usmála se Esmé a oba nás políbila na rozloučenou. Počkali jsme, než všichni nastoupili a opustili pozemek. Potom jsme se s pohledem na náš dům otočili a vběhli do lesa.

Puget bílých růží jsem položila na svůj hrob a zadívala se na dívku na fotce. Kdysi mi bývala podobná, no, teď to byl někdo jiný. Někdo, kdo býval mou součástí. Smutně jsem si povzdechla, když jsem si uvědomila, že tyhle dveře už musím zavřít.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward. Přešla jsem k němu a chytila ho za ruku.

„Myslím, že teď už jo,“ zašeptala jsem. Pevně mě objal kolem pasu a počkal, než dám svému životu sbohem. Byl to výborný přítel. Ten nejlepší přítel… Vlastně v tenhle moment také ten jediný.

***

„Víš, že jsem vlastně rád, že jsi vpadla do mého života?“ zašeptal Edward tak, aby nepokazil západ slunce, který právě vycházel. Sledovali jsme ho každý den. Každý večer na tom samém místě. Tady na Aljašce byl snad ještě krásnější než kdekoliv jinde na světě...

„Nechceš teď začít s vyznáváním citů nebo frází o věčné upíří lásce, že ne?“ zachichotala jsem se a sklopila zrak k zemi. V tenhle moment jsem nebyla připravená myslet na takové věci.

„Přítelkyně?“ zasmál se a nazval to tím pravým slovem. Podívala jsem se na něj s pozvednutým obočím. Čekala jsem všechno. Sestra, bratr, kamarádka, milovaná osoba, nejbližší osoba, ale přítelkyně? To bych nikdy neřekla nebo to v téhle situaci přinejmenším nečekala. I když tenhle význam měl více vysvětlení. „Spíš parťák na celou existenci,“ zasmál se a zvedl u toho jeden koutek výš než ten druhý. Přesně tak, jak jsem to měla ráda. Tak, jak jsem to na něm zbožňovala.

„Na celou existenci,“ přitakala jsem a položila ruku na tu jeho.

„A nedělej si srandu z upíří lásky!“ pokáral mě. Zděšeně jsem se na něj podívala. „Jen počkej, až najde každý tu svoji! Pak si povíme,“ pronesl důležitě, ale nakonec vážný tón nevydržel a zasmál se spolu se mnou.

„Dobře,“ odsouhlasila jsem mu a přikývla, abych to zdůraznila.

„Ale i přesto budeš ty navždy moje jednička,“ zašeptala jsem mu do ucha a dala do toho všechny city, které jsem v sobě měla. Věděla jsem, že je to pravda, ať už je upíří láska, jak chce být silná. Pouto mezi mnou a Edwardem nemohlo být nikdy narušeno. Sladce se pousmál a já věděla, že on to cítí úplně stejně. Lehce jsem ho políbila na tvář a věděla, že takhle chutná jen on. 

Tak, dámy, je to tady... je tu konec. Moc děkujeme za komentáře, které jste nám nechávaly u každé kapitolky. Jsme vděčné za Vaši přízeň. Doufáme, že se Vám povídka líbila, i když byla kratší. A pevně doufáme, že se shledáme u nějakého dalšího příběhu... 

Torenc a mmoník

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Life with the taste of blood - 10. kapitola - The end: