Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like me - 4. kapitola

10.06.2011 (20:00) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1656×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Svojí super rychlostí jsem byl za několik hodin ve Francii. Paříž byla jako vždy nádherná, ale teď jsem to vnímal jinak. Nejsem tu kvůli povinnosti, jsem tu sám z vlastní vůle!

***

Auto jsem nechal uložit do nákladního prostoru letadla. Že to není možné? Za peníze si můžete koupit všechno, tedy alespoň u lidí to tak je. Předtím než jsem začal komunikovat s lidmi, jsem si nasadil temné černé čočky, takže mi vznikla černá s nádechem do červena. Rozhodně lepší nežli kombinace červená - modrá… Nenávidím to! Připomíná mi to očí Heidi, když vodí lidi na "exkurzi". Když to vlastně všechno shrnu, tak nenávidím celou Volterru. Jediné co mě drží k poslušnosti, je Jane. Nemohu ji nechat samotnou.

Usadil jsem se do příliš pohodlných sedadel v první třídě a čekal na odlet. No, pro mě by stačila i bedna a byla by to pro mě stejná cesta, ale už jsem si celkem zvykl, po několika stoletích ve Volteře, na pohodlí, i když ho vůbec nepotřebujeme.
Zavřel jsem oči a vnímal dění okolo. Vedle mě se posadila asi pětiletá holčička, která žvýkala žvýkačku. A melounovou. Ble.
Sluch je úžasně vyvinutý a díky němu vnímáme okolí, i když máme zavřené oči. Být upírem má někdy své výhody, ale že by jich bylo nějak moc, to si nemyslím. Lidé jsou sice slabí, ale nejsou prokletí.
Vytáhl jsem si jednu knihu a aspoň jsem předstíral, že si čtu.

Děvče vedle mě začalo žvýkat nahlas. Snažil jsem se zůstat v klidu a nevšímat si jí, ale to její mlaskání mě vyrušovalo nad přemýšlením o svém budoucím životě u Cullenů, tedy dočasném životě, musím podotknout. Mrzí mě, že to je jen dočasné, ale vím, že Aro by svůj klenot nenechal odejít, on ne. Povzdechl jsem si.
„Co čteš, mrtvolko?,“ zeptala se mě moje mrňavá a dosti otravná společnice.
„Proč mi tak říkáš?“ zeptal jsem se.
„No jsi bílej jak stěna a vypadá to, jakoby ses chtěl poblít,“ řekla a hodila na mě znechucený obličej. Tiše jsem zavrčel.
„Tak to se omlouvám, že nemůžu chodit na slunce, já na rozdíl od tebe na slunci vždy chytím vyrážku,“ sykl jsem.
„No to je fakt blbý,“ začala se pochechtávat, „jako ty, protože tu knížku čteš obráceně, blbečku!“ řekla posměšně. Na tak malý věk mě silně rozčilovala. Rok od roku je to s výchovou dětí horší. Stávají se z nich čím dál drzejší zmetci.

 Ale nepadlo mě, jak jí trochu srovnám hřebínek. „To nevíš, že pouze amatéři čtou knížky normálně? Já se totiž učím číst vzhůru nohama.“ Usmál jsem se na ni, ale ona na mě jen nevěřícně zírala.

„To se jako můžu naučit číst vzhůru nohama?" ptala se s nevěřícím výrazem. Jen jsem se na ni usmál a dělal, že tedy čtu. Chvíli jsem si vážně četl, nebylo to tak složité, jak jsem si z počátku myslel. Akorát číst zprava doleva a obracet si písmenka, ale jinak to bylo velice snadné. Jenže ta malá potvůrka mi sebrala moji knihu a také zkusila číst vzhůru nohama. Knihu si stále přibližovala více k nosu.

„Nemáš nějakou s většíma písmenkama?“ zeptala se a knihu mi hodila na nohu.

„Promiň, ale knihy s velkými písmenky jsou v dětském oddělení s pohádkami a z toho jsem už vyrost.“ Taky aby ne, když jsem většinu svého života strávil ve Volteře. Ale to se teď změní.

Konečně letadlo dosedlo na zem. Všichni se postupně začali zvedat ze svých sedadel. Vzal jsem si svojí malou cestovní tašku a vyrazil. Počkal jsem, až mi z letadla vyvezli auto a pak se vydal na další cestu - tentokrát napříč Amerikou. Jako vždy jsem šlápl na plyn a vyrazil nehoráznou rychlostí, že by lidé snad ani neviděli jinak než hodně rozmazaně. Ubožáčci, ani rychle jezdit nemůžou!
Jak mě asi Cullenovi přijmou? Jak budou reagovat na můj jídelníček? Tyhle otázky mě pořád vrtají hlavou, ale nejvíc mě bolí pomyšlení, že by se mi stranili, hlavně Bree.

Projížděl jsem velká města, ale i tak se postupně zmenšovala, až jsem dojel k cíli. Veliká cedule mě vítala ve Forks. V malém deštivém městečku. Bylo to tu na mě trochu moc zelené, ale kdo by se divil, ve Volteře skoro žádné rostliny nebyly. Zaparkoval jsem nedaleko lesa a trochu jsem se porozhlédl. Žízeň jsem neměl, a navíc sem nechtěl přijít s krvavě rudýma očima. Sice se mi to protivilo. A ne málo, ale i tak jsem se rozběhl do lesa…

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Like me - 4. kapitola: