Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Liliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 52. kapitola

21.05.2015 (09:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1968×

52. kapitola

Když jsem se vracela k domu, byla jsem celá nesvá. Ten rozhovor s Tylerem na mě skutečně zapůsobil. Jen jsem se ještě nerozhodla, jestli je to dobře, nebo ne.

Navíc mě pořád tížilo vědomí, že sice nemám halucinace, ale pořád se bavím sama se sebou. Což jen dokazuje, že jedna moje část skutečně chce odpustit sobě i jim a zapomenout. Ale ta druhá? Ta, co má zřejmě vedení, tedy já, to nechce.

Trvám na tom natolik zarputile, že z toho mám tyhle stavy a vídám Tylera, který mi má jen připomínat všechny ty pocity, na které se snažím zapomenout. Skutečný Tyler je zřejmě stále mrtvý. No, alespoň v tomto ohledu se mi ulevilo. I když, když jsem měla naději, že jen vidím duchy, nešel z toho takový strach, jaký mám právě teď.

Proč musí být tak těžké postavit se svému vlastnímu svědomí?

„Tak jsi se přeci vrátila,“ ozval se Jasper stojící opodál. Líně se opíral o kmen stromu s rukama za zády. Něco v nich držel, ale co je mi po tom?

„Ano, vrátila. Kdybych to neudělala…“

„Tak bys nám moc chyběla,“ doplnil mě.

„Tak jsem to nemyslela,“ odporovala jsem mu, protože jsem chtěla říct něco úplně jiného.

„Vím, ale mám něco, co by ti mohlo pomoct ten svůj názor krapet přehodnotit,“ řekl tajemně a přistoupil ke mně.

„Vážně?“ Sjela jsem ho kritickým pohledem od hlavy k patě.

„Jestli o tom cekneš Alice, je po mně. Ale něco pro tebe mám.“

„Aha a o co jde?“

„Myslím, že to je tvoje,“ řekl a podával mi bílou igelitovou tašku, kterou do té doby skrýval za zády. Ale nepřipadala mi jako moje.

Rozpačitě jsem si ji od něj převzala a nakoukla dovnitř. Byla tam nějaká krabice. Vytáhla jsem ji a nadzvedla víčko.

„Moje nové fialové kecky,“ vydechla jsem ohromeně.

„Jo. Schoval jsem ti je pro případ, že se tu někdy objevíš.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Protože jsem v to tajně doufal,“ přiznal.

„Aha, ale já tomu pořád nerozumím. Proč bys něco takového dělal?“

„Hele, přiznávám, že jsem o tobě pochyboval, ale myslím, že jsem se ti jenom bál uvěřit a stejně tak ostatní,“ prohlásil zahanbeně.

„Bylo to moc hezké na to, aby to byla pravda?“ otázala jsem se kysele.

„Tak nějak,“ souhlasil.

„Něco podobného mi řekl i Edward, ale...“

„Teď jsi to ty, kdo se zdráhá uvěřit,“ upozornil mě.

„Možná,“ připustila jsem a zužila oči, abych si ho změřila. Nevypadal, že by to nemyslel vážně.

„Podívej, Jaspere, pravda je taková, že…“

„Edward toho moc lituje a my také. Neber nám příležitost napravit to,“ řekl a odešel, aniž by mě to nechal doříct.

Zase…

„Dej jim šanci,“ ozval se Tyler a objevil se vedle mě.

„Ne,“ odmítla jsem jeho prosbu tvrdohlavě.

„Proč?“

„Já prostě nemůžu.“

„Sama si ničíš svůj život. Vlastně ho ani nežiješ. Musíš jít dál a musíš konečně začít žít,“ naléhal.

„Proč bych tě měla poslouchat, když existuješ jen v mých představách?“ vyštěkla jsem na něj rozzlobeně.

„Právě proto mě poslouchej. Mluvíš sama se sebou.“ Trval si na svém.

„Co když zase začnu zabíjet lidi? Co když mě kvůli tomu, co jsem, opravdu nikdy nepřijmou? Není lepší je prostě nechat být? Neušetří to spoustu zklamání na obou stranách?“ ptala jsem se.

„Musíš si odpustit,“ zavrčel a tím to pro něj nejspíš haslo, protože zase zmizel.

Asi bych si o tom měla s někým promluvit. Jenže s kým? Rolland by se mi teď hodil, ale to je nemožné. Sophie nepřipadá v úvahu a Cullenovi už teprve ne. Všichni jsou tu moc zaujatí. I když… někdo možná méně než ostatní.

***

„Sakra! I příprava humra by byla lehčí, než tohle,“ nadávala jsem a řinčela u toho s nádobím.

„Taky si myslím, jestli chceš znát můj názor,“ prohlásil Edward a ladně se opřel a kuchyňskou linku.

Ušklíbla jsem se, ale to byla má jediná reakce na jeho slova.

Recept mám sice v hlavě spolu s přesným postupem, ale prostě mi to pořád nějak nevychází. To je fakt děs. Možná jsem jen příliš nervózní na to, abych zvládla vařit…

„Co to bude?“ zeptal se Edward.

„Svíčková,“ odpověděla jsem chladně.

„Proč to děláš?“

„Je to pro Jacoba,“ odsekla jsem.

„Aha. Nevěděl jsem, že má přijít,“ řekl napjatě.

„Nemá.“

„Tak, proč?“ Zarazil se.

„Edwarde, já se musím soustředit. Mohl bys mě prosím nechat o samotě?“ zavrčela jsem na něj.

„Jistě,“ řekl chladně a s ublíženým výrazem se odebral do garáže za Rosalie a Emmettem.

V duchu jsem si za svou příkrost vynadala, ale já si prostě nemůžu dovolit, aby mě jeho přítomnost neustále tak ovlivňovala. 

Pustila jsem se tedy raději do vaření…

***

Sice jsem si svým výtvorem nijak zvlášť jistá nebyla, ale nakonec jsem to sebou přeci jen vzala a vydala se za Jacobem do La Push.

„Ahoj, Jacobe. Snad ses nelekl?“ zavtipkovala jsem, když mi otevřel dveře svého domu.

„Jasně, že ne. Slyšel jsem, že jsi zpátky, ale tušil jsem, že tam bude dost dusno i bez mé účasti.“

„Hm, tak to ses trefil, ale něco ti nesu.“ Ukázala jsem na misku.

„Tys mi uvařila?“ zeptal se a jen co si dostatečně změřil mě, začal si zvědavě prohlížet onu misku.

„Jo. Tuším, že jsi chtěl svíčkovou.“

„To kecáš,“ prohlásil a vykulil své hnědé oči.

„Ne. Fakt je v tom svíčková,“ řekla jsem s úsměvem.

Bylo příjemné ho zase vidět. Takové podivně uklidňující. Ani nevím, proč na mě tak působí. Nejspíš kvůli tomu mému citovému výlevu po mém odchodu od Cullenových.

„No to je skvělý,“ zajásal a už se po té misce sápal.

Urychleně jsem ucukla a ocitla se za jeho zády.

„Sedni, pejsku, a čekej!“

„Tak ty si ze mě hodláš utahovat? Dobře. Začala sis. Ale varuji tě. Nesahej pejskovi na žrádlo,“ zavrčel, ale bylo vidět, že je to jen z legrace.

Zasmála jsem se a misku mu podala. „Taky pro tebe mám jedno varování. Vařila jsem ji poprvé. Takže, když to nebude dobrý, nezačni hned rozhlašovat, že jsem se tě snažila otrávit.“

„Za co mě máš?“ ohradil se a zatvářil se velmi ublíženě, ale to už také nakukoval pod víčko. „Voní to skvěle.“

„Nejsem z těch, co ocení pach jídla, ale jsem ráda, že to říkáš,“ zatrylkovala jsem.

„Pojď dál, hned se na to vrhnu.“

„Dobře,“ řekla jsem a následovala ho do jeho malého domku.

***

Jake vyndal jídlo z mikrovlnky, přesypal jej na talíř a zasedl ke stolu s příborem v ruce. Začal ukrajovat od každého kousek a namáčet si své první sousto v omáčce.

„Zadrž!“ vykřikla jsem.

„Proč?“ Nechápal, ale poslechl.

„Dávej pozor, ať se nespálíš,“ varovala jsem ho.

„Copak jsem debil?“ zamumlal.

„Já jen, že tady nejsou otevřená okna a nerada bych zase něčím prolétla. Přeci jen, jsi Belly kamarád.“

„Ale ta tu není,“ řekl a vložil si vidličku do úst. Náhle zakřičel. „Au!“

Vyplašeně jsem vstala od stolu, ale v ten moment se Jacob rozchechtal.

„Mám tě,“ prohlásil.

„No, haha,“ ušklíbla jsem se a zase si v klidu sedla.

Jacob se přestal smát a začal přežvýkávat a hodnotit chuť omáčky, knedlíků a masa.

„Tak jak?“ zeptala jsem se napjatě.

„Hm. Vypadá to jako svíčková. Voní to jako svíčková...“

„Tak to asi bude svíčková, že?“ pokárala jsem ho.

„No,“ zarazil se.

„Jacobe, přestaň. Víš, že mě jenom zajímá jestli to tak i chutná,“ okřikla jsem ho. Byla jsem totiž napjatá jak struna a on mě zbytečně dráždil.

„Jo, je to skvělé,“ pronesl a začal se ládovat. „Vlastně je to úplně neskutečný.“

„Uf. Tak to se mi ulevilo, protože receptům z internetu moc nevěřím.“

„Možná bys měla začít, protože je to božský.“

„Zase to nepřechval,“ zahihňala jsem se a s potěšením sledovala, jak se cpe, až se mu tvořily boule za ušima.

Když dojedl, utřel si pusu a spokoje hladil místo, kde jsem tušila žaludek. Z úst mu unikl blažený povzdech.

„Už ti někdo řekl, že jsi stejný komediant jako Emmett?“

Vstala jsem, abych po něm umyla talíř s příborem, ale když už jsem byla v tom, omyla jsem všechno nádobí, co se kolem povalovalo. Včetně té misky, kterou musím vrátit Cullenovým.

„Kdyby mi někdo řekl, že mi princezna Volturiová bude mýt nádobí, nevěřil bych mu,“ upozornil mě a sledoval každý můj pohyb, jako by tomu, co vidí, nevěřil ani teď.

„To jen dokazuje, jaký džentlmen vlastně jsi,“ rýpla jsem si.

„Udělal bych to,“ ohradil se okamžitě.

„No, jistě. Až by to zaschlo, že? Vy chlapi jste fakt děsní.“

„V tom případě jsi asi ráda, že to nemusíš dělat tak často, co?“ zeptal se opatrně.

„Není to má oblíbená činnost,“ přiznala jsem.

„A co je tvoje oblíbená činnost?“

Zarazila jsem se a pokusila se na něco vzpomenout, ale moc mi to nešlo.

„Všechno, co jsme podnikali s Rollandem byla zábava. I s Marianou,“ připustila jsem neochotně. „Ale nevím o tom, že bych měla nějaký koníček nebo tak. Dřív jsem je mývala, ale co jsem upír a přestala jsem vraždit lidi, mě nějak nic nenapadá.“

Jacob sebou při mé poslední větě lehce trhnul a celý se zachmuřil.

„Vím, že to vědomí pro tebe musí být hrozné, ale nemůžu předstírat, že má minulost neexistuje,“ přiznala jsem smutně a kousla se do rtu. Měla bych přestat mluvit, než mě odsud vyhodí. „Nicméně, jestli si to přeješ můžu už odejít. Nádobí je hotové. Takže už tu vlastně nemám co…“

„Stopni! Jasný? I když se občas měním ve vlka, představa, že stojím v kuchyni s masovým vrahem mi není moc příjemná. Ale jsi to pořád ty. A Cullenovi mají také svou minulost, takže pokud ti to vyčítají, tak jsou pěkní pokrytci. Já nic takového udělat nehodlám.“

„Páni,“ vydechla jsem, protože jeho slova mě opravdu dojala. „To, že jsem zabíjela lidi jim moc nevadí. To spíš mé příjmení. Volturiová, vzpomínáš?“

„Samozřejmě, ale doufal jsem, že se to uklidnilo potom, co…“ zarazil se a na docela dlouho umlkl.

„Potom co, co?“ pobídla jsem ho, aby pokračoval a v duchu zkoumala ten jeho zvláštní výraz.

„Ty nic nevíš. Je to tak?“ uvědomil si.

„Co mám vědět?“

„Ale nic,“ odbyl mě. „Jak se má ten tvůj stvořitel? Vypadal docela sympaticky…“

„Nesnaž se to zamluvit, Jacobe Blacku!“ okřikla jsem ho.

„Ať ti to poví sami,“ řekl.

„No, dobře. Nebudu to z tebe páčit.“ Dělala jsem, jako by nic, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že se mě to nedotklo.

„Tak, jak spolu teď vlastně vycházíte?“ sondoval.

„Víš, zprvu jsem se jim chtěla spíše stranit, abych zase náhodou nenarušila jejich vzájemné vztahy, ale teď si tak trochu zahrávám s myšlenkou, že se s nimi pokusím znovu najít společnou řeč. Jenže se bojím,“ přiznala jsem.

„Proč?“ Nechápal.

„Z mých dobrých úmyslů je vždycky průšvih. Alespoň doposud to tak bylo… A asi se bojím, že to skopu víc než doteď. A musíš uznat, že to je už teď dost špatné.“

Jacob mlčel a zřejmě vyčkával, aby zjistil kam tím mířím.

„Myslíš, že někdy zapomenou na mé příjmení?“

„Příjmení si přeci můžeš kdykoliv změnit, ne?“ upozornil mě.

„Pokud by šlo o mě, stále bych byla Mercerová. Bylo by to tak v mnoha ohledech snažší.“

„Víš, když jsem se stal vlkodlakem a soupeřil s Edwardem o srdce Belly…“

„Cože jsi?“

„Tohle ti Edward nevyprávěl?“ podivil se.

„No, on se o vlkodlacích nezmiňoval vůbec. Ani jsem nevěděla, že existujete, než jsem se s vámi setkala v tom lese.“

„Aha. No, zřejmě tě nechtěl rozrušovat, nebo se styděl,“ prohlásil za doprovodu hlasitého smíchu.

„Nebo vás jen chránil,“ namítla jsem.

„Nebo, ale podstatné je, že v té době jsme s nimi bylyí na nože i kvůli našim podstatám a hluboce zakořeněné nenávisti. Bella a moje žárlivost by byla dobrá záminka. Bylo by snadné rozpoutat válku mezi našimi druhy, ale bylo by to správné?“ otázal se.

Zamračila jsem se a zkusila si to představit. Ta představa se mi ale vůbec nelíbila. Kdyby došlo k boji mezi smečkou a Cullenovými, byly by síly téměř vyrovnané a neobešlo by se to bez obětí na obou stranách.

Při představě, že by se někomu z nich něco stalo, se mi svíral žaludek. Vlkodlaky jsem osobně neznala, ale byla to Jacobova rodina. Nebylo by správné jim ublížit. Na rozdíl od našeho prvního setkání jsem už v tom měla jasno. Cítila jsem to tehdy taky. Nebylo to jen nutkání bránit se, ale útočit na nepřátelský druh. Nebýt Edwarda, nejspíš bych na ně tenkrát skutečně zaútočila.

Opravdu to bylo téměř pudové. Cítím to i teď, ale mozek má navrch. Ví, že je Jacob kamarád. Nevím, kdy nebo jak se to stalo, protože na začátku mi také zrovna nevěřil, ale beru ho tak.

„Ne,“ řekla jsem rozhodně.

„Přesně. Nezáleží na tom, že oni jsou upíři a my vlkodlaci. Dokázali jsme to překonat a teď jsme přátelé. A až bude Nessie dospělá, budeme rodina.“

„O otiscích ti asi taky nevyprávěl, co?“ zeptal se, když viděl můj nechápavý výraz.

„Ne, ale už jsem ten výraz slyšela.“

„Někdy ti to vysvětlím. Důležité je, že nezáleží na tom, kdo jsi a odkud pocházíš. Svůj osud si řídíš sám, chápeš?“

„Myslím, že vímm co chceš říct, ale odkdy seš tak moudrej?“

„Praxe,“ odmávnul to ledabyle rukou.

„Já jsem tu ta starší, abys věděl.“

„Starší neznamená moudřejší. Koukni na Cullenovy,“ opáčil.

„Trefná poznámka.“ Zazubila jsem se. „Když už jsme u nich, měla bych už asi jít.“

„Nevyháním tě.“

„Já vím, ale jsem nervózní, když je tam s nimi Sophie dlouho o samotě.“

„To je ta tvá matka?“ ujišťoval se.

Přikývla jsem.

„Bella říkala, že je hustá,“ prohlásil.

„To, že řekla Bella?“ otázala jsem se skepticky.

„Nessie ji prý zbožňuje. Asi se na ni někdy přijdu podívat osobně,“ řekl jako by mluvil o nějakém exempláři ze zoo, ale přešla jsem to. „Královnu jsem ještě nikdy neviděl.“

„Skvělý, alespoň ti ukážu své nové auto.“

„Máš auto?“ podivil se.

„Jo, dárek od Cullenových. Nejspíš si mysleli, že to urovná vzájemné vztahy, ale já neumím řídit, takže se to moc nepovedlo.“ Protáhla jsem obličej do lítostivé grimasy.

„Neumíš?“ ujišťoval se překvapeně.

„Ne a netvař se tak,“ odsekla jsem.

„Jak?“ Zase se zatvářil ublíženě.

„No jako oni. Nikdy jsem to nepotřebovala,“ bránila jsem se.

„Co je to za auto?“ zeptal se se zájmem.

„No, je červený…“

„A to je všechno?“ naléhal.

„Nevyznám se v tom,“ přiznala jsem zahanbeně.

„Holky jsou prostě beznadějný,“ povzdechl si.

Našpulila jsem uraženě rty, protože se mi vůbec nelíbilo, co mi tu naznačoval.

„Klid, to doženeme. Můžu tě to naučit,“ nabídl se.

„Ty? Mě?“ zarazila jsem se.

„A proč by ne?“ nechápal.

„Nevíš, do čeho jdeš,“ upozornila jsem ho.

„Hele, když jsem zvládl naučit Bellu jezdit na motorce, auto s tebou bude hračka,“ ujistil mě.

„Uvidíme, ale už fakt jdu. Tak se měj a brzo se zastav.“

„Samozřejmě, ale doufám, že budeš mít uvařeného něco moc dobrého,“ podotkl jakoby mimochodem.

„No, to nevím,“ zasmála jsem se. „Asi mi budeš muset zavolat a domluvit se předem.“

„Projedu máminu kuchařku a dám vědět,“ řekl a šibalsky na mě mrknul.

„Už teď se bojím,“ přiznala jsem, protože ta svíčková mi dala pořádně zabrat, co přijde dál?

Se potlačovaným smíchem jsem se odebrala k východu.

Jacob mě nechal, což bylo dobře, protože bychom spolu mohli takhle tlachat až do rána a já si toho musela ještě hodně promyslet.

Moc děkuji za vaše komentáře a veškeré doopravy. Když už se blíží to finále, chci vám říct, jak moc si vážím toho, že jste vydželi až sem. Taky do světa vypouštím novou povídku. Jmenuje se Sesterská pouta a já doufám, že se na ni alespoň podíváte. Třeba se vám i zalíbí...

chloe xoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Liliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 52. kapitola: