Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 1. kapitola

28.10.2013 (09:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2890×

1. kapitola

*************

O deset let později

(současnost)

Jmenuji se Lilliane. Můj lidský život skončil, ale začal mi úplně nový život.

Byl to už druhý život. Život, o který jsem nežádala. A který i přes to přišel. Bylo to zvláštní, ne že by byl můj předchozí život špatný. To ne. Byl zaplněný spoustou dobrých lidí, na které jsem ráda vzpomínala, ale bolelo to.

Trápí mě například, že jsem se Sussie nebyla, abych poslouchala vyprávění o jejích prvních láskách a o dalších strastech i radostech dospívání. Už ode dne, kdy moji malou sestřičku donesli z porodnice, jsem si slíbila, že to já, budu její velká a statečná setra. Že ji budu půjčovat oblečení a drbat spolu s ní kluky, ale bohužel jsem to tak daleko nedotáhla. Nejdřív jsem na ni neměla čas, a pak jsem zemřela.

Vlastně, už teď se dožila vyššího věku, než já. A to je to teprve puberťák. Já už ale nikdy nezestárnu, zůstanu stále stejná, jako socha vytesaná do kamene. Můj odraz v zrcadle se nezměnil a nezměnila jsem se ani já. Vypadám stále na šestnáct. Mám velké oči, s červenými zorničkami, i když na veřejnosti nosím hnědé kontaktní čočky. Mívala jsem oči jasně zelené. Stýská se mi po nich, ale modré nebo zelené čočky nesnesou působení mého jedu tak dlouho, jako ty hnědé.

Mám atletickou postavu. Dříve jsem totiž dělala gymnastiku. A asi sto sedmdesát pět centimetrů. Dlouhé rovné a měděné vlasy, až do pasu. Už deset let, je mi šestnáct. Jsem totiž upír. Proto nestárnu a proto, ty červené oči. Ležela jsem v posteli a vzpomínala na svou přeměnu. Z člověka na upíra a z upíra na vraha…

******

Před deseti lety

Zpočátku to nebylo lehké, ale co je vlastně v životě lehké? Nic. Jinak bychom si také ničeho dostatečně nevážili. A jestli si myslíte, že když v příšerných bolestech zemřete a pak následně zase oživnete, máte rudé oči, pálí vás v krku, všechno vidíte moc jasně a cizí člověk vás přivítá větou typu:

„To je dost! Už jsem myslel, že prošvihneš tu největší zábavu.“

Je zábava, tak není. Víte, přesně to se mi totiž stalo. Nechápala jsem vůbec nic, ale ten cizí muž, mi to začal vysvětlovat. Řekl asi toto:

„Jsi upír! Gratuluji! Poděkovat můžeš později. Teď se jdeme pobavit.“

„Kde to jsem? Co že jsem? Kdo jste? Co chcete?“ Ničemu jsem nerozuměla.

„Vrrr!“

„Co to bylo?“ Rozhlížela jsem se kolem sebe. Svaly náhle napnuté a v puse mi něco nepříjemně proudilo.

„Tak hele, máš poslední šanci vidět své blízké, než odsud odjedeme. Takže sebou pohni.“

Já ho ale stále jen nechápavě a obezřetně sledovala.

„Miluji pohřby,“ povzdechl si.

Zdálo se mi to? Nebo právě řekl pohřby? Co je to za magora?

„Ale nejdřív si dej malou svačinku,“ prohodil a posadil se naproti mně na postel. Na tu, na které jsem se probrala i já. V klíně mi přistál jakýsi pytlík. Byl nemocniční a bylo na něm napsáno nula negativní.

„Oh, můj bože, to je krev?!“ zvolala jsem a očekávala jsem vlnu odporu. Že se, co nevidět pozvracím, ale nic. Místo toho se mi spíš začaly sbíhat sliny.

Váhala jsem, ale nakonec, jsem neodolala. Prokousla jsem pytlík a hltala tekutinu, která byla tak opojná a omamná. Nic lepšího jsem nejedla ani nepila. Navíc, ta překrásná vůně...

„Hele,“ ozval se ten muž a dotkl se mé ruky.

Rychle jsem ucukla a zavrčela na něj. Samotnou mě překvapila moje reakce.

„Klid,“ zvedl ruce v obraném gestu.

„Já jen nechci zase shánět nové šaty na tu tvou slávu. Tak se moc nezapatlej.“

Dožahla jsem pytlík a konečně se na sebe podívala. Měla jsem na sobě krásné černé koktejlky a černé lodičky. Do háje. On mě převlékl? Vím jistě, že nic takového bych si na sebe nevzala!

Něco ho pobavilo. Zaměřila jsem svou pozornost, tedy na něj. Vypadal pobaveně, ale mlčel. Jen si poklepal na zápěstí, aby mě upozornil, že nemáme čas. Rychle jsem přikývla a slízala si poslední krvavé pramínky, které mi ulpěly na rukou.

**********

Běžely jsme napříč New Yorkem. Běhání mě bavilo. Běhaly jsme tak rychle, že všechno kolem mě bylo, až tragicky pomalé. Začala jsem si všímat, že má pokožka, už není zlatavá, ale je stejně bledá, jako kůže mého společníka. Oba jsme se na slunci třpytily. Tehdy mě poprvé napadlo přirovnat sebe, jakožto upírku k diamantu.

Náhle jsme zastavily ve stínu jednoho ze stromů. Zahleděla jsem se do dálky. Tam, kam koukal i on. A uviděla je.

Uviděla jsem svého zoufalého otce, uplakanou Sussie a Claire, která měla nasazenou klidnou masku. V očích se jí však zračila stejná bolest, jako v těch otcových. Překvapeně jsem zamrkala. Ne však proto, že bych měla potřebu mrkat. Byl to prostě zvyk.

Můj společník vypadal, že se dobře baví. Nechápala jsem ho. Mně z toho bylo spíše úzko. Ani jsem se nepokoušela jít za nimi. Byla jsem „ehm“ důrazně upozorněna, že se to sice neobejde bez mé účasti, ale jestli se pokusím, o něco takového, bude to bolet. A to hodně. Věřila jsem mu.

Už jsem se na to nechtěla koukat. Nemyslela jsem si, že je to zábava.

„Ty nemáš moc smysl pro humor, co?“ řekl.

Neodpověděla jsem a jen se ušklíbla.

„Fajn. Tak co bys chtěla dělat?“ zeptal se.

„Mám hlad,“ povzdechla jsem si.

Ani jsem se nenadála a už mě táhnul na Times Square. Zrovna se začalo stmívat.

***********

Bylo tam hodně lidí. Jak taky jinak.

„Vítej u švédského stolu. No tak. Jen si vyber,“ vyzval mě.

„Ale nejdřív tohle,“ podal mi krabičku kontaktních čoček.

Rychle jsem si je nasadila. Viděla jsem hůř, ale když jsem se je pokusila vyndat, upozornil mě, na mou novou rudou barvu očí. Jen jsem přikývla. Pamatovala jsem si ty rudé oči. Jeho oči. Ty oči, co mě zabily.

Jen jsem se pousmála, nabrala vzduch nosem do plic a pak... Všichni ti lidé úžasně voněli, ale já jsem někoho zahlédla.

Tyler.

Náhle mě hlad přešel. Vystřídal ho totiž vztek a ještě něco... Šla jsem přímo k němu.

*********

„Ahoj Tylere,“ zavrněla jsem mu do ucha a objala ho paží.

„Lilli?“ vydechl. „Co tady děláš?“

Provokativně jsem se na něj usmála a prohlédla si ho od hlavy k patě.

„Stýskalo se mi,“ pronesla jsem nevinně.

„Eh. Kotě, to ne. To už je za námi. Podívej, ty jsi skvělá, ale takových je. Nemůžu se rozkrájet.“

Dál blábolil o vlastní neodolatelnosti a rozpačitě se drbal ve vlasech.

Pozorovala jsem ho, jakože poslouchám a přikyvovala, usmívala se a tvářila se zkroušeně. Prostě to, co chtěl vidět v mé tváři, rázem jsem mu to vykouzlila.

Po chvíli jsem měla těch jeho keců dost. Prostě jsem mu chtěla zavřít pusu. Tak jsem ho políbila a…

Páni! To jsem nečekala. Polibek mi oplácel a já si všimla, že je silně vzrušený a dochází mu dech.

Odtrhla jsem se od něj, protože vypadal, že začne modrat. Já dýchat nepotřebovala. On ano. Nevypadal, že by mu nedostatek kyslíku vadil. Stejně nemyslel hlavou. Chytil mě za zadek. „Půjdeme ke mně?“zašeptal.

Zamyslela jsem se.

„Ne.“

„Proč? Tak o co ti teda jde?“ Zatvářil se rozpačitě a trochu naštvaně.

Zvedla jsem jedno obočí a porozhlédla se.

Moje mysl pracovala na plné obrátky a mě to trklo. Pohled mi padnul na prázdnou, postranní uličku kousek od nás. Za lidského života by mě děsila. Teď mě, ale přitahovala jako magnet. Tolik možností. Trvalo to sotva pár sekund, ale já je všechny stihla zvážit. Jedna se mi obzvláště líbila.

„Přesně o to, o co tobě. O sex,“ pronesla jsem smyslně. Kývla jsem směrem k uličce.

Nechápavě se na mě zadíval.

„Chci tě! Támhle a teď!“ zavrněla mu do ucha a vzala ho za ruku.

Následoval mě celý omámený. Jakmile jsme vešli do té tmavé uličky, hodila jsem ho na zeď a přimáčkla se na něj. Začala jsem ho líbat.

Nejdříve na rty. Potom jsem pokračovala přes čelist k uchu, až na krk. Roztrhla jsem mu košili a jemu se vydral z hrdla vzrušený sten. Začal si rozepínat pásek u kalhot a tentokrát na zeď přirazil on mě. Nalehl na mě celou svou vahou. Což pro mě momentálně nebylo nic. Obratně mi z pod šatů stáhnul kalhotky, roztáhl mi nohy a prudce do mě pronikl. Vydechla jsem a on taky.

Pak sténal tak dlouho, dokud nebylo po všem a naše těla se nezačala zmítat v ohňostroji vášně…

Ještě chvíli ve mně setrvával. Ležel na mě a ani se nehnul. Já byla stále přišpendlená ke zdi, s nohama a rukama obmotanýma kolem něj. Pozorovala jsem jeho krční tepnu.

Když jsem totiž ukojila tuhle touhu. Přišla na mě jiná, lépe řečeno ta původní. Nešlo úplně o hlad. Šlo o chuť zabíjet. Pozorovala jsem ho a přemítala, co dál.

Náhle se na mě podíval. Nečekala jsem to co následovalo. Ani ve snu. Jeho pohled byl… uchvácený.

„Beru to zpět. Jsi úžasná. Chci jen tebe,“ pronesl a už mi strkal jazyk do pusy.

Hladil mě po celém těle. Navíc se ve mně znovu začal pohybovat, ale tentokrát to bylo jiné. Nebylo to jako poprvé. A ani jako před chvílí. Nebylo to tak spalující.

Tentokrát to vypadalo jako by do toho dal i nějaký cit, ale jaký? Nechápala jsem to.

Přemýšlela jsem, jak je ten život zvláštní. Já ho milovala, aspoň jsem si to myslela a on chtěl jen sex. Teď jsem já, chtěla jen sex a on mluví o tom, že to dáme dohromady? To je nelogické.

Tak či tak. Už mě to nebavilo. Chtěla jsem si hrát. Ne se vázat. Hlavně ne teď, když jsem, kdo jsem. Jeho doteky mi najednou připadaly odporné. Chtěla jsem to skončit. Ztrácela jsem tu s ním čas.

Položila jsem svou dlaň na jeho hrudník. Na místo, kde mu bušilo srdce. Zaryla jsem mu do hrudy své nehty a vyrvala mu srdce z těla…

Doslova. Držela jsem ho v dlani a pozorovala, jak se Tylerovi vytrácí světlo z očí. Byl mrtvý.

Znechuceně jsem uvolnila stisk stehen a jeho náhle ochablé tělo se skácelo k zemi. Podívala jsem se na srdce ve své dlani. Ještě bylo horké. S potutelným výrazem jsem se ušklíbla a rozdrtila ho ve své dlani.

Měla jsem ze sebe dobrý pocit.

Objevil se tam můj stvořitel. Díval se na mě velmi hrdě. Usmála jsem se.

„Takže ses bavila?“ Pronesl to, jako kdyby se celou dobu díval, což by mě nepřekvapilo.

„Ano. Bavila. A moc.“

Znovu jsem se podívala na zbytky srdce ve své dlani a Tylerovu mrtvolu. Rozzářila jsem se, jako vánoční stromeček.

„Tak co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se.

Chtěla jsem si hrát a hlavně s takovýma grázlama, jako byl Tyler. Ať už pár minut před smrtí, žvanil cokoliv.

„Budeme si užívat,“ řekl tajemně.

„Nemůžu se dočkat,“ prohlásila jsem nadšeně.

 ********

O deset let později…

(současnost)

Dnes je to přesně deset let od doby, kdy jsem poprvé zabila člověka. A rozhodně to nebylo naposledy. Někdy to bylo pro jídlo. Jindy pro zábavu, ale pak se ve mně něco zvrtlo. Ne, že by mi začalo vadit vraždit lidi. To ne! Spíš mě to přestalo bavit. A ta nuda, to bylo to, co mě štvalo nejvíce. Zabíjení lidí jsem brala už pouze a jen jako nutnost k přežití.

Tylerova smrt, či spíše vražda, mě ale trápila.

Proč jsem to tenkrát vlastně udělala? Ptala jsem se sama sebe mnohokrát. Probírala jsem to i se svým stvořitelem, ale ten mi jen řekl, že kdybych to neudělala já, udělal by to on. Za to, co mi udělal. Jenže to mi moc nepomohlo.

********* 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 1. kapitola: