Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 10. kapitola

08.01.2014 (16:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2331×

10. kapitola

Nevěděla jsem, proč za ním chodím. Tak jsem jen pokrčila rameny.

„Odpověz mi,“ procedil skrz zaťaté zuby.

Tak pán mi chce nařizovat, abych se s ním bavila? Hm. Našpulila jsem rty a bojovně vysunula bradu.

„Proč bych měla? Pokud vím, minule jsme se dohodli, že když ty nebudeš odpovídat na mé otázky, nebudu já odpovídat na ty tvé. Je to přeci fér,“ řekla jsem s ironickým úšklebkem.

„Prostě mi odpověz, ano?“ zavrčel.

„No, dovol? Koukej se vzpamatovat.“

„Prosím?“ zeptal se podrážděně.

„Já tě prostě nechápu. Proč by ses měl celý den mračit jako kakabus na tu chudinku zeď? Ona za to nemůže. Nevím, jak dlouho už tu jsi, ale vím, že v nejbližší době se nikam nechystáš. Takže tu hodinu denně, co tu s tebou trávím, bys ji mohl nechat odpočinout.“ Bylo to hloupý. Já to věděla. A on taky. Rozesmál se.

„To není vtipný,“ dostala jsem ze sebe, ale smála jsem se taky.

Po chvíli se zarazil. Dlouze se na mě podíval a znovu uchopil mříže.

„Proč bych se měl bavit s někým z Arovi gardy, když to byl právě on, kdo mě sem nechal zavřít?“ promluvil vážným hlasem a svýma černýma očima se vpíjel do mých, čerstvě rudých.

Vítězně jsem se usmála. „No, to sice opravdu nevím, ale já nejsem garda. Já jsem host. Tak zase zítra?“ přinutila jsem se říct vesele.

Měla jsem radost, že se mnou mluvil. I když si myslí, že jsem jedna z nich. Nemůžu se mu divit, ale proč mě teda zachraňoval, když si myslí, že jsem nepřítel? Pořád mi to vrtalo hlavou. 

Zarazil se a chvíli mě zamyšleně pozoroval.

„Dobře, tak se nad tím zamysli, ano? Opravdu si myslíš, že Aro ví, že sem chodím? Já ti nevím, ale jsi tady zavřený. Co by ti ještě mohl udělat? Co může být horšího, než pomalu umírat v téhle cele?“ domlouvala jsem mu.

Stále mě pozoroval, ale nic neřekl.

Stálo mě to hodně sil, ale nakonec jsem bez dalšího slova odešla.

*******

Týden se nic nedělo. Chtěla jsem mu nějak dokázat, že mi může věřit, ale nevěděla jsem jak. Demetrimu jsem se vyhýbala, jak jen to šlo. Musím říct, že zatím úspěšně.

Takže jsem se mohla plně soustředit na hladovějícího upíra v cele. Trávila jsem tam teď každý den, ale znovu už na mě nepromluvil. Zase vraždil pohledem tu chudinku zeď. Nikoho jsem se na něj zeptat nemohla. Přitáhlo by to pozornost a on se mnou mluvit odmítal.

„Myslím, že bychom toho vážně měli nechat. Dělám tu ze sebe blázna. A ani nevím proč,“ pronesla jsem zklamaně. „Ty mi nikdy neodpovíš, že ne?“ Povzdechla jsem si. „Já tě nechápu. Myslela jsem, že možná časem změníš názor. Nejsem tvůj nepřítel. A zatím nejsem ani jedna z nich, i když by si to přáli. Pomohl jsi mi a já ti to chtěla nějak oplatit. Ty jsi ale raději sám. Nechápu to, ale slibuji ti, že od teď to budu respektovat. Už sem za tebou nebudu chodit.“ Mluvila jsem klidným hlasem plným smutku.

Dobře jsem si uvědomovala, co to znamená. Už se tu nebudu schovávat. Budu se muset začlenit do života ve Volteře. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale jinou možnost jsem neviděla. Nemůžu jen tak odejít a nemůžu ani pořád předstírat, že jsem zavřená v pokoji a nic nedělám.

„Tak se tu měj. Já už tě tu nebudu obtěžovat.“

Rozběhla jsem se do svého pokoje. Práskla za sebou dveřmi a rozplakala se.

**********

Byla jsem opět ve svém pokoji a čučela do zdi. Ozvalo se tiché zaklepání.

„Dále,“ zahlaholila jsem. Dovnitř vešel Rolland a byl samý úsměv.

„Máme nějaký důvod k radosti?“ zeptala jsem se otráveně.

„Dlouho jsme se neviděli. Zajímalo mě, jak se máš,“ odpověděl mi.

„No, zjevně ne tak dobře jako ty.“

„Ty jsi plakala?“ zeptal se starostlivě.

„Ne.“

„Co se děje? Víš, že mi můžeš říct všechno.“ Přikývla jsem, ale říct mu o tom vězni mi nepřišlo moc správné.

Skutečně bych to mohla udělat? Proč vlastně ne? Stejně už jsem se pevně rozhodla, že už za ním nikdy nepůjdu. Navíc, jestli tu můžu někomu věřit, je to Rolland.

„Chci odsud odejít, Rollande. Chci se vrátit do Arizony. Nebo někam jinam. Prosím. Rollande, odjeďme odsud. Nechci tu zůstat.“ Mezi vzlyky jsem chrlila smutná slova a prosby. „Nemůžu tu dýchat! Nesnáším to tu!“

„Co tvoje matka? A Arova nabídka? Je to dobrá nabídka. Opravdu ji nechceš přijmout? Přemýšlela jsi o ní?“ vyptával se.

„Ano. Přemýšlela, ale já nechci být jedna z nich. Jsou to zrůdy. Já nechci být zrůda. Nechci zabíjet malé děti.“

„Cože?“ zeptal se.

„Tam v té místnosti. Tam, kde se všichni tady krmí. Zabila jsem holčičku. Malou, bezbrannou holčičku,“ zanaříkala jsem.

„Kdybys to neudělala ty, udělal by to někdo jiný,“ odvětil.

„Já vím, ale byla jsem to já. Neovládla jsem se. Měla jsem hroznou žízeň.“ 

„To je v pořádku.“ Objal mě a něžně hladil po vlasech.

„Není to správné. Nedokážu být jako oni. Nechci být jednou z nich. Ty víš, co jsem dělala s Marianou. Víš, co jsem udělala Tylerovi. Já už nechci být taková. Nechci být zrůda, ale ať udělám cokoliv, pořád jí jsem. Jsem zlá.“ Zabořila jsem svůj obličej do Rollandovi hrudi. „Chtěla bych být zase člověk. Být se svou rodinou. Tolik se mi po nich stýská…“

„Já to nevěděl,“ zašeptal. „Nevěděl jsem, že ti tolik vadí to, co jsi. Co jsem z tebe udělal. To jsem nechtěl. Promiň, ale nemůžu říct, že by mě to mrzelo. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Byl jsem sobec. Nechtěl jsem být sám a ty jsi byla…“ 

„Já vím, že jsi to nevěděl. Vím, že jsi to nechtěl. Ty jsi spokojený, že jsi upír, a já byla dlouhou dobu také. Když jsme uzavřeli tu dohodu a mně se začaly vracet emoce, se to ale změnilo. Proč to musí být tak těžké? Jak to dokážeš? Ty své emoce máš. Měl jsi je vždycky. Dokonce i když jsme si s našimi oběťmi hráli jako kočka s myší.“

„To je normální. Prvních pár let po své přeměně jsem je také neměl. Nikdo tady. Ani jinde. V tu dobu tě zajímá jediné, a to krev.“ Zmateně jsem zamrkala. Mě ale nezajímala krev. Ten sáček, co po mně tenkrát hodil, jsem samozřejmě ochotně vypila. Ale pak, když jsme šli na Times Square, nezajímala mě krev. Zajímal mě…

„Tyler.“ Ani jsem si neuvědomila, že jeho jméno říkám nahlas.

„Co je s ním?“ zeptal se.

„Nechtěla jsem jeho krev. Chtěla jsem ho jenom zabít. Chtěla jsem mu vyrvat srdce. Tak, jako to udělal on mně. Já mu věřila a on mě zradil. Milovala jsem ho. Byl to jediný cit, který ve mně po přeměně zůstal. A já ho zabila. Zabila jsem ho spolu s Tylerem.“

„Myslím, že by ses kvůli tomu měla přestat trápit. Byl to hajzl,“ zaskřípal zuby.

„Já vím. Ale nemůžu. Nejde mi to. Ti ostatní... To bylo jiné. Ale Tyler? Ne, on neměl zemřít. Ne takhle. Nezasloužil si to.“

„Zasloužil,“ řekl pevným hlasem.

„Vážně, Rollande? Myslíš si, že trest odpovídal zločinu? Já ne a ty bys taky neměl.“

„Dobře, ale taky si nezaslouží, aby ses kvůli němu trápila tolik let,“ odvětil.

„Myslíš, že bych to měla nechat plavat?“

„Ano. Vím, že to není jednoduché, ale taky už to nemůžeš změnit. Myslím, že by ses měla znovu zamilovat.“

„To jistě,“ ušklíbla jsem se.

„Nezavrhuj to. Co ty víš, třeba bys i tady mohla najít někoho…“

„Tady? Zbláznil ses? Vždyť jsem ti říkala, co si o nich myslím.“

Ozvalo se zaklepání a následně do mého pokoje vešla má matka.

„Zdravím,“ prohlásila vesele a usmála se, ale úsměv sundala hned, jak viděla, jak se oba tváříme. „Zlato, jsi v pořádku?“ Přikývli jsme. „Nevypadáte tak.“ Pochybovačně si nás měřila.

„Já jen... Chceme s tebou s Arem mluvit,“ přiznala. „Můžeme to ale i nechat na jindy. Jestli se na to necítíš,“ promluvila starostlivým hlasem.

„Ne. Jsem v pořádku. O co jde?“ Pokrčila rameny, jakože neví. Přikývla jsem a ona se opět zářivě usmála.

„Tak pojď za mnou. Rolland může jít s námi.“ Chytila jsem ho za ruku. Chtěla jsem, aby mi dodal trochu odvahy. Zabralo to.

********

Následovali jsme moji matku. Bylo to zvláštní. Vedla nás směrem k... vězení?

A sakra!

Bylo by možné, že mě někdo napráskal? Nikdo o mně a tom vězni nevěděl. Jak by mohl? Zmínila jsem se o něm jen před Felixem, ale byla jsem si naprosto jistá, že jsem v něm nevzbudila žádné podezření.

Procházeli jsme kolem jeho cely. Stále tam byl a stále čučel do zdi. Byla jsem za to ráda. Neuměla jsem si představit, co by se stalo, kdyby k nám vzhlédl. Nebo tam jednoho dne prostě nebyl.

Má matka a Rolland by mě jistě nepráskli, ale ani by to neschvalovali. Tím jsem si byla jistá.

Šli jsme ale dál. Všude bylo naprosté ticho. Prošli jsme kolem vinného sklepa a pokračovali dlouhou chodbou. Tady jsem nikdy nebyla. Nikdy mě nenapadlo zjistit, kam ta chodba pokračuje. Přestože jsem tu byla pečená vařená.

Vešli jsme do místnosti, která byla obrovská. Nic takového jsem nikdy neviděla. Byla zařízená jako všechny místnosti tady. Tedy nijak. Jen zdi byly zdobené nějakými hodně starými malbami. Nemohla jsem si je ale pořádně prohlédnout, protože místnost byla narvaná k prasknutí členy gardy.

Uprostřed místnosti stál Aro. Matka k němu doplula svou typicky ladnou chůzí a přijala jeho nabízené rámě. V druhé ruce se jí objevila sklenka. Všichni je drželi. Všimla jsem si stolku vedle nás. Rolland také držel sklenku a podával mi ji. Nechápavě jsem si ji od něj vzala. Natáhl se pro další a pozvedl ji. Ostatní udělali totéž.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Lilliane,“ zaznělo z úst všech přítomných.

Stála jsem tam a nechápavě je pozorovala. Navzájem si přiťukávali a upíjeli ze sklenek. Přiřítila se ke mně máma. Ara táhla za sebou. Objala mě a lehce drkla do mé sklenky. Totéž udělal Rolland s Arem. Koukala jsem na ně jako z jara.

„Já přeci nemám narozeniny.“ Vrhla jsem zoufalý pohled po Rollandovi. On totiž věděl, kdy je slavíme. Věděl to moc dobře.

„Promiň. Měla jsem to upřesnit. Dnes slavíme den, kdy ses mi narodila. Ne tvou přeměnu,“ řekla a trochu rozpačitě se usmála.

„Tak to potom jo,“ zahuhlala jsem a vyklopila do sebe Arovu specialitu. Vyvalila jsem oči a trochu se zakuckala. Ta tekutina měla grády. Tohle rozhodně nebyla Arova obvyklá specialita.

„Pomalu, děvče,“ pronesl Aro s potěšeným úsměvem na rtech.

Přikývla jsem a snažila se vzpamatovat. Tohle by lidi zabilo. Pálilo to víc, než když jsem měla žízeň.

„Máme pro tebe dárky, zlatíčko. Pak tě necháme oslavovat s ostatními.“ Mrkla na mě mamka. „Můj dárek je ve tvém pokoji. Aro ho schválil, že?“ Věnovala mu významný pohled.

„Děkuji.“ Usmála jsem se nejistě.

„Nemáš zač,“ řekla a věnovala mi další zářivý úsměv.

Aro mi do ruky vsunul sametovou krabičku. Otevřela jsem ji a zase mi málem vypadly oči z důlků. Byl tam náhrdelník. Všechny náhrdelníky v mém pokoji se s tímhle nemohly měřit. Silný, zlatý řetízek s uprostřed lesknoucím se smaragdovým srdcem. Vydechla jsem. Takovou nádheru jsem nikdy neviděla.

„To je… úžasné,“ dostala jsem ze sebe.

„Připomněl mi tě hned, jak jsem ho uviděl. Nemůžu se dočkat, až si ho jednoho dne vezmeš,“ zašeptal Aro melodickým hlasem.

Zatvářila jsem se zmateně. Myslela jsem totiž, že mi ho hned připne. Matka po něm střelila nevěřícným pohledem.

„Ty prostě musíš všechno zkazit, že jo?“ Ještě jednou mě krátce objala. Probodla Ara pohledem, zakroutila hlavou a naštvaně odkráčela. Aro po mně střelil omluvným úsměvem a běžel za ní. Podívala jsem se na Rollanda a hledala u něj nějaké vysvětlení. Ten se ale jen usmál.

„Můj dárek je taky v pokoji. Doufám, že tě potěší,“ zašeptal a ztratil se v davu.

Přistoupili ke mně také Marcus a Caius. Formálně mi popřáli a předali mi menší sametovou krabičku. Poděkovala jsem a sledovala, jak bez jediného slova odcházejí.

Pomalu jsem ji otevřela. Uvnitř byl malý zlatý klíček. Od čeho asi je? přemítala jsem, ale to už ke mně přistoupila Jane s Felixem. Oba s plnými sklenkami a jednu mi podávali. Vděčně jsem si ji převzala.

„Od čeho to je?“ zeptala jsem se.

„To je klíč od Volterry,“ pronesl Felix, jako by mi to mělo být jasné.

„Cože?“ podivila jsem se.

„Hlavně je to ale klíč od tvého nového pokoje,“ zdůraznil Felix.

„Znovu. Cože?“

Jane protočila oči a ujala se slova.

„Felixi, ty to vysvětluješ jak ponocný.“

Teď protočil oči on.

„Jde o to, že tenhle klíč pasuje do zámku, který se nachází v křídle, kde mají pokoje Aro, tvá matka a samozřejmě Caius s Marcusem. A ode dneška i ty.“

No, to budu v hezké společnosti, pomyslela jsem si a potlačila znechucené odfrknutí.

„Navíc, je to jakýsi symbol toho, že smíš opustit Volteru. Samozřejmě s určeným doprovodem.“ To už se mi zamlouvalo víc. „Taky pasuje do většiny zámků, které se zde nacházejí. Od sklepa, po půdu,“ zdůraznila významně.  

„Aha,“ vypadlo ze mě inteligentně.

Nechci nový pokoj. A už vůbec ne tak blízko Ara. Je to daleko od Rollanda, i když ten na mě stejně nemá čas. Vlastně ani nevím, co tu celé dny dělá. Stejně jako ostatní tady, jenže to byly záležitosti gardy. Do kterých mi nic nebylo.

To byly samozřejmě jejich slova, kdykoliv na to přišla řeč.

Nelíbilo se mi, že musím oslavovat své lidské narozeniny. A už vůbec se mi nelíbilo, že je musím slavit s nimi. Navíc tak blízko tomu vyhladovělému chudákovi. Zařekla jsem se, že za ním nepůjdu. Dokonce i jemu jsem to slíbila a hodlám ten slib dodržet...

*********

S Felixem a Jane byla zábava. Což bych rozhodně nečekala. Občas mě někomu představili. Někdo pustil hudbu a s ubývajícím alkoholem se zábava rozjížděla. Členové gardy se začali chovat skoro lidsky. Povídali si, smáli se, tančili a popíjeli.

Sem tam o mě někdo zavadil a vtáhl mě do své hlavy. Všechno to byly jen letmé doteky. Takže to znamenalo jen krátké útržky jejich myšlenek. Díky zvyšujícímu se množství alkoholu začínalo být jednoduché nevšímat si toho tahání.

Nechávala jsem to plynout. Prostě jsem se bavila. Tancovala jsem spolu s ostatními a vzpomínala na staré časy s Marianou.

Vymetaly jsme spolu všelijaké kluby a užívaly si se smrtelníky. Užívaly si jejich dychtivé pohledy a letmé doteky. Některým jsme dovolily i víc. Rolland nám to moc neschvaloval, ale někdy se od Mariany ukecat nechal. Ženy na něj letěly, aby taky ne. Je to přece fešák. Vždycky jsme je zatáhly do nějaké uličky a tam jsme si pochutnaly na jejich krvi.

Bývala to zábava. Vlastně Rolland říkal něco v tom smyslu, ať si tu někoho najdu. Zamilovat se bylo to poslední, co jsem chtěla. Ale nějaký ten flirt? To by mohla být zábava. Jenže s kým?

S upírem jsem nikdy neflirtovala. S lidmi to bylo jednodušší. Měli jsme oproti nim jisté výhody. Věděli jsme, že nezajdeme dál. Nechtěla jsem, aby se opakoval průšvih s Alecem. Na druhou stranu, jeho schopnost už jsem ovládala dobře. V případě nutnosti se tedy mohu bránit.

Začala jsem se rozhlížet po místnosti. U některých tváří jsem se zastavila. Připadali mi přitažliví, ale vždy jsem je z nějakého důvodu vyloučila.

„Vyhlížíš někoho konkrétního?“ ozval se Demetri za mými zády.

Otráveně jsem se k němu otočila čelem. Neviděli jsme se od té doby, co měl jazyk v mých ústech. Vypadal dobře. Vlastně, opravdu moc dobře. Ten polibek se mi líbil, ale ta situace ne.

Teď měl oči jasně červené. Což znamenalo, že se nedávno krmil. Mé oči byly o několik odstínů tmavší, protože už to byla nějaká doba, ale stále byly červené.

„Možná, ale do toho ti nic není,“ zavrčela jsem podrážděně.

„Nepovídej?“ Tázavě pozvedl obočí. Naklonil se ke mně a pohladil mě po tváři. Byl tak blízko. Chtěla jsem ho odstrčit, ale on mě bleskurychle chytil za zápěstí. Bylo to, jako by mezi námi proudila elektřina. Bojovně jsem vysunula bradu a snažila si toho jiskření nevšímat.

„Co si to dovoluješ?“ zavrčela jsem.

„Jen ti přeji všechno nejlepší,“ odvětil.

„Děkuji a teď zmiz.“

„Ne,“ zavrčel tentokrát on.

Koutkem oka jsem zahlédla Felixe. Pokusila jsem se na své tváři vykouzlit zamilovaný výraz.

„Už jsem ho našla,“ pronesla jsem rádoby okouzleným hlasem a nepřítomně se usmála.

„Hledala jsi Felixe?“ Párkrát jsem překvapeně zamrkala. Jako bych si teprve teď všimla, že na mě promluvil.

„Promiň. Říkal jsi něco?“ Věnovala jsem mu lehký úsměv a krátce na něj pohlédla. Jen na tak dlouho, aby se mé oči mohly z jeho tváře, jako by nevědomky přesouvat k Felixovi. Lehce jsem si povzdechla.

Pustil mě. 

Překvapeně jsem na něj pohlédla. Vypadal, jako bych mu dala pěstí. Čelist měl pevně zaťatou a jeho oči potemněly. Krátce zakýval hlavou a otočil se k odchodu.

Ha! Sežral mi to i s navijákem. Vítězně jsem se usmála. Měla jsem radost. Navíc, on žárlil na Felixe. Můj úsměv se stále více rozšiřoval.

Obrátila jsem svou pozornost na Felixe, abych nebyla podezřelá. Vypravila jsem se za ním. Skvěle jsem se s ním bavila. Tancovali jsme, připíjeli jsme na různé nesmysly a povídali si. Musím přiznat, že jako osobnost nebyl vůbec špatný. To samé jsem pomalu zjišťovala i o Jane.

Možná bych jim měla přeci jenom dát šanci. Když je beru jako celek pod nadvládou tří bratrů, nemám je ráda, ale jako jednotlivce jsem si je kupodivu nedokázala neoblíbit. Bylo mi s nimi dobře. Doufala jsem, že to není jenom tím alkoholem. Smála jsem se společně s Jane Felixovým vtipům.

„Co jsi mu udělala?“ zeptala se z ničeho nic Jane.

„Komu?“ nechápala jsem.

„Jemu.“ Podívala jsem se stejným směrem jako ona. V tom rohu stál Demetri a tvář mu metala blesky. Mým směrem samozřejmě. Jakmile si nás všiml, nasadil nečitelnou masku.

„Nemám tušení,“ uchechtla jsem se a mrkla na Felixe. Vyměnil si s Jane krátký pohled, ale nakonec jen unisono pokrčily rameny a nechali to být.

Vrátili jsme se k předchozímu tématu. Já však jeho oči stále cítila na svých zádech.

******** 

Stále jsem se úžasně bavila a musím přiznat, že to z větší části bylo na Demetriho účet.

Z ničeho nic jsem však měla dost těch jeho vražedných pohledů, které mi vypalovaly díry do zad. Byla noc a já zatoužila po čerstvém vzduchu. Ven jsem nemohla bez doprovodu, ale do vyšších pater ano. Tam byla přeci okna. Omluvila jsem se Jane, která byla stále zabraná do konverzace s Felixem. Můj odchod nijak nekomentovala. Naštěstí.

Procházela jsem kolem jeho cely. Těsně před ní jsem trochu zaváhala, ale jiná cesta ven nevedla. Dívala jsem se upřeně před sebe, když jsem za sebou zaslechla něčí kroky. Doufala jsem, že to není Alec. Vyhýbal se mi a Aro by ho ke mně nepustil. Tedy alespoň to říkala má matka.

Prudce jsem se otočila a chytila tu osobu pod krkem. Zvedla jsem ho do výše a přitlačila na zeď. Překvapeně jsem zamrkala. Byl to Demetri. Z hrudi se mi automaticky vydralo zavrčení.

„Co tady kurva děláš?“ Nerada používám sprosté výrazy, ale on mě vytáčel do nepříčetnosti. Navíc ten pocit déjà vu jsem také nemohla ignorovat do nekonečna.

Uslyšela jsem za sebou pohyb. Byl to ten vězeň. Nevšímala jsem si ho. Mou plnou pozornost měl teď Demetri. Stále jsem ho totiž držela pod krkem. Upíral na mě ty své rudé oči a pozoroval mě.

Objevil se vír a vtáhnul mě do jeho hlavy. Pocítila jsem bolest v krku, ale to nebyla moje bolest. Byla jeho. Ta, kterou mu způsobovala má ruka. On ji ale vnímal pouze okrajově. Zabýval se totiž jen a jen mnou. Lépe řečeno jeho city ke mně.

V mysli se mu míhaly představy nás dvou. Při sexu...

Fuj!

Zesílila jsem svůj stisk. Ucítila jsem, jak pod mýma rukama praská jeho porcelánové hrdlo. Mysl my zaplavila jeho bolest. Všechny jeho představy byly pryč. Bránit se ale nehodlal. Nechtěl mi ublížit. Na to mě měl moc rád. Nemiloval mě, ale záleželo mu na mně.

Už jsem to nevydržela a vyjekla bolestí. Přesně ve stejnou chvíli jako on.

Jeho už tak dost vykulené oči se ještě zvětšily. Přemýšlel o mé reakci. To jsem nemohla dopustit. Možná by mu to mohlo dojít. Viděla jsem, jak mu to vrtá hlavou. Nevěděl, co se stalo, ale tušil, že to nějak souvisí s tím, jak na Aleca zaútočila jeho vlastní schopnost.

Sakra! Viděl víc, než jsem si myslela. Asi budu muset říct matce, aby si pohrála s jeho pamětí. Stejně jako to udělala Alecovi.

Slyšela jsem jeho myšlenky, ale taky cítila bolest, kterou jsem mu stále způsobovala.

Z jeho pohledu jsem byla strašně sexy, když jsem se zlobila. Znechuceně jsem si odfrkla. Nemohla jsem dovolit, aby to zjistil.

Musela jsem nějak odvést jeho pozornost, aby nepřemýšlel nad mou reakcí. Aby si to v hlavě nespojil a nevykecal to někomu, než ho navštíví matka. Budu jí muset požádat, aby mi tu schopnost předvedla.

Nemůžu uvěřit, že nad tím přemýšlím. Nechci si osvojovat další schopnosti. Jakkoli užitečné se zdají být. Pustila jsem ho a o krok ustoupila.

Sesul se podél zdi. Přímo na zadek.

„Ty,“ zavrčel.

„Co je? To ty jsi po mně skočil,“ bránila jsem se, ale jeho pohled se neupíral na mě.

Do háje!

Upíral ho totiž na muže v cele...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 10. kapitola: