Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 13. kapitola

08.03.2014 (13:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2501×

13. kapitola

Po tom trapasu s Demetrim jsem se nezmohla na nic jiného než jen sedět v pokoji a tupě zírat na obrazovku. Ten film už tam běžel po několikáté. Prostě jsem se odmítala zvednout, abych to vypnula. Dovnitř někdo vešel. Zvedla jsem k tomu opovážlivci vražedný pohled.

„Co je? Pořád si stěžuješ, že na tebe nemám čas a pak se mnou odmítáš mluvit?“

„Co to meleš?“ nechápala jsem.

„Chovej se slušně,“ řekl Rolland.

„Promiň, ale já vážně nevím, o čem to mluvíš,“ povzdechla jsem si.

„Mluvím o tom, že už tu na tebe klepu nějakou dobu a ty nejsi schopná pozvat mě dál,“ řekl rozhořčeně.

„Zamyslela jsem se,“ řekla jsem suše. Je to pravda. Vůbec jsem ho neslyšela klepat.

„No a co jsi vymyslela? Neříkej, že lék na rakovinu?“ dobíral si mě.

„Ha, ha,“ odvětila jsem.

„Ne, teď vážně. Co je s tebou?“ zeptal se opatrně.

„Přemýšlím o Tylerovi,“ řekla jsem dutě. Nebylo to jen o něm, Demetri s ním úzce souvisel.

„Už zase? Nechápu, proč se tím pořád tak mučíš. Byl to hajzl,“ řekl rozladěně.

„Já vím.“

„Tak když to víš, tak proč?“ nechápal.

„Protože,“ odsekla jsem.

„Co jsi tady, chováš se divně.“ Zakroutil hlavou.

„Já se chovám divně? To ty spíš, s Jane. Co může být divnější?“ hádala jsem se.

„Jane je náhodou moc fajn, abys věděla,“ zastával se jí.

„To jistě,“ odfrkla jsem si.

„Lilliane,“ okřikl mě.

„No, jo. Já jen, že Mariana se mi líbila víc.“

„To neříkej. Neznáš Marianu tak jako já. Ona je sobecká mrcha,“ procedil skrz zuby.

„Jo, jasně. Za to Jane, je učiněná světice.“ Ironie v mém hlase byla jasně znatelná.

„To netvrdím, ale Mariana v sobě nemá dobra, ani co by se za nehet vešlo. Nemá žádné emoce,“ vysvětloval mi. 

„Aha a Jane jo? Ta Jane, která opovrhuje vším lidským?“

„Lidi se mění.“ Roztáhl rty do toho svého okouzlujícího úsměvu, který ale tentokrát nezabral.

„My ale nejsme lidi,“ setřela jsem ho.

„Možná,“ připustil.

„Žádný možná. Jsme upíři.“

„Ale kdysi jsme lidmi byli.“ Trval na svém. 

„Jo. Jak, že už je to vlastně dlouho?“ zeptala jsem se.

„Neřeknu ti, kolik mi je,“ odbyl mě pohotově.

„Fajn, tak si to nechej. Stejně mě to nezajímá…“

„Oba víme, že to není pravda,“ pronesl sebejistě. Protočila jsem oči.

„Proč jsi tu? Jsem si jistá, že to není zdvořilostní návštěva. A ani otcovská. Na tu totiž nemáš čas.“

„Vím. Aro mě zaměstnává,“ řekl.

„Co tady vlastně celé dny a noci děláš? Já se tu strašně nudím,“ postěžovala jsem si.

„Víš, že o věcech gardy nesmím mluvit,“ řekl neoblomně.

Zavrčela jsem na něj.

„Přestaň na mě vrčet, Lilliane!“ okřikl mě. „To vážně potřebuješ, abych ti byl čtyřiadvacet hodin denně za zadkem? Jsi dospělá. Najdi si nějakou zábavu. Mimochodem, necítím tu náhodou Demetriho?“ zeptal se a nasál nosem vzduch.

Šokovaně jsem zalapala po dechu.

„To beru jako ano.“ Rozesmál se.

„Myslím, že ti do toho nic není,“ odbyla jsem ho.

„Jsem tvůj otec, ne?“ opáčil a s úsměvem na mě mrknul.

„Ne. Jsi můj stvořitel,“ zdůraznila jsem.

„Dřív v tom pro tebe nebyl rozdíl,“ řekl a zkoumavě se na mě zahleděl. „Co se ti honí v té tvé hlavě?“

„Nic. Je v ní úplně duto,“ řekla jsem se sladkým a absolutně bezelstným úsměvem na rtech.

„Pochybuji,“ řekl a pořád si mě zkoumavě měřil.

„Myslíš, že ti lžu?“ zeptala jsem se ublíženě.

„Nevím. Máš k tomu nějaký důvod? Počítám, že pokud ano, musí být dobrý. Dřív jsme si nelhali. Proč bys to teď chtěla měnit?“ zeptal se upřímně.

„Pořád ti nechci lhát.“

Zužil oči. „Nechceš, ale děláš to.“

„Řekl, kdo?“ zeptala jsem se.

„Můj nos,“ odvětil.

On a ten jeho nos. Pořád ho vytahoval, když o něco šlo. Nechápala jsem to.

„Takže, ty a Demetri?“ Přerušil mé myšlenky. Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem mu lhát. Mezi námi se skutečně něco dělo, ale nevěděla jsem, co to je. Krom toho, bavit se s Rollandem o sexu, je divný…

„Pořád chodíš do toho vězení?“ změnil téma.

„Cože?“ vyhrkla jsem a celá ztuhla.

„Vím, že tam chodíš. Jen zatím nevím, proč.“ Zaujatě sledoval mou reakci.

„Opíjím se tam,“ vyhrkla jsem rychle.

„Ty?“ Rozesmál se, protože to mu ke mně nesedělo.

„Ano. Já. Už jsem říkala, že toho tady mám dost a taky, že se tu nudím a pokud jde o Demetriho, nic vážného se nestalo. A ani nestane. Nebudu s nikým spát. Tyler bude můj první a poslední kluk.“

„To, nemyslíš vážně!“ Šokovaně vykulil oči.

„Proč by ne?“ hádala jsem se.

„Protože jsi mladá a nesmrtelná. Nemůžeš být sama. Byl jsem sám velmi dlouhou dobu, takže moc dobře vím, jaké to je a tohle pro tebe nechci,“ řekl zoufale.

„Tak si taky někoho stvořím. Stejně jako jsi to udělal ty. Líbilo by se ti být dědečkem?“ dobírala jsem si ho.

„Je ti šestnáct. Nevíš, co je to být rodič…“ Rozhořčeně lapal po dechu.

„Ty taky ne a zvládl jsi to.“ Trvala jsem si na svém.

„Ale já jsem starší. Navíc jsem dítě měl, tudíž mám i ty instinkty. Ty ale ne. Nemáš tušení, co to znamená.“ Měl pravdu. Nikdy jsem o dětech neuvažovala. Vždyť mi bylo šestnáct! Když mi Rolland řekl, že je mít nemůžeme, bylo mi to fuk.

„Tak si stvořím kamarádku,“ řekla jsem trucovitě.

„Jo, aby ti pak řekla, že nechce být upírem a vyčetla ti to?“ řekl skepticky.

„Já ti to nikdy nevyčetla,“ pronesla jsem ublíženě.

„Ne, ale nejsi šťastná,“ řekl smutně.

„Ne, nejsem. Ale to není proto, že jsem upír. Je to protože…“

„Jsi sama,“ doplnil mě.

„Možná, ale mám zpátky mámu. Mám tebe. Nejsem tak úplně sama.“

„Miláčku, oba víme, že to myslím jinak. Co ten Demetri? Nemohla bys být šťastná s ním?“ zeptal se starostlivě.

„Ne. Už jsem řekla, že v tomhle směru držím tak trochu celibát.“

„Kvůli Tylerovi,“ spojil si to.

„Ano. Kvůli Tylerovi. Neměla jsem ho zabíjet. Ne, takhle. Musím za to nějak pykat.“

Nevěřícně kroutil hlavou. „Ty si prostě nedáš říct, co? Zapomeň už na to. Je to víc, jak deset let.“

„Ty mě prostě nechápeš.“ Nevěřícně zakroutil hlavou.

„Ne, to tedy nechápu,“ potvrdil mi.

„Víš co, Rollande? Jdi si za Jane. Nejdřív přede mnou pomlouváš Marianu a teď mě strkáš Demetrimu do postele? Měl bys jít,“ zavrčela jsem rozladěně.

„Problémy v ráji?“ zeptala se Sophie mezi dveřmi.

„Ne,“ vyhrkli jsme oba naráz. 

„Fajn. Aro by s tebou rád mluvil. Myslím, že už chce odpověď,“ řekla napjatě.

„Už ses rozhodla,“ řekl Rolland. Znal mě a znal i mou odpověď.

„Ano, rozhodla. Nechci být Volturiová a taky mu to hezky povím…“

Sophie spadla brada.

„Čekal jsem to,“ řekl Rolland.

„Já taky, ale to znamená, že od nás odejdeš,“ řekla Sophie dutým hlasem. „Tedy, nechci tě nutit tu zůstat, ale jsi má dcera. Doufala jsem, že zůstaneš dobrovolně…“ Hlas se jí zlomil.

„Ne, nezůstanu,“ řekla jsem odhodlaně a vůbec nechápala, o čem to mluví.

„Dobře, půjdeme jim to oznámit?“ zeptal se Rolland.

„Ano.“ Svlékla jsem si župan a natáhla si na sebe obyčejné, černé koktejlky.

„Dobře, víš, kde jsou?“ zeptala se Sophie Rollanda, když  se spolu ocitli na chodbě. Rolland přikývl.

„Hodně štěstí,“ popřála nám, otočila se a vešla do svého pokoje.

Rolland se na mě povzbudivě usmál, ale ve mně byla malá dušička. Nazula jsem si baleríny a následovala Rollanda ze dveří.

*********

Vešli jsme do sálu, kde se Aro zrovna bavil s Felixem.

„Stále žije?“ zeptal se Aro s mírným zájmem.

„Ano, pane,“ přisvědčil Felix.

„Dobře. Můžeš jít.“ Felix se postavil ke zdi vedle Jane.

Bavili se o tom vězni, ale mě by to už přece nemělo zajímat. Tak proč cítím tu ohromnou úlevu? Nechápala jsem to.

********

„Lilliane! Drahoušku, jsem tak rád, že jsi přijala mé pozvání. Právě jsme se vrátili a už se nemohu dočkat tvé odpovědi,“ pronesl s jemným italským přízvukem.

„Má odpověď zní ne. Nechci se stát Volturiovou a zůstat ve Volteře,“ přerušila jsem jeho začínající monolog.

„Skutečně?“ řekl zklamaně, zatímco Rolland mě propichoval káravým pohledem.

Kašlala jsem na slušné vychování. Chtěla jsem už odsud být co nejdál.

„Výborně,“ řekl Caius. „Takže o jeden hladový krk méně. Felixi, mohl bys je prosím odvést k východu?“

„Jistě, pane,“ řekl Felix a přistoupil k nám.

„Ne,“ ozval se Aro. „Promyslela sis to dobře?“ zeptal se.

„Ano. Tady už není, o čem přemýšlet.“

„Ano, ale to pouze pokud…“ 

„Pokud? Dal jsi mi na vybranou,“ vyjela jsem na něj.

„No tak, Aro. Nech je jít. Tady to vidíš. Je stejně drzá, jako tvá žena. Dvě takové pod jednou střechou, je za trest,“ pronesl otráveně Caius.

Neměl mě rád, ale chtěl mě nechat odejít. Což jsem mu musela přičíst k dobru. Marcus jen přikyvoval. Souhlasil s Caiem.

„Myslím, že dole je ještě jedna volná cela. Možná bys to měla ještě jednou zvážit,“ řekl Aro a své bratry ignoroval.

„Cože?“ vypískla jsem. „Chcete mě tu zavřít do vězení? Nic jsem neudělala.“

„Chováš se neslušně,“ pokáral mě Aro.

„A vy se chováte, jak? Porušujete svoje slovo. Slíbil jste to. Jsem host. Mám právo odejít,“ vztekala jsem se.

„Už nejsi,“ řekl prostě. „Felixi,“ kývnul na Felixe stojícího u zdi.

„Nic jsem neudělala,“ ohradila jsem se.

„Tohle je směšné,“ řekl Caius. „Nech ji odejít.“

„Nejdřív si musí odpykat svůj trest,“ řekl Aro a víc si ho nevšímal.

„Trest? Jaký trest? A za co?“ zeptal se Rolland a sebral mi tak slova přímo z úst.

„Poranila mé strážné,“ řekl Aro prostě.

„O čem to mluvíš?“

„Tím jsi ztratila status hosta,“ vysvětloval mi.

„Jestli mluvíš o tom kriplovi Alecovi, tak přísahám, že…“

„Ne. Mluvím o Felixovi.“ Odvětil.

„Cože?“ vyhrkli jsme já, Rolland i Felix najednou.

„Pane?“ ozval se. „Ujišťuji vás, že to nebylo napadení,“ zastal se mě Felix.

Věnovala jsem mu vděčný pohled.

„Nemluvím jen o tobě, Felixi. Ale také o Demetrim.“ Spadla mi brada. Jak o tom věděl? A hlavně, kolik toho ještě věděl?

„Jane,“ procedila jsem skrz zuby.

„Správně,“ potvrdil mi mou domněnku Aro.

Rolland vedle mě otevíral a zavíral šokovaně svá ústa jako kapr.

„Viděl jsem to v jejích vzpomínkách,“ pokračoval Aro.

Jsem v háji. Skončím jako ten vězeň. No, není to skvělé? Od začátku jsem mu chtěla dělat společnost. Teď se mi to nejspíš splní…

„Trest na tobě vykoná ona sama. Jane,“ pokynul jí.

Přistoupila k nám a tvářila se, jako že bude zvracet. Byla bledší, než obvykle.

„Drahá, dvacet minut bude stačit. Ano?“ řekl mírným hlasem.

Jane přikývla a věnovala nám omluvný pohled.

„Ona na nás použije svůj dar?“ zeptala jsem se Rollanda.

„Jen na tebe. Rolland přece nikomu nic neprovedl,“ řekl Aro jako by to bylo jasné.

„Jane, začni. Ať už to máme z krku,“ řekl Caius otráveným hlasem.

Jane se začal po tváři roztahovat ten mně tak bolestně známý úsměv. Rolland se odhodlaně vrhl přede mě. Felix ho však strhl zpátky a urychleně uvěznil ve svých pažích.

Jsem v prdeli, uvědomila jsem si, když se na mě Jane usmívala tím svým sadisticko-andělským úsměvem a nic se nedělo.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 13. kapitola: