Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 14. kapitola

13.03.2014 (19:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2317×

14. kapitola

Všichni tři bratři se teď na mě koukali se zjevným zaujetím. Rolland a Felix byli spíše překvapení a Jane vypadala, jako by se v ní mísila úleva s frustrací z toho, že je s její mocí něco v nepořádku.

Stála jsem tam, očima těkala po všech přítomných a nadávala si. Proč jsem aspoň nezahrála nějakou komedii? Jenže to bych asi nezvládla. Pamatuju si ten pocit, ale nevím, jak jsem u toho vypadala. Jen že jsem hodně křičela. Takže by můj výkon stejně nikoho nepřesvědčil...

Aro začal tleskat a smát se. Jako by se zbláznil. Protočila jsem otráveně oči.

Mé tajemství bylo odhaleno.

„Co se mnou teď bude?“ zeptala jsem se.

„Teď si, miláčku, můžeš nandat ten náhrdelník, protože jsi opravdu Volturiová. Máš dar. Stejný jako tvá matka. Úžasné. To se musí prozkoumat, ale nejdříve si to promyslím. Taková vzácnost. To je úžasné,“ blekotal uchváceně.

„To jistě,“ ušklíbla jsem se a vrhla po něm vražedný pohled.

„Tys to věděla,“ pohlédl na mě uznale. „A zatajila nám to. Od kdy?“ zajímal se.

„Od toho napadení,“ řekla jsem.

„Takže Alecovu schopnost máš taky. Použij ji. Předveď se. Dle tvé matky soudím, že své schopnosti ovládáš lépe než ona,“ pokračoval. Já se na něj jen ušklíbla. „To usuzuji z toho, že v sobě máš i schopnost Jane a zvládáš to lépe než tehdy ona. Felixi, prosím předstup před naši drahou Lilliane.“

„Tak to ani omylem,“ zavrčela jsem. „Nebudu Felixovi ubližovat. Jste se zbláznili, ne?

„Tak necháme přivést Demetriho. U toho ti to zdá se nevadí. Vzhledem k té jeho ruce,“ dobíral si mě.

„Ne nikomu,“ zakřičela jsem, jenže to už Demetri stál přede mnou. Do háje. Po tom včerejšku jsem měla v úmyslu vyhýbat se mu na sto honů. Vidět ho teď přede všemi a ještě za těchto okolností…

Udělalo se mi zle.

„Já to neudělám,“ zavrčela jsem.

„Podívej se na to takhle, buď nám to předvedeš, nebo zabijeme Rollanda,“ pronesl Aro pevně.

Celé mé tělo polila hrůza. Nelhal. On by to udělal. Rolland byl možná jeho přítel, ale neměl nic, co by mu mohl nabídnout a o čem bych věděla. Neměl žádný dar.

„Tak jako tak už se odtud nedostaneš,“ uzavřel to Aro.

„Promiň,“ zašeptala jsem, když se mi Demetri zhroutil před očima a naříkal.

Nepřemýšlela jsem nad tím. Prostě jsem to udělala. Cítila jsem, jak Janina schopnost naplňuje celé mé tělo. Jak se chvěje radostí, že je konečně použita. Její radost byla nakažlivá, ale já jsem se jí nehodlala poddat. Hrůza, která pramenila z pohledu na Demetriho, se mi zdála lepší.

„Nemyslíš, že už to stačí?“ řekla jsem po chvíli dutým hlasem.

„Jistě,“ souhlasil Aro.

Oddechla jsem si, když se Janina schopnost vrátila tam, kam patří.

„Teď tu Alecovu prosím,“ pronesl Aro natěšeně.

Co? To je takový...

Zaťala jsem zuby, ale udělala jsem, co chtěl. Ucítila jsem to šimrání v konečkách prstů. Viděla jsem kouř valící se přímo k Demetrimu. Sledovala jsem to, jak se do něj zavrtává, a do očí se mi hrnuly slzy. Štípalo to jako prase, ale přes okraj nepřetekly. Vůbec poprvé jsem za to byla ráda. Doufala jsem, že můj obličej je přesně tak nečitelný, jak si myslím. Nechtěla jsem, aby Aro věděl, co mi tohle všechno působí uvnitř.

„Dobře, stačí. Pěkná ukázka,“ pronesl uznale. „Ještě něco?“ zeptal se.

„Ano, ale to nemůžu předvést.“

„Proč ne?“ podivil se.

„Protože ten účinek není vidět. Umím to, co vy,“ přiznala jsem.

„My jsme se, ale nedotkli,“ řekl.

„To má matka,“ řekla jsem.

„Jistě. Sophie. Věděla o tom?“ zeptal se.

„Nikomu jsem to neřekla,“ odpověděla jsem po pravdě. To ona o tom přece řekla mně. Vypadal, že se mu ulevilo.

„Budu k tobě velkorysý a budeme dělat, jako bys mou nabídku přijala dobrovolně,“ pronesl a tvářil se jako učiněný světec.

„Jen divadlo kvůli mé matce,“ řekla jsem s odporem.

„Jistě bude ráda, že ses rozhodla zůstat a stát se naší princeznou. Teď navíc velmi talentovanou princeznou. Jsem na tebe tak hrdý, dcero má,“ pokračoval jako bych nic neřekla.

Nad jeho oslovením jsem vyvalila oči. „Vy nejste můj otec a nikdy nebudete,“ zavrčela jsem výhružně a bojovně vystrčila bradu.

„Chápu. Jsi z té novinky rozrušená, ale to my všichni. Vždycky jsem si přál dceru, jako jsi ty. Jsi stejně výjimečná jako tvá matka.“ Spokojeně se usmál.

On mě snad vůbec neposlouchá?

„Idiot,“ zanadávala jsem a musela se opravdu držet, abych mu nezakroutila krkem. Zatnula jsem ruce v pěst a zamířila k východu.

„Jistě že můžeš jít. Musíš si odpočinout,“ řekl chápavě.

Copak já se ho prosila o dovolení? Ne!

„Aro, drž hubu,“ zasyčela jsem a odešla.

********

V hlavě mi vířily nejrůznější nadávky a přirovnání. Pak jsem si ale vzpomněla na toho vězně. Tohle všechno je kvůli němu. Kdyby na nás nezačal vrčet, nikdy bych Demetrimu nezlomila ruku. A Aro by tak neměl záminku nás tu s Rollandem zdržovat nějakým trestem a taky by se nikdy neprovalily mé schopnosti. S Jane si to vyřídím později. Práskačka! S ním ale hned teď...

*********

Vlítla jsem do vězení jako namazaná střela a spustila.

„Tak, hele. Cullene, nebo jak se to vlastně jmenuješ. Ty sám jsi mi vpálil, že jsem jedna z nich, ale abys věděl, až do dneška jsem jí nebyla. Teď ale není cesty zpět a je to jen tvoje chyba! Můžeš mi vysvětlit, proč si se po několika měsících mlčení, rozhodl začít vrčet na mě a Demetriho? Vsadím se, že jich kolem tebe za ten den prošlo víc než dost. Tak proč ses rozhodl vrčet zrovna na nás? Respektive na mě. Nikdy jsem ti nic neudělala. Ani jsem o tobě necekla a takhle mi to oplácíš? Kvůli tobě tu zkejsnu navždy. A to je dlouhá doba. I pro upíra. Myslím, žes mi dal jasně najevo, že o mě a mou společnost nestojíš. Tak proč jsi mi tu zařídil doživotní pobyt?“ vřískala jsem.

Seděl opřený zády o zeď a celou dobu tiše poslouchal. Když jsem domluvila, pomalu ke mně zvedl hlavu a věnoval mi ukřivděný pohled.

„Do háje,“ zaskučela jsem. Věděla jsem, že jsem k němu nebyla fér, ale měla jsem takový vztek...

„Mlčíš. No samozřejmě."

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a nechala ho tam samotného.

**********

Běžela jsem do svého pokoje, kde už na mě čekala má matka. V očích jsem jí jasně viděla blesky. Zuřila, ale sotva mě spatřila, objevil se v nich i smutek. Nešťastně rozhodila rukama.

„Co to mělo znamenat? Copak jsem tě nevarovala, co se stane, když se to provalí?“ promluvila hlasem plným zoufalství.

„Já za to nemůžu. Přísahám, že si myslím, že to připravil. Mami, on chtěl zabít Rollanda. Když na mě Janina schopnost nefungovala, došlo mu to. Pak mě donutil použít ty schopnosti na Demetriho,“ vzlykala jsem zoufale.

Zavřela oči a snažila se uklidnit pomocí dechového cvičení. Přesně jako jsem to vždy dělávala já. Když je opět otevřela, přistoupila ke mně a objala mě.

„Moc mě to mrzí, miláčku,“ zašeptala, zatímco jsem jí jen bezradně vzlykala do ramene.

„Proč jsi mi to neřekla?" zeptal se Rolland, který právě vešel.

Nebyla jsem ve stavu, kdy bych mu to mohla objasnit, a tak jsem jen pokrčila rameny.

„Já ti to vysvětlím,“ řekla Sophie a odvedla mě k posteli. Dala mi pusu na tvář, jako když jsem byla malá a ukládala mě ke spánku.

„Půjdu si s Rollandem promluvit vedle. Ano?“ zeptala se.

Přikývla jsem a oni mě nechali samotnou. Nevěděla jsem, odkud to má matka věděla, ale byla jsem ráda, že jí to nemusím říkat já. Ležela jsem v posteli a tiše plakala.

************ 

V posteli jsem strávila asi dva dny. Už jsem neplakala, ale normálně trucovala. Nechali mě být. Rolland za mnou občas na pár minut přišel, ale odmítala jsem s ním mluvit. Byla jsem vyhladovělá. Používání těch schopností mě pořádně oslabilo. Chtělo se mi umřít...

Občas jsem zaslechla hádku mezi Arem a Sophie. Hádali se. Kvůli mně a velmi často. K mé smůle měl však Aro na vrh. Sophie byla tak vzteklá, že za mnou raději ani nechodila. Aby mě prý nerozrušila. Podle ran, které se z jejich apartmánu ozývaly, bych tipovala, že jsou z něj dávno třísky. Arovi to bylo jedno. Ignoroval ji. Pokud šlo o jeho sbírku pokladů, byl nesmlouvavý. A já teď patřila mezi ně.

Nepálilo mě jen v hrdle od žízně, ale také svědomí. Byla jsem na sebe naštvaná, protože jsem byla k tomu vězni nespravedlivá a mučila jsem Demetriho...

Litovala jsem, že nejsem jako máma. Pokud šlo o drobné rebelie nebo o to být drzá, to mi šlo, ale běsnit jako ona? Ne. To jsem neuměla.

Pomalu jsem se na posteli posadila. Od té doby, co mě na ni Sophie uložila, jsem ani nezměnila polohu. Zvedla jsem se a přešla do koupelny. Vypadala jsem příšerně. Tmavé kruhy pod očima, černé zorničky a propadlé boky. Zvažovala jsem sprchu, ale nakonec jsem se na to vykašlala. Něco z toho, co jsem napáchala, se přece musí nechat zpravit.

Byla jsem vyčerpaná, ale i tak jsem zamířila pryč z pokoje.

**********

Na chodbě jsem vrazila do Jane. Přešlapovala u mých dveří, jako by váhala, zda má vůbec vejít.

„Ahoj,“ špitla.

Dívala jsem se na ni, jako by byla průhledná. Neměla jsem sílu se s ní hádat. Otočila jsem se k ní zády a ploužila se chodbou, aniž bych jí věnovala jediné slovo.

„Lilliane, počkej,“ řekla.

Zastavila jsem se, ale neotočila se na ni.

„Já za to nemůžu,“ řekla nešťastně. „Nevěděla jsem to. Navíc... Já mu to neřekla. Když se tě dotkne, těžko něco utajíš. Taky máš tu schopnost. Podívej se, jestli mi nevěříš. Nikdy bych neohrozila Rollanda a on tě má moc rád,“ řekla zoufale a přistoupila přede mě a natáhla ruku mým směrem. „Tebe není těžké si oblíbit. Myslela jsem, že bychom mohly být kamarádky.“  

Dívala se svýma rudýma očima do mých černých. V jejích byl jasně znatelný smutek a lítost, ale v mých se nezračilo naprosto nic. Nesnažila jsem se o to, aby byly nečitelné. Prostě to tak bylo. Byly mrtvé. Připadala jsem si, jako bych byla uvnitř opravdu mrtvá.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. „Nevypadáš dobře. Pojď, musíš se nakrmit.“ Uchopila mě za paži a mně se před očima začaly míhat obrazy.

Říkala pravdu. Byla to náhoda, že Aro zjistil, co se stalo ve vězení. Nemohla za to. Rolland se s ní kvůli tomu dokonce rozešel. Jane ho asi opravdu miluje. I mě má docela ráda. Byla rozpolcená mezi svým dosavadním životem a city, které v ní vyvolával Rolland. A tak trochu i já. Protože ve Volteře nejsou přátelé a ona se se mnou přátelit chtěla.

Mírně jsem trhla paží. Pochopila to a ruku stáhla bez jediného slova. Pokračovala jsem ve své cestě a už jsem si jí víc nevšímala. Cítila jsem její zmatený pohled v zádech, ale nenásledovala mě.

 Asi měla víc štěstí, než rozumu...

********

Všichni, kolem kterých jsem prošla, přede mnou uhýbali a vrhali po mně zděšené pohledy. Vypadala jsem jako zombie i mezi upíry, pro které byla strnulost tak typická...

Zahýbala jsem zrovna za roh, když jsem spatřila Demetriho. Pohlédla jsem do jeho rudých očí. Měl v nich šok. Nejspíš z toho, jak vypadám, ale hned na to se tam objevila i ublíženost.

Nedivím se po tom, co jsem ho mučila. Otočila jsem se s tím, že se vrátím do své ložnice a tam potichu vyhladovím. Se mnou to půjde rychleji než s tím vězněm. Stačí se několik týdnů obklopovat Alecovou schopností. Nedehydratuje tak rychle jako ta Janina, ale to bude muset stačit. Sakra, vždyť já ani nevím, jestli to jde. Umřít žízní. Mám snad jinou možnost?

„Počkej,“ řekl něžně Demetriho hlas.

Koukala jsem tupě před sebe. Na nepatrnou vadu v jinak dokonalém zdivu. Byla jsem zkrátka otupělá. Nic jsem necítila. I jeho dotek jsem vnímala jen okrajově.

Přejížděl mi prsty po tváři.

„Co to zase děláš? Lilliane, slyšíš? Tak reaguj.“ Zatřásl se mnou. „Měla by ses nakrmit, Lilliane. Lilliane?“ Zesílil hlas natolik, že už křičel. „Posloucháš mě vůbec? Lilliane, ty mě děsíš,“ řekl a přitáhnul si mě do náruče.

„Odpustíš mi někdy?" zašeptala jsem svým slabým mrvým hlasem do jeho černé košile.

„Zlato, já ti přece nemám co odpouštět. Tušil jsem to. O tvých schopnostech," upřesnil. "A taky jsem tušil, že budeš chtít odsud odejít. Jen jsem nevěděl, že tak moc. Vážně bys radši zemřela, než abys tu byla, co?“  

Ani jsem nad tím nemusela moc přemýšlet. Lehce jsem přikývla.

„To nedělej. Prosím. Není to tu zase tak špatné,“ přesvědčoval mě.

Neměla jsem sílu mu oponovat.

Užívala jsem si jeho vřelé objetí. Nebylo v něm nic sexuálního, ale bylo to to nejlepší, co jsem kdy zažila. Najednou mě zaplavila vlna klidu. Přivřela jsem víčka a přinutila své ruce, aby mu to objetí opětovaly.

Vdechovala jsem jeho překrásnou vůni a toužila tak zůstat napořád. Jako bych se konečně ocitla doma. Nevypadal, že by něco namítal.

Někdo za mými zády si odkašlal.

„Teď ne, Chelsie,“ zavrčel Demetri okamžitě. Zřejmě dotyčnou znal.

„Lituji, ale máme práci,“ pronesla protivným hlasem.

Přerušil naše objetí.

„Stavím se za tebou později. Zvládneš dojít k sobě?“ Slabě jsem přikývla.

Připadala jsem si tak prázdná. Tak opuštěná, když odešel. Ani se na mě nezlobil. Tahle myšlenka mě rozněžněla.

Demetri to vážně tušil. Buď jsem úspěšně odváděla jeho pozornost, nebo to opravdu nechal na mně. Nechtěl to nikomu říct. Ne, pokud bych to já nechtěla. Mírně jsem se usmála. Můj úsměv spadnul, když jsem si uvědomila, že se nacházím u chodby, která vedla do vězení.

Tak ať to máme za sebou, ne?

**********

Doploužila jsem se na své místo vedle jeho cely a tam se zhroutila na zem.

Ležel ve své oblíbené poloze. Samozřejmě čelem ke zdi. Na mou přítomnost nijak nezareagoval.

„Omlouvám se,“ řekla jsem tím svým slabým hláskem.

Přetočil se na břicho, lokty si opřel o zem a obličej si složil do dlaní. Normálně bych si ho prohlédla, protože jsem momentálně měla výborný výhled na jeho tvář, ale nemohla jsem.

Sledovala jsem, jak se jeho zaujatý výraz mění ve zděšený.

„Co se to s tebou stalo?“ zeptal se.

Podívala jsem se na něj přes přivřená víčka. Oči mě pálily. Téměř jako hrdlo. Zakroutila jsem hlavou a začala vzlykat.

Jsem tak hloupá. On je v takovém stavu na takovém hrozném místě. Sám a uvězněný. Bůh ví jakou dobu a já si za ním jen tak přijdu a zhroutím se.

Zavřela jsem oči. Hrdlo se mi stahovalo a z úst mi unikaly skutečné vzlyky. Nemohla jsem se tomu ubránit.

„Někdo ti něco udělal?“ zeptal se.

Znovu jsem jen zakroutila hlavou. Ruce jsem měla složené v klíně a pozorovala je.

„Můžu ti nějak pomoct?“ pokračoval v otázkách.

Zkřivila jsem obličej v bolestné grimase. On mi chce pomoct. Musí být opravdu hodný. Po tom, co jsem se na něj vykašlala a byla na něj hnusná, se mě snaží utěšit. I když je na tom sám zle. Chce mi pomoct, ale nemůže.

Když s Arem nepohnula Sophie, tak už nikdo. Ztěžka jsem polkla a zakroutila hlavou. Opět se ze mě začaly drát vzlyky.

„Tak mi alespoň pověz, co se stalo. Pomůže ti, když se vypovídáš,“ zašeptal.

„Ne. Nepomůže,“ řekla jsem a namáhavě přitom oddechovala.

„To nevíš, dokud to nezkusíš,“ přesvědčoval mě.

„Ne. Tohle vím. Mě nikdo nepomůže. Aro se prostě rozhodl, že tu zůstanu a budu jednou z nich. Když to neudělám, zabije Rollanda,“ chrlila jsem nešťastně.

„Kdo je Rolland?“ otázal se.

„Můj stvořitel,“ zaskuhrala jsem. „Je jako můj otec.“ Opět jsem se rozvzlykala.

Tentokrát mlčel. Vypadal, že se sám trochu zatoulal v myšlenkách...

„Můžu se na něco zeptat? Jak to zabírá?“

„Co jak zabírá?“ nachápal a podezřívavě si mě měřil. 

„Hladovka. Myslíš, že to funguje?“

„Nevím,“ připustil.

„Jsi tu už dlouho a pořád žiješ. U mě by to bylo asi rychlejší, ale stejně. Jak dlouho?“

„Dva roky. Myslím.“

Překvapeně jsem zamrkala. „To je moc dlouho,“ zaúpěla jsem.

„Hele, i kdyby se ti náhodou povedlo najít způsob jak se zabít, kdo ti zaručí, že Aro toho tvého Rollanda přece jenom nezabije?“ přemítal.

„To nevím,“ přiznala jsem. „Jen jsem ti chtěla říct, že se ti omlouvám. Nebyla jsem k tobě fér. Byla jsem hrozně naštvaná.“

„A už nejsi?“ zeptal se zaujatým hlasem.

„Nemám sílu na to být naštvaná. Navíc to není jenom tvoje chyba. Je moje. Nikdo mě nenutil udělat to, co jsem udělala.“

„Co jsi udělala?“ zeptal se opatrně.

„Nechci o tom mluvit.“

„Tak o čem budeme mluvit?“ zeptal se.

Nevesele jsem se zasmála. „Ty si prostě z ničeho nic chceš povídat, co?“ odfrkla jsem si.

„Promiň,“ řekl.

„Ne. Jen by mě zajímalo proč? Co tak najednou? Vážně. Nechápu to,“ vychrlila jsem ze sebe.

„Ani já jsem moc nechápal, proč za mnou chodíš,“ přiznal.

Znovu jsem se usmála.

„Čemu se směješ?“ zeptal se.

„Tobě. Mně. Celé téhle situaci. Je to absurdní, víš?“

„Možná by ti neublížilo se aspoň trochu naštvat,“ zauvažoval nahlas.

„Proč?“ Co je tohle za řešení?

„Protože zloba je něco, co nám upírům fakt jde,“ konstatoval.

„Jo, to asi jo. Ale mně to moc nejde. Nevydržím se zlobit dlouho. Navíc tu zlobu vždycky nakonec obrátím proti sobě. Neptej se mě proč. Protože to fakt nevím. Umím se naštvat, jenže pak dělám kraviny a nikdy tím ničeho nedosáhnu.“

„Takže to, jak teď vypadáš, sis udělala sama? Protože na sebe máš zlost?“ dělal si v tom jasno.

„No, jo,“ přiznala jsem trochu neochotně.

„Zvláštní. I lidi dávají vinu za své problémy ostatním,“ řekl a zdál se mým přiznáním zaujatý.

„Měla bych jít,“ uvědomila jsem si.

„Obvykle se zdržíš déle,“ podivil se.

„Ano, ale obvykle není v mém okolí takový zájem o mou osobu,“ odfrkla jsem si.

„Co tím myslíš?“ zamračil se. 

„Ale nic. Jen celá Volterra je kvůli mně na nohou.“ Protočila jsem oči a namáhavě se zvedla.

On se také postavil.

„Budeš se mnou mluvit i zítra?“ zeptala jsem se váhavě.

„Jestli přijdeš, tak ano, ale měla by ses dát do pořádku,“ řekl starostlivě.

Přikývla jsem. „Pokusím se.“

Udělala jsem krok jeho směrem a najednou jsem byla příliš blízko.

Podezřívavě k sobě stáhnul obočí a zkoumavě zužil oči.

„Měli bychom se představit, ne?“ Napřáhla jsem ruku jeho směrem a prostrčila ji skrz mříže.

Věděla jsem, že má v sobě ještě dost síly na to, aby mi ji utrhl. Nebo aby mě roztrhal na kusy celou, ale nezáleželo mi na tom. Nebála jsem se ho. Ani toho, že mu vlezu do hlavy. Na to jsem byla moc slabá.

„No, nebo ti můžu pořád říkat Cullene, i když myslím, že to je spíš příjmení. Neukousnu tě. Slibuju.“ Podívala jsem se mu do očí.

Oba jsme je měly úplně černé. Stál naproti mně, ale ruku mi zatím nepodal.

„Mluvit se mnou chceš, ale představit se už ne? Nechápu tě.“ Zakroutila jsem hlavou a začala se obracet k odchodu.

„Počkej. Mám trochu problém s tím ti věřit,“ přiznal.

„Znovu se ptám. Co víc ti můžu udělat?“

Chvíli se zamyslel. „Bylo fajn nebýt sám,“ přiznal po chvíli.

Hm...

„Edward Cullen,“ řekl a tentokrát napřáhl ruku.

„Lilliane Mer… Tedy Volturiová.“ Krátce jsem stiskla jeho ruku a usmála se. „Na tohle příjmení si asi nikdy nezvyknu,“ přiznala jsem. „Máš hezké jméno, Edwarde.“

Vysloužila jsem si od něj zvláštní, křiví úsměv. Páni! Takhle mu to fakt sluší. Na chvíli jsem na něj zírala jako retardovaná. Byla jsem zvláštně oslněná, tak jsem radši zavřela oči a přinutila se odejít. Nevím proč, ale cítila jsem se lépe. Jako by mi zase vrátil do očí tu malou jiskřičku života.

********

Doploužila jsem se do svého apartmá a skácela se na postel.

Ležela jsem se sevřenými víčky a v mysli jsem byla někde hodně daleko odsud...

„Mám pro tebe dárek. Je od Rollanda,“ řekl Demetri a hodil po mně dva nemocniční pytlíky s lidskou krví.

„Vážně?“ vydechla jsem.

„Jo. Vypij to,“ řekl s roztomilým úsměvem.

„Děkuju,“ vydechla jsem a pustila jsem se do prvního sáčku.

Demetri se usadil do křesla a pozoroval, jak se láduju.

„Už je ti lépe?“ zeptal se.

„Ano.“ Usmála jsem se na něj.

„Mám tě moc rád. Bolí mě tě takhle vidět,“ přiznal náhle. 

Zahanbeně jsem sklopila pohled. Taky jsem k němu něco cítila, ale nevěděla jsem, co to je.

„Také mi na tobě záleží,“ řekla jsem a svůj pohled upírala na prázdný sáček ve svých dlaních. Druhý jsem si zprvu chtěla schovat na později, ale nakonec jsem ho vyžuňkla taky.

Demetri ke mně přistoupil, sednul si na postel a položil mi svou dlaň na tvář. 

Váhavě jsem na něj pohlédla.

„Jak jsi věděl o mých schopnostech?“ zeptala jsem se a dívala se mu do očí.

„To tvůj pach. Je jiný. Takový zvláštní. Je lehce podbarvený ostatními. Trochu jako tvá matka, ale mnohem silnější. I tak, nebýt stopař, tak bych si toho ale asi ani nevšiml.“

„Takže jsem cítit jako Jane s Alecem?“ Zamračila jsem se.

„Jen lehce podbarvují tvoji vůni,“ řekl.

„Vzpomínáš na to s Alecem?“ zeptala jsem se.

Přikývl. „Na to se nedá zapomenout,“ řekl s povzdechem.  

„Už tenkrát jsi to tušil. Kryl jsi mě před Arem,“ uvědomila jsem si.

Přikývl.

„Promiň mi to,“ rozvzlykala jsem se.

Objal mě. „O nic nejde. Už jsem to od Jane párkrát schytal.“ Zašklebil se.

Pohlédla jsem do jeho rudých očí. Strašně mě k sobě přitahovaly. Měla jsem chuť ho políbit. Studovala jsem jeho výraz a vypadal, že je na tom úplně stejně.

„Měl bych jít,“ zamumlal a chtěl vstát z postele.

„Ne, počkej. Nechoď. Prosím. Zůstaň,“ prosila jsem ho. Nerozuměla jsem té vlně zoufalství ve svém hlase, ale nechtěla jsem být sama.

„Dobře.“ Přikývl, vlezl si ke mně na postel a objal mě.

Tiše mě držel v náručí a jemně výskal ve vlasech.

Přivírala jsem víčka blahem a přála si takhle usnout a zůstat na pořád, ale to mi bylo odepřeno.  

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 14. kapitola: