Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 15. kapitola

20.03.2014 (16:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2718×

15. kapitola

Tiše mě držel v náručí a jemně výskal ve vlasech. Přivírala jsem víčka blahem a přála si takhle usnout a zůstat na pořád, ale to mi bylo odepřeno.

*********

Cítila jsem se tak unavená, ale Demetriho polibky jako by mi vlévaly do těla novou energii. Mnohem účinněji než krev, ale i přesto jsem se přinutila odtáhnout se.

„Děje se něco?“ zeptal se.

„Ne. Já jen, když jsem se s někým takhle zapletla naposledy, nedopadlo to nejlíp. Nechci si to prožít znovu.“

„Nikdy bych ti neublížil,“ řekl upřímně. „Můžeš si to ověřit.“ Zasmál se, natáhl se pro mou dlaň a položil si ji na tvář. 

„Já vím.“ Pohladila jsem ho. „Jenže to je teď. Nemůžeš vědět, co bude. Navíc mě nemiluješ,“ řekla jsem s absolutní jistotou.

„Ale mohl bych tě milovat,“ řekl po krátkém zaváhání.

„Ne. Nemohl. Jsi Volturi, a jak řekla Jane, nic není víc než krev.“

Protočil oči. „Jane moc mluví,“ řekl.

„Nikdo z vás tady moc nemluví.“ Zasmála jsem se.

„Taky nejsi moc hovorná,“ připoměl mi.

„Myslím, že by ses divil, kolik toho dokážu vypustit z pusy.“ Edward s Rollandem by mu mohli vyprávět.

„Vyprávěj mi o tom,“ požádal mě, jako by slyšel můj tichý dodatek. Ale to přeci nemohl, ne?

„O čem?“ nechápala jsem.

„O tom, kdo ti ublížil,“ řekl trpělivě.

„Nevím, jestli bych měla,“ přiznala jsem.

„Proč? Přinejhorším ho zabiju,“ zavtipkoval.

„To nemusíš,“ řekla jsem a našpulila přitom rty. „Už je mrtví. Zabila jsem ho.“

Vykulil překvapeně oči, ale vzápětí vypadal potěšeně. „Ušetřila jsi mi práci,“ řekl nakonec.

„To říká Rolland taky, ale já si to vyčítám.“

„Proč?“ zeptal se a zdál se zmatený.  

„Jmenoval se Tyler. Potkala jsem ho ještě jako člověk a brala jsem to vážněji než on. To je celé.“

Chápavě přikývl. „Nemusíš o tom dál mluvit, jestli nechceš.“

„Já ti to ale chci říct. Asi měsíc na to jsem v ZOO potkala Rollanda a on mě přeměnil. Náhodou jsem na Tylera narazila, když mě vzal prvně lovit, a udělala jsem mu to, co on mně. Nejsem za to na sebe zrovna hrdá...“

Zatvářil se zmateně. „Jak to přesně myslíš? Cos udělala?“

„Vyspala jsem se s ním a… vyrvala jsem mu srdce z těla.“

Ztuhnul a brada mu poklesla.

No, to je skvělí, když ani Demetri nemá slov. Jako bych si kvůli tomu nepřipadala už tak dost zle. „Asi bys měl jít,“ řekla jsem nakonec.

„Promiň. Já jen že mít fyzický kontakt tohohle typu s lidmi je pro nás prakticky nemožné, a to i pro několik staletí staré upíry. Ty jsi nebyla stará víc než několik hodin a ani jsi ho nekousla.“

„Ne, nekousla. Byla to jen vražda," potvrdila jsem.

„A to tě trápí,“ konstatoval.

Přikývla jsem.

„Jsi až moc hodná na to, abys byla upírkou,“ řekl s úsměvem.

Ušklíbla jsem se. Mluvil, jako by mu to snad přišlo roztomilé, ale ať si s tím zkusí žít...

„Od té doby jsi…“ Nekončil to, ale bylo mi jasné, jak ta věta pokračuje, takže jsem mu i přesto odpověděla.

„Ne a ani jsem nepotkala nikoho, s kým bych chtěla... Ty víš co…“ Sklopila jsem zahanbeně zrak a byla ráda, že už se víc jak deset let nečervenám.

„Až mě. Málem,“ řekl s údivem v hlase i na tváři.

Protočila jsem nad tím oči. „Zase tak moc si nelichoť. Neudělala jsem to.“

„Ne, ale chtěla jsi to,“ řekl vítězně.

„To mi ale nedokážeš,“ upozornila jsem ho a zasmála se. 

Přitáhl si mě k sobě a umlčel dech beroucím polibkem.

„Víš to jistě?“ zašeptal, když náš polibek ukončil.

Potlačila jsem nesouhlasné zamručení a skousla si spodní ret. „Měl bys jít,“ zopakovala jsem.

„Ne. Teď rozhodně nikam nepůjdu,“ řekl a znovu mě políbil. Tentokrát neuvěřitelně něžně.

Nevadilo mi líbat ho. Vlastně se mi to docela líbilo a bavilo mě to, ale opravdu už by měl jít, a to nejenom proto, že k nám z obýváku dolehly něčí kroky. Jakmile je také uslyšel, rychle ode mě uskočil a ocitl se v křesle. Tvářil se jako by nic, ale já jsem nebyla schopná slova. Kéž bych měla jeho pohotovost.

Ve dveřích se objevila Sophie.

„Aro s tebou chce mluvit,“ řekla hned na úvod.

„Nemám zájem,“ odvětila jsem.

„Demetri, nech nás prosím o samotě,“ řekla přísným hlasem.

Poslechl ji. Pomalu se zvedl, vrhl na mě povzbudivý pohled a odešel.

„Tak co po mně ještě chce?“ zavrčela jsem.

„Chce si s námi promluvit o nastalé situaci. Tvůj odpor mu zřejmě vadí,“ řekla nejistě.

„Nepůjdu za ním. Nebudu s ním mluvit. Nechci s ním mít nic společného.“

„Dobře. Udělám, co budu moct,“ řekla a nechala mě o samotě.

To bylo nějak moc snadný, ne? Vsadila bych se, že se mě co nevidět pokusí odtáhnout z pokoje... Ale to bych se spletla. Byla jsem sama skoro celou noc. Sophie už za mnou znovu nepřišla a byla jsem za to ráda.

*********

Ležela jsem na posteli pohřbená pod duchnami a přemýšlela. Z ničeho nic se postel vedle mě prohnula. Vylekaně jsem nadskočila.

Byl to Demetri. Vůbec jsem ho neslyšela přijít. „Co ty tady děláš?“ vyjela jsem na něj a podrážděně se posadila. 

„Ššš,“ zašeptal a přiložil mi ukazováček ke rtům, aby tak utišil mé námitky a následné otázky. 

Následně mi věnoval dech beroucí polibek a začal mě hladit. Dotýkal se každého kousíčku mého já. Od pasu nahoru byl nahý a mě postupně pohlcovala vlna rozkoše. Uchopil mě za bok a lehce nadzvedl. Posadil si mě na klín a rukou mi zajel mezi stehna. Jeho doteky mě spalovaly za živa, ale já po nich prahla víc než po čemkoliv jiném na tomto světě...

Jedním rychlým pohybem mě stočil pod sebe a lehce na mě nalehl. Cítila jsem až nesnesitelné vzrušení. Celé mé tělo vibrovalo z toho, jak se mě dotýkal a líbal. S každým dalším polibkem jemně vzdychnul. 

Všechno bylo dokonalé, ale nevybral si pro to právě vhodnou chvíli... 

Rozlétly se dveře a dovnitř napochodovala Sophie. Ruku v ruce s Arem.  

„Proboha, Lilliane,“ vyjekla a rychle si zakryla oči dlaněmi.

My z Demetrim jsme od sebe uskočili. Děkovala jsem bohu za to, že mě ještě nestihl svléknout. I tak jsem se ale reflexivně zahrabala pod přikrývky. 

„Mami?“ Kdyby to šlo, byla bych teď rudá až na prdeli. Ani neumím popsat, jak jsem se v tu chvíli styděla.

„Ty? Demetri?“ vykoktala Sophie. Na víc se v tu chvíli zřejmě nezmohla.

„No fuj,“ procedila nakonec skrz zaťaté zuby. 

„Fuj?“ zarazila jsem se nad její reakcí. To, k čemu se tu právě schylovalo, bylo všechno, jen ne fuj. Věděla jsem, že bych to neměla dělat, jenže mé tělo mě nikdy moc neposlouchalo, a pokud šlo o Demetriho, platilo to dvojnásob.

„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekl Aro a čekal, až Demetri vstane z mé postele a dojde k němu. Poté ho popadl za paži a hrubě ho odtáhl z pokoje.

Chudák, pomyslela jsem si, ale sotva se za nimi zavřely dveře, Sophie spustila.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ vyjela na mě.

„Co já dělám? To vy jste sem vpadli bez zaklepání,“ řekla jsem dotčeně.

„Možná, že ty sis toho nevšimla, ale my jsme klepali,“ řekla. 

No, zřejmě nejsem jediná, kdo v tu chvíli nevnímal svět okolo. Demetri také nic neslyšel. Potěšeně jsem se usmála.

„Nevím, co je na tom k smíchu, Lilliane,“ zavrčela a vrátila mě tak na zem.

„Nic, anebo všechno. Záleží na tom, jak se na to díváš,“ konstatovala jsem. „Navíc, nic se přece nestalo.“

„Teď,“ ušklíbla se.

„Ne. Nikdy se nic nestalo, tedy alespoň ne mezi mnou a Demetrim. Nebo si snad myslíš, že jsem stále panna?“ Pochybovačně jsem si ji změřila.

„O kolika tu mluvíme?“ zeptala se. 

„Bez urážky, mami, ale do toho ti fakt nic není.“ Chytila mě za předloktí a zmáčkla ho takovou silou, až mi začalo praskat.

„Co to?"

„Já bych jenom nerada zjistila, že je má dcera děvka,“ zavrčela.

Podívala jsem se na její ruku, která stále drtila tu mou a stále rozjíždějící se prasklinky, protože svůj stisk doposud nepolevila.

„Měla ses podívat, dokud jsi měla šanci. Další už totiž nedostaneš.“ Vytrhla jsem se jí a odstrčila ji od sebe.

Byla naštvaná, ale to já už taky.

„Mě nikdo do děvek nadávat nebude,“ zavrčela jsem. „Nemyslíš, že na to, aby sis hrála na matku, už je trochu pozdě?“

„Jak se opovažuješ? Kdo ti dal právo —,“ zaječela.

„Ne, kdo dal to právo tobě? Jsem upírka už deset let a nikdy jsem tě nepotřebovala. Ani když jsem byla ještě člověk. Chyběla jsi mi, ale když tě tak poznávám, Claire mi byla lepší matkou, než bys mi kdy mohla být ty. Můžeš mě zabít. Můžeš mě tu držet jako doposud, ale tenhle fakt změnit nedokážeš. Snažila ses mi pomoct s mými schopnostmi a já to oceňuji, ale do mého milostného života se mi nepleť, nebo uvidíš, čeho jsem schopná.“

„Ty mi tu teď jako vyhrožuješ?“ zeptala se nevěřícně. 

Chvíli jsem nad svou odpovědí přemýšlela, ale nešlo mi to. Byla jsem na to až moc vytočená. 

„Ano. Vlastně ano.“

„Ty ho miluješ?“ zeptala se zamračeně.

„Cože? Nebuď směšná. Láska není vždycky nutná. To bys ty měla vědět,“ upozornila jsem ji.

„Aha. Takže se mi tím jenom snažíš něco dokázat? O to ti jde? Chceš se vyspat s půlkou gardy, jen abys mi něco dokázala?“

„Ne! Tohle není o tobě a nikdy nebylo,“ zavrčela jsem.

„Tohle nikam nevede,“ povzdychla si a práskla za sebou dveřmi.

Rozhořčeně jsem si zase sedla na postel a snažila se uklidnit, ale povedlo se mi to až někdy k ránu.

**************

„Aro s tebou chce mluvit,“ řekl Rolland a posadil se vedle mě na postel.

„Proč poslal tebe? To mu došli poskoci?“ uchechtla jsem se.

„Protože jsem zřejmě jediný, kdo nepřijde při kontaktu s tebou k úhoně. Když tě tak ale vidím, nejsem si tím zase tak jistý,“ řekl opatrně.

„Jistě že ne,“ urazila jsem se. „Nepůjdeme tedy raději zjistit, co po mně chce?“

„Máš přijít sama. Jsou v tom sále, kde jsme byli první den,“ oznámil mi a povzbudivě se na mě usmál.

Tam snad trefím...

Přikývla jsem a nechala Rollanda v pokoji samotného.

**************

„Takže, co po mně chceš?“ řekla jsem hned na úvod.

Nač se zdržovat?

Sophie stála hned vedle Ara sedícího na trůnu. Jakmile mě spatřil, rozzářil se jako vánoční stromeček. Zbylí dva bratři se tvářili hrozně znuděně. Prostě jako obvykle...

„Překrásná Lilliane, vítej,“ řekl Aro.

„Ty kecy si nech od cesty a přejdi k věci,“ zavrčela jsem.

„Přesně jako její matka," pronesl Caius a očima sledoval strop. Jako by se ho to ani netýkalo.

„Je vskutku úžasná, že?“ řekl Aro a byl celý natěšený.

Marcus i Caius si současně odfrkli. Jeho nadšení mnou zjevně nechápali a upřímně řečeno, já taky ne. Už mě měl dávno zabít za mou neuctivost, ale neudělal to. Nikdo z nich.

Fajn, jak chce. Prostě se naštvu. Vztek je přece něco, co nám upírům jde, ne? Aspoň to každý říká. Když ho dostatečně vyprovokuji, třeba mi pak konečně dá pokoj. I kdyby to mělo být na věčnost...

„Už toho mám opravdu dost. Chci odsud. Nikdy nebudu jednou z vás.“

„Už jí jsi,“ přerušil mě Aro.

„Ne, nejsem,“ odsekla jsem. „S ničím takovým jsem nesouhlasila. Máma se s tím možná smířila, ale já ne. Nejsem jako ona. Neudržíte mě tu, pokud to nebudu chtít, a já tu být nechci!“

„To se brzy změní. Rozhodl jsem se uspořádat ti svatbu,“ řekl nadšeně.

„Cože? To jako že Demetri poškodil mou dobrou pověst a teď se musíme vzít? Děláte si srandu? Nejsme přece ve středověku,“ pěnila jsem.

„Jistěže ne,“ řekl a vydal ze sebe znechucený zvuk. „Nehodlám tě provdat za někoho z gardy.“

„Tak o co ti jde?“ nechápala jsem.

„Caius vyslovil jisté pochybnosti ohledně toho, zda skutečně Volterra potřebuje princeznu. Myslím, že se mílí, ale abych rozvířil jeho pochybnosti, rozhodl jsem se zpečetit tvé postavení sňatkem s mým bratrem Marcusem.“

Vyvalila jsem oči. Tohle jsem nečekala. Ani v těch nejdivočejších snech, kdybych teda nějaké měla...

„Jak jistě víš, Marcus je vdovec a jako jeho žena bys…“

„Děláš si ze mě prdel?“ dostala jsem ze sebe.

Marcus se z čista jasna ocitl po mém boku. Znechuceně jsem od něj uskočila, ale on si mě nevšímal.

„Ty už ses vážně zbláznil. Nemáš právo rozhodovat o tom, koho pojmu za manželku a věř mi, že ona to nebude,“ řekl rozzlobeně Marcus, který je obvykle bez zájmu.

„No, to si teda pište, že ne,“ přidala jsem se k němu.

„Na to opravdu nemáš právo,“ řekl Caius. „Prostě ji odsud nech odejít. Nepotřebuješ dvě stejné schopnosti.“

„Možná, ale také nepřipustím, aby je měl někdo jiný,“ zavrčel Aro umanutě.

„Už jsem se rozhodl. Takže, chystá se svatba.“ Zatleskal nadšeně.

„Ty mu k tomu nic neřekneš? Vždyť mu už definitivně hráblo. Copak to nevidíš?“ křičela jsem na dosud tichou a nehybnou Sophie.

„Už jsem mu řekla, že s tím nesouhlasím, ale ty mě přece nepotřebuješ, ne?“ vmetla mi do tváře.

„Takže jsi teď jako uražená? Protože jsem řekla, že Claire byla lepší matka než ty?“ nechápala jsem a Sophie se na mě odmítala podívat.

„Cože jsi řekla své matce?“ vyjel na mě Aro. „Zakazuji ti chovat se ke své matce takto neuctivě,“ zařval.

„Je to moje matka. Můžu s ní mluvit, jak uznám za vhodné,“ odsekla jsem mu.

„To tedy ne,“ zahřměl.

„Já si toho hlavouna nevezmu. On mě taky nechce. Tady není co řešit! I Caius řekl, že na tohle nemáš právo. Myslela jsem, že jste tři, aby byla demokracie. Ne diktatura pod tvým vedením. Na co je potom máš?“ křičela jsem.

„Myslím, že má trpělivost právě přetekla,“ řekl Aro výhružným hlasem. „Takhle jsem to nechtěl, ale zřejmě nemám na výběr,“ řekl.

„Chelsie,“ zvolal a mně se najednou udělalo špatně. Padla jsem na všechny čtyři. Bylo to, jako by mě něco uvnitř rvalo na kusy a táhlo mě to pryč.

„Co to do háje je?“ zavzlykala jsem tiše.

„Ty víš, že to nevydrží,“ řekla Sophie.

„Možná, ale za zkoušku to stojí,“ odvětil Aro.

To bylo to poslední, co jsem slyšela, než to se mnou seklo úplně...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 15. kapitola: