Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 19. kapitola

05.05.2014 (19:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2128×

19. kapitola

„Edwarde? Edwarde?“ začala jsem panikařit.

Totálně zkolaboval...

************

Nevěděla jsem, co mám dělat. Rozběhla jsem se do sklípku a popadla sklenici, kterou jsem rychle naplnila. Bylo mi jedno, že to předtím tak urputně odmítal.

Vrátila jsem se do vězení a prostě mu to nalila na obličej. Doufala jsem, že mu alespoň část z toho nápoje steče do úst, ale nestalo se tak. Nebo toho prostě nebylo dost.

„Sakra, Edwarde,“ ječela jsem na celé kolo hlasem protkaným hysterií.

Doufala jsem, že mě někdo uslyší a pomůže, ale přitom jsem věděla, že nikdo, kdo by mě tu mohl slyšet, by mu nepomohl. Právě naopak, měl by z toho radost.

Postavila jsem se a začala mlátit do mříží. Lomcovala jsem s nimi, jako pominutá, ale bez výsledku. Ani se nepohnuly.

Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou neviditelné slzy. 

„Edwarde! Edwarde, vzpomeň si na ni. Vzpomeň si na Bellu. Ty musíš žít. Musíš se k ní vrátit. Musíš se vrátit ke své rodině,“ křičela jsem.

Jiskřička v jeho oku se na malou chvíli zase zvětšila. Trochu sebou škubl, ale nic víc. Světélko zase začalo zhasínat.

„Uklidni se,“ začala jsem si opakovat a prudce jsem oddechovala. Snažila jsem se pročistit si hlavu.

„Co budu dělat? Bože, co vlastně můžu udělat?“ Byla jsem zoufalá.

Ať se s ním dělo cokoliv, nemohla jsem to dovolit. Mozek se mi přímo vařil, jak jsem veškerou jeho nekončící kapacitu soustředila na Edwarda.

Podívala jsem se na zámek od jeho cely a sáhla ke svému krku. Měla jsem na něm klíč od Volterry. Mé tělo zareagovalo rychle.

Přetáhla jsem si řetízek s klíčem přes hlavu, přešla k zámku a začala ho do něj pomalu zasouvat. Překvapeně jsem zamrkala, když to skutečně povolilo a dveře se otevřely.

Vběhla jsem do cely, popadla ho za límec košile a odtáhla ho ke stěně. Jeho trup jsem o ni opřela a natáhla mu nohy. Vypadal, jako by tam jen tak seděl, ale neseděl. Vypadal, jako by už byl mrtvý. Jeho oči nezářily. Byly černé, bezedné a absolutně nic se v nich neodráželo. 

„Do háje,“ povzdechla jsem si a začala ho fackovat. V domnění, že ho to třeba probere.

Nic.

„No tak, Edwarde,“ vzlykala jsem nešťastně. Před očima se mi objevila tvář Jane. Našla jsem v sobě její schopnost a aktivovala ji.

Nic, žádná reakce.

Nedovedla jsem si představit, koho by tahle schopnost nechala klidným. S ním to ale ani nehnulo.

Rezignovaně jsem si složila ruce do klína. Byl mrtvý. Můj kamarád, Edward Cullen, byl skutečně mrtvý. Byl nadobro pryč. 

Drásalo mě to zevnitř. Chtěla jsem teď hned běžet za Arem a rozdrtit ho na prášek. Můj mozek mi ale nabídl jinou alternativu. Vyplynula mi před očima tvář Felixe.

Co má tohle být? Mozek mi opět napověděl vzpomínkou na to, jak mě jeho krev postavila na nohy.

„Dobře.“ Zprudka jsem se nadechla a snažila se moc nepřemýšlet nad tím, co hodlám udělat.

Přiložila jsem si zápěstí k ústům plným jedu od toho, jak jsem ještě před chvílí chtěla zabít Ara - co Ara, měla jsem chuť vyhladit celou Volterru -, a prokousla jsem si ho.

Do úst mi začala proudit má vlastní krev prosycená jedem. Přisunula jsem se k Edwardovi a přitlačila mu své zápěstí na jeho rty.

Nic se ale nedělo. 

Druhou rukou jsem si zápěstí bolestivě stiskla, až začalo pomalu praskat, ale proud husté krve se trochu zesílil. Zaklonila jsem mu hlavu a otevřela jeho ústa dokořán.

„Edwarde, prosím.“

Znovu jsem k jeho ústům přiložila zápěstí a hrubě ho mačkala druhou rukou. Krev mu vtékala hrdlem dolů. Cítila jsem, jak mu stéká po vnitřních stranách jeho těla...

Najednou se celý napjal. Odtrhl se od mé ruky, přitáhl si mě na hruď a prudce mě k sobě přitiskl. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat nebo byť jen pomyslet na to, že je zpět, zakousl se mi do hrdla.

Vyjekla jsem. Nečekala jsem to a navíc to strašně bolelo.

Cítila jsem, jak má krev opouští mé tělo. Pomalu mi opět vysychaly žíly, zatímco se ty jeho plnily. 

„Edwarde,“ zanaříkala jsem.

„Edwarde, přestaň. Edwarde, dost,“ začínala jsem panikařit.

Byla jsem slabá a i přes všechny své schopnosti jsem neměla sílu se jakkoliv bránit. Začínala jsem v jeho náručí značně ochabovat. Slabě jsem zakňourala a v tu ránu jsem letěla vzduchem.

Narazila jsem do mříží a skácela se k zemi. Ležela jsem tam, kam jsem dopadla. Neschopná se pohnout.  

„Panebože...“ uslyšela jsem jeho sametový hlas.

Pohlédla jsem jeho směrem. Ústa měl pokrytá mojí krví, hrudník se mu prudce zvedal a na tváři se mu usídlil šokovaný výraz. Třeštil na mě své náhle rudé oči a měl v nich hrůzu.

Namáhavě jsem se vyhoupla na všechny čtyři a velmi opatrně a pomalu se k němu, po všech čtyřech doplazila.  Přisunula jsem se ke zdi a celou polovinu těla k němu přitiskla. Uchopila jsem jeho dlaň do své, ačkoliv mě pozoroval celou tu dobu, co jsem se k němu namáhavě dostávala, teď se díval s kamenným výrazem před sebe. Odmítal se na mě podívat. Otočila jsem se tedy k němu celým tělem a druhou rukou ho, co nejjemněji pohladila po tváři.

„Edwarde?“ Můj hlas zněl velice slabě, ale čišela z něj úleva.

Konečně jsem si získala jeho pozornost. 

„Lilliane?“ zeptal se tím svým sameťáčkem.

Lehce jsem pokývala hlavou. 

„Co se stalo? Jak ses sem dostala? Co jsem to provedl?“ Jeho hlas byl zoufalý a stejně tak jeho pohled.

„To je v pořádku. Jak se cítíš?“ zeptala jsem se.

„Dobře, ale divně,“ řekl a chytil se za hrdlo. „Strašně to pálí,“ postěžoval si.

„Já vím. To je tím jedem v mé krvi.“ 

Trhnul sebou a odtáhl se. V šoku zíral na mé hrdlo.

„To jsem ti udělal já?“ Udiveně mrkal a nechápal to. „Nechtěl jsem…“

„Ale já ano,“ přerušila jsem ho hrubě.  „Málem jsi… Byl jsi…“ Nevěděla jsem, jak to dokončit, protože jsem nevěděla, co se s ním vlastně dělo. Vážně by umřel?

„Nepamatuji si to,“ řekl a velice se soustředil. Jak se tak snažil si něco vybavit, objevila se mu na čele malinká vráska. 

„O nic nejde,“ ujišťovala jsem ho.

„Vážně, Lilli? Já tě pokousal a možná i málem zabil. To je přece neomluvitelné. Nehojí se ti to,“ řekl udiveně.

Měl pravdu. Shlédla jsem na naše spojené ruce, mé zapěstí se taky dosud nezahojilo. Nemělo k tomu prostředky.

Očima následoval směr mého pohledu a jeho zornice se rozšířily ještě více.

„To jsem byl taky já?“ Přitáhl si mé zápěstí k obličeji, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Nechtěla jsem, aby to viděl, ale naše role se obrátily. On byl ten plný sil. Zato já? Škoda mluvit...

Mé zápěstí bylo celé popraskané od toho, jak jsem ho mačkala a v porcelánových rýhách na něm, byly jasně znatelné otisky zubů.

„Ne, tohle jsi nebyl ty. To já.“ Pohlédl mi nechápavě do očí.

„Proč bys něco takového dělala?“ nechápal.

„Abych ti pomohla,“ vypadlo ze mě, když jsem se vymanila z jeho hypnotického pohledu. Vidět ho s rudýma očima byl nezvyk. Viděla jsem v nich, že mé jsou teď černé jako uhel, ale nechtěla jsem se tím zabývat.

„Proč?“ zeptal se stále nechápavě. 

„Vypadalo to, že umíráš, jakože opravdu umíráš…“ Odmlčela jsem se. 

Edward párkrát zamrkal, jak se snažil vybavit si, jestli to tak skutečně bylo. 

„Neměla jsi to dělat,“ řekl rezignovaně.

„Já to ale musela udělat, Edwarde,“ řekla jsem, co nejpevnějším hlasem.

„Víš, že to teď začne znovu? Co když na to někdo přijde? Jsem silnější, jen…“ Přiložil svoji dlaň k hrdlu.

„Žíznivější. Já vím, zažila jsem to. I když jen v malém množství.“ 

Měl pravdu. K čemu bylo ho zachraňovat? Bylo to ode mě sobecké. Nechtěla jsem o něj přijít a vůbec mě nezajímalo, že on je třeba rád, že jeho utrpení tady končí. Jenže…

„Měla jsi mě nechat umřít,“ povzdechl si zoufale a přerušil tak tok mých myšlenek.

„Tak to ani omylem. Nesmíš to vzdát. Edwarde, máš rodinu. Za to přece stojí bojovat. Nesmíš to jen tak vzdát. To ti prostě nedovolím.“

„Já se odsud ale nikdy nedostanu. Nechápeš to? Aro mě tu zavřel s jasným cílem, i když mám zpět svou sílu a otevřené dveře, nedokážu se odsud dostat. Jsem tu pohřbený zaživa přesně tak, jak si to ten zvrácenej parchant přeje. A nikdo s tím nic neudělá.“

Pomalu jsem přikývla. To, co říkal, byla pravda. On sám by to nikdy nedokázal, ale s mými schopnostmi? 

„Edwarde?“ Uchopila jsem ho pevně za hlavu a přitáhla si jeho tvář těsně k té své. Trochu jsem se zaposlouchala, ale nikdo nebyl na doslech. Přinutila jsem ho podívat se mi do očí. „Poslouchej mě. Ty se odsud dostaneš. Přísahám, že se o to postarám.“

Překvapeně zamrkal.

„Dostanu tě k tvé Belle a rodině, i kdyby mě to mělo stát život.“ To „i kdyby“ jsem dodala, když jsem si všimla, že chce něco namítnout.

Myslím, že právě utrpěl další šok...

Chvíli mě překvapeně pozoroval a se zamyšlením studoval můj odhodlaný výraz.

„Proč bys to dělala?“

„Protože mi na tobě zaleží. Protože je to správná věc a taky protože nemám co ztratit. Musíme to naplánovat, ale dostanu tě odtud. Rozumíš mi?“ zeptala jsem se. 

„Víš to jistě?“ zeptal se.

„Ano, ale teď mi musíš pomoct.“ Začala jsem se namáhavě zvedat.

Krátce přikývl a vytáhl mě na nohy.

Poté po dlouhém zaváhání vyšel z cely a pomalu mě odváděl do vinného sklepa.

Hltavě jsem tam do sebe vyklopila několik sklenic. Trochu mě to postavilo na nohy. Sáhla jsem po další, tentokrát čisté sklence a naplnila ji po okraj.

Podala jsem mu ji, ale začal vrtět hlavou. 

„Klid, jedna ti nic neudělá. Pomáhá to na to pálení, které po mé krvi musí být obrovské,“ konstatovala jsem, ale pozorovala ho s umanutým výrazem.

Jemně si ode mě sklenici vzal. Váhavě ji přiložil ke rtům a lehce upil. Převaloval to v ústech, jako by zkoumal buket, ale nakonec polknul.

„Není to tak zlé,“ poznamenal a vyklopil do sebe zbytek obsahu sklenky.

Krátce jsem se na něj usmála, když si však chtěl natočit další, zastavila jsem ho. Nechápavě na mě pohlédl.

„To už stačí. Věř mi.“

Pokýval hlavou a s nelibostí položil prázdnou sklenku vedle té mé. Ulevilo se mi, že mě poslechl.

Šli jsme zpět k cele...

Věnovala jsem mu trochu omluvný pohled, když jsem ho tam znovu zamykala. Shlížel na mě skrz mříže a vypadal tak smutně. Najednou jimi prostrčil ruku a pohladil mě po hrdle. Přivřela jsem víčka a zatajila dech. Velmi jemně mi přejel svojí bledou paží po ráně na hrdle.

„Už se ti to hojí,“ řekl.

„Já vím.“ Cítila jsem, jak se mi rána zatahuje.

Otočila jsem se k odchodu.

„Počkej,“ zvolal a uchopil mě za ruku. „Nemusíš to dělat. Rozmysli si to,“ požádal mě.

Nebylo co si rozmýšlet, ale přikývla jsem a pomalu se ploužila k východu.

„Hlavně pozor na oči,“ zašeptala jsem ještě a věděla, že mě slyší.

********

Došla jsem se nakrmit, protože jsem se opravdu dost motala z té náhlé ztráty krve. Edward si jí vzal opravdu hodně. Nemohla jsem se dočkat, až budu ve svém apartmá, ale narazila jsem na Felixe.

„Princezno?“ oslovil mě.

„Ahoj, Felixi."

Dostala jsem nápad! 

„Máš něco na práci?“ zeptala jsem se.

„Ani ne, proč?“ podezřívavě si mě změřil.

„Chci se naučit prát a nevím, komu lepšímu říci,“ přiznala jsem na oko smutně a hlavně naprosto nevině.

„Prát se? K čemu ti to jako bude?“ zeptal se.

„No na obranu přeci. Potom s Alecem si myslím, že bys mi mohl alespoň ukázat pár chvatů, ne?“

„Jo, to bych asi mohl. Pojď se mnou,“ řekl a odvedl mě na místo, kde jsem nikdy předtím nebyla. Bylo to v podzemí a vypadalo to tam jako v nějaké tělocvičně.

„No nekoukej tak. Bavíme se tu i jinak, než že jen nasáváme,“ řekl zjevně pobaven svým vlastním vtipem. Jako všichni tady...

„Tak jdeme na to?“ zeptala jsem se.

Přikývl.

*******

Nebylo toho moc, co mě Felix naučil, ale byly to celkem zajímavé chvaty. Jsem si jistá, že se mi na útěku budou hodit.

Ještě že se tak rychle učím. Felixe jsem neporazila, ale souboj z toho byl nakonec docela slušný.

Bylo vidět, že ho to baví. Dokonce slíbil, že si to brzy zopakujeme.

Chudák. Nevěděl to, co já...

*******

Když jsem vešla do obývacího pokoje v mém apartmánu, čekalo na mě opravdové překvapení.

„Jsi zpátky,“ vydechla jsem úlevou a ani nevěděla pořádně, proč dělám to, co dělám.

Vrhla jsem se mu kolem krku a pevně ho objala. Demetri mi objetí oplácel stejnou měrou...

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem.

„Však ty mně taky,“ povzdechl si a zabořil mi obličej do vlasů.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ přiznala jsem. Opravdu mi hrozně chyběl, ale až do teď jsem si neuvědomovala, jak moc.

Trochu jsem se od něj odtáhla, ale jen na tak dlouho, abych mohla vyhledat jeho rty a vášnivě ho na přivítanou políbit.

Po chvíli jsem se znovu odtáhla a vydala se ke dveřím.

„Chápu. Měl bych jít,“ řekl sarkasticky a pomalu mě následoval s odevzdaným výrazem.

„Nic nechápeš,“ řekla jsem klidným hlasem.

Sundala jsem si z krku zlatý klíček od Volterry a zamkla jím dveře vedoucí na chodbu.

Přimhouřil oči a zkoumavě se na mě zahleděl.

„No co koukáš? Já o další nečekanou návštěvu nestojím,“ zažertovala jsem a hodila po něm potutelný úsměv.

Stále stál bez hnutí, jako by nechápal, co mu vlastně naznačuji.

„Ale jestli nechceš,“ řekla jsem lhostejným hlasem, pokrčila rameny a zakoulela očima. Než jsem se však stačila otočit, abych zase odemkla, uchopil mě za pas a přitáhl k sobě.

„Víš to jistě?“ zašeptal a zahleděl se mi do očí.

To je trubka...

Místo odpovědi jsem si ho k sobě přitáhla za boky, pohotově mu rozepnula pásek u kalhot a vzápětí ho odhodila neznámo kam.

Vzhlédla jsem k němu se samolibým úšklebkem a oba jsme se současně rozesmáli. Měli jsme tváře tak těsně u sebe, že jsme se naše nosy téměř dotýkaly.

Vpletla jsem mu své prsty do vlasů a políbila ho.

Líbala jsem ho, i když mě vzal do náručí a přešel se mnou do ložnice.

Postavil mě kousek od postele. Na nic jsem nečekala a začala jsem mu rozepínat knoflíčky u košile. Hezky pomalu. Jeden po druhém. Když jsem byla hotová, rozhrnula jsem ji a prsty mu přejížděla po břišních svalech, zatímco mě něžně líbal.

Měla jsem jeho něžné doteky ráda, ale vášeň mě přemohla. Demetri se také nechal strhnout a za chvíli, už jsme se svíjely v slastném víru vášně.

********

Když bylo po všem, oba jsme trochu namáhavě oddechovali. Držel mě v obětí a šeptal mi do ucha samé hezké věci.

Krásně se to poslouchalo, ale trochu to narušovalo vědomí, že to bylo poprvé a dost možná naposledy, co jsem s Demetrim takto strávila noc. Protože jsem byla opravdu pevně rozhodnutá pomoci Edwardovi. A co se stane potom? Co se stane až to udělám? To jsem netušila...

Nejspíš mě stihne trest. Nemyslím, že smrt, ale hezké to určitě nebude. Tohle ale bylo něco, co jsem prostě chtěla a musela udělat předtím, než... Než už to prostě nebudu mít šanci udělat.

Jen doufám, že toho nikdy nebudu litovat...

Jestli mi za tu „milostnou" scénu vynadáte, nebudu se divit, ale prosím o shovívavost. Některé věci se mi prostě nepopisují dobře a tohle je bohužel jedna z nich. Časem se to snad zlepší, ale prostě jsem si na to zatím netroufla. :-(

Přeji všem krásný Máj a snad nám nikdo neuschne. Lilliane zřejmě ne. :-D No to nám to ale hezky vyšlo, ne?

Moc děkuji za komentáře, tenhle týden byly obzvláště třeba.

Irtemed: No, teda! Edward R.I.P.? Tak to mě moc pobavilo. :-D

ema99: Neboj, už to k tomu směřuje. Edward bude „do Vánoc" doma. :-D

A asi jsem to nevysvětlila dost jasně, za což se omlouvám, ale Marcus o Lilliane taky nestojí, tak ho chudáka neposílejte do díry a tak... Všechno to přece spískal Aro. :-D

Jinak moc děkuji za slova chvály...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 19. kapitola: