Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 20. kapitola

07.05.2014 (19:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2221×

20. kapitola

„Co myslíš Heidi? Vypadá to dobře?“

„Hm, ano. Vlastně si myslím, že moc dobře. To jsou ty pravé šaty na tvůj první lov po volturijsku,“ řekla.

„Skvěle, nemůžu se dočkat,“ pronesla jsem nadšeně. 

„Fajn, tak zítra v pět se pro tebe zastavím a měj na sobě tohle,“ řekla důrazně.

Nechtěla jsem Heidi lhát. Byla milá, navíc jsem se opravdu nemohla dočkat, ale až odsud vypadnu.

Věnovala jsem jí zářivý úsměv, rozloučily jsme se a ona odešla.

„Dobře, takže začneme,“ povzdechla jsem si. Sophie, Edward, Rolland a Demetri.

Je to správné pořadí? Netuším.

********

„Ahoj, mami. Smím dál?“ zeptala jsem se a nejistě přešlapovala na jejím prahu. 

„Jistě, drahoušku. Copak se děje?“ zeptala se.

„Nic. Mělo by?“

„Ne. Jen že jsi za mnou nikdy sama nepřišla,“ řekla a podezřívavě si mě přeměřila. 

„No víš, přemýšlela jsem o nás dvou. Vím, že jsme se tu párkrát dost ošklivě chytly, ale mám tě ráda, mami.“

„Já tebe taky. Povíš mi, co chystáš?“ zeptala se.

„Vážně nic,“ řekla jsem a snažila se o nevinný výraz.

Hodila po mně skeptický pohled. Nevěřila mi, ale z nějakého důvodu se v tom nechtěla dál patlat.  

A díky tomu jsme spolu strávily velmi příjemné dopoledne. Chtěla jsem jí vynahradit mé předchozí nespravedlivé chování a pokud možno zachovat si nějaké hezké vzpomínky na ni.

********

Ťuky ťuk.

Přešlapovala jsem u dveří Rollandova pokoje. Nikdo se neozval, ale jasně jsem slyšela, že je uvnitř. Rozhodla jsem se vejít.

„Rollande, to už zase děláš, že tu nejsi? Vážně, co tu vlastně…“

„Áááááááááááá," zavřeštěla jsem, když jsem je s Jane opět přistihla při činu. Odvrátila jsem se od nich.

„Proboha, nemůžete si alespoň pověsit na kliku kravatu? Rollande, mám tě ráda. Oběma vám to přeju, ale tohle už hraničí s exhibicionismem.“

Rolland s Jane se pečlivě zahrabali do přikrývek.

„Lilliane, pokud vím, jsi v mém pokoji a až sem z tebe cítím toho stopaře z gardy. Nemluvě o tom, že od tvé matky jsem taky leccos slyšel,“ řekl Rolland. 

„Ona si stěžovala?“ vyhrkla jsem nevěřícně a otočila se k němu čelem.

„Co se divíš? Jsem tvůj stvořitel. Vím o všem, co se s tebou děje.“ 

„Vážně?“ provokovala jsem ho. 

„Myslím, že bys měla jít. Nebo ti mám začít vykládat o tom, co dalšího můj nos cítí?“ zeptal se.

„Je to stopař, Lilliane. Jeho čich je vyvinutější než nás ostatních,“ varovala mě Jane.

Nervózně jsem se usmála, protože tohle mě zmátlo. „Rollande, ty jsi stopař?“ zeptala jsem se.

„Ano, Lilliane. Jsem stopař,“ řekl důrazně.

„A odkdy? Že ses nezmínil,“ podivila jsem se, protože jsem si myslela, že si říkáme všechno.

„Odjakživa, miláčku,“ pronesl podrážděně.

„Tys to věděla?“ zeptala jsem se ublíženě Jane.

„No, ano. Všichni to tu ví,“ přiznala Jane obezřetně.

„Proč ses mi o tom nikdy nezmínil?“ vyjela jsem na Rollanda.

„Protože se skoro nevidíme a nikdy ses neptala. Myslel jsem, že to víš,“ blekotal. „Jo a zlatíčko, kdy jsi měla v plánu říct mi o tvých schopnostech?“ 

Střelila jsem po něm vražedný pohled. Nejlepší obrana je útok. Neříká se to tak? Přesně to tu na mě teď zkoušel praktikovat. 

„No, tak radši, abych šla.“

Vyměnily si krátký pohled, ze kterého bylo hned jasné, co bude následovat, sotva za sebou zavřu dveře. 

„Užijte si to a Rollande?“

„Ano?“ otázal se.

„Mám tě ráda,“ řekla jsem.

„Já tebe taky,“ řekl a zkoumavě se na mě zahleděl. „Víš jistě, že se nic neděje?“

„Absolutně nic,“ pronesla jsem s nevinným výrazem ve tváři a opustila jeho pokoj.

Chvíli jsem na chodbě poslouchala, ale vrátili se ke své předešlé činnosti. Pokud měl Rolland nějaké podezření, nechal to plavat.

**********

Vešla jsem do vězení.

„Bude to zítra odpoledne, Edwarde,“ zašeptala jsem.

„Cože?“ vyjekl překvapeně. 

„Ano, zítra se pokusíme odejít. Nejdřív se ale musíš nakrmit. Pumu sem nepropašuju, takže zbývám já. Ráno za tebou přijdu.“

„Víš to jistě?“ zeptal se a zdál se, že pořád pochybuje.

„Ano, Edwarde, vím to jistě.“ 

„Nechci pít tvou krev. Mohlo by se to zvrtnout, navíc nebudeš mít dost síly…“ chrlil ze sebe. 

„Nakrmím se zítra,“ odmávla jsem to.

„Je dost pravděpodobné, že to nezvládneme,“ řekl opatrně.

„Vím, ale pokud jsi ochotný to riskovat, udělám to. Pomůžu ti.“

Jen přikývl.

„Tak ráno,“ prohodila jsem a vydala se ke svému pokoji.

**********

Když jsem šla za Demetrim, který na mě čekal v pokoji, byla ve mně malá dušička. Nastal ale čas se rozloučit i s ním.

S Rollandem to sice neprobíhalo podle mých představ, ale to důležité jsem mu řekla a sice to, že ho mám ráda.

Spatřila jsem ho hned, jak jsem vešla do svého apartmá. Byl na něj krásný pohled. Ihned jsem ho chytila za ruku a odtáhla do ložnice, kde jsem se kolem něj obtočila.

„Ahoj,“ zašeptal s rošťáckým úsměvem a věnoval mi krásný a dlouhý polibek, který jsem mu s nadšením oplácela.

Tentokrát to bylo jiné. Milovali jsme se něžně, dlouze a úžasně. Vychutnávala jsem si každičký centimetr jeho těla, jako by to mělo být naposledy. 

A taky že bylo, ale on to zatím nevěděl...

Bylo to hodně intenzivní a nádherné. Připadalo mi hrozné se s ním rozloučit, ale nenapadl mě lepší způsob, jak to udělat... 

**********

Demetri musel hned ráno odejít, takže jsem se mohla v klidu vytratit za Edwardem.

„Už?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem a odemkla dveře jeho cely.

„Vůbec se mi do toho nechce,“ přiznal.

„Mně taky ne, ale je to nutné. Musíme mít sílu oba dva,“ řekla jsem a poklekla před něj. Odevzdaně jsem si povzdechla a naklonila hlavu ke straně.

Edward se zdál z naší náhlé blízkosti trochu nervózní. Nebo to možná bylo z toho, co měl právě udělat. Ať tak či tak, udělat jsme to museli.

Rozloučit se byl první krok. Nakrmit Edwarda a sebe byl druhý. Krok tři byl logicky samotný útěk.

„Je to divný,“ řekl.

Tomu jsem se prostě musela zasmát.

„Co je?“ zeptal se zmateně.

„Chováš se, jako kdybych měla já kousat do krku tebe. Řeknu ti to takhle, chceš za Bellou? Udělej to.“

Na chvíli se zamyslel. Věděl, že mám pravdu, takže logicky došel ke stejnému závěru jako já. Tohle bylo nutné. Pohladila jsem ho po tváři a přinutila ho tak pohlédnout mi do očí. Snažila jsem se, aby v nich viděl mé odhodlání.

Zabralo to. Nahnul se k mému hrdu. Zachvěla jsem se a on se rozpačitě odtáhl.

„V pořádku?“ zeptal se.

„Jistě, prostě to už udělej.“

„Dobře,“ povzdechl si.

Vycenil své zářivé zuby a zakousl se.

Vyjekla jsem bolestí.

Chtěl se odtáhnout, ale zadržela jsem ho. „To je dobrý,“ řekla jsem mu uklidňujícím hlasem a on pokračoval.

Cítila jsem, jak má krev opouští tepny a ty pomalu vysychají. Musela jsem si nechat nějakou energii na lov s Heidi a mé oči už pomalu černaly.

Odstrčila jsem ho tedy od sebe a on na mě výhružně zavrčel.

„Promiň, ale to už stačí,“ řekla jsem.

Ještě chvíli jsem ho držela a čekala, až ho přestanou ovládat instinkty.

Nakonec párkrát zamrkal a přikývl. Zřejmě se vzpamatoval.

„Čas na drink,“ řekla jsem.

Pomohl mi vstát. Trochu jsem se motala, ale nebylo to nijak zlé. Pořád jsem ještě dokázala normálně fungovat.

**********

Přešel spolu se mnou k vinnému sklepu. Natočila jsem dvě číše a jednu mu podala.

„Tak ať se nám zadaří,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Ať z toho vyvázneme celý,“ definoval.

S těmito slovy jsme si přiťukli a vyprázdnili své číše do dna.

Pak jsme se vrátili k jeho cele a já ho tam opět zamkla.

„Doufám, že je to naposledy, co tohle dělám. Je to hrozné nechávat tě tu, když sama odcházím s klíčem k tvé svobodě,“ přiznala jsem.

„Ty jsi klíč k mé svobodě,“ řekl.

Zamyslela jsem se nad tím, co řekl. Měl pravdu, ale i tak… Klíč se vždycky hodí.

„Je hezké, že si to myslíš,“ řekla jsem a odešla.

**********

Ve svém pokoji jsem si dala sprchu a oblékla oblečení, které jsme chystaly spolu s Heidi.

Byly to černé úzké džíny a černé tílko s velkým výstřihem a hnědé sáčko. Na krk jsem si dala dlouhý stříbrný přívěšek. Na nohy pak boty na podpatku, které byly stylizované jako tenisky, ale podpatek činil bezmála dvacet centimetrů.

Zdůraznila jsem své přirozeně kroutící se vlasy kulmou a vytvořila si záplavu měděných vln, sahajících mi až do půli zad. Vytvořila jsem si výrazné, ale přesto elegantní líčení a vyčkávala příchodu Heidi.

*********

Lov po volturijsku byl nečekaně nudný, tedy alespoň tento. S Heidi jsem se skvěle bavila, asi jako vždy, když jsme byly spolu, ale chyběla tomu pořádná akce.

V podstatě jsme si jen hrály na průvodkyně. Vyzvedly jsme je na letišti a pak odvezly do Volterry.

Heidi navíc obstarala skoro všechno sama.

Já sem byla až moc nervózní z toho, co mělo nastat. 

Při cestě z letiště jsme zastavily kvůli lidem na menší občerstvení, čehož jsem ihned využila a pochutnala si na servírce a jednom italském mladíkovi. Přímo jsem plavala v krvi a bylo to moc příjemné. 

Když jsme se ocitly na dohled od Volterry, zrovna mi Heidi povídala o tom, že je dnes dobrý den, protože je skupina velká, takže se nají více členů gardy - a přesně to byl účel. Postarala jsem se o to, aby se v době našeho útěku většina gardy krmila.

*********

Vešla jsem do vězení a pustila Edwarda z cely.

„Je čas?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem a v rychlosti mu nastínila plán útěku.

Klidu už bylo myslím dost. V příštím díle to proto trochu rozproudíme...

Moc děkuji za komentáře.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 20. kapitola: