Útěcha nebo cesta do pekel? Těžko říct, tak jako tak je toho k řešení ještě dost...
25.08.2014 (09:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2030×
39. kapitola
Spolu s Demetrim jsem opouštěla krmící místnost. Držela jsem ho za ruku a snažila se nevnímat hlas Belly, který se mi neustále promítal v hlavě.
„Pokusíme se být znovu šťastni.“
Vadilo mi to a vadilo mi, že mi to vadí. Měla bych se vzpamatovat. Ale nešlo mi to.
Natáhla jsem se tedy k Demetrimu pro polibek. Více než ochotně mi ho věnoval. Můj mozek se konečně vypnul a já jsem se zase cítila šťastná.
„Miluju tě,“ zašeptal mi do úst.
Pousmála jsem se a přitáhla si ho k sobě ještě blíž. On se ale začal odtahovat.
„Co ke mně ty cítíš?“ otázal se.
Ach, jo. Tomuhle jsem se snažila vyhnout asi už moc dlouho. Musím mu něco říct. Jenže co? Říct mu miluju tě a lhát? To mi nepřijde správné. A říct mu nemiluji tě zase příliš kruté. Potřebuji ho, ale co k němu cítím, to prostě nevím.
„Proč mlčíš?“
„Protože nevím, jak ti odpovědět,“ přiznala jsem rozpačitě.
„Prostě jen řekni, co cítíš,“ naléhal.
„Víš… Já tě mám ráda, Demetri. A hodně. Jen… asi ještě nejsem připravená na… Prostě nevím, jestli je to láska. Promiň mi to.“
„Ne, to je v pořádku, ale není v tom někdo jiný? Třeba Edward Cullen?“
„Ne, to jen já,“ odporovala jsem mu.
„A co cítíš k němu?“
„Nevím, co cítím. Neumím ti odpovědět. Nezlob se.“
„Dobře. Tak až to budeš vědět, ozvi se.“ Obrátil se k odchodu.
„Demetri, počkej,“ volala jsem za ním, ale pozdě. Byl už pryč.
Sakra! A moje rozptýlení je v čudu.
Co teď?
Demetri by dokázal pochopit, že nevím, co k němu cítím, ale že to nevím ani u Edwarda? To už na něj asi bylo trochu moc…
Jsem prostě nemožná. Asi by mi neuškodilo si o tom s někým promluvit. Jenže s kým? S mámou? To těžko. S Jane? To fakt nehrozí.
Chybí mi Alice. Odešla teprve včera a mně už to přijde jako věčnost. Musí tu přece být někdo, s kým by se dalo tlachat o chlapech...
Už vím. Heidi.
Za zkoušku to stojí a před tím útěkem sem ji považovala skoro za kamarádku. Byla by škoda to nezkusit.
***
„Heidi,“ pozdravila jsem ji.
„Lilliane?“ podivila se.
„Jo, jsem to já. Co si takhle zase někam vyrazit?“
„Ehm. No, víš… já bych ráda, ale potom našem posledním výletě nám to Aro zakázal,“ vysoukala ze sebe.
„Cože? Co ten se do toho zase motá?“
„No, nejspíš se mu nelíbilo, že jeho dcera provádí v baru striptýz,“ podotkla.
„Ať jde někam. Jsem v podstatě plnoletá. Navíc! Já mu o tom nepovím.“ Spiklenecky jsem na ni mrkla.
„Tady se nic neutají a minule nás taky našli,“ připomněla mi.
„Hm, tak to si budu muset vyrazit sama,“ zamumlala jsem zklamaně.
Chtěla jsem si s ní promluvit o Demetrim, ale evidentně má strach z Ara a ze Sophie. Ta totiž z našeho minulého výletu taky právě neskákala nadšením…
„A máš to vůbec povolené?“ zeptala se Heidi váhavě.
„Jako opouštět hrad? Ne, ale to mě určitě nezastaví,“ prohlásila jsem sebevědomě a vůbec poprvé od doby, co jsem se vrátila, mě naštvalo, že mám vlastně zaracha.
„To si umím představit. Ale umíš si ty představit, jak bude Aro zuřit?“
„Pokud mě nepráskneš, nemusí se to vůbec dozvědět.“
„Vážně si trochu moc fandíš.“
„Ne, to ty mi fandíš málo,“ ušklíbla jsem se a nechala ji tam. Ať si děla, co chce.
Já už se nehodlám dál nudit ve svém pokoji. Rolland je stále s Jane. Sophie s Arem. Demetri se mi vyhýba, Heidi na mě kašle, protože má strach, a Felix je někde venku na misi. Co si tady mám počnout?
Dalších několik dní jsem se pokoušela vyhádat si povolení opustit hrad. Nebo alespoň proklouznout, ale nepovedlo se. Zatím jsem nebyla tak zoufalá, abych použila své schopnosti. Zatím... Ale byla jsem si jistá, že i na to brzy dojde.
***
„Ach, jo. Asi z té nudy pojdu…“
Tvrdla jsem ve svém pokoji a vrhala nenávistné pohledy na vázu s květinami. Celé tři hodiny.
„Zastřelte mě už někdo,“ zaúpěla jsem.
„Takže… ty se u nás nudíš, drahá neteřinko?“ oslovil mě Caius a nakráčel do mého pokoje.
„Neteřinko?“ podivila jsem se.
„A co kdyby ses trochu zapojila do chodu Volterry? Mohl bych ti pak na oplátku pomoct získat jisté výhody. Třeba i zrušit zákaz vycházení. Co ty na to?“ lísal se.
„Proč bys to jako dělal?“ zeptala jsem se a podezřívavě si ho měřila.
„Protože už se na ten tvůj utrápený obličej nemůžu dívat. A taky je škoda mít na hradě někoho tak mocného a nevyužívat ho.“
„Ta druhá část mi zní upřímněji. Čím to asi je?“ pronesla jsem sarkasticky.
„Nemám rád tvou matku. To přiznávám, ale proti tobě celkem nic nemám. Hlavně teď, když neděláš problémy,“ prohlásil a posadil se vedle mě na postel.
Sladce jsem se na něj usmála a přitulila se k němu. Kdyby byl člověk, chytil by z toho úsměvu cukrovku a museli by ho odvézt s houkačkami, jak byl sladký.
„A nemá to nic společného s tím, že ty schopnosti působí na mou psychiku, že ne?“
„Můžeš kdykoliv přestat.“ Napodobil můj úsměv.
„Dobře víš, že nebudu schopná přestat.“
„A to ti tak vadí? Být jako všichni ostatní? Bez všech těch emocí je to přece mnohem snažší…“
„Snažší neznamená lepší,“ odsekla jsem.
„Jak se to vezme,“ odporoval mi.
„A co když se úplně zcvoknu? A obrátím se proti Volteře?“
„Ale no tak. Zlatíčko, jsi mocná, ale tak moc zase ne.“
„Aby ses nedivil.“
„Jsem ochotný to riskovat.“
„Proč?“
„Jsem prostě zvrhlej a krom toho, nejsi jediná, kdo se tady nudí.“
„Jdu do toho,“ vylítlo ze mě.
„Opravdu?“ otázal se.
Nejspíš nevěřil, že by mě dokázal ukecat, ale povedlo se mu to. Ani já sama nevím jak, ale povedlo.
„Mám se tu zcvoknout nudou? Tohle bude asi rychlejší. A pak už se děj vůle boží…“
Bez emocí snad zapomenu na Edwarda a nebudu se muset užírat pocitem viny kvůli Demetrimu a jeho citům.
„S Bohem jdi někam. Jsme přece upíři.“
„A nesmrtelní k tomu,“ doplnila jsem ho.
„Pro nás neplatí lidské ani jiné zákony. Jsme Volturiovi. My jsme zákon.“
„Nemusíš být tak skromný, strýčku.“
„Myslím, že jsme dohodnuti. Uvidíme se zítra. Do té doby se snaž neumřít nudou,“ prohlásil vítězně a odkráčel.
Tak tohle bude ještě zajímavé…
Moc děkuji za doopravy a komentáře.
Demetri vs. Edward? Já vím a vy ne... Každopádně pokud se nemýlím, tak se příště objeví staronová postava, ale z její přítomnosti asi moc nadšení nebudete a taky bude přesun v čase, protože už takhle je to všechno na strašně dlouho a já prostě nestíhám...
Vaše chloe. xoxoxo
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 39. kapitola:
jéé to se asi brzo trochu zamotá. Těším se na další, tak šup šup 
Skvělé 
Šup další 
Boží !!!! Honem další 
Skvělý
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!