Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 41. kapitola

09.09.2014 (18:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1997×

41. kapitola

Spatřila jsem Tylera. Vykřikla jsem hrůzou. Zjevil se tam jako duch. Sesula jsem se na podlahu a křičela jako o život.

Chyběl jsem ti?“ zeptal se zase s tím svým krutým úsměvem.

***

„Ne, prosím. Nech mě být. Lituji toho, co jsem ti udělala, ale už mě nechej,“ vzlykala jsem, jakmile dozněl můj křik.

Stále jsem seděla na zemi. Dlaně jsem si tiskla k uším a v duchu se modlila, aby mi už dal pokoj.

„Ne, už toho nelituješ a ty to víš,“ odporoval mi.

„Proč mi to děláš? Protože jsem vrah? Vždyť těch je tu plná Volterra a nikdo je nestraší. Tak proč ty strašíš mě?“

„Promluvíme si jindy. Teď máš návštěvu,“ prohlásil jen a zmizel ve stejnou chvíli, jako se otevřely dveře a v nich stála Sophie.

„Lilliane, uvědomuješ si, že křičíš na celou Volterru?“ zeptala se, ale vzápětí se zarazila. „Co je to s tebou?“ Sehnula se a položila mi dlaň na předloktí.

„Nech mě být. Jdi pryč. Nech mě už být. Já tě prosím,“ vzlykala jsem.

To byla má jediná myšlenka. Jediné, co jsem ze sebe byla schopná dostat.

Sophie se narovnala a o krok ustoupila. Neviděla jsem, jak se tváří, protože jsem pevně zatínala víčka.

Uslyšela jsem na podlahu dopadat těžké kroky. Někdo sem běžel. Nepohyboval se ani zdaleka tak tiše jako předtím Sophie a podle pachu to byl Rolland. A taky že ano. Nemýlila jsem se. Vletěl do místnosti, padnul ke mně na podlahu a pevně mě sevřel v náručí. Soustředila jsem se výhradně na dotek Rollandových paží a vzlykala mu v náručí, ale stále odmítala rozevřít víčka.

Jak jim to mám říct? Jak jim mám vysvětlit, že jsem upír, kterého straší duch? To prostě nejde. Lidé, co vidí mrtvé lidi jsou šílení, ale upíři? Raději na to ani nechci pomyslet…

***

Nevím, kde ji tak rychle splašili, ale naprali do mě tři pytlíky s krví. No, je pravda, že po prvním pytlíku už mě tak moc pobízet nemuseli…

„Jak ti je?“ zeptala se Jane a nervózně přešlapovala mezi dveřmi.

Chvíli jsem svou odpověď zvažovala. Fyzicky jsem byla naprosto v pořádku, cítila jsem se silná a plná energie a hrdlo mě pálilo na minimum. Schopnosti byly naprosto klidné, téměř jsem je necítila. Moje emoce pomalu ale jistě odplouvaly do věčných lovišť a Tylera jsem taky nikde neviděla. Což se dalo považovat za jistý pokrok.

„Celkem dobře. Jsi hodná, že se ptáš.“

„To ráda slyším,“ řekla a chystala se odejít.

Ani nevím proč, ale pocítila jsem potřebu se jí omluvit za mé chování k ní. A tak jsem ji zadržela.

„Víš, chtěla jsem se ti omluvit. Už od začátku ses mi tu snažila pomáhat a já se ne vždycky chovala férově. Chci, abys věděla, že mě to opravdu mrzí a vážím si toho, že jsme kamarádky.“

„Nech mě hádat. Soudila jsi knížku podle obálky a teď se mi omlouváš, protože ti to Cullenovi dali pěkně sežrat,“ prohlásila a zadívala se na mě vědoucím pohledem.

„Tak nějak,“ připustila jsem neochotně.

„V pohodě, ale cením si tvé omluvy. Pevně věřím, že tentokrát je upřímná,“ řekla s milým úsměvem na rtech.

„Trefná poznámka,“ okomentovala jsem to její tentokrát, protože už jsem se jí omlouvala několikrát a ne vždy to bylo upřímné.

Když jsem byla u Cullenových, spálila jsem její vazbu, která ji pojila s Chelsea a její uměle vytvořenou loajalitou. Už ji nikdy nedokáží obnovit, ale Jane s tímhle místem pojilo víc, než jen uměle vytvořené pouto. Ona byla vážně hrdá na to čím je, ale nebyla vyloženě špatná.

„Hlavně na sebe dávej pozor,“ požádala mě a odešla.

„Proč se bratříčkuješ s tou blondskou?“ zeptal se Tyler.

Trhla jsem sebou.

„No, snad sis nemyslela, že zmizím, když se napapáš?“ Přejel mě kritickým pohledem.

„Tylere,“ zavrčela jsem.

„Mimochodem, co ta krev?“

„Jsem upír, takže bigmac s hranolkami asi není to pravý ořechový,“ pronesla jsem podrážděně.

„Je fajn vědět, že ironie ti pořád funguje,“ ušklíbl se.

„Nebývala jsem ironická,“ upozornila jsem ho zmateně.

Vím jistě, že předtím, než mě odkopl, jsem ironii moc nepoužívala. Neměla jsem k tomu důvod. Trochu mě to mátlo…

„Spíš mě zaujal ten pytlík. Jeden by si myslel, že není nic lepšího než čerstvě rozervané, chvějící se lidské hrdlo…“

„Mluvíš, jako bys to snad znal…“ konstatovala jsem zmateně.

Tyler jen pokrčil rameny a zaujatě se rozhlížel po místnosti.

„Takže smíš vyslýchat jen ty mě? To není moc fér.“

„To, žes mě zabila bylo fér?“ odsekl tázavě.

„Ne, ale o mně se tu bavíme pořád. Je to trochu nuda,“ prohlásila jsem.

„No jistě. Ty tvé emoce. Už jsou zase pryč, že?“ otázal se ironicky.

„A jak víš tohle?“

„Prostě to vím,“ odvětil.

„Bla, bla, bla. Řekni mi něco nového. Nějak mě zaujmi. Nebo snad chceš, abych z tebe usnula?“

„Nemůžeš spát,“ setřel mě.

„A to víš zase jak? A vůbec, odpal!“

„Ani mě nenapadne,“ odsekl.

„Takže, co? Budeš za mnou všude chodit?“

„Tak nějak jsem si to představoval,“ potvrdil.

„Asi vážně chceš, abych se zbláznila, co?“ Zakroutila jsem nechápavě hlavou.

„To jsem nikdy neřekl,“ upozornil mě.

„Tak už mi konečně řekni, co ode mě chceš a pak vypadni. Jdi za světlem. Tam na onen svět, kam patříš. Nebo do pekla, to je fuk.“

„Buď tak hodná a neříkej mi, co mám dělat,“ rozkřikl se.

Protočila jsem oči a flákla sebou do peřin. Však ono ho to přestane bavit. A do té doby to nějak přežiju. Snad…

***

Uběhly tři týdny a Tyler mě nepřestával otravovat. Neustále na mě měl nějaké kecy.
Snažila jsem se moc si jeho slova nepřipouštět. Dávala jsem si pozor, abych v sobě měla dost krve a tudíž minimum emocí.

Spoustu času jsem trávila s Rollandem a Sophie. Dohlíželi na mě, kdybych náhodou zase dostala nějaký záchvat. Bavili jsme se, ale jen o běžných věcech. Na vážná témata nikdo neměl náladu a hlavně bavit se o nich před Tylerem? Rozhodně jsem nespadla z višně. I tak mě ale občas udivilo, kolik toho o mém životě vlastně věděl. Jako by mi byl celý můj život za zadkem. Nemluvě o tom, že vše, co mi vyčítal, byla pravda. To jsem musela uznat, ale vážně toho věděl nějak moc.

Některé dny se neukazoval, ale jiné tu byl naopak neustále. Vměšoval se mi do rozhovorů s ostatními a já měla co dělat, abych vnímala i někoho jiného než jeho. Křičel na mě, dobíral si mě, urážel a neustále mě poučoval.

Většinou jsem ho ignorovala, ale někdy jsem se s ním hádala, div se Volterra neotřásala v základech. Obrazně řečeno, samozřejmě.

Většina členů gardy se mi vyhýbala a slyšela jsem, jak si šuškají, že mi šiblo. Věděla jsem, že ještě ne. Tohle všechno se dalo zvládnout. Ovšem pouze v případě, že jsem měla v těle dostatek krve a na to jsem si dávala opravdu velký pozor.

Snažila jsem se také vyhledat nějaké informace o svém případu. Využívala jsem internet ve svém starém mobilu i knihy z Arova archivu, ale nikde jsem nenašla nic, co by mi s ním pomohlo.

Tyler by tu prostě neměl být, ale je tu. Stojí v koutě a pošklebuje se mi, protože právě dostávám kapky od vládců naší milované Volterry.

„Řekl, že můžu kdykoliv přestat a já se rozhodla svoji účast na přelíčeních ukončit. Takže nevidím jediný důvod, proč se rozčilovat,“ dohadovala jsem se.

„Alec a Demetri jsou pryč. Snad po tobě nechceme tak moc,“ namítal Caius.

„Máte plnej hrad upírů, ale mermomocí chcete, abych to dělala já?“ podivila jsem se.

„Mělo by tě těšit, že jsi v tom dobrá,“  řekl Caius pohoršeným hlasem.

„Jo, jasně. Skáču z toho samou radostí do stropu, nevidíš?“

„Jsi pěkně nevděčná,“ zavrčel.

„A za co vám mám být jako vděčna? Za střechu nad hlavou? Se klidně sbalím a vypadnu. Se vás o ubytování nikdo neprosil,“ brblala jsem.

Caius pohoršeně zalapal po dechu a slova se raději ujal Aro.

„Copak už jsi zapomněla na naši malou dohodu? A na Edwarda?“ otázal se. 

Z hrudi se mi vydralo bezděčné zavrčení.

„Ne, na to se nedá zapomenout, ale to je taky jediný důvod, proč jsem tady. Nebo jsi na to ty sám zapomněl?“

Sladce jsem se na něj usmála a s nemalým potěšením sledovala, jak se Aro celý napjal.

„Ovšem, že ne. Já své sliby plním. Nic se jim nestane. Přesto bys měla dodržovat svou část dohody,“ upozornil mě.

„Jsem tady. Nebo snad ne?“

„Ano, ale vyhrožuješ odchodem. Tak jsem si tě dovolil upozornit, že není možný bez následků,“ řekl vražedným hlasem.

„Vidíš? Je to něco za něco. Jsem tady s vámi a oni tam, bez vás. Chtěl jsi dceru, být rodina a já řekla fajn. Caius mi navrhl způsob, jak tady zabít čas, a já ho přijala, ale už v tom nechci pokračovat. Nevidím v tom žádný důvod k dohadování.“

„Ale Caius zřejmě ano,“ namítl.

„To je snad jeho problém, ne? Nikde nestojí, že něco takového musím dělat. Pokud by to tak bylo, měl jsi mi to říct už ve Forks. Možná bych své rozhodnutí přehodnotila.“

„Samozřejmě, že bys ho nepřehodnotila. Jsi totiž blbka,“ konstatoval Tyler.

Celou dobu jsem se snažila nevnímat Tylerovu přítomnost, ale po téhle poznámce jsem k němu přeci jen kmitla pohledem. A jelikož Aro s Caiem o něčem vedli tichý rozhovor, zašeptala slůvko „Sklapni.“ Bylo to mířené na Tylera, ale Caius to pochopil po svém. Čemu se divím? To já jsem tady jedinej cvok, co ho vidí…

„Nemůžu uvěřit, že už je zase drzá,“ zakřičel.

„Je svá, Caie, a toho si hluboce cením,“ odmávl to Aro.

„Trocha pokory by jí rozhodně neuškodilo,“ zavrčel.  

„To ani tobě, bratře,“ usadil ho Aro přísným pohledem. Caius to raději vzdal a zapadl hlouběji do sedačky.

„Nemůžu vám přece pořád jenom dělat radost. Občas to chce trochu vzrůša,“ prohodila jsem a s těmito slovy odešla.

Bez dovolení, ale co na tom? Stejně už mi nemohli říct nic zajímavého.

Moc děkuji za doopravy a všechny vaše komentáře, jste zlatí a naprostosto úžasní. Snad jsem vás ani tentokrát nezklamala...

chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 41. kapitola: