Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 42. kapitola

15.09.2014 (12:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2147×

42. kapitola

Po cestě z hlavního sálu se ke mně opět připojil Tyler.  

„Co po mně zase chceš?“ zeptala jsem se ho.

„Pořád to samé,“ odpověděl.

„Chceš mi říct, že nemůžeš být v klidu mrtvý jenom proto, že mi toužíš po zbytek mého věčného života říkat blbko?“ 

„Ale ty jsi blbka,“ konstatoval se samolibým úšklebkem.

„No to určitě.“

„A co ten Edward?“ otázal se.

„Co ty o něm víš?“

„Vlastně celkem dost.“

„Hm, a co přesně?“

„Pomohla jsi mu a on se na tebe vykašlal. Smutné, že?“ řekl s jasným sarkasmem v hlase a rádoby lítostivým výrazem ve tváři.

„Ne,“ řekla jsem a dělala, jakoby nic, ale byl to od něj zásah do černého.

„Ale no tak. Nevím, na co si hraješ. Vypínáš si své emoce jenom kvůli němu,“ prohlásil přesvědčeně. Zřejmě si všiml, že se trefil.

„Možná, ale co je tobě do toho?“

„Bolí to stejně jako vytržené srdce?“ zeptal se zjevně zaujat.

„Jak to mám asi vědět? Počkej, to je to, co chceš? Mám si tady před tebou vytrhnout srdce? Pak mi dáš pokoj?“

„Nebuď směšná. Jsi upír. To by nebylo stejné.“

„Tak ale co mám podle tebe dělat?“

„Ani nic. Teď máš jiné starosti,“ prohodil a zmizel.

Co tím sakra myslel? No, alespoň, že už je v tahu.

„A prej že já jsem magor,“ zabrblala jsem a pokračovala v cestě.

„Jak jinak bys nazvala někoho, kdo se prochází po chodbách a mluví sám se sebou?“ otázal se známý hlas.

Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila Felippeho. Vím jistě, že od té chvíle, kdy jsem mu utrhla hlavu při útěku z Volterry, jsem ho tu neviděla. Což je dobře, protože jsem po tomhle setkání zrovna dvakrát netoužila.

„Ty? Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Držím stráž. Mimochodem, zajímavý rozhovor. S kýmpak jsi ho vedla?“ zeptal se arogantním hlasem.

„Tak do toho ti nic není,“ prohlásila jsem a chtěla pokračovat v cestě, ale Felippe mi zatarasil cestu.

„Myslíš si, že jsi nedotknutelná, ale tak to není. A jestli chceš, aby ti někdo vytrhl srdce z těla, dobrovolně se hlásím,“ řekl a vychytrale se přitom usmál.

„Ty seš mi nějak nabroušenej.“

„A co se divíš? Utrhla jsi mi hlavu. Na to se nezapomíná,“ zavrčel.

„Ou. Ty chudáčku,“ řekla jsem lítostivě a protáhla obličej. Samozřejmě mi to ale bylo úplně ukradený.

„Víš, co je na tom nejhorší? Že ti za to ani nic neudělali. Měli tě potrestat. Vždyť jsi osvobodila našeho vězně…“

„Byl tady neprávem,“ přerušila jsem ho a začínala už být naštvaná.

„Možná, ale kdo jsi ty, abys to posuzovala?“ zavrčel.

„Já? Já jsem přece Arova dcera, vzpomínáš?“

„Ne, jsi jen jeho směšný rozmar,“ nesouhlasil.

„To mu říkám pořád, ale hádej co? Neposlouchá. A když neposlouchá mě, proč by měl poslouchat někoho jako ty?“

Zřejmě ho to dost vytočilo, protože vztekle zařval a vrhl se po mně. Uhnula jsem mu tak tak.

„Co myslíš, že ti udělají, až zjistí, že jsi mě napadl?“

„To se nemusí dozvědět. Prostě tě zabiju. Budou si myslet, že jsi zase utekla a půjdou po Cullenových. Pak bude vše, jak má být,“ prohlásil.

„Proč si myslíš, že ti něco takového dovolím? Nebo ještě lépe, co tě vede k tomu, že se ti to povede? Protože my oba víme, že ne.“

„Konec vychloubání, krásko. Dokaž to,“ přikázal.

„Tak ty chceš důkaz? Fajn, můžeš si vybrat. Chceš hořet za živa, nebo rovnou roztrhat na kusy? Felix mě toho dost naučil…“

„A kdo myslíš, že to naučil Felixe?“ zeptal se a tím mě zcela přerušil.

Začal se kolem mě velmi rychle pohybovat. Byl tak rychlý, že jsem ho nedokázala zaměřit. Ne dostatečně na to, abych se mohla bránit pomocí schopností.

„No, zřejmě tady nejsem jediná, kdo má dar,“ zaskuhrala jsem, když mě tvrdě uchopil za pas a mrštil mnou o zeď, až jsem prolétla skrze ni.

Začala jsem se pomalu zvedat a setřepávat ze sebe kusy omítky. Náraz do kamenné zdi rozhodně nebyl příjemný, ale nic, co bych nezvládla. Horší bylo, že jsem ho stále nedokázala pořádně zaměřit.

Míhal se kolem mě v rozmazané šmouze a občas mě uhodil. Po každém jeho zásahu jsem dopadla na všechny čtyři a sotva jsem se zvedla, už jsem zase ležela. Takhle to dál nejde. Musím něco udělat.

Rozhodla jsem se využít své schopnosti. Iluzí jsem ho přiměla vidět, že stále stojím na stejném místě, ale ve skutečnosti jsem o kus ustoupila a sledovala, jak napadá můj vlastní odraz, který jsem stvořila.

Zapnula jsem i čtení myšlenek. Chtěla jsem ho podle jeho myšlenek lokalizovat, abych se mohla bránit schopností od Jane, ale byla jsem tak zabraná do zkoumání Edwardovy tváře, která se mi při aktivování jeho schopnosti vytvořila před očima, že jsem ztratila soustředění a nevšimla si, že se má iluze dávno rozplynula.

Zdálo se to jako okamžik, ale on toho zaváhání využil proti mně.

„Sakra,“ zaklela jsem a chytila se za hrudník. Ta bolest byla tak hrozná, že jsem se sesypala.

Nejen, že mě Felippe našel. On měl ruku vraženou do mého těla a přehraboval se v mých nefunkčních orgánech. Což bolelo mnohem více, než by se mohlo zdát.

Nakonec zřejmě našel co hledal. Uchopil mě za páteř a prudce škubnul. Kost praskla a já jsem vykřikla. Ten řev mi byl cizí a připadal mi nepřirozený. Skoro jako by byl zvířecí. Nikdy jsem nic podobného neslyšela a ta bolest byla nezměrná.

Ležela jsem na břiše a lapala po dechu. Felippe stále nevytáhl svou dlaň a nepustil prasklou kost. Čímž zabránil hojícímu procesu. Od pasu dolů, jsem se nedokázala pohnout.

Pokud se mi páteř rychle nezacelí, budu nahraná. Ale on ji zřejmě pustit hned tak nehodlal.

„Tak jaké to je?“ zeptal se ledovým hlasem.

„No, co myslíš? Užívám si to víc, než dovolenou na Hawaii. Tak, už to dodělej. To přece chceš, ne? Zabít mě. Tak to neprotahuj,“ syčela jsem.

„Proč? Ještě před chvílí jsme si tak pěkně povídali, ale neboj. Však na tvou smrt také dojde, ale teď se mi líbí to tvé utrpení. Pověz, jaké to je umírat? Znovu.“

„Nic moc, ale furt lepší, něž být tady a poslouchat tě,“ zavrčela jsem.

„Drzá, až do samého konce, jak vidím,“ poznamenal.

Zatímco jednou rukou stále svíral mou páteř, druhou mi začal drtit krk. Cítila jsem, jak mé hrdlo praská. Byla jsem však vděčná, že ta bolest konečně skončí. Nejen ta fyzická, ale i ta ostatní, kvůli které jsem se tak dlouho vyhýbala emocím, alespoň že Tyler konečně dojde klidu.

Sakra! To je nejspíš má poslední myšlenka. A já ji věnuji Tylerovi? Musela jsem se opravdu zcvoknout.

Raději jsem svou mysl obrátila k tvářím své rodiny. Myslela jsem na Rollanda, na Sophie, na Cullenovy, na svou lidskou rodinu a dokonce i na Jacoba, Jane a Felixe. A na Demétriho samozřejmě také. Všichni pro mě hodně znamenali a nikdy už je neuvidím…

„Táhni od mé dcery,“ ozvalo se ve chvíli, kdy mi hrdlo prasklo a má hlava odpadla od těla.

Pak byla tma, ale přesto ke mně doléhaly hlasité zvuky zápasu a vzteklé vrčení…

Moc děkuji za doodpravy i komentáře.

chloe. xoxoxo 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 42. kapitola: