Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 43. kapitola

20.09.2014 (20:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2399×

43. kapitola

Otevřela jsem oči a spatřila strop svého apartmá, ale mé vidění jako by bylo potažené rudým filtrem, ale doufala jsem, že se to zase zlepší a můj zrak bude znovu stejně dokonalý jako dříve.

Pokusila jsem se posadit, ale Rolland mě zadržel.

„Měla bys odpočívat, alespoň než ti to pořádně sroste,“ řekl.

Sroste? Co sroste? Ach, ano už si vzpomínám. Mé hrdlo prasklo a zrovna tak páteř. Tedy, oni nepraskli. Felippe je totiž rozdrtil.

Už jsem zase vnímala své dolní končetiny, což znamenalo jediné, a sice, že páteř už je v pořádku. Útroby mě ale stále ještě trochu bolely. To bylo jistě způsobeno tím, jak se ve mně ten silák přehraboval.

Ulevilo se mi, že jsem nepocítila žádnou novou schopnost. Nejspíš to bylo proto, že ji na mě nepoužil přímo.

„Kde je?“ zeptala jsem se a snažila se nevnímat, že mé hrdlo ještě stále není úplně ve formě.

„No, co myslíš?“ zeptala se Sophie a přistoupila k mému lůžku.

„Táhni od mé dcery,“ vybavilo se mi.

„Tys mě zachránila,“ uvědomila jsem si s dojetím.

Ona však jen ledabyle mávla rukou.

„A cos čekala? Jsi moje dcera. Ovšemže jsem tě zachránila. Stejně ale nechápu, jak sis mohla nechat nakopat zadek od takového vola.“

„Byl prostě rychlejší,“ přiznala jsem.

„Hlavní je, že jsi v pořádku,“ řekl Rolland a láskyplně mě pohladil po tváři. Přivřela jsem víčka, protože jeho dotek byl moc příjemný.

Už ani nevím, kdy se mě naposledy někdo dotýkal. Posteskla jsem si, že tu není Demetri, což bylo vlastně skoro poprvé od doby, kdy byl vyslán na tu rádoby tajnou výpravu od Caia.

„Kde je Felippe teď?“ zeptala jsem se chraplavě.

„No, co myslíš? Napadl tě a málem i zabil,“ prohlásila Sophie znechuceným tónem.

„Zabila jsi ho?“

„Samozřejmě,“ odpověděla. Nevěřícně a šokovaně jsem na ni hleděla.

„Co na to Aro?“ Měla jsem o ni strach. Felippe byl možná kretén, co mě napadl, ale pořád člen gardy se schopnostmi.

„O toho se nestarej. Důležité je, že jsi v pořádku.“

„Nikdy nebudu v pořádku, jestli ti něco udělá,“ zavrčela jsem.

„Neudělá. V tomhle ohledu můžeš být naprosto klidná.“

„Jak to víš?“

„Jsem jeho žena a to je předpokládám více než člen gardy. Ti jsou nahraditelní…“

„Jsi jeho druhá žena,“ upozornila jsem ji. I ona dobře věděla, že na smrti Arovy první ženy něco smrdí.

„Ano, ale na rozdíl od ní, nejsem naivní. Vím, co od něj můžu čekat. Navíc, už jsme to probrali. Je v pohodě.“

„Vážně?“

„Jo. Nejspíš by ho prý zabil sám za to, že ti chtěl ublížit,“ trvala si na svém.

„Zas tak talentovaný zřejmě nebyl,“ zachechtal se Rolland.

„No, dost na to, aby mi dal na frak,“ připustila jsem neochotně a pomalu se pokusila posadit.

Nohy jsem si nechala přepadnout přes okraj postele a dlaněmi jsem si přidržovala hlavu na místě. Co kdyby? Ale držela. Tak jsem je po chvíli způsobně složila do klína.

„Jsi celá od krve,“ podotkl Rolland a se staženým obočím mě krátce objal.

„Dojdu ti pro krev. Myslím, že sebou mám ještě pár sáčků.“

Aha, tak odtud ji berou. Rolland si dělá zásoby, sysel jeden...

Vstal a poté, co si se Sophie vyměnil starostlivý pohled, odešel.

„Nezpůsobilo ti to bolest, když jsi ho zabíjela?“ vyptávala jsem se.

„Ne, právě naopak. Bylo mi potěšením,“ zatrylkovala.

„Myslím kvůli těm schopnostem,“ upřesnila jsem.

„Ale já jeho schopnost neměla. Nebyl zase tak důležitý, jak si myslel. Turbo rychlost? To je toho. Takových pěšáků je tu víc,“ odmávla to.

„Aha, a jak ses tam tak rychle dostala?“

„Vlastně jsem byla na cestě za tebou a zaslechla jsem vás,“ vysvětlila.

„Takže Caius si na mě stěžoval i u tebe?“

„Jo, ale to teď není důležité. Hlavní je, že jsi v pořádku.“

„Hm, ano. Asi jsem v pořádku...“

Přes oči se mi stále táhnul ten rudý opar. Zvláštní. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Nejspíš to bylo tou příšernou žízní, co jsem cítila, ale mohlo to být i tím, že se mi hrdlo ještě zcela nezahojilo a měla jsem přerušený nějaký nerv.

Celkově mi bylo divně. Seskočila jsem z postele a dala se na odchod. Něco mě táhlo ven. Pryč odtud, aniž bych přesně věděla kam. Nebránila jsem se tomu nutkání. Proč taky?

„Kam jdeš?“ zeptala se Sophie ustaraně.

„Ven,“ zamumlala jsem.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ zamručela, ale nezastavila mě.

Odešla jsem z pokoje, chodby jsem prolétla jako nic, u brány jsem jim hodila na stůl klíček, který mi Caius prozatím nesebral, a po jeho ověření jsem vypálila ven na čerstvý vzduch.

Nevěděla jsem, kam běžím. Ovládaly mě pouze instinkty. V tuhle chvíli byly mnohem silnější než já. Nutily mě vypnout mozek docela a tomu nutkání prostě nešlo vzdorovat.

***

Vešla jsem do jakési restaurace a rozhlédla se. Bylo tu celkem dvanáct bijících srdcí. Tolik litrů krásně voňavé a lepkavé tekutiny… V ústech jsem jasně cítila proudění jedu a přesně věděla po čem prahnu.

„Dáte si něco?“ oslovila mě tučná servírka.

„Vlastně ano,“ řekla jsem a usmála se ni.

Ženě se zrychlil tep strachem. Všimla si mých očí a stop krve na oblečení. Chystala se vykřiknout, ale nestihla to. Zlomila jsem jí totiž vaz. Když její tělo tvrdě dopadlo na podlahu s hlasitým žuchnutím, všichni se na mě podívali s neskrývanou hrůzou.

„Můžete utíkat a můžete křičet. K ničemu vám to ovšem nebude.“

Nastal chaos. Některé z nich jsem vysála, ale většinu jsem prostě jen zabila.

***

O chvíli později jsem už jen seděla na židli, nohy hozené na stole, který byl od krve. Máčela jsem si své prsty v jedné z kalůží a poté je jeden po druhém olizovala.

„Hm… Lahoda,“ povzdychla jsem si a v duchu uvažovala, co bych asi tak mohla podniknou teď.

„Lilliane! Co jsi to provedla?“ ozval se ode dveří hlas mého stvořitele.

Obrátila jsem na něj svůj rudý pohled, ale přes tu mlhu, která mi kalila zrak, jsem ho viděla krapet rozostřeně.

„Co by? Jen se tak bavím.“

„Odkdy je pro tebe tohle zábava?“

„Možná ještě něco zbylo, přidáš se?“ zazubila jsem se na něj.

Rolland se napřímil a vystartoval po mně. Uchopil mě za loket a násilím postavil. Loket mi popraskal, což způsobilo, že jsem na něj začala vrčet jako šílená.

„Taková opovážlivost,“ brblala jsem.

„Lilliane, tohle nesmíš,“ přikázal mi.

„Proč ne? Jsem upír. Všichni mi pořád opakujete, že mám jít dál, a tak jsem šla. Už neležím v posteli a nefňukám jako nějaká chudinka. Konečně zase žiju!“

„Tohle nejsi ty!“

„A jak to víš?“

„Ty nejsi vrah!“

„Ale ano. Přesně to jsem. A líbí se mi to. Dokonce moc!“ S těmito slovy jsem se mu vyškubla. Pocítila jsem touhu mu něco udělat. Něco, co by ho strašně bolelo, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem se rozběhla ke dveřím.

Jakmile jsem ale otevřela dveře a ocitla se alespoň částečně na čerstvém vzduchu, dostala jsem pocit, jako by někdo rozsvítil a nebo možná naopak zhasnul. To záleží na úhlu pohledu.

„Tak moment. Kde to jsem?“ Otočila jsem se čelem do místnosti vůbec nic nechápala.

Roztřeseně jsem sledovala své dlaně. Byly totiž celé od krve. Bála jsem se rozhlédnout se okolo sebe, ale musela jsem.

To, co jsem ale spatřila, bylo naprosto odporné. I jako upírce se mi z toho pohledu zvedal žaludek. Nacházela jsem se v nějakém bistru u dálnice. Doléhaly ke mně hlasité zvuky aut. Kolem mě byla spousta mrtvých lidí a krvavé cákance byly všude po stěnách. Mé oblečení bylo přímo nasáklé krví a stejně tak mé dlaně.

Vůbec jsem nevěděla, kde to jsem. Ani jak jsem se tu ocitla. To jediné, co jsem tady poznávala, byl Rolland.

„Kde to jsem? To, to… Prosím řekni, že jsem to neudělala já,“ žádala jsem ho.

„Ty si to nepamatuješ?“ zeptal se nevěřícně a oči se mu zužily, jak soustředěně studoval mou tvář, aby mu neunikl ani ten minimální záchvěv.

„Ne,“ řekla jsem celá ochromená hrůzou. „Proč bych něco takového dělala? Ani nevím, jak jsem se tu ocitla.“

„Co si pamatuješ naposledy?“ zeptal se.

„No, já…“ Zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe a snažila se vzpomenout si na cokoliv, ale nedařilo se mi to. „Nejspíš to, jak jsem…“

Sakra, vzpomeň si, křičela jsem na sebe v duchu, ale nic z tohohle jsem si nedokázala vybavit.

„Myslím, že jsem byla… Sakra! Rollande, já si nevzpomínám.“

To je zlé, hodně zlé. Upíři přece nikdy nic nezapomínají…

„Pojď, půjdeme domů,“ řekl a něžně se dotkl mé zakrvácené dlaně. Zmohla jsem se akorát na přikývnutí. Poslušně jsem ho následovala jako nějaké jehně svého pasáčka až do Volterry.

***

„Oh. Díky bohu. Jsi v pořádku?“ zeptala se Sophie hned u brány a přistoupila ke mně. Dotýkala se mě, jako by si chtěla ověřit, že mi skutečně nic není. A nebylo. Tedy alespoň fyzicky.

„Ani moc ne,“ přiznala jsem a pevně ji objala.

„Zmizela jsi. Měli jsme o tebe strach. Jak jsi mohla jenom tak odejít?“ vyčítala mi.

„Já nevím. Nevzpomínám si,“ kuňkla jsem.

„Co to povídáš?“ Zachmuřila se.

„Říká pravdu. Musím po ní jít uklidit. Potom si promluvíme,“ oznámil jí Rolland.

„Dobře, ale jak je to možné?“

„Až potom,“ odbyl ji a opět vyběhl ven hlavní branou. 

„Lilliane,“ oslovila mě váhavě.

„Ano, mami?“ Bála jsem se jí pohlédnout do očí.

„Co se to s tebou děje? Trvá to už nějakou dobu, ale nikdy to nebylo takhle zlé. Je to kvůli Edwardovi?“

„Ne,“ řekla jsem automaticky.

„Víš to jistě?“ ujišťovala se.

„Ano, mami. Vím to jistě.“

Nevypadala, že mi to věří, ale co nadělám. Ona si myslí, že Edward může za všechno moje trápení a neštěstí, ale tak to není. To já. Já jsem tady ta vadná a špatná.

„Tak o co jde? Chybí ti Demetri?“ vyptávala se dál.

„Jde jenom o mě. Myslím, že by bylo pro všechny lepší, kdyby mě Felippe přeci jenom zabil,“ přiznala jsem šeptem a spíše sama sobě než jí.

„Tak tohle už přede mnou nikdy neříkej,“ zavrčela a odtáhla mě od sebe, aby mi viděla do očí.

Nechala jsem ji, ale svůj názor jsem nezměnila. Kdyby mě zabil, všichni ti lidé v bistru by byli naživu a já bych měla konečně klid. Bylo by to pro všechny mnohem lepší a ne, že ne. Rozhodla jsem se, že jakmile mě nechají chvíli o samotě, budu přemýšlet o tom, co se svou existencí vlastně hodlám dělat, protože tak jako doposud už to prostě nepůjde.

***

Už je to velmi dlouho, co jsem tu byla naposledy, ale nic se nezměnilo. Stále stejná místnost bez oken, jen s několika zamřížovanými celami a uličkami k procházení.

Dlaní jsem přejížděla po opracovaném a studeném kameni na zdi. Mou mysl zaplavovaly samé vzpomínky. Vzpomínala jsem na všechno, co se tu událo, a bolelo mě z toho srdce. Tak nějak jsem ale cítila, že tohle je přesně to pravé místo, kde bych měla v tuto chvíli být.

Otevřela jsem dveře cely, která kdysi patřila Edwardovi, a pomalu vešla.

„Co myslíš, že tu najdeš?“ zeptal se Tyler, ale bez obvyklého zahořklého tónu.

„Klid. Nejspíš,“ odpověděla jsem mu smutným hlasem a posadila se na Edwardovo bývalé místo.

„Víš, že je to hloupost, že jo?“ zeptal se a sjel mě od hlavy k patě kritickým pohledem.

„Nejspíš ano, ale v tuhle chvíli je mi to jedno. Nevím, kam jinam bych šla.“

„Chceš truchlit?“ nechápal.

„Ne. Myslím, že chci jenom někde v klidu umřít.“

„Chceš se opravdu vyhladovět?“ zeptal se zamračeně.

„Nejspíš.“

„Víš, že to může trvat hodně dlouho?“

„Čas je to jediné, co mám, Tylere.“

„Ano. Máš spoustu času, ale nemyslíš, že by se dal využít i lépe?“ ptal se.

„Jo, jasně. Zase bych si mohla odpojit emoce a pracovat pro Caia, ale to se mi nějak nechce,“ odsekla jsem.

„To jsem tím nemyslel.“

„A co jsi tím myslel? Neustále mluvíš v hádankách, kterým nerozumím.“

„Ty jim nechceš rozumět. V tom to je,“ odporoval mi.

„Takže, kdybych porozuměla, tak odejdeš?“

„Tak nějak,“ potvrdil mi mou domněnku.

„Už to děláš zase. Nedokážeš mi alespoň pro jednou dát jasnou odpověď? Ano, nebo ne. Není to přece tak těžké,“ rozčilovala jsem se.

„Pro někoho jako já ano.“

„Myslíš pro duchy?“ Už jsem mu zase nerozuměla ani slovo.

„To jsem nikdy neřekl,“ upozornil mě.

„Aha. Tak teď už tomu fakt rozumím,“ zabrblala jsem.

„Nerozumíš,“ odsekl.

„Tomu se říká ironie, chlapče. Sám jsi mi nejednou tvrdil, že ji používám často. Už bys ji mohl poznat.“

„Chápu, proč to děláš, jenže se s její pomocí úspěšně vyhýbáš pravdě,“ namítl.

„Jaké pravdě?“

„Na to musíš přijít sama.“

„Fajn. Takže pravda…“ zamyslela jsem se, ale význam jeho slov mi neustále unikal. „Dám se radši podat.“

„Ještě nejsi připravená,“ zamumlal zklamaně a zmizel.

To je pro něj tak typický! Když o něj nikdo nestojí, je tady a když… No, to je vlastně jedno.

Položila jsem se na kamennou podlahu a schoulila se do klubíčka.

***

Čas ubíhal a já slyšela tu spoustu zoufalých otázek a proseb, kterými mě všichni zahrnovali. Nejprve Sophie s Rollandem a nakonec i Jane s Felixem, ale nevnímala jsem je. Nereagovala na ně.

Proč jsi tady dole? Proč si takhle ubližuješ? Nebylo by lepší, kdybys šla s námi do svého pokoje? Měla by ses nakrmit a tak dále…

Rolland se mě několikrát pokusil odsud odnést, ale já se mu vždy vykroutila a bez jediného slova usedla zpátky na své místo.

Aro a Caius za mnou také přišli. Caius nařizoval a Aro mi dokonce vyhrožoval. Jemu jedinému jsem odpověděla, ale jenom proto, abych mu řekla, že dohodu neporušuji. Byl zklamaný, ale nechal mě být.

Sophie mě později ujistila, že o mě měl jenom starost a že proti Cullenovým nehodlá nic podnikat. Nemohl... I kdyby chtěl. Neměl záminku. Ta dohoda mezi námi byla jen způsob, jak ho odtamtud dostat.

Já se mohla stát záminkou v případě, že by mě nechtěli vydat, ale teď, když jsem tam, kde mám být, už žádnou nemá. Nepředpokládám, že by mu Cullenovi v dohledné době nějakou sami poskytli. Nejsou přeci hloupí. Byla jsem tedy v klidu, alespoň co se tohohle týče.

S nikým jsem nemluvila a ani na jejich přítomnost nijak nereagovala. Netuším, jak dlouho už tu jsem. Jak běžel čas jsem totiž mohla odhadovat pouze podle fyzického stavu svého těla a ten už za moc nestál. Cítila jsem propadající se boky, klíční a lícní kosti i hrudník, neustále se zvětšující podlitiny pod očima a svůj celkově nezdravý stav těla. Dokonce i na kvalitě vlasů se to hladovění podepsalo. Byly stejně vyschlé jako mé žíly a tepny. Rty jsem měla popraskané a v ústech mi proudilo nadměrné množství upířího jedu, ale zvykla jsem si na to.

Odhadem jsem tu byla zavřená čtyři a možná i pět týdnů.

Je to tak pro všechny lepší. Sophie s Rollandem se teď možná trápí, ale je to pro ně bezpečnější, přesvědčovala jsem se neustále.

Dokonce i Tyler se objevoval málokdy. Asi jsem ho začala nudit. Jeden by si myslel, že z mého stavu bude mít radost, ale on se mi to neustále snažil rozmlouvat.

Jednoho dne už jsem se na jejich starostlivé tváře nevydržela dívat, takže jsem zavřela víčka, aniž bych je měla v plánu někdy znovu otevřít…

Moc děkuji za doopravy a samozřejmě i za veškeré komentáře.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 43. kapitola: