Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 55. kapitola

20.07.2015 (20:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2137×

55. kapitola

Od odchodu Sophie uběhlo již několik dní, ale stále jsme od ní neměli žádné zprávy. Měla jsem o ni veliký strach. Naštěstí tu ale byl Edward, který úspěšně odváděl moji pozornost.

Zase se z nás stali přátelé. Bylo to, jako by se nic z těch nepříjemných věcí nestalo. Dokonce jsem si u Cullenových znovu vybavila pokoj a samozřejmě jsem nevynechala ani tu pitomou vodní postel.

Co se týká ostatních Cullenových, tak se všechno zdálo v pohodě. Alice samozřejmě nedala jinak, než že si musím znovu vybavit i šatník. Utratila za mě hotový majlant, ale nikomu to nevadilo.

Emmett i Jasper se chovali jako opravdoví starší bráchové a Rose s Alice jako sestry. Carlisle s Esme byli také rádi, že jsem se u nich rozhodla zůstat, přestože se stále nevědělo, co na to vlastně říká osazenstvo Volterry…

Bella se mi sice stále vyhýbala, ale přestala se tvářit vražedně pokaždé, když jsem se Edwarda třeba jen dotkla. Měla jsem ho strašně ráda a jeho dceru nešlo nezbožňovat, takže jsem se rozhodla, že i jí dám šanci.

Trvalo mi sice pár dní, než jsem nalezla vhodnou záminku, proč s ní být o samotě, ale nakonec se mi to podařilo. Nabídla jsem jí společný lov a ona to přijala překvapivě nadšeně, za což jsem byla ráda. 

Ani jedna jsme však nevěděla, jak a kde začít. Usnesla jsem se ale, že jelikož nabídka lovu přišla z mé strany, je teď na řadě ona.

Než se tak ale stalo, ulovily jsme hnedle několik srn a když jsme zavětřily pumu, obě jsme se po ní vrhly.

Myslela jsem, že si na ní společně pochutnáme, ale nakonec jsme ji k smrti vyděšenou nechaly běžet. Musely jsme se totiž naší reakci smát.

Lehla jsem si na místo, kde byla ještě před chvílí k zemi přišpendlená již zmiňovaná puma a smála se.

Bella tam zpočátku stála jako tvrdé Y, ale nakonec si ke mně klekla a začala se taky smát.

Když nás smích posléze přešel, konečně promluvila.

„Omlouvám se,“ řekla a myslela to upřímně. 

„Za tu pumu?“ zeptala jsem se a znovu se rozesmála.

„Ne, za všechno. Chovala jsem se hrozně místo toho, abych ti byla vděčná za to všechno, co jsi pro naši rodinu udělala,“ přiznala. 

„V pořádku.“

„To není v pořádku. Vím to, ale když ty seš tak strašně krásná a Edward se ti také nedostane do hlavy. Navíc jste byli pořád spolu. Připadala jsem si odstrčená. Myslela jsem, že už mě nemiluje. Že miluje tebe. Jste si blízcí, tak jak já mu nikdy nebudu a o tom, co se mezi vámi stalo ve Volteře, jste nikdy nemluvili. Myslela jsem, že jste tam spolu něco měli,“ přiznala a sklopila pohled.

„Neměli,“ ujistila jsem ji. „Proč si to vlastně stále myslíš?“

„No, byli jste tak vyhýbaví, pokud šlo o váš vztah…“

Udiveně jsem se na ni podívala. Věděla jsem, že žárlí na mě a na Edwarda, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že si o sobě myslí, že by ji Edward vyměnil za mě. Ne, to by se nikdy nestalo…

Já jsem ho nakonec zachránila, to ano. Udělala jsem něco, co by nikdo jiný udělat nemohl, ale to kvůli ní vydržel tak dlouho bez krve. Jen vzpomínky na chvíle prožité s ní mu pomáhaly udržet si zdravý rozum. 

Nechápala jsem, proč se tak podceňuje. Vždyť je nádherná a okouzlující. K Edwardovi se strašně hodí a jejich láska byla tak silná, až mi brala dech.

Oni dva byli osudoví. Nemusela jsem jim číst myšlenky, abych to věděla, ale ona si zřejmě nebyla jistá a za její nejistotu jsem mohla já a čas strávený s Edwardem ve Volteře.

V tu chvíli jsem dostala nápad a znovu jsem se usmála. V tutéž chvíli se ale Bella podrážděně zamračila. Nejspíš si myslela, že její přiznání beru na lehkou váhu, ale tak to nebylo. Ty doby, kdy jsem ji měla chuť provokovat, už byly pryč a pokud Bella potřebovala znát celou pravdu o tom, co se dělo, nebo respektive nedělo, mezi mnou a Edwardem po tu dobu strávenou ve Volteře, věděla jsem o způsobu, jak jí to ukázat.

Doufala jsem, že pak konečně porozumí…

„Myslím, že bych se ti měla s něčím svěřit,“ začala jsem vážným hlasem, načež Bella dočista ztuhla, a tak jsem neodolala pokušení a nakoukla do jejích myšlenek. 

Myslela si, že jí řeknu, že mezi mnou a Edwardem tehdy skutečně k něčemu došlo… 

Znovu jsem potlačila úsměv a začala.

„Ani nevím, jak se to stalo, ale zdá se, že jsem si okopírovala dar Nessie,“ oznámila jsem jí a snažila jsem se, aby to znělo provinile, i když jsem za to byla ráda, protože takhle jsem mohla nejen proniknout přes její štít, ale také jí i něco ukázat.

Pohlédla na mě svýma jantarovýma očima a já vyčkávala, jestli na to něco poví.

„To mě nepřekvapuje,“ řekla dutým hlasem.

„No, ale mě ano. Nesnažila jsem se o to. Prostě se to stalo, ale nebudu ti lhát, zrovna teď jsem za to vděčná, protože ti musím něco ukázat.“ 

Než stačila jakkoliv zareagovat, chytila jsem ji pevně za ruku a očima se vpíjela do těch jejích.

Všechno kolem nás se začalo točit a má schopnost projekce se spojila se schopností Renesmé, čili předávat myšlenky dotykem. Trochu mě to překvapilo, ale byla jsem za to i ráda. Takhle to alespoň bude názornější. Bella se však tvářila vyděšeně.

V tu chvíli byla totiž Bella uvnitř mé hlavy. Bylo fuk, že se mi vyprostila a začala se zmateně rozhlížet po mé vzpomínce na vězení ve Volteře, protože v reálném světě jsem ji stále držela za ruce a očima se vpíjela do těch jejích.

Všude kolem nás byla tma, ale pak najednou jako když někdo rozsvítí a Bella spatřila mě. Byla jsem zhroucená na zemi a zírala na Aleca, kterého svírala bělostná paže.

Bella vyplašeně těkala pohledem, mezi mnou stojící vedle ní a mnou krčící se na zemi a v šoku zírající na černý kouř, linoucí se do Aleca.

Zřejmě se to seběhlo rychleji, než jsem si pamatovala, protože ve stejnou chvíli, kdy Alec spadl na zem a Edwardova paže zmizela, objevil se Demetri. Něco říkal, ale já se v tu chvíli nesoustředila. Odešel i s Alecem v náručí a hned nato přišla Jane.

Snažila jsem se to vyladit a povedlo se. V tu chvíli už jsem ale jako mátoha přicházela k Edwardovi.

„Děkuju,“ zaznělo tentokrát už úplně jasně.

Byla jsem v tu chvíli na sebe hrdá, protože se mi to povedlo, přestože jsem vůbec netušila, zda to, co dělám, dělám správně…

Střelila jsem pohledem na zdrcenou Bellu, která jen nechápavě sledovala mé druhé já děkující Edwardovi. Viděla jsem, jak jí po tváři přeběhla bolest, když ho tam tak viděla. Není divu v tom stavu, v jakém se nacházel. Opravdu to nebyl pěkný pohled.

Znovu jsem si vybavila, jak ke mně zvedl tvář a kývnul. Totéž se odehrálo i před očima Belly. Ozvaly se kroky a mé druhé já se přitisklo na své předchozí místo.

Následně se vzpomínka změnila a všechno kolem nás se rozmazalo…

Bella sebou prudce škubla i v reálu. Cítila jsem to a uchopila ji ještě pevněji. Jen pro jistotu.

Když se obraz ustálil, ještě stále jsme se nacházely ve volterrském ve vězení…

„Tohle bych raději vynechala,“ poznamenala jsem, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny a opřela se o jednu ze zdí.

Bella si ode mě po celou tu dobu udržovala patřičný odstup a byla napjatá jak struna.

Mé druhé já se zatím upíří rychlostí ocitlo přímo vedle ní a ta uskočila, jako by ji něco pokousalo.

Musela jsem se zasmát. Vrhla po mně zlostný pohled plný výčitek, ale pak se opět naplno věnovala tomu, co se odehrávalo před ní. 

„Ahoj,“ řeklo mé druhé já tiše a pak si vylekaně přikrylo ústa dlaní.

Edward sebou nepatrně trhnul, ale neotočil se.

„Jak se máš?“ pokračovala, ale odpovědí jí bylo pouze ticho, a tak jen zakroutila hlavou a odešla.

Obraz se trochu zavlnil, jak jsem se přesunula v čase a to už byla zpět. Zpočátku se trochu motala, ale nakonec se skácela na to místo, ze kterého mu minule děkovala. 

„Ahoj,“ řeklo mé druhé já přívětivě. „Víš,“ odkašlala si, „myslela jsem, že bys třeba stál o společnost.“

Nic, jen ticho.

„No ták, halooo? No dobře. Tak se se mnou nebav,“ urazila se a založila si ruce na prsou. „Slyšel jsi někdy o obrácené psychologii? Hm. Ty asi nebudeš moc sečtělej, i když mi přijde, že se pletu. Vypadáš, jako že seš chytrej. Ne takovým tím šprťáckým způsobem. I když, no možná, kdybys měl brýle,“ odmlčela se a vzápětí vyprskla smíchy. „Né, ty nejsi šprt, ale nejsi ignorant. Vsadím se, že máš knížky rád…“

„Teď jsi ho celkem odhadla,“ okomentovala to Bella.

„Zajímalo by mě, jak dlouho už tu jsi? Já jen pár týdnů, ale už mi tu z toho hrabe…“

„To teda,“ potvrdila Bella druhé Lilliane tvrzení o mé osobě.

„Jako člověka mě lákala vodní postel. Fakt že jo, ale do mého malého pokoje by se mi nevešla. Teď by to šlo, ale už ji nepotřebuji, protože nespím. Ten svět je vážně nespravedlivý,“ povzdechla si. „Tobě to ale nemusím vykládat, co? Ty, hele, nezkusil jsi ji někdy náhodou? Myslím jako tu postel? Přemýšlím totiž, že bych si ji skutečně pořídila…“

Lilliane plácala a plácala, ale Edward se s ní zkrátka nebavil…

„Co kdybys aspoň kývnul jako minule. Prosím, jen jednu otázku… Měl jsi někdy vodní postel?“ Opět bez reakce. „Aha, takže neměl. To nevadí. Zjistím si to sama. Určitě jsi tu zavřený už nějakou dobu, ale klid. Tu depku si můžeš odpustit. Vážně. Tam venku se nic nemění a tady ve Volteře už teprve ne. Kdybych byla proměněná před stovkami let, možná bych si aspoň jednou za čas, třeba za půl roku, našla něco, nad čím bych žasla. Třeba nějakou blbinu. Svorku na papír nebo tak, ale takhle ne. Myslím, že každému je šuma fuk, jestli má mp3 nebo mp4. Já v tom žádnej rozdíl nevidím.“

„Svorku na papír?“ ujišťovala se Bella, že špatně neslyšela, protože to byla vážně hloupost.

„Byla jsem totálně našrot,“ hájila jsem se.

„A co máš pořád s tou vodní postelí?“ nechápala.

„No, ani nevím. Jen jsem tak plácala, ale když mi ji pak doopravdy koupil, bylo to to nejhezčí, co pro mě kdy kdo udělal,“ přiznala jsem. „Stal se z toho takový náš soukromý vtípek.“

Bella si odfrkla, jen jsem to dořekla. Vůbec jsem nechápala proč, ale nechtěla jsem se v tom rýpat. Raději jsem změnila téma.

„Mýlila jsem se. Utekla mu toho spousta. Hlavně pokud jde o Nessie. Nemělo se to vůbec stát...“

Bella se na mě zkoumavě zahleděla, ale když si uvědomila, že to vidím, stočila oči zpět na právě probíhající vzpomínku.

„Mluvím, jak kdybych byla nějaká babička, ale nejsem, i když všichni tady jsou. Přísahám, že je to dost úchylná představa. Vidíš hezkého upíra a lituješ, že ti nemůže tlouct srdce, jenže když se s ním dáš do řeči, je to, jako bys skutečně mluvil s nějakým dědkem. Já si připadám na šestnáct pořád, což má své výhody, ale i nevýhody. Rolland by ti o tom mohl vyprávět. Někdy mu lezu pořádně na nervy, ale…“

„Nedělalo ti to jako člověku trochu problém, že je Edwardovi přes sto let?“ zeptala jsem se jí bez předchozího uvážení, ale spíš jsem se tak nějak podvědomě snažila odvést její pozornost od těch nesmyslů, co tu mé druhé já vykládalo.

Bella však jen pokrčila rameny. „Nechoval se jako můj děda… Teda většinou se tak nechoval, ale někdy vede zvláštní řeči,“ dodala po chvíli.

„Tohle vidět nechci,“ zaúpěla jsem, když jsem si uvědomila, k čemu se mezi mnou a Edwardem právě schyluje a schovala si obličej do dlaní.

Bella naopak zpozorněla…

„Víš, co je to robotika, ne? Počkej, já ti to předvedu.“ Když Lilliane začala předvádět onen robo tanec, Edward se trochu se odsunul od stěny.

Stále jsem si zakrývala obličej dlaněmi. Vidět to takhle bylo totiž něco jiného, než to provádět. Bella se mi smála a evidentně si to užívala, zatímco já se málem propadla hanbou.

Když ta druhá Lilliane konečně přestala s robotím tancem, kecla si na zadek a rozesmála se na celé kolo.

„Hele, chceš říct tajemství?“ dostala ze sebe trhaně mezi salvami smíchu. „Jsi ten nejneukecanější člověk, nebo upír, jakého znám, ale i přesto jsem si s tebou za poslední dvě hodiny užila víc zábavy než za posledních pár měsíců. Teď už ale musím jít. Tak se tu zatím měj.“

Poté mu zamávala a odešla.

Obraz se znovu zavlnil…

Následovalo pár záběrů, jak celá usměvavá vstupuji, sedám si, říkám ahoj a vyprávím mu všechno možné. Brala jsem je zrychleně, protože by to Belle beztak nic nového nepřineslo.

„Tohle byl asi první náznak jeho zájmu,“ oznámila jsem jí. Jen přikývla a sledovala mou vzpomínku.

„Už musím jít,“ řeklo mé druhé já, smutně se zvedlo a pomalu se ploužilo ze dveří.

Ozval se zvuk a krátce nato se mé druhé já vrátilo se zkoumavým výrazem ve tváři.

Edward se na ni díval a ona se na něj váhavě usmála, jenže vzápětí se zase obrátil zpět ke skále.

„To bylo jako všechno?“ zeptala se Bella.

Jen jsem se ušklíbla, protože Bella neměla ani zdání, jak úžasné pro mě tohle malé vítězství bylo, a přešla k další vzpomínce…

Mé druhé já se tu právě zhroutilo. Klečelo na zemi uprostřed vězení, drželo se za hlavu a zrychleně oddechovalo.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal Edward a stál tam s polekaným výrazem.

Lilli se rozhlédla po vězení a mžourala u toho jako nějaká sůva.

„Ne,“ zakňourala žalostně.

Klečela tam, držela se za spánky a kývala se sem a tam. Moc dobře jsem si pamatovala, jak zle mi bylo, a připomínat si to nebylo nic příjemného…

„Co ti je?“ promluvil znovu a trochu zatřásl mřížemi.

„Je mi špatně,“ skuhrala a pokoušela se postavit, ale jen se skácela až vyjekla bolestí.

„Nechápu, proč si nezavoláš o pomoc. Tak proč si nezavoláš o pomoc? Jsi přece jedna z nich?“ 

Obě dvě. Jak mé minulé, tak i mé současné já, jsme ze sebe vydaly znechucený zvuk. I když každá z úplně jiného důvodu…

Mně už na rozdíl od ní tolik nevadilo být Volturiová, jako spíš to, že si to hned každý vykládal, jako bych měla mor nebo výstižněji jako bych na sobě měla nálepku: Pozor, nevěřte jí, je to největší svině pod sluncem.

A tak to přeci není a ani nikdy nebylo…

„Proč neodpovídáš?“ zeptal se Edward podrážděně.

„Abys věděl, jaký to je,“ odsekla mu.

„Hm, to je fér,“ uznal, zatímco Lilli se sesula na zem a zavřela oči.

„Co ti bylo?“ zeptala se Bella, která tomu zřejmě vůbec nerozuměla.

„Nekrmila jsem se a ten Arův nápoj mi nesedl.“

„Takže ses opila?“ zeptala se nevěřícně.

„Říkala jsem, že jsem se tam často opíjela,“ namítala jsem, protože přesně tak to bylo.

Vrátily jsme se k pozorování mých vzpomínek právě ve chvíli, kdy ta druhá Lilliane seděla na svém obvyklém místě a kývala plnou sklenicí toho Arova dryjáku sem a tam. Pozorovala ji a nejspíš přemýšlela, když vtom se ozvala rána, jak se Edward přimáčkl na mříže celým tělem.

Lilli vyjekla a o krok uskočila, načež Edward pustil mříže a o krok ustoupil.

„Proč sem pořád chodíš?“ ptal se, ale ona však jen pokrčila rameny. „Odpověz mi.“

„Proč bych měla? Pokud vím, minule jsme se dohodli, že když ty nebudeš odpovídat na mé otázky, nebudu já odpovídat já na ty tvé. Je to přeci fér,“ odsekla mu s našpulenými rty a bojovně vysunutou bradou.

„Prostě mi odpověz, ano?“ zavrčel.

„No dovol? Koukej se vzpamatovat.“

„Prosím?“ zeptal se podrážděně a dotčeně zároveň.

„Protože nechápu, proč by ses měl celý den mračit jako kakabus…“

A tak naše milá Lilli opět dostala ten svůj slovní průjem…

„To s tou zdí jsi myslela vážně?“ zeptala se kriticky Bella v průběhu mého dlouhého monologu.

„Nic lepšího mě nenapadlo,“ přiznala jsem.

Edward se náhle rozesmál a přerušil nás tak.

„To není vtipný,“ říkala sice druhá Lilli, ale smála se u toho taky.

Po chvíli se Edward opět zarazil, dlouze se na ni podíval a znovu přistoupil k mřížím. Lilliane znovu uskočila. 

„Proč bych se měl bavit s někým z Arovy gardy, když to byl právě on, kdo mě sem nechal zavřít?“

Hleděli si vzájemně do očí poměrně dlouhou dobu, ale nakonec se Lilliane vítězně usmála. Moc dobře totiž věděla, že na tohle má opravdu vynikající argument.

„No, to sice opravdu nevím, ale já nejsem garda. Já jsem host,“ řekla vesele.

„Tehdy jsem ještě nebyla Volturiová,“ osvětlila jsem Belle, dřív než mě mohla zase začít obviňovat ze lži, a přesunula se o něco dál v čase.

„Myslím, že bychom toho vážně měli nechat. Dělám tu ze sebe blázna. A ani nevím proč,“ pronesla druhá Lilliane zklamaně. „Ty mi nikdy neodpovíš, že ne? Já tě nechápu. Myslela jsem, že možná časem změníš názor a pochopíš, že nejsem tvůj nepřítel. A zatím nejsem ani jedna z nich, i když by si to přáli. Pomohl jsi mi a já ti to chtěla nějak oplatit. Ty jsi ale raději sám. Nechápu to, ale slibuji ti, že to budu respektovat. Už sem za tebou nebudu chodit. Tak se tu měj. Já už tě tu obtěžovat nebudu.“

„Tos vážně udělala?“ zeptala se Bella.

„Ano. Říkala jsem, že jsem se na něj chtěla vykašlat, ale stejně mi pořád vrtal hlavou. Chtěla jsem se pokusit zapadnout.“

„A co se stalo potom?“

„Nešlo mi to a Edward mi v tom taky zrovna dvakrát nepomohl,“ ušklíbla jsem se.

„Co tím myslíš?“ zeptala se zaraženě.

„Uvidíš,“ ujistila jsem ji a ukázala jí svou další vzpomínku.

Lilliane zrovna držela Demetriho pod krkem, tiskla ho ke zdi a vrčela na něj.

„Co tady kurva děláš?“

Hleděli si vzájemně do očí, když se ozvalo praskání jeho porcelánového hrdla. Náhle to ale byla Lilliane, která vyjekla bolestí. Přesně ve stejnou chvíli jako on.

„Vrtala jsem se mu v hlavě,“ dodala jsem na vysvětlenou směrem k Belle.

Tázavě pozvedla obočí. „Co ses dozvěděla?“

„Jen že o mě má zájem,“ řekla jsem, jako by se nechumelilo.

Znenadání si ta druhá Lilliane znechuceně odfrkla, pustila ho a o krok ustoupila.

„Asi se ti to moc nelíbilo,“ rýpla si Bella, ale mně to za odpověď nestálo.

Tohle téma u mě bylo zkrátka tabu…

„Ty,“ zavrčel Demetri a sesul se podél zdi přímo na zadek.

„Co je? To tys po mně skočil,“ bránila se nechápavě.

Pak jí ale došlo, oč se jedná, protože Edward stál přímo u mříží a mračil se na ně. Vytáhla tedy Demetriho na nohy a donutila ho se na ni podívat.

„Nerada se opakuji,“ zavrčela a zlostně si ho změřila. „Co tady děláš?“

„Chtěl jsem si s tebou promluvit,“ řekl s náhlým úsměvem.

„To určitě,“ odfrkla si.

„Dívej se mi do očí, když se mnou mluvíš,“ přikázala mu a zesílila svůj stisk, když se mu zrak opět stočil Edwardovým směrem.

„Vážně chtěl,“ trval si na svém a neochotně se na ni podíval.

„Tak mluv,“ pobízela ho netrpělivě.

„Tohle bys asi neměla vidět,“ řekla jsem a zkoušela se přesunout na pozdější dění.

„Ne, zajímá mě to,“ odporovala mi Bella.

„Fajn, ale pochop, že jsem jen odváděla pozornost od Edwarda,“ prosila jsem ji.

„To bude asi hodně zajímavé, co?“ rýpla si.

Neodpověděla jsem jí a raději pokračovala tam, kde jsem přestala. Chtěla jsem to mít za sebou co nejdříve.

Druhá Lilli totiž Demetriho právě tvrdě přirazila na zeď. Přitáhla si jeho tvář k té své a zatímco mu na rtech pohrával vítězný úsměv, protočila nad tím oči. Chvíli to vypadalo, že se chce odtáhnout, ale on ji políbil.

Líbali se a osahávali, dokud se neozvalo Edwardovo vrčení. To je oba probralo…

„Co máš za problém?“ vyjel na vězně Demetri, odstrčil Lilli a namířil si to přímo k jeho cele, dokud nestáli kus od sebe a nenávistně se neměřili, se nezastavil.

„Co se děje?“ zeptala se zmateně a trhla Demetriho ramenem.

Pokusila se ho tak k sobě otočit, ale odbyl ji jediným máchnutím ruky, čímž ji odhodil trochu stranou. Naštvaně zavrčela. Nasupila se a šla přímo k němu. Edward s Demetrim se v té době už dávno drželi vzájemně pod krky.

Vpadla mezi ně a oba dva je popadla za předloktí. Začala jim jimi vytrvale kroutit, dokud něco neprasklo.

„Co to bylo?“ zeptala se Bella.

„Zlomila jsem Demetrimu ruku, ale pustil ho.“

„Proč na vás vrčel?“ nechápala.

Pokrčila jsem rameny, protože odpověď na tuhle její otázku jsem neznala.

„Na to jsem se vlastně Edwarda nikdy nezeptala. Moc jsme o tomhle dni nemluvili, protože díky tomuhle mi Aro přišil příjmení Volturiová.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se a já si povzdechla.

„Měla jsem podstoupit trest za tu jeho ruku, ale nefungoval na mě. Došlo mu to,“ shrnula jsem to.

Lilliane si ustaraně prohlížela jeho tvář. Sjela mu svou dlaní po předloktí k té jeho a něžně ji uchopila do své. Trochu nejistě se na něj usmála, když mu ji opět pomalu přikládala k tělu.

Otevřela ústa, jako by snad bývala chtěla něco říci, ale zarazila se, když se ozvalo další křupnutí.

Naposledy urychleně pohlédla na jejich vzájemně dotýkající se ruce a zhluboka se nadechla. Pak vyklouzla z jeho dlaně a věnovala mu milý vlídný úsměv.

Když se ale konečně vzpamatovala, prudce vydechla a uskočila z jeho dosahu. Zmateně mrkala, zatímco kráčela k Demetrimu. Byla totiž svou reakcí poněkud zaskočená.

„Jak mě má tohle přesvědčit, že tě nemiluje?“ zeptala se Bella. „Zatím totiž vidím jenom to, že na tebe žárlil.“

„Tak to není. Víš, co jsem viděla, když jsem se ho dotkla? Tebe. Viděla jsem tvoji tvář. Myslel přitom na tebe.“

„Proč?“ nechápala.

„Nevím.“ 

„Co se tu děje? Co máš s rukou?“ zeptala se Jane, která k nám přispěchala před několika málo vteřinami.

„To Cullen,“ odpověděl Demetri.

„To kdo?“ zarazila se Lilliane, protože ještě nikdy předtím neslyšela jméno onoho vězně.

Místností se rozlehl Edwardův křik…

„To přeskoč,“ zavelela Bella přiškrceně a viditelně zbledla.

„Ani nevíš, jak ráda bych…“ posteskla jsem si.

Lilliane vrhala zoufalé pohledy po Demetrim, ale on se v Edwardově bolesti vyžíval. Nevěřícně nad tím zakroutila hlavou a vrazila mu za to pořádnou facku.

„Co to děláš?“ zavrčel dotyčný a ohnal se po ní.

Jak Lilliane, tak Bella na něj šokovaně na něj pohlédla. Zřejmě také nedokázala pochopit, že by mi jí byl schopný jenom tak natáhnout.

„Přestaň!“ křičela Lilli na Jane a popadla ji za ramena. Vzápětí se ale pod tíhou jejího pohledu skácela k zemi a křičela bolestí.

Když to po chvíli přestalo, vyškrábala se na nohy a tvářila se naprosto nepříčetně.

„Co si to kurva dovoluješ?“ zavrčela.

„Promiň mi to, Lilliane. To jsem nechtěla, ale on na vás zaútočil. Zaslouží si trest,“ omlouvala se Jane.

„To jsem mu udělala já! On na nás neútočil. To Demetri! Teď mluv!“ přikázala Demetrimu autoritativně.

„Nevidím jediný důvod, proč to vysvětlovat,“ odsekl arogantně.

„Co třeba protože to není správné! On nic neudělal! To ty. Nemůžeš to popřít. Vystartoval jsi po něm!“

„Co to tebe zajímá?“ zbystřil.

„Není fér útočit na někoho, kdo se nemůže bránit. Vždyť se na něj podívej,“ vyzvala ho.

„Co ty o něm vlastně víš?“ zeptal se a podezíravě si ji prohlížel.

„Nic,“ kuňkla.

Přistoupil tedy k ní, zřejmě protože jí tak docela nevěřil, a uchopil ji za předloktí. Velice hrubě jí ho stisknul.

„Co-o-něm-víš?“

„Absolutně nic. Neznám ho, ale za tvou ruku můžu já. Proč by si to měl odskákat někdo jiný? Nic ti přece neudělal!“ Nenávistně si ho prohlížela.

„Odkdy tobě záleží na tom, co je a není fér?“ zeptal se a zřejmě to vážně nechápal.

„Jdi do hajzlu,“ zavrčela na něj.

„Dobře, fajn. Tak se uklidníme,“ promluvila Jane.

„Praštila jsi mě a zlomila mi ruku,“ prsknul po mně Demetri ublíženě a Jane si vůbec nevšímal. „Nevěřím ti, že se ho zastáváš jen tak.“

„Mně je úplně jedno, čemu ty věříš! Copak to nechápeš? Nezáleží mi na tobě. Nic pro mě neznamenáš. Jsi pro mě míň než použitá žvejkačka na chodníku. Jsi tak strašně ubohej a ani to nedokážeš uznat! On nic nedělal. To tys po něm vystartoval. Naprosto bezdůvodně. Navíc on je zavřený v cele. Sotva se drží na nohou. Co sis myslel? Že když někomu takovému rozbiješ hubu, tak budeš víc chlap? Ne, budeš jen větší ubožák, než už jsi! A to jsem si myslela, že to ani víc nejde!“

„Tak dost!“ zaječela Jane. „Uklidni se, Lilliane, začínáš být hysterická a jestli se neuklidníš, skončíš v té druhé cele.“

„Vážně, Jane? Jsi si tak jistá? Ty víš, co by na to Aro řekl? Na to, žes na mě použila svůj dar a ještě k tomu mě tu zavřela?“

Jane si povzdechla, ale Lilliane se naopak usmála.

„Co kdybychom se prostě vrátily na večírek? Máš narozeniny. Takže na to zapomeneme. Nikdo se nemusí nic dozvědět.“ Zkoušela už to nějak uzavřít.

„Fajn,“ souhlasila jsem.

„Jane, to nemůžeš!“ ozval se Demetri s pusou plnou námitek.

„Jak to že ne? Je zakázáno se k němu přibližovat. Tys ten zákaz porušil, i když Lilliane zabránila tomu nejhoršímu. Má tu zemřít žízní, i kdyby tu měl hladovět třeba tisíc let. Tak zněl jeho trest. Máme své rozkazy, vzpomínáš? Tys je dnes porušil.“

„Ty taky,“ obvinil ji.

„Nepřerušuj mě,“ zvedla na něj důrazně hlas i prst. „Prostě na to zapomeneme, ano?“

Zlostně si nás obě měřil, ale nakonec přikývl.

Bella na mě zírala s otevřenou pusou.

„Co je?“ nechápala jsem a cítila se kvůli tomu nepříjemně.

„Takhle jsi přišla k daru Jane? Pomohla jsi Edwardovi a…“

„Ne tak úplně. Netušila jsem, co Jane umí. Byla to nehoda.“ Přerušila jsem ji, než si zase mohla začít něco domýšlet.

„A Demetri?“ zeptala se a přimhouřila oči.

„Co? Choval se jako hajzl. Prostě jsem mu to vrátila, ale později jsme se usmířili. Trochu…“

Má další vzpomínka se odehrávala pouhých několik hodin po té předchozí. Lilliane přiopile klopýtala ze sálu, kde se konala oslava jejích narozenin a přitom se zase ocitla u Edwardovy cely, ale nevšímala si ho.

I kdyby si jej bývala chtěla nějak povšimnout, nestihla by to. Objevil se tam totiž Demetri. Chmatnul ji a začal líbat. Rukama jí dokonce začal pomalu zajíždět pod tričko.

„Ne,“ řekla, zachytila jeho ruce kousek od podprsenky a vytáhla si je zpod trička.

Když se na něj poté opět podívala, Demetri pouze přikývl a o pár kroků odstoupil. Zhluboka se nadechl, trochu potřásl hlavou a zavřel oči.

„Musím jít,“ zabrblal unaveně a odkráčel chodbou pryč.

Rozezlená Lilliane praštila do stěny za svými zády tak silně, až se z ní kousek uštípnul.

Z cely se ozvalo něco, co znělo jako tichý smích.

„Víš co? Ty už si taky polib,“ prskla po něm a také odešla.

„Tys řekla Edwardovi, aby si…“ zeptala se Bella.

„Jo.“

„To někdy řekni Emmettovi. Uděláš na něj dojem,“ řekla a poťouchle se usmála.

„Měla jsem i delší proslovy. Třeba tohle bylo potom, co jsem dostala příjmení Volturiová,“ oznámila jsem jí a začala s další vzpomínkou.

„Tak hele, Cullene, nebo jak se to vlastně jmenuješ. Ty sám jsi mi vpálil, že jsem jedna z nich, ale abys věděl, až do dneška jsem jí nebyla. Teď není cesty zpět a je to jen tvoje chyba! Můžeš mi vysvětlit, proč ses po několika měsících mlčení rozhodl začít vrčet právě na mě a Demetriho? Vsadím se, že jich kolem tebe za ten den prošlo víc než dost. Tak proč ses rozhodl vrčet zrovna na nás? Respektive na mě. Nikdy jsem ti nic neudělala, ani jsem o tobě necekla a takhle mi oplácíš? Kvůli tobě tu zkejsnu navždy! A to je dlouhá doba i pro upíra. Myslím, žes mi dal jasně najevo, že o mě a mou společnost nestojíš. Tak proč jsi mi tu zařídil doživotní pobyt?“ vřískala na něj, zatímco Edward se zmohl jen na ukřivděný pohled.

„Do háje,“ zaskučela, zakroutila hlavou a opět nakvašeně odkráčela.

„To bylo dost drsné,“ zhodnotila to Bella.

„A taky nespravedlivé, ale potřebovala jsem někoho seřvat a on se na to vyloženě hodil.“

„Stejně nechápu, proč na tebe vrčel,“ stěžovala si.

„Nevím, ale pak se mi zase smál. Zeptej se ho na to někdy.“

„Hm, už vidím, jak mi odpoví,“ ušklíbla se.

„Co se mezi vámi dělo, když jsem tu nebyla?“

„Hádali jsme se,“ přiznala pouze zkroušeně.

„Nechápu vás.“

„Můžeme raději pokračovat?“ zeptala se.

„Jistě.“

„Omlouvám se,“ řekla Lilli slabým hláskem.

„Co se to s tebou stalo?“ zeptal se, ale ona jen zakroutila hlavou a začala vzlykat. „Někdo ti něco udělal? Můžu ti nějak pomoct? Pověz, co se ti stalo. Pomůže, když se vypovídáš.“

„Ne. Nepomůže,“ odporovala mu.

„To nevíš, dokud to nezkusíš,“ přesvědčoval mě.

„Ne. Tohle vím. Mně nikdo nepomůže. Aro se prostě rozhodl, že tu zůstanu a budu jednou z nich. Když to neudělám, zabije Rollanda,“ chrlila ze sebe nešťastně. „Můžu se na něco zeptat? Jak to zabírá?“

„Co jak zabírá?“ nechápal.

„Hladovka. Myslíš, že to funguje?“

„Nevím,“ připustil.

„Jsi tu už dlouho a pořád žiješ. U mě by to bylo asi rychlejší, ale stejně. Jak dlouho?“

„Dva roky. Myslím.“

„To je moc dlouho,“ zaúpěla.

„Hele, i kdyby se ti náhodou povedlo najít způsob, jak se zabít, kdo ti zaručí, že Aro toho tvého Rollanda nakonec přeci jenom nezabije?“ přemítal.

„To nevím,“ přiznala. „Jen jsem ti chtěla říct, že se ti omlouvám. Nebyla jsem k tobě fér. Byla jsem naštvaná.“

„A už nejsi?“ zeptal se zaujatým hlasem.

„Nemám sílu na to být naštvaná. Navíc to není jenom tvoje chyba. Je moje. Nikdo mě nenutil dělat to, co jsem udělala.“

„Cos udělala?“ zeptal se opatrně.

„Nechci o tom mluvit.“

„Tak, o čem tedy budeme mluvit?“ zeptal se a Lilli se nevesele zasmála.

„Ty si prostě z ničeho nic chceš povídat, co?“ odfrkla si.

„Promiň.“

„Ne, jen by mě zajímalo, proč? Co tak najednou? Vážně, nechápu to…“

„Ani já jsem moc nechápal, proč za mnou chodíš,“ přiznal. Zasmála se.

„Čemu se směješ?“

„Tobě, mně, téhle situaci. Je to absurdní, víš?“

„Možná by ti neublížilo se naštvat,“ zauvažoval nahlas.

„Proč?“

„Protože zloba je něco, co nám upírům fakt jde,“ konstatoval.

„Jo, to asi jo. Ale mně to moc nejde. Nevydržím se zlobit dlouho. Navíc tu zlobu vždycky nakonec obrátím proti sobě. Neptej se mě proč, protože to fakt nevím. Umím se naštvat, jenže pak dělám kraviny a nikdy tím ničeho nedosáhnu.“

„Takže to, jak teď vypadáš, sis udělala sama? Protože na sebe máš zlost?“ dělal si v tom jasno.

„No jo,“ přiznala trochu neochotně, protože když se to řeklo takhle nahlas, znělo to divně i jí samotné.

„Zvláštní. I lidi dávají vinu za své problémy ostatním,“ řekl a zdál se tím jejím přiznáním zaujatý.

„Měla bych jít.“

„Obvykle se zdržíš déle,“ podivil se.

„Ano, ale obvykle není v mém okolí takový zájem o mou osobu,“ odfrkla si.

„Co tím myslíš?“ zamračil se. 

„Ale nic. Jen že celá Volterra je kvůli mně na nohou.“ Protočila oči a namáhavě se zvedla. On se také postavil. „Budeš se mnou mluvit i zítra?“ zeptala se váhavě.

„Jestli přijdeš, tak ano, ale měla by ses dát do pořádku,“ doporučil jí starostlivě.

„Pokusím se.“

Když pak udělala krok jeho směrem, podezřívavě k sobě stáhnul obočí a zkoumavě zúžil oči.

„Měli bychom se představit, ne? No, nebo ti můžu pořád říkat Cullene, i když myslím, že to je spíš příjmení. Neukousnu tě. Slibuju.“

S těmito slovy napřáhla ruku jeho směrem a prostrčila ji skrz mříže. S ním to ovšem ani nehnulo, a tak si povzdechla.

„Mluvit se mnou chceš, ale představit se už ne? Nechápu tě.“ Kroutila nad ním hlavou a začala se obracet k odchodu.

„Počkej. Mám trochu problém s tím ti věřit,“ přiznal.

„Znovu se ptám, co víc ti můžu udělat?“

„Bylo fajn nebýt sám,“ přiznal po chvíli a nakonec se přeci jen představil. „Edward Cullen.“

„Lilliane Mer… tedy Volturiová,“ opravila se a s úsměvem stiskla jeho napřaženou ruku. „Na tohle příjmení si asi nikdy nezvyknu, ale ty máš hezké jméno, Edwarde.“

Lilliane si od něj vysloužila křivý úsměv a hodnou chvíli na něj zírala jako retardovaná, ale nakonec přeci jen odešla…

„Řekla bych, že takhle se z nás stali přátelé,“ shrnula jsem to.

„Vypadala jsi hrozně,“ okomentovala můj zombie stav.

„Jo, pomalu jsem se dopracovávala k té hladovce,“ zažertovala jsem.

„Hele, když jsi byla člověk, neměla jsi sklon k anorexii?“ dobírala si mě.

„Jsi hubenější než já,“ ohradila jsem se.

„Jo, ale skoro vždy jsi v těch vzpomínkách měla černé oči,“ upozornila mě.

Pokrčila jsem nad tím jejím postřehem rameny, ale nic jsem neřekla. Vlastně mě tak zaskočila, že jsem po ruce neměla žádné vhodné argumenty.

„Myslím, že když ti Edward radil, aby ses naštvala, netušil, že se to jednou obrátí proti němu,“ konstatovala.

„To ani já ne,“ zamumlala jsem, když mi ironie celé téhle situace došla a raději se přesunula k onomu nepříjemnému zážitku s Chelsea.

Po všech těch zmatcích, nadávkách a výhrůžkách jsme dlouho řešili moje schopnosti, no, a ty jeho taky samozřejmě.

„Ten dar Chelsea se u tebe dost zvrtnul, co?“ shrnula Bella mou rozdvojenou osobnostní krizi.

„To mi povídej. Ještě teď je mi z toho nanic. Fakt odporný pocit. Doufám, že už to nikdy nezažiji.“

„To asi ne, když už ten její dar máš,“ řekla a nejspíš měla pravdu.

„Teď mluvíme o tobě. Možná bys měla poslouchat,“ upozornila jsem ji a byla fakt ráda, že můžeme změnit téma.

„Použila jsi něco z toho někdy na mě?“ zeptal se jí Edward.

„Jednou, ale nechtěně. Edwarde, přísahám.“

„Kdy?“ chtěl vědět.

„Potom, co jsem Demetrimu zlomila ruku.“ 

„Co jsi viděla?“ vyjel na ni.

„Přísahám, že skoro nic. Jen nějakou dívku. Myslím, že to bylo ve škole. Seděla v lavici vedle tebe a dívala se na tebe. Byla krásná a byla člověk. Nemusíš mi říkat, kdo to byl, ale přísahám, že nic víc jsem neviděla.“

„Věřím ti,“ řekl už klidněji, „ale mluvit o ní nebudu.“

„To je fér,“ uznala. „Děkuju, že mi věříš.“

„Aha, a to bylo jako všechno? Nechtěl o mně mluvit,“ postěžovala si Bella.

„Protože ho to moc bolelo. Neřekl mi ani o ostatních, i když pořád mluvil v množném čísle, když mi vysvětloval váš způsob stravy. Do té doby jsem o ničem podobném neslyšela.“ Říkala jsem jí to téměř ve stejnou chvíli, jako ta neskutečná Lilliane před námi.

„Děje se něco?“ ptala se právě.

„Hradem jde fáma, že si jistá Lilliane udělala mejdan. Mimo hrad. Zřejmě to stálo za to, alespoň podle toho, v jakým jsi stavu,“ odpověděl jí. „Hádám ale, že na pumu jsi nenarazila?“ 

„V Itálii žádné nežijí,“ odsekla mu.

„Tak povídej, jak šlo vyřizování účtů?“ uchechtl se, protože moc dobře věděl, že jsem Chelsea nic neudělala.

„Nebuď rejpal,“ okřikla ho otráveně. 

„Odešla jsi odsud s tím, že budeš nakopávat zadky. Zajímá mě, jak ses dostala ke striptýzu.“

„Jak o tom víš?“ podivila se a vyvalila na něj kukadla.

„Uši mi pořád ještě slouží,“ zašklebil se.

„Cos ještě slyšel?“

„No, že jste to s Heidi docela rozjely.“

„Jo, byl to divný den, ale na mou obranu, něco se zvrtlo. Pamatuješ, jak jsem říkala, že mě ty schopnosti nutí dělat jisté věci…“

„Chceš říct, že tě donutily udělat striptýz?“ řekl skepticky.

„To zrovna ne, ale jako by se mi vypnuly emoce. Takhle jsem se necítila už velmi dlouho. Dokonce ani pod vlivem Chelsea ne. To jsem byla jako robot.“

„No, je to možné. Ty schopnosti nejsou tvé a očividně si u tebe vybírají jistou daň, jak po fyzické stránce, tak i po té psychické.“

„Demetri mi řekl, že jsem na upírku moc hodná. Myslím ale, že po včerejšku svůj názor přehodnotí,“ přiznala smutně. 

„Co spolu vlastně máte?“ zeptal se.

„Nevím,“ špitla a pokrčila rameny.

„Miluješ ho?“ zeptal se opatrně.

„Nemyslím, ale ono je to stejně jedno.“

„Proč?“ nechápal.

„Protože Aro je totální magor!“

„To mi povídej,“ ušklíbl se.

Koneckonců to byl právě on, kdo ho sem nechal zavřít…

„Rozhodl se, že mě provdá za Marca.“

„Striptýz?“ divila se Bella.

„No, co? Byla to sranda, ale pak jsem se fakt styděla, když se to doneslo až do sklepení.“

„To celkem chápu,“ prohlásila. „Aro tě chtěl provdat za Marca? Tos nám, myslím, neříkala.“

„Ne, nebyl důvod. Ta svatba tak nějak padla, když jsem utekla s Edwardem. Aro už o ní nikdy znovu nezačal. Navíc mu ji bratříčkové neschválili. Caius mě a mou matku nemůže vystát, ale já ho mám celkem ráda.“

„Cože, Caia?“ nechápala Bella. 

„Zatím měl vždy víc rozumu než Aro,“ dodala jsem na vysvětlenou, ale Bella se jen ušklíbla.

„Vím, že máte se všemi z Volterry dost nepříjemné zážitky, ale já je znám i jinak než jen jako vojáky, co ti jdou po krku. Vlastně jsou rodina,“ přiznala jsem poprvé nahlas sobě i Belle.

„Jaký je tvůj příběh?“ zeptal se Edward mého minulého já a tak jsme se konečně dostali k něčemu, co mohlo Bellu skutečně zajímat.

„Myslela jsem, že už jsem ti řekla, co si myslím o dvojích měřítkách. Nechceš mi říkat nic osobního. Proč bych měla já?“

„Protože jsem se rozhodl, že ti budu věřit. Mluvím s tebou, nebo ne? A říct ti něco o sobě je další krok,“ řekl a každé pronesené slovo si pečlivě promýšlel.

„Fajn. Měl jsi někdy vodní postel?“ zakřenila se a on vyprskl smíchy.

„Ne, neměl,“ dostal ze sebe mezi záchvatem smíchu. „Ještě nějaké hloupé otázky?“

„Ne.“

„Dobře, tak, co chceš vědět?“ zeptal se.

„Tak nějak jsem pochopila, že máš venku rodinu. Nemýlím se, že? Ti ostatní vegetariáni?“

„Chytrá holka,“ přikývl.

„Proč tě nehledají?“ nechápala.

„Možná že hledají. Pokud jim došlo, že jsem tady, nemůžou s tím nic udělat. Útočit na Volterru je sebevražda,“ řekl důrazně.

„Chápu, ale vaše rodina tu budí respekt,“ namítala, zatímco on jen tázavě pozvedl obočí. „Poprvé jsem to jméno slyšela před tím Alecovým útokem. Někdo ho zašeptal a všichni tak nějak ztichli.“ 

„Zajímavý,“ zamumlal.

„Tak mi o sobě něco pověz sám. Já tě když tak přeruším. Pokud budu mít otázky,“ požádala ho.

Bella sledovala, jak mi Edward vyprávěl o jejich rodině. Musela vidět, jaká láska z toho, jak o nich mluvil, čišela, ale spíš mi přišlo, že pečlivě studuje mě než Edwarda.

Pak jsem přišla na řadu já a vyprávěla jsem Edwardovi svůj příběh. On ho samozřejmě znal mnohem podrobněji, než jsem ho pak vyprávěla u Cullenových. Měli jsme na to prostě spoustu času…

Bella se celá napjala, když ta druhá Lilliane položila otázku, která se týkala jí.

„Kdo je ta lidská dívka, kterou jsem viděla v tvé vzpomínce?“ zeptala se váhavě a skousla si u toho spodní ret. 

„To je Bella,“ odpověděl prostě.

„Tvá přítelkyně?“ dožadovala se více informací.

„Moje žena,“ upřesnil. „Zamiloval jsem se do ní, když byla ještě člověk a takhle jsme se seznámili.“

„Viděla jsem vzpomínku na vaše seznámení?“ užasla. „Máš dobrý vkus. Je krásná,“ pochválila mu ji.

Zdál se tím potěšený a nejspíš proto pokračoval a rozpovídal se o ní.

„Je úžasná. Život bez ní není život…“ 

„Vyprávěj mi o ní,“ prosila ho.

Chvíli sice přemýšlel, zda má, ale nakonec to vybalil.

Bella poslouchala jeho vyprávění o sobě samé skrze mou vzpomínku a plakala. Viděla jsem to na ní a ona se to ani nesnažila skrývat.

„Chtěla bych zažít takovou lásku. Cítila jsem ji už z té vzpomínky. Vím, že to ode mě bylo vlezlé, ale neovládla jsem se,“ řekla Lilliane.

„V pořádku. Připomínáš mi ji,“ řekl náhle a překvapil tak jak mé minulé já, tak současnou Bellu.

„Cože?“ zarazila se Bella a trhla sebou.

„Já?“ zeptala se minulá Lilli skepticky.

Edward přikývl.

„Promiň, ale nejsem brunetka s čokoládovýma očima. Jsem pravý opak, zelenooká skoro zrzka. Vlastně co do vzhledu jsem spíš jako ty,“ odporovala mu.

„Nemluvím o barevné typologii, ale o tvé osobnosti.“

„To je tím, že my taky nečteš myšlenky, i když z jiného důvodu,“ opáčila.

„To si nemyslím. Jsem dobrý čtenář.“ 

„Takže přece jen šprt,“ zaúpěla, aby odlehčila atmosféru.

„To je tím neustálým opakováním střední,“ zakřenil se.

„Ještě že se máš na co vymluvit…“ Protočila oči.

„Bello, musím tě varovat. To, co teď uvidíš, se ti nebude líbit. Ani trochu, ale myslím, že je načase jít s pravdou ven. Je to ale trochu ponižující,“ upozornila jsem ji.

Bella se celá napjala. Tentokráte nejen v mé hlavě, ale i ve skutečnosti.

„Máš ještě nějaké historky o tvé rodině?“ zeptala se ho Lilli.

„Pořád tě ještě baví to poslouchat? Vždyť už jsem ti řekl všechno. Dokonce jsem ti dopodrobna popsal všechny naše domy.“

„Jsi s nimi sto let a historky ti dojdou po měsíci?“ Podivila se a on protočil oči. „Mám ráda, když o nich mluvíš. Připadáš mi přitom méně v depresi.“

„Dobře, tak o kom chceš vyprávět dnes?“ zeptal se.

„No, nejspíš o Belle. Ty mám nejraději. Přijde mi taková správná.“

Bella zvedla obočí v údivu.

„Vážně jsi mi taková připadala, ale když jsme se pak spolu setkaly…“

„To mi nemusíš připomínat,“ zavrčela a dál napjatě vyčkávala, co za nové informace jí tato vzpomínka přinese.

„Dnes ne,“ zaprosil.

„Proč ne?“ nechápala.

„Není mi dobře,“ přiznal.

„Co je ti?“ strachovala se.

„O nic nejde,“ řekl sice, ale jeho hlas zněl vážně divně.

„To pochybuju, takže to koukej vyklopit. Co je s tebou?“ nedala se.

„Co třeba historka s Emmettem a…“

Dlouho bylo ticho.

„Edwarde?“ zašeptala. „Neříkej, že už jsi tak sklerotický, že nevíš, o čem jsi chtěl mluvit. No jo, sto let je holt sto let,“ dobírala si ho.

Jenže on byl stále ticho.

„Myslela jsem, že tohle období už máme za sebou.“ Šťouchla ho žertovně do ramene, ale nic se nedělo. Pořád zíral před sebe a ani se nepohnul. „Edwarde?“ Zamávala mu rukou před obličejem.

„Edwarde!“ zakřičela, když se skácel k zemi a jemná světýlka v jeho očích začala mizet. „Sakra, Edwarde,“ ječela na celé kolo hlasem protkaným hysterií.

Když jí došlo, že takhle ho neprobere, postavila se a začala pěstmi mlátit do mříží. Lomcovala s nimi jako pominutá, ale bez výsledku. Ani se nepohnuly.

„Edwarde! Edwarde, vzpomeň si na ni. Vzpomeň si na Bellu. Ty musíš žít. Musíš se k ní vrátit. Musíš se vrátit ke své rodině,“ křičela.

„Co se s ním děje?“ ptala se Bella, vyskočila na nohy a rozběhla se k němu. Skrze mříže prošla jako nějaký duch.

Věděla jsem, že nemá daleko k pláči. Sledovala Edwarda zblízka, ale dotknout se ho nemohla. Byla to jenom vzpomínka.

Druhá Lilliane zatím zmateně pobíhala kolem cely, aniž by tušila, jak se k němu dostat.

„Nevím,“ řekla jsem chvějícím se hlasem. Vzpomínat na to bylo pro mě skoro to samé, jako to znovu prožívat, ačkoliv jsem věděla, že Edward je teď doma a v bezpečí. Bella to věděla také, ale panikařila. 

„Myslím, že tenkrát skutečně málem zemřel, ale nevím to jistě.“

„Zemřel? Jak to myslíš, zemřel?“ rozčilovala se.

„Opravdu to nevím. Bello, uklidni se.“

„Nemůžu se uklidnit, když sleduji, jak můj manžel umírá,“ ječela.

Rozběhla jsem se k ní a sevřela ji v náručí.

„To bude dobrý, Edward je přece doma. Je v pořádku, ale jestli chceš, tak tohle přeskočíme.“

„Ne,“ zavrčela a málem mě od sebe odstrčila.

„Do háje,“ povzdechla si ta druhá Lilli, která se už také dostala do cely za pomoci svého klíčku od Ara a Sophie. Začala ho fackovat, aby se probudil, ale nestalo se nic. Zkrátka to nefungovalo…

„No tak, Edwarde,“ vzlykala nešťastně, ale nakonec si rezignovaně složila ruce do klína a chvíli ho jen tak nepřítomně pozorovala.

„Tak už ho, sakra, zachraň,“ prosila mě Bella a snažila se mi vyprostit z objetí.

Ta druhá Lilliane jako by ji zaslechla, protože si právě přiložila zápěstí k ústům a prokousla si ho. Přisunula se k Edwardovi a přitlačila mu ho na rty. Druhou rukou si zápěstí tiskla, až bylo slyšet praskání, ale proud husté krve se tak úspěšně zesílil. Zaklonila mu hlavu a otevřela jeho ústa dokořán.

„Edwarde, prosím,“ žádala ho.

„Co to dělá?“ prskala Bella.

„Zachraňuje ho,“ řekla jsem dutým hlasem.

„Tohle mu přece nepomůže,“ nadávala.

„Ale pomůže. Vlastně, Bello, už se to stalo.“

Natáhla jsem svou ruku před její obličej, aby si mohla prohlédnout půlměsícovou jizvu na mém zápěstí.

Oči se jí panicky rozšířily, ale paradoxně se trochu uklidnila a dál sledovala právě se odehrávající scénu před sebou.

Edward se celý napjal. Odtrhl se od rány na ruce, přitáhl si ji prudce k sobě a zakousnul se jí do hrdla. Lilliane velmi hlasitě vyjekla.

„Edwarde,“ zanaříkala. „Edwarde, přestaň. Edwarde, dost!“ 

Po chvíli už začínala skutečně panikařit a také zvláštně ochabovat. Slabě zakňourala a Edward ji od sebe konečně odhodil.

Bella hlasitě vykřikla, když ta druhá Lilliane prolétla přímo skrze nás dvě.

Uznávám, že jsem také měla co dělat, abych se ovládla a nezačala ječet, protože to byl opravdu podivný pocit…

Její tělo narazilo do mříží a skácelo se k zemi.

„Panebože,“ řekl na to Edward, když si konečně uvědomil, co se stalo.

Lilli se k němu pomalu po všech čtyřech doplazila, sedla si po jeho boku a uchopila ho za ruku. Edward se díval s kamenným výrazem přímo před sebe a na ni se odmítal podívat.

„Edwarde?“

„Lilliane? Co se stalo? Jak ses sem dostala? Co jsem to provedl?“ vyptával se zmateně

„To je v pořádku. Jak se cítíš?“ zeptala se.

„Dobře, ale divně,“ řekl a chytil se za hrdlo. „Strašně to pálí.“

„Já vím. To je tím jedem v mé krvi.“ 

Edward sebou prudce trhnul a odtáhl se. V šoku zíral na její hrdlo.

„To jsem ti udělala já? Nechtěl jsem…“

„Ale já ano,“ přerušila ho hrubě. „Málem jsi… Byl jsi…“

„Nepamatuji si to,“ řekl.

„O nic nejde,“ ujišťovala ho.

„Vážně, Lilli? Já tě pokousal a možná i málem zabil. To je přece neomluvitelné. Nehojí se ti to,“ poznamenal udiveně.

Bella pohledem vyhledala jizvu na mém hrdle.

„Už jsi někdy pila upíří krev?“ zeptala se.

„Ne tak docela,“ zamlouvala jsem to.

„Tak, jak si věděla, že mu pomůže?“ divila se.

„Nevěděla, ale byla jsem ochotná udělat cokoliv, aby nezemřel.“

Druhá Lilliane shlédla na jejich spojené ruce. Edward následoval směr jejího pohledu a zornice se mu ještě více rozšířily.

„To jsem byl taky já?“ zhrozil se a přitáhl si její zápěstí k obličeji.

„Ne, tohle si nebyl ty. To já.“ 

„Proč bys něco takového dělala?“ nechápal.

„Abych ti pomohla,“ řekla prostě.

„Proč?“ ptal se stále nechápavě. 

„Vypadalo to, že umíráš, jako že opravdu umíráš…“ odmlčela se, protože pro ni bylo náročné o tom hovořit. 

„Neměla jsi to dělat,“ řekl rezignovaně a naštvaně zároveň.

„Já to ale musela udělat, Edwarde,“ odporovala mu.

„Víš, že to teď začne znovu? A co když na to někdo přijde? Jsem silnější, jen…“ Přiložil svoji dlaň k hrdlu a zřejmě hledal ta správná slova, která by nejlépe definovala jeho celkový stav.

„Žíznivější. Já vím, zažila jsem to, i když jen v malém množství.“ 

„Měla jsi mě nechat umřít,“ povzdechl si zoufale.

„Tak to ani omylem. Nesmíš to vzdát. Edwarde, máš rodinu. Za to stojí bojovat. Nesmíš to jen tak vzdát. To ti prostě nedovolím!“

„Já se odsud ale nikdy nedostanu. Nechápeš to? Aro mě tu zavřel s jasným cílem, i když mám zpět svou sílu a otevřené dveře, nedokážu se odsud dostat. Jsem tu pohřbený zaživa přesně tak, jak si to ten zvrácenej parchant přeje. Nikdo s tím nic neudělá.“

Lilli pomalu přikývla a na chvíli umlkla, ale já si moc dobře pamatovala, jak jí to v tu chvíli šrotovalo v hlavě na plné obrátky…

„Chtěl to vzdát?“ zavzlykala Bella.

Nevěděla jsem, co jí na to říct, protože to přesně v tu chvíli Edward chtěl. Nemělo cenu tenhle fakt zapírat, protože to bylo přímo do očí bijící.

„Nevím, jaké to tam pro něj bylo celé ty dva roky. Ani představit si to neumím a on o tom nemluví,“ vyklopila jsem ze sebe nakonec. „Myslím, že bys ho za to ale neměla odsuzovat, protože být bez krve je hrozné samo o sobě, a když si k tomu všemu přidáš tu samotu, je to opravdu nesnesitelné.“

„Edwarde, poslouchej mě,“ žádala ho má mladší a mnohem naivnější verze. „Ty se odsud dostaneš. Přísahám, že se o to postarám. Dostanu tě k Belle a tvé rodině, i kdyby mě to mělo stát život.“

„Proč bys to dělala?“ ptal se a evidentně to nechápal.

„Protože mi na tobě zaleží. Protože je to správná věc a taky protože nemám co ztratit. Musíme to naplánovat, ale dostanu tě odsud. Rozumíš mi?“

„Víš to jistě?“ zeptal se.

„Ano, ale teď mi musíš pomoct,“ poprosila ho a začala se namáhavě zvedat.

On krátce přikývl a vytáhl ji na nohy.

„Má rudé oči,“ vyhrkla Bella překvapeně. „Ty oči jsou z tvojí krve. Ne z toho nápoje,“ zamumlala, jak si to v hlavě spojila.

„Ano,“ potvrdila jsem její domněnku. „Myslím, že i proto je cítit jako já.“

Mé druhé já zrovna podávalo Edwardovi sklenici s nápojem, ale ten začal zběsile vrtět hlavou. 

„Klid, jedna ti nic neudělá. Pomáhá to na to pálení, které po mé krvi musí být obrovské,“ konstatovala a pozorovala ho s umanutým výrazem, dokud si od ní sklenku nevzal a nenapil se.

„Není to tak zlé,“ poznamenal a vyklopil do sebe i zbytek obsahu sklenky.

Lilli se na něj krátce a pyšně usmála, když si však chtěl natočit další, zastavila ho. 

„To už stačí. Věř mi.“ Pokýval hlavou a s nelibostí položil prázdnou sklenku.

„Takže jste spolu ne to…?“ ujišťovala se Bella.

„Jistěže ne,“ ohradila jsem se dotčeně.

Bella ode mě odvrátila podezřívavý pohled a opět se zadívala na dění před sebou.

Když Lilli znovu zamykala Edwarda do cely, věnovala mu trochu omluvný pohled. On pak prostrčil ruku naskrz mřížemi a pohladil ji po hrdle. Během toho dotyku přivřela víčka a zatajila dech. Velmi jemně jí přejel svojí bledou paží po ráně na hrdle.

„Už se ti to hojí,“ poznamenal s úlevou.

„Já vím,“ řekla a chtěla odejít, ale zadržel ji.

„Počkej. Nemusíš to dělat. Rozmysli si to,“ požádal ji.

Lilliane přikývla a pomalu se ploužila k východu.

„Hlavně pozor na oči,“ zašeptala ještě.

Ihned poté se obraz zavlnil a vzpomínka se změnila…

„Bude to zítra odpoledne, Edwarde,“ zašeptala Lilli chvíli po svém příchodu.

„Cože?“ vyjekl překvapeně. 

„Ano, zítra se pokusíme odejít. Nejdřív se ale musíš nakrmit. Pumu sem nepropašuju, takže zbývám já. Ráno za tebou přijdu.“

„Víš to jistě?“ zeptal se.

„Ano, Edwarde, vím to jistě.“ 

„Nechci pít tvou krev. Mohlo by se to zvrtnout, navíc nebudeš mít dost síly…“

„Nakrmím se zítra.“

„Je dost pravděpodobné, že to nezvládneme,“ řekl opatrně.

„Vím, ale pokud jsi ochotný to riskovat, udělám to. Pomůžu ti.“

Edward jen přikývl, protože mé odhodlání bylo nezlomné.

„Tak ráno,“ prohodila.

„To tě znovu kousne? A bude pít tvou krev?“ divila se Bella.

„Ten nápoj pomáhá na žízeň, ale sílu ti nedodá. Neexistoval způsob, jak mu tam dopravit krev a už vůbec ne zvířecí,“ vysvětlila jsem jí a přesunula se ve vzpomínkách k našemu útěku.

„Už?“ zeptal se Edward, když jsem pro něj na druhý den přišla.

„Ano,“ řekla a odemykala u toho dveře jeho cely.

„Vůbec se mi do toho nechce,“ přiznal.

„Mně taky ne, ale je to nutné. Musíme mít sílu oba dva,“ řekla, poklekla před něj a odevzdaně si povzdechla, přičemž naklonila hlavu ke straně.

„Je to divný,“ řekl, zatímco Lilli se zasmála. „Co je?“ ptal se zmateně.

„Chováš se, jako kdybych měla já kousat do krku tebe. Řeknu ti to takhle, chceš za Bellou? Udělej to.“

Na chvíli se zamyslel. Pohladila ho přitom po tváři a pak si krátce pohlédli do očí. Nahnul se k jejímu hrdu. Zachvěla se a on se rozpačitě odtáhl.

„V pořádku?“ zeptal se.

„Jistě, prostě to už udělej.“

„Dobře,“ povzdechl si a zakousl se.

Lilli vyjekla bolestí. Chtěl se odtáhnout, ale zadržela ho.

„To je dobrý,“ řekla, aby ho uklidnila a on pokračoval.

Odstrčila ho od sebe teprve až poté, co vycítila, že už to stačilo. Výhrůžně na ni zavrčel, ale nakonec se vzpamatoval a pustil ji.

„Promiň, ale to už stačí,“ řekla rozhodně. „Čas na drink,“ prohlásila, když jí musel pomáhat vstát, protože se trochu motala.

Vešli společně do vinného sklepa a ona tam natočila dvě číše. Jednu mu posléze podala.

„Tak, ať se nám zadaří,“ usmála se na něj.

„Ať z toho vyvázneme celí.“

Přiťukli si a vyprázdnili své číše do dna. Poté se vrátili k jeho cele a ona ho tam opět zamkla.

„Doufám, že je to naposledy, co tohle dělám. Je to hrozné nechávat tě tu, když sama odcházím s klíčem k tvé svobodě,“ přiznala.

„Ty jsi klíč k mé svobodě,“ nesouhlasil s ní.

„Je hezké, že si to myslíš,“ řekla a odešla.

Bella tu seděla v naprosté tichosti a ani se nepohnula. Nechala jsem ji a přešla na další vzpomínku.

„Je čas?“ zeptal se Edward.

„Ano,“ potvrdila mu a v rychlosti mu nastínila plán celého jejich útěku.

Vyplížili se do schodů vedoucích na hlavní chodbu.

„Měl bych jít první,“ zašeptal, když zdolali schody.

„Ani náhodou,“ štěkla.

„Jo, ale jestli se něco stane?“ 

„Sklapni, Edwarde,“ okřikla ho a zpražila tvrdým pohledem. „Musíme si něco ujasnit. Zdrháme rychle a daleko. Hlavně se odsud musíš dostat ty. Takže když řeknu zdrhej, tak to udělej a bez keců.“

„Nechat tě tady? To ani náhodou,“ zasyčel.

„Ano, pokud by to znamenalo, že se dostaneš ven, zapomeň na mě.“

„Nenechám tě tady,“ protestoval stále stejně umanutě.

„Sklapni, Edwarde,“ zapitvořila se Bella pobaveně.

„No, jo. Se mnou to holt není vždycky jednoduché,“ zasmála jsem se.

„Všimla jsem si,“ řekla Bella zahořkle.

„Každý nemůže být jako ty,“ vrátila jsem jí to.

„Vážně bys ho nechala odejít a zůstala bys tam?“ zajímalo ji.

„No, chtěla jsem z Volterry vypadnout, ale pokud by to bylo já nebo on, dala bych přednost jemu.“

„Takže jeho svoboda je pro tebe cennější?“ ujišťovala se.

„Tehdy? Ano. A dnes? I potom všem? Ano. Vždycky bych dala přednost jemu.“

„Vzpamatuj se. Víš, co vlastně děláš? Pomáháš nepříteli, proč to děláš?“ křičel na minulou Lilliane Demetri a začal s ní třást.

„Protože je můj přítel,“ zavrčela.

„Co to kecáš? Lilliane, vzpamatuj se. Ještě toho můžeš nechat,“ snažil se ji přesvědčit.

„Ne,“ zavrčela opět. „Ty to nechápeš, ale já toho nechci nechat.“

„Páni. To muselo být opravdu hodně zlé, tedy pokud pro tebe Demetri něco znamená,“ poznamenala Bella, kterou má vzpomínka opět zaujala.

„Znamená pro mě moc,“ přiznala jsem.

„Rychle a daleko,“ šeptla mezitím Lilli směrem k Edwardovi poté, co zneškodnil posledního muže u brány. „Tak jdi,“ zopakovala tvrdým hlasem a strčila do něj.

Když ji Demetri začal drtit v objetí, ze kterého se nedokázala vyprostit, vyjekla bolestí. Mlátila sebou, ale nestačilo to, aby se osvobodila.

Edward se nakonec přece jenom odhodlal a utekl otevřenými dveřmi.

Demetri uhnul z dosahu jejího výpadu a třískl s ní o zem.

„To byl jediný důvod toho všeho, co se mezi námi stalo? Jen jsi mi chtěla vzít klíč, abys odsud mohla dostat Cullena? Nemůžu tomu uvěřit,“ pěnil.

„Ne, nebylo to jen kvůli tomu,“ vzlykala nešťastně. „Omlouvám se.“

„Tohle moc nechápu. Edward tě tam nechal? Jaký klíč?“ vyptávala se Bella, která zřejmě nebyla dostatečně pozorná a navíc jsem jí ukazovala jen ty vzpomínky, ve kterých byl Edward, a tak o mně a Demetrim pranic nevěděla.

„Klíč od Volterry. Díky němu tě pustí ven. Vzala jsem ho Demetrimu, když se oblékal,“ doufala jsem, že jakákoli další slova budou zbytečná.

Bella vykulila oči překvapením.

„No, co je?“ ohradila jsem se.

Bella zatřepala hlavou, ale dál to nekomentovala. Byla jsem za to ráda, protože to bylo fakt až moc osobní…

„Pusť ji nebo tě zabiju,“ ozval se silný sametový hlas, který patřil Edwardovi, co se tu znovu objevil.

„Zkus to,“ vyzval ho Felippe znuděně.

„Vypadni odsud,“ zaječela druhá Lilliane na Edwarda, ale neposlechl ji.

Edward s Felippem se tedy začali prát. Felippe pevně sevřel Edwardovu hlavu a začal s ní kroutit.

„Nesahej na něj,“ vrčela jako smyslů zbavená, zatímco Demetri na ni jen ohromeně zíral.

Krátce poté vběhla přímo k zápasícímu Edwardovi a Felippemu. Zuřila, vrčela a zápasila s ním. Demetri se také vzpamatoval a pokusil se jí zabránit, aby se k Felippemu dostala. Nešťastnou náhodou se tak ale dostal Felippemu do rány, kterou měla schytat ona a on mu tím mocným nárazem urazil tak hlavu.

Když šlo Edwardovi o život, Bella zbledla a proměnila se v sochu, která byla naprosto neschopná odtrhnout zrak od scény před sebou. Stála jsem kus od ní a pozorovala chvílemi ji a chvílemi pak své vzpomínky.

Edward působil otřeseně a snažil se vyškrábat na nohy, než se mu to ale podařilo, přiskočila k němu Lilli s roztřesenýma rukama a vytáhla ho na nohy. Společně pohlédli dolů na dvě bezvládná těla bez hlavy u svých nohou.

„Vypadni! Běž za svou rodinou,“ řekla Lilli dutým hlasem, zatímco poklekala k Demetriho tělu a Edward skutečně pomalu couval ze dveří.

„Ne,“ řekl Edward po chvíli. „Nenechám tě tu. Prostě půjdeš se mnou.“

„Proč?“ zeptala se, zatímco vzlykala.

„Protože jsi kamarádka. Mám tě rád. Nemůžu a nechci tě tu nechat. Demetri bude určitě zase v pořádku. Chci, abys poznala mou rodinu. No tak, pojď se mnou,“ přemlouval ji.

Lilliane strnule zamrkala, pohladila Demetriho po hrudníku, omluvila se mu a nakonec spolu s Edwardem utekla…

Bella vykulila oči, když Edward řekl, že jsem kamarádka a usmála se.

Přála bych si vědět, co se jí právě honilo hlavou, ale neodvážila jsem se jí do myšlenek nahlédnout. Na to jsem byla až příliš velký srab…

Raději jsem se přesunula k poslední vzpomínce – události, která se mezi mnou a Edwardem odehrála před příchodem do Forks.

***

Oba utečenci byli už na půl cesty do Ameriky, když se ta druhá Lilliane náhle zhroutila.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward starostlivě.

„Jo, ale potřebuju krev,“ postěžovala si.

„Dobře, jsme kousek od města…“

„To ne. Budeš mi ji muset přinést, protože já jsem vyšťavená,“ řekla.

„Nebudu nikoho zabíjet,“ okřikl ji.

„To po tobě ani nechci. Stačí, když najdeš nemocnici. Tam mají vždycky dost krevních zásob...“

„Dobře, za chvíli jsem zpátky,“ řekl a hned nato zmizel.

Lilli se mezitím schoulila do klubíčka mezi stromy a zavřela oči. Otevřela je, až když se objevil Edward. Jednou rukou ji podpíral, druhou jí něžně odhrnul vlasy z tváře. Tupě koukala přímo před sebe, zatímco Edward roztrhl pytlík s krví a přiložil ho k jejím ústům.

Vděčně hltala a polykala krev, kterou jí donesl. Její oči zase začaly rudnout...

Druhý pytlík už jí pouze podal a ona ho vypila sama bez jeho pomoci.

„Jsme volní,“ řekla s úsměvem.

„Pořád se mi tomu nechce věřit,“ přiznal.

„Mně taky ne, ale nemůžou po nás jít. Museli by vysvětlovat, cos u nich dělal a co jsem tak pochopila, nehodilo by se to Arovi do krámu.“

„Ne, to nehodilo. Byla to jen uražená ješitnost,“ konstatoval Edward.

„Víš, než budeme pokračovat. Měl bych ti asi něco říct,“ začal ze sebe soukat.

„Jestli chceš poděkovat, tak to si nechej. Byla to čistě týmová práce,“ zakřenila se, ale on byl náhle tak smrtelně vážný, že ji polekal.

„Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat, ale to jsem tím nemyslel. Neřekl jsem ti úplně všechno,“ soukal ze sebe.

Lilli se napjala, ztěžka polkla poslední doušek krve a teprve poté ho vyzvala k pokračování.

„Tak mluv.“

„Mám s Bellou dceru,“ řekl a když viděl její nechápavý výraz, pokračoval ve vysvětlování.

„Předtím o ní opravdu nikdy nemluvil?“ zeptala se Bella opatrně.

„Ne,“ odpověděla jsem jí okamžitě a přiznám se, že se mě trochu dotklo, že mi nevěří. „Bello, ukazuji ti naprosto všechno, co se mezi námi stalo. Vidíš každé naše setkání. Nevynechávám nic, co by bylo klíčové, od chvíle, kdy jsem ho potkala, až do doby, než jsme spolu přišli do Forks.“

„Dobře, věřím ti,“ řekla sice, ale znělo to podivně dutě.

Nevěděla jsem jistě, zda to od ní bylo upřímné…

„Tak už něco řekni,“ vyzval Lilli Edward.

„Nemám co na to říct,“ přiznala.

„Opravdu?“ podivil se a podezřívavě si ji změřil.

„No, co? Vždyť je to jedno. Chápu, proč jsi mi o tom dříve neřekl a moc ráda ji poznám, jestli tvé pozvání k vám pořád trvá. Ale pokud ne, pochopím to a vydám se vlastní cestou.“

„Jsem rád, že se mnou půjdeš,“ ujistil ji s úsměvem.

„Měli bychom vyrazit,“ řekla tedy a postavila se.

„Jo, to bychom měli. Děkuju,“ zašeptal ještě a krátce ji objal.

„Tak mě veď,“ řekla, když jejich objetí posléze přerušil.

„Nevěděla jsem, že je možné, aby se upír živil upíří krví a vy jste to tajili. Myslela jsem ale, že tajíte něco jiného,“ přiznala.

„Zajímá tě ještě něco?“

„Po pravdě?“ zeptala se a pozvedla obočí.

„Jistě.“

„Nechápu, jak ti po tom všem mohl nevěřit. Pořád jsi mu nabízela, že s ním k nám nepůjdeš,“ konstatovala zamyšleně.

„A to není nic proti tomu, kolikrát jsem říkala u vás doma, že odejdu,“ upozornila jsem ji.

Zatvářila se provinile. „Kvůli mně.“

„Nejenom kvůli tobě. Nebyla jsi jediná, kdo mi nevěřil. Chápala jsem to, ale…“

„Od Edwarda, jsi po tom všem čekala víc,“ dokončila za mě.

Přikývla jsem, protože tohle skutečně nemělo cenu zapírat...

„Chápu,“ řekla.

„Víš, vlastně ti musím říct ještě něco. Políbila jsem ho. Bylo to jen jednou a klidně ti to ukážu. Nestálo to za nic. Vlastně to bylo dost trapný, ale pomohlo nám to oběma ujasnit si, že mezi námi skutečně nic milostného není. A není. To přísahám,“ řekla jsem důrazně a napjatě očekávala její reakci.

Bella dutě přikývla, ale neřekla ani slovo. Byla neuvěřitelně zaražená. Mrzelo mě to, ale nevěděla jsem co říct, abych zmírnila důsledky svého přiznání.

„Tohle celé mi připomnělo všechny ty chvíle s Demetrim a začala jsem si uvědomovat, jak moc mi vlastně chybí. Což je dost zvláštní…“ přiznala jsem nejen jí, ale vůbec poprvé také sama sobě.

Na téhle kapitole je dobré hlavně to, že si ji pak můžete přečíst pro osvětlení počátku tohoto příběhu, protože se spin-offem začnu pravděpodobně až někdy ke konci září. Snad vás toto malé opáčko tak docela neznechutilo a že jste se v tom mém zmatku vyznali, protože toho byla opravdu spousta.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 55. kapitola: