Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? Prolog

24.10.2013 (15:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3338×

Prolog

Jmenuji se Lilliane Mercerová. Žila jsem spolu se svým otcem Victorem Mercerem, jeho ženou Claire a sestrou Sussie v menším rodinném domku v Brooklynu.

Má matka zemřela na leukémii, když mi bylo šest let. Otec se poté opět oženil s Claire. Byla moc hezká a taky celkem milá. Hodně se podobala mámě. Když mi bylo jedenáct, narodila se jim další dcera. Dali jí jméno Sussie.

A tohle je můj příběh.

***********

Bylo brzy ráno. Tedy alespoň pro mě to bylo brzy. Zbytek mé rodiny to tak ovšem neviděl.

Moje malá sestřička mě lechtala na chodidle a hlasitě se přitom chichotala. Otráveně jsem si znovu přikryla hlavu svou oblíbenou žlutou dekou a snažila se ji nevnímat.

Moc dlouho mi to ovšem nevydrželo. I proti své vůli jsem už byla prostě příliš vzhůru.

Vyčkala jsem, až zase začne s lechtáním. Když to znovu udělala, vystřelila jsem z postele jako delfín z vody a sevřela ji do náručí.

Zalykala se smíchy a modrá očka jí zářila štěstím. Chvíli jsem ji držela a ona se mi snažila vyprostit. Na mě si ale jen tak nepřijde. Začala jsem ji lechtat.

Rozesmála se ještě víc. Smála jsem se spolu s ní.

Uslyšela jsem hlasité kroky. Vzápětí se rozlétly dveře mého pokoje dokořán. Byla to máma. Měřila si nás přísným pohledem. Já stále seděla na zemi a svírala Sussie.

Celá zamračená promluvila tónem, který byl přísnější než výraz, a ten stál fakt za to.

„Sussie, dole máš snídani. Nechceš snad přijít pozdě do školky?“ Pozvedla obočí a čekala.

Moje malá sestřička po mně vrhla smutný pohled. Nechtělo se jí ode mne odejít. 

V jejích modrých očkách jsem spatřila stopy vzdoru. Otevřela pusinku a chtěla něco říci, ale přerušila jsem ji.

„Máma má pravdu, Sussie. Raději už běž. Taky musím za chvíli někde být,“ usmála jsem se na ni a krátce ji objala.

„Uvidíme se večer?“ Spiklenecky jsem na ni mrkla. Mrknutí mi oplatila a vytratila se z pokoje.

Slyšela jsem její kroky, jak vesele cupitala po schodišti dolů do kuchyně. Teprve když její kroky dozněly, jsem zvedla svůj pohled ze země, kde ještě před chvílí seděla. Podívala jsem se otráveně na matku. Bylo mi jasné, co přijde teď.

„Kde jsi ksakru včera byla? Máš mi co vysvětlovat, mladá dámo. Včera jsem nechtěla vzbudit Sussie, ale teď se z toho už nevyvlíkneš! Nekoukej na mě jako neviňátko!“ 

Z jejího pohledu šlehaly blesky.

„Promiň,“ špitla jsem.

„Jak promiň?“ vyvalila oči. „Myslíš, že stačí říct pouze promiň a všechno se spraví? Tak to tedy ne!“

„Já už nejsem malá holka. Nemůžeš mi rozkazovat. Nejsem Sussie!“ vypěnila jsem.

„Tak hele, možná že už nejsi malá, ale dospělá taky ještě nejsi. Vždyť je ti šestnáct! Jsem tvá matka. Mám právo vědět, kde jsi byla! Chci vědět, proč jsi nedodržela večerku.“

Nechtělo se mi jí nic vykládat. To, co se včera dělo, nebo nedělo, byla jen a jen moje soukromá věc. Nic jí do toho prostě nebylo.

Byla jsem připravená zarytě mlčet. Jenomže ona mě překvapila. Celkem hrubě mě čapla za loket a vytáhla ze sedu.

Teď jsem stála, ale stále jsem svůj pohled upírala do země. Nečekala jsem to. Chytila mě za bradu a donutila podívat se jí do očí.

Měla modré oči. Stejně jako Sussie. A stejně jako můj otec.

Podívala jsem se jí tedy zpříma do očí. Určitě jsem v nich měla vzdor.

„Byla jsem s Tylerem,“ odpověděla jsem.

„A to mi říkáš jen tak?“ zatvářila se dotčeně.

„A jak ti to mám říct? Hm? Byla jsem s Tylerem. S Ty-le-rem!“ rozkřičela jsem se.

„Já nejsem hluchá, Lilliane!“ zakřičela. Chvíli si mě zlostně měřila. Nakonec však sevřela víčka a znovu promluvila. Tentokrát už klidnějším hlasem.

„Myslím to s tebou dobře. Nevím, že to nevidíš. Tyler není kluk pro tebe. Věř mi! Znám kluky, jako je on a neočekávám od něj nic dobrého. A ty bys taky neměla.“

Vypadalo to, že chce pokračovat, ale já už to nechtěla poslouchat. Věděla jsem, co mi poví. Že je to holkař, že mě chce jen na jedno atd…

„Mám o tebe strach, Lilli. Vážně si myslím –“

„Mě ale nezajímá, co si myslíš. Nejsi moje máma!“

Koukala na mě, jako kdybych jí dala facku.

„Fajn,“ řekla a otočila se k odchodu.

„Claire, promiň mi to. Já jen…“ Vylítlo to ze mě. Ani jsem to vlastně nechtěla říct. Měla jsem ji ráda.

Byla přísná a nebyla to moje vlastní matka, ale ona mě jako svoji dceru brala. Věděla jsem to. Byla jsem podrážděná, protože měla pravdu.

Věděla jsem, jaký Tyler je a co se o něm povídá. Já tomu ale samozřejmě nevěřila.

********* 

„Byl tak krásný. Vysoký, se snědou pletí a dlouhými hnědými vlasy. A ty oči,“ vyprávěla jsem své dlouholeté kamarádce. Jmenovala se Carol. Den po tom, co mě oslovil a pozval na skleničku v mém oblíbeném klubu, kam jsme s Carol chodily. Měla jsem tam s ní sraz i ten den, ale něco jí do toho přišlo.

Chtěla jsem jen dopít svůj drink a pakovat se, ale to už se nade mnou skláněl on. Tyler. Utápěla jsem se v jeho očích.

Carol sdílela mé nadšení. Jednou nás náhodou potkala v parku, když venčila svého pudla Francisse. Ukázala na mě zdvižené palce. Naznačila jsem jí, že pak zavolám.

Tehdy jen přikývla. Poté jsme se sešly u mě doma. Ležely jsme na posteli a já se rozplývala nad jeho dokonalostí. Nadšeně poslouchala.

To bylo asi před třemi týdny. Od té doby jsem ji vídala pouze o přestávkách ve škole. Zbytek svého volného času jsem věnovala výhradně Tylerovi.

Až do minulého týdne. Od té doby se mi neozval. Přesněji řečeno od té doby, co jsem mu podlehla.

Byla jsem tak hloupá. Nechala jsem se obalamutit. Jako nějaká husička.

Na jednu stranu jsem toho nelitovala. Bylo to moc pěkné. On byl evidentně zkušený. Jediný dotek jeho rtů mi vyvolával plamínky po celém těle. A jeho ruce? Wow!

Ráno jsem se ovšem probudila sama. Vedle mě byl pouze vzkaz, že musel odejít, ale prý určitě zavolá.

Nezavolal.

********* 

Bylo to se mnou k nevydržení, a tak mě včera Carol vytáhla do klubu. Vím, že by Claire přijala lépe, že jsem byla s Carol. Nemuselo to tak dopadnout. Nemusela jsem jí ublížit.

Já jsem ale prostě nemohla dopustit, aby věděla, že mě nechal. Hned by jí došlo, co se mezi námi stalo.

Dost Tylera. Dost Claire. A vůbec všech a všeho.

**********

Oblékla jsem si své oblíbené žluté tričko a úzké džíny. Seběhla jsem ze schodů.

Dole jsem se srazila s tátou. Nechtěla jsem se s ním vybavovat. Tak jsem kolem něj proběhla a dělala, že spěchám do školy, ale nespěchala. Měli jsme volno.

„Lilli, na slovíčko,“ řekl otec.

Ustrnula jsem v půlce kroku. Napjala jsem se a zacouvala zpět.

„Ano, tati?“ Celá jsem se přikrčila.

Bylo mi jasné, že ze mě nebude nadšený. Claire mu o naší výměně názorů jistě pověděla.

„Že by ses rozloučila se svým otcem?“ usmál se na mě jako měsíček na hnůj.

Táta je byznysmen, ale na svůj věk vypadá mladě. Má husté tmavé vlasy, modré oči a kolem nich vějířky vrásek. Ale jen drobné. Spíš pro efekt. Dodávalo mu to na vážnosti.

„Jistě, tatí. Přeji ti krásný den,“ protáhla jsem teatrálně. Viditelně se mi ulevilo. Claire zřejmě ještě neměla čas to vykecat.

On se jen usmál, objal mě a přitom uslyšel odbíjet hodiny. „Á, už musím běžet. Užij si den.“

Než jsem se nadála, byl pryč.

Obrátila jsem se tedy zpět ke kuchyni. Claire tam stála, opřená o kuchyňskou linku. Nepřítomně sledovala tátu, jak nasedá do taxíku.

Sussie jsem nikde neviděla.

„Ty, hele, Claire, mrzí mě to. Nechtěla jsem tak vyjet. Já, tě mám vážně moc ráda. Jsi moje máma. Víc než kdokoliv jiný,“ vysoukala jsem ze sebe.

Obrátila se ke mně a upravila si své dokonalé blond vlasy do ještě pevnějšího uzlu.

„To nic. Jsi v pubertě a upřímně řečeno, čekala jsem, že mi tu větu řekneš mnohem dříve. Jsem ráda, že už to mám za sebou. Není to hezký pocit. Už to prosím neříkej. Ano?“ Tvářila se smířlivě.

„Dík, žes mě nepráskla,“ řekla jsem lítostivě.

Ona jen pohnula rameny a rozhodila ruce. „K čemu by to bylo?“

„No,“ vypáčila jsem ze sebe nakonec, „to víš, výchova a tak."

Usmála se. „Moc neprovokuj. Nebo s tou výchovou opravdu začnu.“

Zakřenila jsem se, co taky jiného udělat? Byla jsem ráda, že jsme zase v pohodě.

Vzala jsem si z ledničky mléko. Misku s cereáliemi jsem už měla na stole nachystanou. Vděčně jsem se na Claire usmála. Jen mávla rukou.

Znovu odbyly hodiny. Tentokrát jsem to ale byla já, kdo si nazul Conversky a vylétl z domu. Jako nějaká střela.

***********

Měla jsem sraz s Carol, ale nedorazila. Zase.

Byl krásný slunečný den a já jsem se rozhodla, že nebudu zavřená doma. Raději si udělám hezký den.

Sáhla jsem do kabelky a zkontrolovala stav baterie na svém fotoaparátu. Byl nabitý. Měla jsem v tom tedy jasno. Vydala jsem se do zdejší městské Zoo.

**********

Nadšeně jsem pobíhala od výběhu k výběhu. Fotila jsem snad úplně všechno. Zrovna jsem se zaměřovala na páreček pum v pavilonu šelem.

Byla jsem tam sama a měla klid. Dokud ke mně nepřistoupil muž.

Jeho pohled se upíral přímo na mě. Byl divný. Nejenom jeho pohled ale on celý.

Bylo mu něco kolem pětatřiceti. Vysoký tak dva metry. Měl svalnatou postavu. Takovou, jakou mívají snad jen týpci z časopisů. Milý obličej s úsměvem, ze kterého by šla každá druhá do kolen. Vlasy měl blonďaté a pečlivě nagelovanné. Jako číro. Velké modré oči na mě upíral.

Pozoroval mě s nepochopitelným výrazem. Snažila jsem si ho nevšímat, ale jeho bledá kůže mě vábila i děsila zároveň.

Přinutila jsem se opět podívat do hledáčku. To, co jsem viděla jsem, ale nechápala.

Pumy mě sledovaly. Máchaly tlapami a vrčely. Zaujatě jsem odložila fotoaparát a uvědomila si, že nevrčí na mě, ale na muže vedle mě.

Zmateně jsem na něj pohlédla. On také nesledoval ty divoké kočky. Díval se přímo na mě.

Vpíjel se do mých očí a já ztuhla hrůzou. Jeho oči byly náhle rudé.

Vykvikla jsem.

V ten okamžik se ten muž usmál a vytasil řadu děsivě bílých zubů. Srdce mi bušilo jako splašené. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se pohnout.

Stála jsem tam celá ztuhlá, zatímco se ke mně přibližoval.

Zavřela jsem oči a připravovala se na nejhorší. Nic se ale nedělo.

Znovu jsem je otevřela.

Ten muž už přede mnou nestál. Vydechla jsem úlevou. Bože. Já jsem tak blbá. Nejspíš se mi jen něco zdálo.

Celá vyděšená jsem se otočila k východu z pavilonu. Chtěla jsem odsud vypadnout.

První, co jsem uviděla, když jsem se otočila, byly zase ty oči. A pak zuby.

Chytil mě a pak byla tma.

**********

Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem v nějakém domě. To bylo to jediné, co jsem postřehla. Ze soustředění mě totiž vyrušila ohromná bolest. Bylo to jako požár, který se šířil z mého krku. Křičela jsem. Hodně, ale nakonec mě přemohlo bezvědomí. I když uvnitř mě to hořelo dál. Dokud mi ovšem nevypovědělo srdce…

A tak jsem zemřela... a tím to teprve začalo!

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? Prolog: