Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 17. kapitola

02.01.2011 (12:00) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2600×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola *(Ne)Milé překvapení*

„To oni ho zabili."

Jake mlčky zakroutil hlavou.

„Co?" zeptala jsem se zmateně.

„To nebyli oni," řekl a jakoby poraženě vydechl.

„Samozřejmě, že ano! Kdo by to byl jiný?" Jake jen pevně sevřel volant a zatnul čelist.

„Jacobe?" Stále mlčel a do obličeje se mu vkrádal zmučený a nešťastný výraz. Uběhlo několik vtěřin a mě se pomalu začala zmocňovat panika.

Jake se nadechl a podíval se na mě bolestným pohledem.

„To Embry," zašeptal.

BELLA:

Dívala jsem se do Jakovo hnědých očí a snažila se pochopit.

„Jak- jak to myslíš?“ Můj hlas byl sotva slyšet přes řev náklaďáčku.

Jacob se dál soustředil na cestu před námi a nechystal se odpovědět. Hlavou mi proletělo, že mě možná neslyšel, ale pak hlasitě vydechl a zabočil na lesní pěšinku, která zřejmě sloužila, jako odpočívadlo. Zastavili jsme a Jake upřel svůj pohled na les před námi. Já mu na druhou stranu nevěnovala žádnou pozornost. Snažila jsem se porozumět Jakovo slovům. Marně. Jacob vypnul motor a opřel si hlavu o volant.

„Co myslíš tím ´to Embry´?“ Hlas se mi zlomil na posledním slově.

„Byli to oni,“ zakňourala jsem. Přesvědčovala jsem tím sama sebe.

To nemohla být pravda. On by nikdy nic takového neudělal.

„Jaku?“ zamumlala jsem plačtivě a opět ucítila vlhkost v očích.

Můj panický tón Jacoba přiměl se na mě otočit. Nešťastný výraz na jeho tváři působil tak nepřirozeně… Byla jsem zvyklá na smích, pohodový a šťastný výraz... Ale poslední dobou se zdálo, že zapomněl, jak se ovládají mimické svaly, které ovládají smích.

Chytl můj obličej do dlaní a upřel svůj pohled do mých očí.

„Bello, teď mě dobře poslouchej! Rozumíš?“ Přikývla jsem.

„Nesmíš se na Embryho zlobit. Byla to nehoda. Nemůže za to. Slyšíš mě?“ Kroutil hlavou tam a zpátky, jako by tomu sám nevěřil.

Cítila jsem, jak mi první teplá slza skápla na líčko.

„To nesmíš! Byla to nehoda! Rozumíš?“ zanaříkal a dál zoufale přesvědčoval, jak mě, tak i sebe o pravdivosti svých slov.

„Nehoda…“ zopakovala jsem potichu.

„Přesně tak! Embry by nikdy nikomu neublížil!“

Cítila jsem, jak se mi bouří žaludek.

„Musím ven,“ vydechla jsem a v další chvíli se už opírala o kmen stromu a dávila se.

Žaludek se mi obracel naruby a chtěl vypudit jídlo, kterého tam bylo poskrovnu. Jen matně jsem vnímala Jakovy ruce, které mi držely vlasy a zároveň mě přidržovaly za pas u jeho těla a nedovolovaly mi skácet se k zemi.

„Bello, miláčku!“ Sotva jsem Jakův hlas přes hučení v uších slyšela.

Když už neměl žaludek co vypudit, uklidnil se a já se svezla na jehličí. Jake si sedl vedle mě a přitiskl si mě do náruče.

„Co se stalo?“ zaskuhrala jsem. Dlouhou minutu Jacob hledal správná slova.

„Embry doběhl do lesa v Boot Bay a ten policajt mu zkřížil cestu,“ začal pomalu Jake a zdálo se, že stále neví, jak nejšetrněji mi celý příběh převyprávět.

„Embry ho mohl jen tak oběhnout, vyhnout se mu. Byl by pryč dřív, než by ten chlap stihnul jenom mrknout.“ Párkrát se nadechl a pokračoval.

„Při první proměně…  Nedokážeme ovládat svou sílu. Nedokážeme zvládnou své tělo. Je toho tolik… “ Opět se zarazil a zadíval se kamsi do dálky.

„Embry si ho nevšiml včas. Byl… rozptýlený. Ten strážník, ale vytáhnul pušku a chtěl ho zastřelit. Embry zpanikařil. Nevěděl o naší schopnosti rychle se hojit a tak se bál, že ho zabije. Skočil po něm. Chtěl mu jenom tu pušku vyrazit z rukou, aby získal čas a mohl utéct, ale neodhadl svojí sílu a…“ Poslední slova jen zašeptal.

Otřásla jsem se a bolestivě stáhla obličej. Dlouhou chvíli nikdo z nás nic neříkal. Jake zřejmě čekal na nějakou hysterickou reakci, ale já se pouze vzpamatovávala z faktu, že můj nejlepší přítel je vrah. I přes to, jsem ale pocítila nutkání mu pomoct. Ochránit ho..

„Můžeme mu nějak pomoct ne?“ zamumlala jsem do Jacobova trička.

„Komu?“ zeptal se zmateně.

„Embrymu přeci,“ povzdechla jsem si.

„Musíme mu pomoct.“ Jacob jen zakroutil hlavou.

„Nevíme jak,“ zabručel.

„Musí být nějaký způsob! Tobě taky pomohli!“ Hlas mi vylétl o oktávu výš.

„Ale to bylo něco jinýho. Já spolupracoval. Hned jsem pochopil, že můžu Samovi věřit,  i když jsem neměl nejmenší tušení, co se se mnou stalo. Ale Embry, on věděl, co ho čeká, mohl se na to připravit a přes to…“

„Já myslela, že jsi říkal, že to nebyla jeho vina,“ připomněla jsem mu a odtáhla se, abych viděla do jeho očí.

„Vždyť není.“ Uhnul pohledem a hrábl dlaní do hlíny.

„Pak je naší povinností mu pomoct. Vlastně… i kdyby to byla jeho chyba! Je to náš přítel, přece ho v tom nenecháme!“

„Bello, ale on! Umpf!“ Nabral si plnou hrst země a pak jí prudce hodil na strom před námi.

Objevil se oblak prachu, který se po chvíli zase snesl k zemi. Vyhrabala jsem se na nohy a změřila si Jacoba pohledem.

„Jacobe Blacku!“ zakřičela jsem a hodila po něm nejbližší šiškou, která ho jen tak tak trefila.

„Jsi jako malý dítě! Copak ti na něm vůbec nezáleží?“

„Jasně, že záleží, ale nelíbí se mi, že ho chceš zachraňovat ty! Proč to nenecháš na nás?“ Vyskočil ze země a chytl mi obličej do dlaní.

„Snad už zítra, nebo pozítří bude Quil schopný se k nám přidat. Potom, za ním vyrazíme a pomůžeme mu, ať bude, nebo nebude chtít.“

„Quil?“ Snažila jsem si vzpomenout, kdy jsem ho viděla naposledy.

„Jo, je doma a jeho děda říká, že by se mu dalo usmažit vajíčko na hlavě,“ zamumlal Jake nešťastně.

„Proč se mění Jacobe? Proč to neskončilo? Budou nakonec všichni jako ty?“

„Asi… Já nevím, Bello.“

„Ale proč se to děje? Proč se to muselo stát zrovna Embrymu? Proč se to teď děje i Quilovi? Proč se to děje tobě?“ zanaříkala jsem a chytla Jakea okolo krku.

„Bello, zlatíčko, poslouchej mě.“ Popadl mě do teplého měkkého objetí, které jsem tak milovala.

Položila jsem si obě ruce na jeho hruď a popotáhla, jako malé dítě.

„Zlatíčko, tohle všechno má svůj důvod. Chápeš? Děje se to, abychom zabránili zabíjení. Zabíjení nevinných lidí,“ vysvětlil mi a přejel po celé délce mých vlasů svou velkou rukou.

„Vždyť na to tady je policie, ne?“ zahuhňala jsem mu do trička a utřela si mokrou tvář.

„Policie na ně, ale nestačí. To je naše práce. Proto jsme tím, kým jsme Bello. Proto existují vlkodlaci.“

No jistě… Teď když už mi pravda doslova svítila před očima, dávalo to samozřejmě celé smysl. Ačkoliv, to bylo něco, co, kdybych nevěděla, dost dobře, bych se bez toho obešla.

„Takže jejich jediní přirození nepřátelé jste vy,“ konstatovala jsem. Bylo mi opravdu nepříjemné říkat slova upír a vlkodlak nahlas.

„Přesně. Když se ve městě objeví upír, vypukne něco jako… horečka, řekl bych. A jich je tady opravdu požehnaně. Není to obvyklé… V legendách se mluví většinou o jedincích, maximálně párech. Proto je potřeba tolik vlkodlaků. Aby dokázali ochránit svůj kmen. Nevinné lidi.“

Mlčela jsem. Stála jsem opřená o můj bezpečný a milovaný přístav. Nejradši bych utekla. S ním. Je mi jedno, jak moc sobecké to je, ale pustit ho a jen tak ho nechat jít bojovat proti nim... To nedokážu.

„Až odejdou,“ zašeptala jsem a doufala, že skutečně z nějaké nepochopitelné příčiny odejdou... Aby nemusel být žádný boj. Žádní mrtví...

„Vrátíte se zpátky do normálu?“

Nastala chvilka ticha, při které bylo slyšet jen šustění stromů a křik sojky.

„To nevím,“ řekl.

Z úst mi uniklo potiché vzlyknutí. Tak moc jsem ho nechtěla ztratit...

„Miluju tě, Jaku. Tak hrozně moc..."

EDWARD:

Slova nedokážou popsat to, co jsem cítil. Zavřel jsem za sebou dveře a spěchal pryč. Nechal jsem jí za sebou a jen sotva si pamatoval náš rozhovor. Byl jsem zoufalý, bezmocný… To nejsou pocity, které bych cítil často. Skoro jsem už zapomněl, jaké to je, se tak cítit. Ta dívka… ona se mě skutečně bojí. Samozřejmě, že to není nic zvláštního vzhledem k tomu, kdo jsem. Je to přirozený reflex…, ale jak? Jak je možné, že ona skutečně ví, co jsem zač? Viděl jsem ten neskutečný strach v jejích očích. Strach, který vídám v očích svých obětí, když jim beru život. Ale u ní to bylo tak jiné. Cítil jsem se příšerně...

„Edwarde,“ zavolala za mnou paní Cooperová.

„Probrala se?“

„Ano, je vzhůru. Měla by jste se za ní jít podívat. Nevypadá moc dobře. Je bledá a mluví trochu z cesty.“ Bella teď u sebe potřebovala někoho mít. Lidská přirozenost…

„Odcházíš? Myslela jsem, že jí odvezeš domů,“ zeptala se starostlivě.

„Bohužel, musím už domů. Mám ještě nějakou práci. Jsem si jistý, že jí může odvést i někdo jiný,“ usmál jsem se.

***

„Jestli jí něco ta pijavice udělala! Já ho zabiju! Zabiju jeho a pak i ostatní. Bello! Bože, Bello!“ zarazily mě čísi myšlenky, když jsem běžel zpátky na parkovišti, ke svému autu.

Číši bylo poněkud špatně vybrané slovo… Byly to myšlenky Jacoba Blacka. Nebylo těžké poznat, komu patří.

Schoval jsem se za roh a čekal, až kolem mě projde, abych se mu mohl vyhnout. Objevil se jen za pár vteřin a mířil rychlým krokem přímo ke mně. V duchu se mu při tom rodil dost podrobný plán, jak mě zabije, pokud by mě našel, jen deset metrů od Belly.

Pijavice… hm. To je poprvé, kdy mi tak někdo řekl. Proti své vůli jsem se musel zasmát. Ale jak může vědět, kdo jsem? Jak o nás ví? O celé mojí rodině? On i Bella o nás ví a já neměl nejmenší tušení, jak je to možné. Z jeho myšlenek jsem se dokázal dozvědět jen to, že je skutečně odhodlaný mě zabít. Ale proč? Proč, když ví, že nemá šanci? Opravdu si myslí, že by mě dokázal porazit? Pro člověka je takové uvažování naprosto nemístné. Leda, že by nebyl…

„Edwarde!“ Alicino zavolání na mě v duchu jsem slyšel tak dokonale, jako by ho vykřikla nahlas.

Rozeběhl jsem se k mému autu.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jen jsem nasedl a otočil se na svou sestru.

„Edwarde, něco je špatně!“  zanaříkala a se zoufalým výrazem mi poslala své dnešní vize.

Nic určitého. Jen já a Bella na ošetřovně a mezi tím několik černých míst.

„Já- nechápu. Co je špatně, Alice?“

„Ty vize! Nevidím! Já nevidím, Edwarde!“ zakřičela a zatřepala se mnou.

„Uklidni se, Alice! Kdo v těch vizích má být?“

„Já nevím! Bella? Viděla jsem jí, ale ne toho Jacoba! Já neměla nejmenší tušení, že existuje! Vždycky jsem měla vizi jen s Bellou, ale bez něj! A teď se zdá, že byl celou tu dobu s ní!“

Nechápal jsem, kam tím míří.

„Já nerozumím, Alice.“

„Aaargh! Ty to nechápeš? To je jeho budoucnost, ale bez něho! Ty černý místa je on!“

„Chceš mi říct, že ho nevidíš?“

„Edwarde, vnímej mě prosím tě! Před chvilkou jsem měla vizi. S tebou a Bellou. Viděla jsem vaší… hádku. Odešel jsi a já čekala, co bude dál. Najednou její budoucnost zčernala. Když se vize přerušila, viděla jsem Jacoba, jak míří přímo za ní! Soustředila jsem se tedy na něj, ale viděla jsem jenom rozmazané obrysy a černá místa! To on to dělá! To on to způsobuje! Nevím, kdo je, Edwarde, ale rozčiluje mě!“ zavrčela a zaryla nehty do kůže na mém zápěstí, jak mě za něj pevně držela. Syknul jsem bolestí a ona okamžitě stisk povolila.

„Když jsem venku slyšel jeho myšlenky… On myslel jenom na to, jak mě zabije. Jak zabije nás všechny,“ řekl jsem s pohledem upřeným na školní budovy.

„Alice, on i Bella vědí, kdo jsme.“

„Cože? Ale jak-“

„Já nevím!“

„To není možné,“ zamumlala.

„Třeba to myslel, jen tak… obrazně.“

„Ne, Alice.“

„On tě chce… On nás chce zabít i když ví, co jsme zač?“

Přikývl jsem.

„Pro všechno na světě!“ vykřikla Alice a chytla mě za límec u košile.

„Edwarde,“ zašeptala.

„On je vlkodlak!“ řekla zlomeně a v očích se jí zaleskl stín strachu.

Mé úžasné čtenářky!

Je tu další kapitola L.S... a já jsem opravdu upřímně šokovaná z toho, jak rychle jsem jí napsala (doufám, že se to moc nepodepsalo na její kvalitě). =D Chtěla jsem vám udělat radost... Když jsou ty svátky. ;)

Dneska je Nový rok, takže si ho pěkně užijte a moc nezlobte. =)

Nedávno jsem četla nějakou povídku a pod ní stálo něco jako "Další díl přidám, až zde bude 50 komentů, poslední dobou, mi jich tu necháváte méně.", což mě opravdu zarazilo. Tohle asi můj případ nebude. (Ano, jde i o to, že asi nikdy nenasbírám 50 komentářů =D) Jsem ráda, za každého smajlíka i slovo a upřímně jsem nikdy nedoufala, že tu bude i těch 15 komentářů, které mi pokaždé ohromně zvědnou náladu. =) Děkuju za ně a rozhodně se nikdy nestane, že nepřidám další díl jen proto, že je tu třeba jen jeden komentář. I pro jednoho člověka má cenu psát. =)

Vaše LiaC =*

16. kapitola*** 17. kapitola ***18. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 17. kapitola: