Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 18. kapitola

26.01.2011 (13:30) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3182×

18. kapitola *Vrať se*

„Alice, on i Bella vědí, kdo jsme.“

„Cože? Ale jak -“

„Já nevím!“

„To není možné,“ zamumlala.

„Třeba to myslel, jen tak… obrazně.“

„Ne, Alice.“

„On tě chce… On nás chce zabít i když ví, co jsme zač?“

Přikývl jsem.

„Pro všechno na světě!“ vykřikla Alice a chytla mě za límec u košile.

„Edwarde,“ zašeptala.

„On je vlkodlak!“ řekla zlomeně a v očích se jí zaleskl stín strachu.

BELLA:

Uběhl týden. Zase bylo pondělí. Bylo úterý. Byla středa. Dny ubíhaly a tak nějak se slévaly do sebe. Když mi ráno zazvonil budík, byla jsem si naprosto jistá, že je nějaký důvod, proč se těšit do školy, ale jaký, to už jsem nevěděla.

Po incidentu, který se minulý týden stal, jsem ve škole nezahlédla jediného člena „rodiny" Cullenů. Jacob o všem řekl Samovi, který se okamžitě vrátil z prvního pokusného záchranného výletu do Kanady. Embry stále nebyl k nalezení, i když po sobě nechával stop více než dost. Jeho myšlenky bohužel neprozradily nic nového, a tak smečka zůstala zatím jen u teoretické části plánu, jak ho dostat zpátky do La Push. Jacob teď navíc dostal jasný rozkaz nehnout se ode mě ani na krok, kvůli Cullenovým.

Líně jsem budík umlčela a vylezla z postele, přičemž jsem málem šlápla na Jacoba, který ten Samův rozkaz vzal naprosto doslova, a tak každý večer proklouzl ke mě do pokoje, kde si pak poněkud neochotně ustlal na zemi.

Odhrnula jsem záclonu a pootevřela okno, abych dovnitř pustila trochu čerstvého vzduchu. Léto už skutečně skončilo. Venku bylo plno spadaného listí a ačkoliv bylo ještě nedávno krásných 30° C, teď teploměr ukazuje pouhých 10° C.

Umyla jsem se a sešla do kuchyně.

„Ránko," pozdravila jsem Charlieho, který byl akorát na odchodu.

„Ahoj, Bells."

Ten nepříjemný rozhovor ohledně mě a Jaka na školních záchodech už jsme měli za sebou. Řekla jsem mu, že to nebylo tak, jak to ředitel pochopil a že ve skutečnosti šlo jen o modřinu, kterou mi Jake omylem udělal. Chtěl se ujistit, že jsem v pořádku, tak jsme šli na záchody, abych mu to ukázala. Charlie mi na to skočil, ale byl očividně zklamaný. Býval by byl radši, kdyby to snad byla pravda.

„Přijdeš dneska na večeři?" zeptala jsem se a dala vařit vodu na čaj.

„Co je dneska? Pátek?" Pokrčila jsem rameny. Sama jsem netušila, co je za den.

„No jo, pátek. Jo, dneska na večeři přijdu. Ten případ v Boot Bay už uzavřeli." Zapnul si opasek se zbraní a po šerifsku se se mnou rozloučil.

„Užij si školu," houkl na mě přes rameno a zabouchl za sebou dveře.

Stála jsem jako opařená. Cože? Už ho uzavřeli? Co to znamená? Už přišli na Embryho? Se zmatenými myšlenkami jsem se posadila s čajem ke stolu a položila si na něj hlavu. Hřála jsem si ruce o hrneček a uvažovala nad Embrym. Najednou jsem ucítila jemný dotyk na zátylku a rychle se vzpřímila. Jake se s rošťáckým úsměvem opíral o kuchyňskou linku a já si rukou přejela místo, kde jsem ještě stále cítila jeho polibek.

„Vylekal jsi mě," zamručela jsem.

„To jsem nechtěl, promiň," zasmál se vesele a znovu mě políbil, tentokrát na vlasy. Popadl mě za pas, zvedl do vzduchu, sedl si na moje místo a mě si posadil na klín.

„Koukám, že ses vyspal dorůžova," podotkla jsem a usrkla si trochu čaje.

„Šlo to, ale mohlo by to být ještě lepší." Odhrnul mi vlasy z krku a přitiskl rty k mé klíční kosti.

„Nepovídej."

„No jo! Kdybys mě pustila k sobě a nenechala mě spát na zemi," zamumlal a jemně mi zuby skousl kůži na krku.

„Jaku, moc dobře víš, proč zůstáváš na zemi," zasmála jsem se a snažila se odtrhnout jeho hlavu od svého krku.

„To teda nevím. Řekni mi to." Sebral mi hrníček z rukou, napil se a postavil ho na stůl.

„Protože bychom se nevyspali. A nevím jak tobě, ale mně se rozhodně přestává líbit, že usínám při každé hodině, na které se nemusím hýbat." Jacob se na chvilku zamyslel a pak se mu na tváři opět usadil úsměv.

„Tak dneska do školy nepůjdeme," řekl klidně a s nadějí se na mě podíval. Rozesmála jsem se tak, až se třásl i Jake.

„To by se ti líbilo," vyplázla jsem na něj jazyk.

„Ale, Bells! Prosím! Jak dlouho mě necháš škemrat?"

„Tak neškemrej, není to hezký," řekla jsem a políbila ho na tvář.

„Bello!" zaúpěl nešťastně a mně ho vážně začalo být líto.

„Jaku, musíme do školy," připomněla jsem mu a ukázala na hodiny nad krbem.

„Ještě máme čas," mrkl na mě a vsunul ruku pod můj župan.

„Jaku, nech toho," napomenula jsem ho nepříliš přesvědčivě.

„Ale, no tak. Bello," zašeptal mi do ucha a rukou se mi dostával pod tričko na spaní.

„Jacobe! Ovládej se  prosím tě!" Plácla jsem ho přes ruku, ale jemu, zdá se, moje napomínání vůbec nijak nevadilo. Objal mě kolem pasu a přitiskl si mě blíže k sobě.

„Jsi tak roztomilá, když se vztekáš," zamumlal a horkými rty se vrhl na moje.

Přísahám, že jsem měla v úmyslu se bránit...

„Víš vůbec, jaký je to mučení? Ležet s tebou v jedný místnosti a nesmět nic udělat?" stěžoval si mezi polibky a přitom mě pomalu svlékal.

„Jaku, vážně už musíme jít," zamumlala jsem, ale on mi ihned přitiskl prst na ústa.

„Pššt! Teď musíme jenom jedno." Přetáhl mi tričko přes hlavu, takže jsem na sobě měla už jen staré tepláky. Nadzvedl mě tak, abych si na něj mohla sednout obkročmo a ihned mě začal líbat na krku. Zaklonila jsem hlavu a zapletla Jakovi ruce do vlasů.

V přesvědčování byl dobrý... to se mu musí nechat. Cítila jsem, jak je vzrušený. Příliš dlouho jsem mu odpírala tento druh uspokojení. Vlastně... když o tom tak přemýšlím, jeho strach z nečekané přeměny při milování už dočista zmizel. Ty dva týdny, co je vlkodlakem, se proměnil už tolikrát, že dokáže své vlčí já ovládat přinejmenším stejně dobře, jako Sam.

Nezapomenu na den, kdy mi Jacob, celý pyšný vyprávěl, jak se dokázal proměnit ve skoku. Prý je přirozený talent. Jeho strach tedy zmizel.

A tak tady na mě teď tak doráží, hladí mě po nahých zádech a polibky mě přesvědčuje a přemlouvá, abych mu vyhověla a na nějakou dobu s ním zapomněla na okolní svět.

Když mě pak jeho silné paže uvěznily ve svém teplém měkkém objetí, napadlo mě, že mi snad už nikdy při ničem jiném nemůže být tak nádherně.

„Ááá! Moje oči!!!" zařval najednou někdo a já se lekla tak, až jsem se bouchla čelem o to Jakovo, z čehož mi naskákaly hvězdičky před očima.

„Ježiši! Co tady sakra děláte???" zakřičel Jake a jak se shýbal na zem pro moje tričko, převrhl s námi židli, takže jsme skončili oba na zemi.

„Kruci, sakra. Au!" nadávala jsem, jak jsem se snažila dostat zpod Jakova těla, které mě zalehlo.

„Děláte si srandu?" zahalekal jiný hlas a já poznala Paula.

„Jaku, slez! Slez ze mě!" zachraptěla jsem.

Jacob se ze mě obratně odvalil a vyskočil na nohy, aby mohl nečekanou návštěvu vypakovat ven. Paul, Jared a Sam stáli uprostřed naší kuchyně a zírali na scénu před sebou s otevřenou pusou. Teď už jsem stála na nohách i já a netušila, jestli se mám začít smát, nebo křičet, ať okamžitě vypadnou.

„No, tak to ne tohle! Neřikal jsem to? Já to řikal!" zařechtal se Jared a plácnul Paulovi do ramene. Oba se začali smát, jako blázni až jim začaly téct slzy.

„A ven!" nařídil Jacob a začal je strkat ven ze dveří, ale ti dva jen řvali smíchy, lámali se v pase a navzájem do sebe mlátili.

I na Samovi bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmál, ale na druhou stranu, jsem taky viděla jeho chápavý výraz. Zatímco se před domem strhla bitka, postavila jsem židli na nohy a sedla jsem si zpátky ke stolu k nedopitému, teď už studenému čaji. Sam si přisedl.

„Mrzí mě, že jsme vás...ehm... vyrušili," podíval se na mě omluvně.

Rozpačitě jsem se zavrtěla na židli a kývla na znamení, že mu odpouštím.

„Kluci se rozhodli, že dneska pojedeme všichni spolu. Prý, abyste zase nepřišli pozdě," usmál se a podíval se směrem ke dvorku.

„Myslíš, že jim to bude trvat dlouho?" zeptal se a musel trošku zvýšit hlas, abych ho slyšela, přes to řvaní z venku. Pokrčila jsem rameny.

Sam se nervózně podrbal na zápěstí a pokývával hlavou. Nikdy jsem s ním nebyla o samotě, takže jsem si ani nikdy nevšimla, že si s ním vlastně nemám co říct. Na druhou stranu jsem tuhle trapnou chvilku ticha pokládala za skvělou příležitost zeptat se ho na to, co mě už delší dobu trápilo. Napila jsem se čaje a odkašlala si, abych na sebe přitáhla jeho pozornost.

„Takže..." začala jsem a Sam se na mě zvědavě podíval.

„Jak je Embrymu?" položila jsem tu otázku, která mě trápila ze všech nejvíc.

Sam se trošku zamračil, znepokojený směrem, jakým se naše „konverzace" obrátila. Jasně jsem viděla, že se mu nechce odpovědět.

„No, vlastně... dobře. Vypadá to dobře."

„Same, podívej se... Ptám se tě proto, že jsem doufala, že mi řekneš pravdu. Jacob mi pořád opakuje, že to bude v pohodě. Ale já vím, že nebude. Nebude to v pořádku, dokud s tím někdo něco neudělá. Same, řekni mi pravdu. Před chvílí mi Charlie řekl, že je ten případ s mrtvým strážníkem uzavřený. Co to znamená?"

„Pokud ti Jacob řekl, že to bude v pořádku, tak bude Bello. Není důvod k obavám," usmál se. Není důvod k obavám? A to myslí vážně?

„Same! Jak můžeš něco takovýho říct? Vždyť on -" hlas mi přeskočil a já jen otevírala pusu na prázdno. Nemůžu uvěřit, že něco takové řekl.

„Bello, uklidni se. Opravdu bude v pořádku."

„Ne, nebude!" vyskočila jsem od stolu a změřila si ho rozčileným pohledem.

„Proboha, Same! Je pryč, jak dlouho? Čtyři dny? Nenapadlo tě, kolik věcí se mu za tu dobu mohlo stát? Co když... co když se mu něco stalo? Co když bude znovu zabíjet? Co když zase někomu ublíží? Nemůžeš to tak nechat! Jsi alfa! Musíš s tím něco dělat, ne?" Musela jsem se zastavit a nadechnout.

Sam pomalu vstal a udělal ke mně krok. Položil mi ruku na rameno a zadíval se mi do očí. Při tomhle jednoduchém gestu se jeho tvář změnila. Najendou vypadal aspoň o deset let starší.

„Bello, my ho najdeme. Najdeme ho a přivedeme zpátky," slíbil. Musela jsem uhnout pohledem.

„Věřím ti, Same. Přiveď ho domů. Prosím," zašeptala jsem s pohledem upřeným do země. Sam mi chlácholivě pohladil rameno a já se snažila přimět slzy, aby zůstaly na svém místě.

V tu chvíli vtrhl do domu rozesmátý Jacob s Paulem a Jaredem. Když nás se Samem spatřili, zastavili se na místě a ztichli.

Rychle jsem si rukou otřela oči, otočila se a běžela po schodech do pokoje.

„Bello?" slyšela jsem za sebou, ale nezastavila se.

Vtrhla jsem do pokoje a práskla sebou na postel. V rohu postele jsem poslepu nahmatala malého šedého pejska, kterého jsem dostala od Embryho k sedmnáctým narozeninám. Teď mi přišlo naprosto ironické, že vypadá spíše jako vlk, než jako pes.

„Vrať se," zaplakala jsem.

Hrudník se mi nepříjemně stahoval a vzlyky se draly z mého hrdla ven. Tiskla jsem si to malé plyšové zvířátko k prsům a snažila se uklidnit. Dýchala jsem zhluboka, jako bych se chtěla přesvědčit, že mi plíce opravdu fungují. Že je mám stále tam, kde být mají. Plíce tam byly, ale srdce...

Dveře zavrzaly a už jsem byla uvězněná v tak dobře známém bezpečném objetí.

„Miláčku," zašeptal mi Jake do ucha a kolébal se mnou ze strany na stranu. V jedné ruce jsem křečovitě svírala plyšovou kouli a v druhé muchlala vší silou Jakovo tričko. Jen miliontina mozku se zabývala tím, kdy se Jake oblékl.

„Neplakej, najdeme ho," zabroukal a pohladil mě po vlasech. Kývla jsem a položila si hlavu na jeho rameno.

„Já vím," zamumlala jsem.

Nechápala jsem, kde se tohle všechno ve mně najednou bere.  Sentimentalitě jsem nikdy průchod nedávala. Nemohla jsem si to dovolit. U nás v rodině byla vždycky Reneé ta citlivá. To já, byla matka, která se starala.

Nevěděla jsem proč brečím. Cítila jsem se divně. Prázdně. Tak hrozně mi chyběl. Jediné, co jsem věděla, bylo, že ho chci zpátky...

Ano!

Notebook mám opravený a tak můžu psát dál. =) Jste hodné, že jste počkaly na další díl. =) Je sice kratší, ale přišlo mi dobré, ukončit to zrovna tady... =) Abych se přiznala, moc nevím, jakým směrem se mi ta povídka zatoulala. =D

Držím se sice zubynehty děje, který mám vymyšlený, ale chvilkama mi to prostě nedá a ujede mi to. =D

Doufám, že se kapitolka líbila. =)

Upravila jsem všechny vydané kapitoly a u každé je vedle jejího názvu obrázek, který se k ní hodí. Berte to jako zpestření. =)

P.S. Dostala jsem se do skupiny beta-readerů. Pomáháme lidem, kteří se sekli u své povídky a neví, jak dál s dějem, nebo potřebují jinak poradit ohledně své povídky. =) Pokud máte podobný problém, rozhodně se nezdráhejte a obraťte se na mě. ;) Ráda pomůžu. =)

Vaše LiC =*

17. kapitola*** 18. kapitola ***19. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 18. kapitola :