Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 19. kapitola

23.02.2011 (18:30) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2633×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

19. kapitola *Všechno nejlepší, Bello."*

„Miláčku," zašeptal mi Jake do ucha a kolébal se mnou ze strany na stranu. V jedné ruce jsem křečovitě svírala plyšovou kouli a v druhé muchlala vší silou Jakovo tričko. Jen miliontina mozku se zabývala tím, kdy se Jake oblékl.

„Neplakej, najdeme ho," zabroukal a pohladil mě po vlasech. Kývla jsem a položila si hlavu na jeho rameno.

„Já vím," zamumlala jsem.

Nechápala jsem, kde se tohle všechno ve mně najednou bere.  Sentimentalitě jsem nikdy průchod nedávala. Nemohla jsem si to dovolit. U nás v rodině byla vždycky Reneé ta citlivá. To já, byla matka, která se starala.

Nevěděla jsem proč brečím. Cítila jsem se divně. Prázdně. Tak hrozně mi chyběl. Jediné, co jsem věděla, bylo, že ho chci zpátky...

EDWARD:
„Nehodlám se opět stěhovat! Na to rovnou zapomeňte!“ vykřikla rozzuřeně Rosalie a rozčileně přecházela po bílém koberci sem a tam.

Emmett už vzdal jakékoliv pokusy o její uklidnění a tak jen ležel na pohovce a sledoval celou situaci s až nezvykle vážnou tváří.

„Nemusíme se stěhovat,“ řekla potichu Esme, která stála po boku Carlislea.

„Je to jediné řešení,“ nesouhlasil Jasper.

Seděl na zemi, opřený o křeslo, ve kterém byla v tureckém sedu Alice a držel ji za ruku.

„Ne, Jaspere! To rozhodně není jediné řešení! Nebudu kvůli nějaké bandě smradlavých vořechů začínat znovu!“
Sotva jsem tu diskuzi vnímal. Trvala už celé dny. Jediné, co jsem v tuto chvíli dokázal sledovat byly Aliciny vize. Čekal jsem na sebemenší záblesk budoucnosti. Její budoucnosti.

Marně.

Ačkoliv Alice seděla bez hnutí už několik hodin a soustředila se, jak nejlépe dovedla, neviděla nic.

Prsty mi klouzaly po hladkém povrchu slonovinově bílých kláves, aniž by tím vydávaly jakýkoliv zvuk. Seděl jsem u svého křídla a bezmyšlenkovitě hladil jeho klaviaturu.

„Jak můžeš být tak sobecká? Nevíme, co od nich můžeme očekávat. Můžou nás prozradit. Zaútočit… Jsou mladí a naprosto nezodpovědní.“

„A co? To ty seš taky!“ vyprskla Rosalie na Jaspera až jí poskočily její dlouhé vlnité vlasy.

„Jaspere, nemyslím si, že je tu to riziko. Nejspíše dbají na utajení své existence stejně, jako my. Kdyby lidé přišli na nás, od upírů k vlkodlakům už je jen nepatrný krůček,“ zakročil do hádky Carlisle dřív, než Jasper stačil na Rosalie vyjet.

„Ale Carlisle! Oni jsou nevyzpytatelní! Nevíme, co udělají!“

„Moc to prožíváš bráško,“ zasmála se hořce Rosalie.

„V tuhle chvíli je pro nás spíš nebezpečnější ta lidská husa.“

Mé ruce nad klávesami ztuhly.

„Měli bychom se jí zbavit,“ konstatovala klidně.

Prudce jsem se otočil a ostře na ni zavrčel.

„Ale prosím tě! Co si sakra myslíš? Je to obyčejná slepice, která o nás všem řekne. Toho by ses měl bát!“ mířila na mě prstem.

„Tak o ní nemluv,“ procedil jsem skrz zuby.

„Nebo co, Edwarde?" Naklonila se do útočné polohy a vycenila zuby. Její zlaté vlasy se nahrnuly dopředu a vytvářely tak dojem divokosti. Už už jsem se zvedal, když v tom se ke mně rychle přesunula Esme a zarazila mě svou jemnou drobnou rukou.

Držela mě pevně kolem nadloktí. I přes její pevný stisk jsem si byl jistý, že kdybych chtěl, dostal bych se z jejího sevření naprosto lehce a bez námahy.

„Dělá se mi z tebe špatně,“ zavrčel jsem.

„Ze mě? Já nejsem ten, kdo nedokáže ovládnout svojí odpornou touhu po krvi, Edwarde! To kvůli němu, jsme se zase museli stěhovat!“ zabodla svůj pohled do Jaspera

„Už toho mám dost, rozumíš?“

Najednou celá místnost ztichla. Nevěřícně jsem se díval na svou sestru stejně, jako zbytek lidí v místnosti.

„Rosalie!“ napomenula jí přísně Esme a pustila mou ruku.

„Ne, mami,“ zavrtěl Jasper hlavou.

„Má pravdu.“ Zvedl se a potichu zmizel do temné noci.

Sotva Alice zjistila, že je Jasperova ruka pryč, cukla sebou a vrátila se zpátky do reality. Nechápavě přelétla očima po pokoji a pak nešťastně zaúpěla.

„Rosalie! Cos to udělala? Moc dobře víš, jak toho lituje!“ Rychle se postavila na nohy a rozeběhla se za ním.

Mrzí mě to, poslala mi ještě a já hned pochopil. Neviděla nic.

Rosalie vtekle vyběhla schody a zabouchla se v pokoji.

Sedl jsem si zpátky ke křídlu a položil si hlavu do složených rukou. Esme mě chlácholivě hladila po zádech.

„Ani já nechci odjet," ozval se Emmett.

***

Ležel jsem na pohovce ve svém pokoji a odpočíval. Ve skutečnosti mi to samozřejmě „nedobíjelo baterky", jak dnes lidé s velkou oblibou říkají. I přes to, že jsem nemohl usnout, jsem měl zavřené oči a vzpomínal na dobu, kdy mi spaní připadalo, jako ztráta drahocenného času.

Na dobu, kdy jsem byl mladým mužem, připraveným nastupit do armády. Sloužit své zemi. Bít se za ni a stát po boku ostatních chlapců připravených chránit svůj lid. Otec tenkrát moji odhodlanost podporoval. Než onemocněl. Zemřel v první vlně španělské chřipky.

Snažil jsem se vzpomínat do detailů, ale na co to bylo? Přechovávat si vzpomínky z lidského života...

Zatřepal jsem hlavou, jako bych tyhle poslední útržky z mé minulosti chtěl konečně dostat ze své hlavy. A nejenom je. Chtěl jsem se zbavit i svých myšlenek. Zabíraly mi v hlavě tolik místa, že úplně vytlačily myšlenky ostatních v domě.

Nemohl jsem na ni přestat myslet. Kde je? Co dělá? Na co právě myslí? Je v pořádku? Byl jsem s ní asi dvě hodiny, z čehož byla při vědomí pouhých dvacet minut. Za tu krátkou dobu bych o běžném člověku zjistil tisíce informací. Ale ona? Nic. Nevím nic. Ani ťuk. Její mysl je pro mě z nějakého důvodu zapečetěná a já na ni nedokážu nemyslet. Ne snad kvůli té drobné anomálii.

V životě jsem neviděl někoho, jako je právě Bella. Tak divoká a při tom nevinná. Tak odhodlaná a přitom plachá. Silná, ale křehká. Nádherná a... jeho.

Ticho mého pokoje přerušilo zaťukání na dveře.

„Edwarde?" Alice stála za dveřmi a čekala až ji pustím dovnitř.

Ani jsem si nevšiml, že je zpátky. Najednou jsem měl zase hlavu plnou myšlenek ostatních.

„Pojď dál, Alice." Posadil jsem se a poklepal na místo vedle sebe, když nakoukla do pokoje.

Přiskočila ke mě a s jemným úsměvem si sedla.

„Zase na ni myslíš?" uculila se a přitáhla si koleno k bradě.

Zřejmě drobné gesto, které ji zůstalo z lidského života.

„Jak je Jasperovi?" vyhnul jsem se otázce a zároveň jejímu pohledu.

„Takže ano." Usmála se a luskla prsty.

Povzdychl jsem si.

„Měla jsem vizi."

„Cože? O Belle? Cos viděla?" Dřív, než jsem ji stačil požádat, aby mi ukázala, co viděla, hlavu mi zaplavila scéna, která se zcela jistě odehrávala u Belly doma.

Náhle jsem tam byl. Uprostřed jejího pokoje. Skrz záclony do pokoje svítilo jemné denní světlo a dopadalo na obrovský kopec z peřin na posteli. Zpod přikrývek se najednou objevila jedna a pak i druhá noha.

Bella akorát vstávala. Protáhla se a zívla na celé kolo. Rozcuchané vlasy se jí vlnily kolem hlavy v obrovských chumáčích a ona si je párkrát prohrábla prsty, aby je aspoň trochu učesala. Když se podívala na budík, zakňourala  plácla sebou zpátky do peřin. Musel jsem se nad její roztomilostí pousmát. Ozvalo se zaťukání na dveře.

„Bello?" ozval se hluboký mužský hlas.

„Jdi pryč, tati! Dneska spim až do zejtra!" zahuhlala do polštáře.

Pan Swan vstoupil do jejího pokoje s dárkem v ruce a hodil jí ho na hlavu.

„Všechno nejlepší, Bells. Nechceš prospat své 18té narozeniny, že ne?" zasmál se a obraz se rozplynul.

Párkrát jsem zamrkal a uvědomil si, že mám stále na tváři usazený úsměv.

„Osmnáct," zamumlal jsem.

Věk, kterého jsem se nedožil...

„Můžu jít s tebou?"

„Kam?" Podíval jsem se na její nadšenou tvář a pak si všiml krabičky a tulipánu, které žmoulala v ruce.

„Co to-" Vždyť je podzim. Kde ho vzala?

„Tak můžu?" dožadovala se odpovědi s netrpělivým výrazem.

„Ale kam?"

„No za ní přeci. Na! Tohle je dárek pro ní. Jsem si jistá, že se jí bude líbit. A tulipán je myslím její nejoblíbenější květina." Vrazila mi ho do ruky a společně s ním i malou modrou krabičku ovázanou zlatou mašlí.

Stále mi nějak unikala pointa.

„Nemáš zač," zasmála se svým sopránem a položila mi ruku na rameno.

„Nedělej si starosti. Nebudu se vnucovat. Uvidím se s ní později," mrkla na mě a cestou z pokoje malinko poskočila.

„Ale jak-" zarazila se u dveří a stále s úsměvem se na mě otočila.

„Prostě vím, že tam půjdeš,"poklepala si na spánek a vyplula z místnosti.

Dlouhou dobu jsem zvažoval, jestli jít, nebo ne. Přecházel jsem po pokoji a sledoval srpek měsíce, který osvětloval les za domem. Vlastně jsem už tak nějak podvědomě mířil ven z místnosti. Každým krokem jsem byl blíž a blíž ke dveřím. Jakoby mě nějaká nadpřirozená síla táhla ven. Jakoby mě z dálky volala. Ona.

Aniž bych to více promýšlel, vyběhl jsem z pokoje a zarazil se až v obýváku, kde se mi do cesty postavila Rosalie.

„Kam jdeš?" přimhouřila oči.

„Do toho ti vážně nic není, Rosalie." Obešel jsem jí, ale dřív, než jsem stihl vzít za kliku, už zase stála předemnou.

„Jestli jdeš na lov, ráda se přidám," usmála se.

„Já na lov nejdu, ale Emmett tě určitě rád doprovodí."

„Já jsem si říkala, že se s tou kytkou nejdeš družit nějaké srnce. Ty radši husy...," usmála se úsměvem tak falešným, až jsem musel uhnout pohledem.

Pohladila jeden okvětní plátek tulipánu a hlavou jí proletěl obraz, jak ho trhá. Rychle jsem o krok ustoupil a schoval ho i s krabičkou za zády.

„Jdi mi z cesty," řekl jsem výhružně.

„Vlastně... proč ne? Bude jednodušší, když ji zabiješ ty. Aspoň to nebude na nás. Kdo si co nadrobí..." Najednou jsem viděl sám sebe, jak ji držím pod krkem. Naštěstí jsem udržel své tělo na místě a potlačil chuť jí roztrhat na kusy.

„Rosalie, přísahám, že jestli okamžitě nezmizíš, utrhnu ti hlavu," zavrčel jsem.

„Jenom klid. Vždyť já už jdu," mrkla na mě a její zlaté vlasy se rozlétly do všech stran, když se rozeběhla pryč.

V duchu jsem počítal do deseti tak, jak jsem to viděl v nějakém filmu. Prý to mělo člověka uklidnit. Člověka možná...

***

Ta představa, že ji konečně po tak dlouhé době uvidím, byla tak neuvěřitelně lákavá. Už jsem skoro mohl cítil její vůni. Běžel jsem a s každou další vteřinou byl o sedítky metrů blíže k ní. Zastavila mě krátká příjezdová cesta. Skutečně jsem ji už cítil. Její vůně byla všude. Obešel jsem dům a našel její okno. Muselo být.

Potichu jsem vyskočil na vysoký strom před ním a naklonil se tak, abych viděl do jejího pokoje. Zapomněla zhasnout lampičku na nočním stolku. Viděl jsem její siluetu. Tělo zahrabané pod peřinou a jedno bílé lýtko, vykukující zpod přikrývky.

Znovu jsem zaváhal. Mám jít dovnitř? Budu tak blízko. Znovu ji uvidím. Ucítím. V další vteřině jsem skočil na parapet a drknul do okna. Otevřené... S hlasitým zavrzáním se otevřelo a já zůstal přikrčený, čekajíc na její reakci. Cukla sebou, otočila se na druhý bok, čelem ke mě a klidně spala dál.

Proklouzl jsem škvírou v okně a udělal několik kroků k její posteli. Za celou dobu, jsem se poprvé nadechl. Její vůně na mě okamžitě zaútočila a já se pod její tíhou přikrčil. Plameny mi spalovaly hrdlo a jed se mi hromadil v ústech. Couvl jsem o krok zpátky a natáhl hlavu k oknu.

Zapomněl jsem, jak silná její vůně byla. Jak lákavá. Jak úžasně přitažlivá... Nadechl jsem se čerstvého vzduchu jednou a pak znovu. Sakra... Najednou jsem nevěděl co dělat. Nechtěl jsem jí ublížit. Ale nemohl jsem odejít. Nešlo to.

Chytl jsem se rámu okna a znovu se pomalu nadechnul. Už to nebyl takový šok, když jsem věděl, co čekat, ale přesto mě její vůně skoro srazila na kolena. Stál jsem silou vůle na místě a snažil se ovládnou tu odpornou zrůdu uvnitř mě. Zrůdu, co prahla po její krvi. Nevím, jak dlouho jsem tak stál a snažil se si zyknout. Pak, ale Bella vzdychla ze spaní a trošku zakňourala. Střelil jsem k ní rychle pohledem.

„Embry," zamumlala ze spaní.

Zamračil jsem se. Kdo je Embry?

„Jacobe! Slyšíš...musíme... on je... ne!" mumlala dál.

Stále spala, ale mračila se a zatínala ruce v pěsti.

Kroutila se a začala jimi bouchat kolem sebe. Netušil jsem, co dělat. Dokonce párkát udeřila i sama sebe, ale ani to ji nevzbudilo.

„Vrať se... chmmf... vrať se. Domů."

Ač jsem slyšel každé její slovo, nerozumněl jsem vůbec ničemu. Co se jí mohlo zdát?

„Je to- ne! Moc... Já mám... mám strach! Nech mě!"

Přiblížil jsem se k ní, naklonil se nad její omámené tělo a raději zatajil dech. Snažil jsem se zcela ignorovat démona v sobě. Nemohl jsem se dívat na to, jak si ubližuje.  Ale co jsem chtěl dělat?„Edwarde!!!" vykřikla a já v tu chvíli ztuhl s rukou pár centimetrů od její tváře.

Bál jsem se, že je vzhůru, ale její oči byly stále zavřené. Opravdu řekla moje jméno?

„Neubližuj mi," zanaříkala a já spatřil slzy, deroucí se ven z jejích zavřených očí. Chudinka. Zdálo se jí o mě. Noční můra... Samozřejmě.

„Ne! Já vim... kdo... chm... vim, kdo jsi." Sledoval jsem, jak vrtí hlavou tam a sem a stahuje obočí k sobě.

„Upír. Upír. Ne- krev. Já jsem... nech mě! On tě zabije! Zabije tě!" křičela dál a já se pod váhou jejích slov krčil čím dál, tím víc.

„Chci ti věřit," zašeptala a natáhla ruku před sebe.

Jen tak tak jsem se stačil odtáhnout a uhnou před jejím dotekem. Kdybych tak dokázal číst její myšlenky. Co se sí zdá? Co?

„Edwarde... věřim," zamumlala znovu mé jméno už klidněji a stáhla ruku zpátky na peřinu.

Opět jsem se nad ní opatrně nahnul a sledoval její teď už uvolněnou tvář. Už nic neřekla. Spala klidně a dokonce se trochu usmívala. Sedl jsem si do houpacího křesla v rohu místnosti a pozoroval jí.

Najednou jsem ucítil nepříjemný zápach. Smrdělo to, jako ten Jacob. Porozhlédnul jsem se kolem sebe a spatřil jeho tričko přehozené přes opěradlo křesla, na kterém jsem seděl. Opatrně jsem vzal tričko mezi palec a ukazováček a odhodil ho do druhého rohu místnosti. Fuj...

Vlastně, když jsem více zpozorněl, uvědomil jsem si, že celý její pokoj je tak nějak nasáklý jeho vůní. Psisko zatracený...

***

Začalo se rozednívat a to znamenalo jediné. Musím odejít. Pomalu jsem vstal a přešel k její posteli. Za celou noc už nepromluvila. Během té doby, co jsem strávil v jejím pokoji jsem si trochu přivykl nepříjemnému pálení hrdla a tak jsem se nad ní naklonil tak, jako v noci a vdechl zhluboka její vůni.

Tak lahodná...

Zajímalo by mě, jestli chutná stejně dobře, jako voní. Natáhl jsem ruku a lehce přejel prsty po její měkké a teplé kůži na krku. Cítil jsem, jak jí krev protéká krční tepnou. Dokonce jsem to i slyšel. Naklonil jsem se ještě blíž a naprosto se nechal unést tou úžasnou esencí. Přibližoval jsem se blíž a blíž až jsem měl obličej přímo u jejího krku. Teplo z Belliného těla se svíjelo ve vlnách okolo mě a vnikalo pod mé oblečení. Tak příjemné... Bella si povzdechla a zavrtěla se. Uvolnila tím další vlnu tepla a vůně, které mi naprosto zatemňovaly mozek.

Už jen pár milimetrů mě dělilo od jejího hrdla.

Jen přitisknout rty k té tenké kůži.

Jen malý polibek.

Dokázal bych se ovládnout...

Možná, že kdybych...

NE! To nesmím.

Rychle jsem se od ní odmrštil pryč k oknu a znovu jsem z něj vystrčil hlavu, abych se mohl nadechnout čistého vzduchu. Abych mohl logicky uvažovat. Nemůžu uvěřit, že jsem málem podlehl. Proboha! Musel jsem pryč.

Nechal jsem dárek s květinou na křesle a rychle vyskočil z okna ven. Utíkal jsem pryč. Tak rychle, jak jen jsem mohl. Kdybych zpomalil, kdybych se zastavil... Ach můj bože. Století odvykání a ona se teď objeví v mém životě a můžu začínát od znova. Kruci!

***
Bella:

Ale ne... Ne! Třeba se jenom pletu a je to až zítra...

Vyhrabala jsem se z peřiny a podívala se na budík. Super... třináctého září. No co. Vždyť můžu vlastně zůstat v posteli. Plácla jsem sebou zpátky na postel a přikryla si hlavu peřinou. Dneska nevylezu. Už jsem se rozhodla.

Klid mi ovšem nebyl přán...

„Bello?" ozval se za dveřmi Charlie po tom, co zaklepal.

„Jdi pryč, tati! Dneska spim až do zejtra!" zabručela jsem do polštáře, takže nebylo jisté, jestli mi vůbec rozumněl. Asi ne...

Vrazil do pokoje a mě přistálo něco velkého a tvrdého na hlavě.

„Všechno nejlepší, Bells. Nechceš prospat své 18té narozeniny, že ne?" zasmál se a já se jenom víc zavrtala do peřin.

„Klíďo, píďo," odsekla jsem a rukou mu naznačila aby odešel.

„Ale no tak! Kolikrát v životě je ti osmnáct?"

„Humpf."

„Bello," napomenul mě Charlie a stáhl ze mě peřinu.

„Aspoň dneska bys mohla předstírat radost z dárků." Jeho hlas zněl prosebně a tak jsem se překulila na záda a opřela se o čelo postele. Přitáhla jsem si kolena k bradě, ještě jednou hlasitě zívla a pak mi pročísla rukou vlasy.

„Fajn! Tak sem s nim," natáhla jsem po něm ruku.

„Je tam i dárek od Renée," upozornil mě.

„Vážně? Od mámy?"

Byla jsem překvapená. Nečekala jsem žádný dárek. Věděla, jak nesnáším dárky. Přes to na to samozřejmě nebrala nejmenší zřetel. Jak jinak...

„Pro Krista pána! Foťák? Na co mi bude?" stěžovala jsem si, když jsem z krabice vytáhla malé růžové zařízeníčko.

„Máma chce, abys měla nějaké vzpomínky na Forks, až se vrátíš do Phoenixu," vysvětlil mi táta a trochu se u toho zakabonil.

Jak jsem mu jen měla vysvětlil, že se nikam stěhovat nemůžu? Nemohla bych tu Jaka nechat. Nemohla bych tu nechat Embryho, Emily, Leah, Angelu... Povzdechla jsem si.

„Děkuju tati."

„Ještě tam máš album," ukázal na krabici.

„Super," usmála jsem se.

„Tak já zase půjdu. Vím, že oslavu bys asi nepřežila, takže já půjdu s Harrym a Billym na ryby a ty můžeš zatím vyrazit někam s Jakem."

„Uvidím. Mám hodně práce. Učení, praní a taky bych měla shrabat listí."

„Je sobota, Bello. A máš narozeniny. Užij si trochu zábavy," pokáral mě a pak odešel.

Ještě chvilku jsem si prohlížela nový foťák a pak ho zase uložila do krabice, kterou jsem zastrčila na dno skříně. S mou šikovností bude jistější, když zůstane tam.

Zkontrolovala jsem čas. Bylo půl deváté. Měla jsem ještě asi tak půlhodiny času, než se objeví Jacob.

Jak ho znám, nebude respektovat moje přání zapomenout na tento den stejně, jako všichni ostatní.

Povzdychla jsem si, sebrala toaletní taštičku a odebrala se do koupelny.

Když jsem se vrátila, taštičku jsem uklidila a šla si na chvilku sednout do svého houpacího křesla. Z křesla jsem vylítla, jen jsem dosedla. Byla bych přísahala, že jsem večer na křesle nic nenechávala...

Teď tam ležela malá modrá krabička se stužkou a vedle ní polorozsedlý tulipán. Rychle jsem ho zvedla a zkontrolovala, kolik škody jsem napáchala. Jeden jeho okvětní plátek byl ohnutý, ale jinak se zdál být v pořádku. Položila jsem ho na stůl a zvedla krabičku.

Jak se to sem dostalo? Byl tu v noci někdo? Podívala jsem se na okno. Bylo pootevřené. Najednou jsem měla divný pocit. Jako by mě někdo pozoroval. Otočila jsem se, ale nikdo v pokoji nebyl. Ani z okna jsem nikoho nezahlédla. Po zádech mi přejel mráz. Pomalu jsem krabičku otevřela a poprvé za celý svůj život, jsem byla skutečně zvědavá, co se v ní ukrývá. To něco, mi vyrazilo dech.

Byl to řetízek. Ale tak nádherný... Stříbrný řetízek, na němž bylo připnuté malé písmenko „B", osázené drobnými průzračnými kamínky. Skoro bych věřila, že jsou to brilianty. Na hořejšku písmenka seděl malý modrý motýlek z těch samých kamínků. Podívala jsem se do krabičky a našla přeložený papírek. Když jsem ho rozložila, zalapala jsem po dechu.

„S láskou, E." stálo na něm.

Co to sakra...?

Já vím, zase mám zpoždění velké, jak barák, ale já za to PŘÍSAHÁM vážně nemůžu!!! =D

Děkuju moc, moc, moc za vaše komentáře. Nevím, jak to děláte, že mi vždycky po jejich přečtení nálada stoupne asi tak o 1000% =)

Jsem ráda, že se dokonce našli i noví čtenáři, jako jsou např. SmoulaXX nebo Faire. =) Doufám, že se vám povídka líbí a líbit bude. ;) Také jsem moc ráda, že mi tu stále přidávají komentáře moje věrné čtenářky: Christush, Amy, marketasaky a další!!! =)

Prostě jste nejlepší!!! =*

P.S. Tenhle díl je delší, protože vím, že jsem vás poslední dobou šulila (Že, Christush? =P Já se polepším ;)).

18. kapitola*** 19. kapitola ***20. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 19. kapitola: