Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 20. kapitola

23.07.2011 (07:45) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2588×

20. kapitola *Port Angeles*

Jak se to sem dostalo? Byl tu v noci někdo? Podívala jsem se na okno. Bylo pootevřené. Najednou jsem měla divný pocit. Jako by mě někdo pozoroval. Otočila jsem se, ale nikdo v pokoji nebyl. Ani z okna jsem nikoho nezahlédla. Po zádech mi přejel mráz. Pomalu jsem krabičku otevřela a poprvé za celý svůj život, jsem byla skutečně zvědavá, co se v ní ukrývá. To něco, mi vyrazilo dech.

Byl to řetízek. Ale tak nádherný... Stříbrný řetízek, na němž bylo připnuté malé písmenko „B", osázené drobnými průzračnými kamínky. Skoro bych věřila, že jsou to brilianty. Na hořejšku písmenka seděl malý modrý motýlek z těch samých kamínků. Podívala jsem se do krabičky a našla přeložený papírek. Když jsem ho rozložila, zalapala jsem po dechu.

„S láskou, E." stálo na něm.

Co to sakra…?

BELLA:

Seděla jsem ve svém křesle a dívala se na řetízek. Držela jsem ho na úrovni očí a nechala ho pomalu se houpat tam a zpátky. Modrý motýlek, který seděl na kulatém bříšku písmenka B, vypadal, jakoby chtěl vzlétnout. Dopadalo na něj ranní sluneční světlo a odráželo se od něj tak, že vytvářelo tisíce třpytivých jiskřiček, které tancovaly po celém pokoji. Tisíce a tisíce třepotavých motýlků, kteří nevěděli, kam by si sedli.

Fascinovaně jsem střídavě obracela zrak ke světýlkům a k řetízku. Naprosto samovolně se mi na rtech objevil úsměv.

„Bello?“ Zvuk Charlieho hlasu přišel zcela nečekaně, a tak jsem sebou trhla a řetízek se s tichým zacinkáním svezl zpátky do krabičky na mém klíně.

„Ano?“

„Jenom jsem ti přišel říct, že už jdu.“ Starostlivý výraz na jeho tváři se mi nelíbil.

„Jo, jasně. Klidně jeď,“ usmála jsem se.

„Jsi si jistá, že -“

„Tati! Žádná oslava! Prosím!“

„Dobře. Ale přijedu dřív a můžeme si udělat aspoň nějakou speciální večeři… Co třeba něco italskýho?“ V duchu jsem se zasmála nad výrazem „můžeme si udělat“… Je samozřejmé, že vařit budu já.

„Jak chceš. Mám zajet do obchodu?“

„To by asi bylo dobrý, v lednici už skoro nic není.“

„Dobře.“ Kývla jsem a vyskočila z křesla. Cestou jsem dělala, že upravuji roh peřiny, abych pod něj mohla nenápadně schovat krabičku.

„Peníze jsou v krabičce na lednici,“ připomněl mi Charlie a já za námi zabouchla dveře od pokoje. Tlačila jsem ho před sebou ke schodům.

„Tohle můžu koupit ze svého, tati.“

„Nebudeš si kupovat svojí vlastní narozeninovou večeři, Bells!“ napomenul mě Charlie.

„Dobře, dobře. Tak už jdi, ať na tebe Harry a Billy nemusí čekat.“ Zastavil se přede dveřmi a znovu se na mě starostlivě podíval.

„Víš, vůbec se mi nelíbí, že tě mám nechávat na tvoje narozeniny samotnou.“

„Ale tati, nebudu sama. Bude tady se mnou pračka, nádobí a vysavač.“ Usmála jsem se a teatrálně vypočítávala věci na prstech.

„Zavoláš aspoň tomu Jakovi?“ Nemusela jsem mu volat, samozřejmě že už je určitě na cestě sem…

„Neboj, tati.“ Povzdechl si a s posledním nesouhlasným pohledem vyšel ze dveří.

„Tak. To by bylo,“ zamumlala jsem si, když jsem za ním zavřela dveře.

Vrátila jsem se do kuchyně a mířila přímo k lednici, abych si vzala krabičku s penězi.

„To je vtip!“ zakvílela jsem. Jak mám na tu lednici asi dosáhnout? Ať jsem se natahovala, jak jsem chtěla, na krabičku jsem nedosáhla.

„Jen počkej,“ zahrozila jsem jí. Vzala jsem židli, která u mě byla nejblíže a přistavila jí k lednici.

„A mám tě!“ zvolala jsem vítězně, když jsem ji konečně držela v ruce.

„No páni! Dostala jsi ji!“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Jacoba, jak se opírá o kuchyňskou linku a pobaveně mě pozoruje.

„Jaku!“ Seskočila jsem ze židle a objala ho.

„Ahoj, Bells.“ Sklonil se a políbil mě na rty.

„Chyběl jsem ti?“ zeptal se s povytaženým obočím a jiskřičkami v očích.

Místo odpovědi jsem ho znovu políbila.

„To mi stačí,“ zasmál se.

„Hej… Všechno nejlepší!“ zašeptal mi do ucha.

„Jaku, řekla jsem ti, abys moje narozeniny ignoroval.“

„A já tě neposlechl,“ zakřenil se.

„Co s tebou mám dělat?“ povzdechla jsem si.

„Nic. Natáhni ruce a zavři oči,“ nařídil mi a já otevřela pusu, abych protestovala.

„Můžeš mi udělat laskavost, Bello? Přestaň odmlouvat a natáhni ruce,“ řekl netrpělivě.

„Fajn,“ zabručela jsem a poslušně nastavila ruce dlaněmi vzhůru a zavřela oči.

Jake mi do rukou vložil hadrový pytlíček.

„Můžeš.“ Otevřela jsem oči a trochu neochotně ho otevřela.

Obsah jsem vysypala do dlaně a neubránila jsem se úsměvu.

„Páni! To je roztomilý! Kde jsi to sehnal?“ V ruce jsem držela malého rudohnědého vlčka vyřezaného ze dřeva, který byl připevněný na stříbrném řetízku.

„To jsem vyrobil sám,“ řekl pyšně Jake a připnul mi řetízek kolem zápěstí.

„Vážně? To je krása, Jaku.“ Prohlížela jsem si malé zvířátko, které bylo vyřezané do nejmenších detailů.

„To mě naučil Billy.“ Pokrčil rameny jakoby nic, ale viděla jsem na něm, jakou má radost, že se mi líbí.

„Děkuju.“ Natáhla jsem se a objala ho kolem krku.

„Nemáš zač,“ zašeptal mi do vlasů a vyzvedl si mě do náruče.

„Chci, abys mě měla pořád u sebe. I když tu zrovna nebudu. Chci, abys věděla, že tě miluju. Abys věděla, že tě nikdy nikomu nedám a nikdy tě neopustím.“ Mluvil potichu, ale i přes to pronášel jednotlivá slova jasně.

„Jaku, děje se něco?“ Odtáhla jsem se tak, abych mu viděla do obličeje.

Usmál se a postavil mě na zem.

„Ne, nic. Všechno je v pohodě.“

„Dobře…“ Nejistě jsem mu úsměv vrátila.

„Co máš dneska v plánu?“ Změnil téma a posadil se na židli, ze které jsem před chvílí lovila krabičku s penězi.

„No, musím jet do obchodu. Potom bych měla vyprat, protože koš na prádlo už přetéká, a taky by nebylo od škody shrabat listí,“ vyjmenovala jsem a sledovala, jak se jeho tvář stává zoufalejší a zoufalejší.

„A to jsem myslel, že budeme mít konečně celej den jenom pro sebe,“ povzdychl si.

„Ale to můžeme mít… Když mi budeš pomáhat,“ zasmála jsem se jeho výrazu a políbila ho na nos.

„Jdu se umýt a převléknout. Za chvilku jsem tady.“

Když jsem se vrátila z koupelny převlečená a umytá, seděl Jake na gauči, upíjel čaj z mého hrníčku a koukal se na televizi.

„Můžeme?“ zeptala jsem se a vyrušila ho tím tak ze sledování scény, ve které se dva milenci obviňovali ze vzájemné nevěry.

„Copak dneska už nedávají v televizi nic normálního?“ zanadával Jake a ochotně vyskočil ze sedačky.

„Je víkend, miláčku. V sobotu se dívají na televizi jen puberťáci se zlomenou nohou, nebo senioři.“ Zašklebil se nad mým vtipem a já na něj vyplázla jazyk.

„No páni, ty ses naučil vařit čaj?“ podivila jsem se nad hrníčkem, který držel.

„Vlastně to spíš chutná jako voda z rybníka,“ postěžoval si a zbytek vylil do dřezu.

„Kam, že to jedeme?“

„Do Port Angeles. Charlie plánuje italskou večeři, což znamená, že všechny ingredience, které budou potřeba, ve Forks mít nebudou.“

„Takže Itálie, jo?“ Povytáhl Jake jedno obočí a trošku mu zablýskalo v očích.

„Dej pokoj, Jaku,“ zasmála jsem se a praštila ho do ramene.

„Tak pojď už. Chci vyrazit co nejdřív. Pak tam budou fronty.“

„Fajn, fajn! Tak jedeme,“ zvolal Jacob s rukama nataženýma před sebe na znamení, že se vzdává.

„Můžu řídit?“

„Ani náhodou…“

***

Do Port Angeles jsme dorazili právě včas. Ve stejnou chvíli, kdy jsem zaparkovala svůj náklaďáček na jedno z posledních míst před samoobsluhou, objevilo na parkovišti nejméně dalších sedm aut. Jake vzal poslušně košík a jednou rukou ho strkal před sebou, zatímco tou druhou si mě tisknul k boku.

„Tak co máš na seznamu?“ Vytáhla jsem ho z kapsy a podržela mu ho před očima.

„Nebudeš tomu věřit, ale z celýho seznamu znám akorát těstoviny. Jo a ještě rajče, to taky vím, co je…“ Zasmála jsem se a nasměrovala nás do oddělení zeleniny. Vybrala jsem pár rajských a strčila je do košíku.

„Myslím, že Charlie na tu večeři počítá i s tebou,“ prohodila jsem.

„Aha… No, žádný problém, já u vás rád zůstanu přes večeři. Ale v tom případě budeš potřebovat ještě tohle,“ zasmál se a do košíku přidal ještě jeden plný pytlík rajčat.

„Jaku?“ zastavila jsem se a opřela se o košík.

„Co je?“

„No, já jsem si… říkala jsem si, že bychom to možná dneska večer mohli Charliemu říct.“ Sklonila jsem se pro čerstvou bazalku a prohlížela si její lístečky, zatímco jsem čekala na Jakovu reakci.

„Co přesně mu chceš říct?

„No, vždyť víš. Že spolu… Že jsme spolu. My dva.“

„No teda! Jako fakt? Ty mu to chceš říct?“ vykřikl Jake na celý obchod a já k němu rychle přiskočila, abych mu volnou rukou zacpala pusu.

„Musíš tak křičet?“ zasmála jsem se.

„Promiň. Ty mu to chceš vážně říct?“ zopakoval potichu pod mou dlaní.

„Asi jo.“

„No, to je skvělý, ne?“ Úsměv mu rozzářil celý obličej.

„Upřímně… Mám z toho tak trochu hrůzu.“ Jake mávnul rukou a sebral mi květináček s bazalkou, kterou velmi nešetrně hodil do košíčku.

„Bello,“ vzal mě za ruce a podíval se mi do očí, „víš moc dobře, že Charlie bude rád, že jsme spolu.“

„A co když ne? Co když to říká jen tak? A až mu to řekneme, začne bláznit, vyhodí tě a už nikdy tě k nám nepustí?“

„Blbost.“ Vtiskl mi polibek na rty a objal mě.

„Snad máš pravdu.“

„Jasně, že mám,“ mrknul na mě a pak se zarazil.

„Fuj… Ten zelenej smradlavej stromeček tam ale nebudeš dávat, že ne?“

„To je bazalka, Jacobe! A mně voní.“ Jake se zašklebil a já se musela zasmát.

„Ach jo… Dojdi pro těstoviny, jo? Já půjdu najít parmazán.“

„Radši nechci vědět, co to je,“ zabrblal a vydal se naprosto opačným směrem, než byly těstoviny. S úsměvem jsem ho nechala jít a doufala, že je najde ještě dnes.

Zahnula jsem do další uličky a nabourala svůj vozík přímo do košíčku nějaké paní, který strčil do regálu s konzervami.

„Sakra! Moc se omlouvám!“ vysypala jsem ze sebe rychle omluvu a s hrůzou sledovala, jak se plechovky s neuvěřitelným hlukem řítí k zemi. Musela jsem si zakrýt obličej. Taková ostuda…

„V pořádku, zlatíčko?“ promluvila na mě ta paní starostlivým hlasem. Podívala jsem se na ni a chtěla odpovědět, ale slova se mi zasekla v krku.

„Nic se nestalo, vážně. Já se nezlobím,“ usmála se a zastrčila si jeden pramen medově hnědých vlasů za ucho.

„Já- já… Ehm. Já se opravdu moc omlouvám. Je mi to líto,“ vydrmolila jsem ze sebe, zatímco se regál ještě stále třásl. Ty oči…

„To nic. Prostě to naskládáme zpátky.“ Sehnula se pro dvě plechovky a postavila je na své místo.

„Á výborně, protlak! Ten jsem přesně hledala.“ Zvedla ze země další plechovky a naskládala je do košíčku.

Vzpamatovala jsem se a rychle padla na kolena, abych jí pomohla. Určitě je to jen náhoda. Kolik lidí má takové oči? A co by tady asi zrovna oni dělali?

Shýbla jsem se pro poslední plechovku, když v tom se z vedlejší uličky vynořila další osoba.

„Mami, nemůžu to najít! Na co to vůbec potřebujeme? Hrozně to tu smrdí a -“ Další pár zlatých očí na mě upřel svůj zrak.

V té chvíli by se ve mně krve nedořezal.

„Bello?“

Nemůžu uvěřit, že jsem sem celý půl rok nepřidala jediný díl.

Bohužel, jsem prostě naprosto nemožná a nespolehlivá a proto se vám strašně moc omlouvám, že jste museli tak dlouho čekat! Doufám, že aspoň někdo je na Little secret... ještě zvědavý. =)

A tak tady máte konečně dlouho slibovaný 20. díl. Opravdu moc, moc, moc se omlouvám a doufám, že mi tu šílenou pauzu odpustíte. =)

S láskou, Vaše LiaC

19. kapitola*** 20. kapitola ***21. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 20. kapitola: