Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 7. kapitola

26.08.2010 (20:30) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2261×

7.kapitola *MRZÍ MĚ TO*

Kývla jsem roztřeseně hlavou a snažila se si namluvit, že má pravdu.
Billy se přestal vyptávat a taktně se společně s ostatními vzdálil do jídelny, kde se všichni začali potichu bavit. Poslouchala jsem pravidelný tlukot Embryho srdce a pomalu se uklidňovala. Jakeova příchodu jsem si vůbec nevšimla dokud nepromluvil. Jeho kroky jsem neslyšela, i když bylo v pokoji úplné ticho. Jak dlouho tam stál a sledoval, jak ležim v Embryho náručí?

„Bello?" zachraptěl, ale nepříbližil se k nám. Ztuhla jsem a zaťala ruce v pěsti.

BELLA:

„Zdá se mi to?" zašeptala jsem Embrymu. Žádná reakce.
„Embry, řekni, že se mi to nezdálo. Řekni, že se mi to nezdálo," plácala jsem.
„Řekni, že ne..." zavzlykala jsem. Embry jen zavrtěl hlavou.
„Bello?" ozval se znovu Jacob a já tentokrát zareagovala. Otočila jsem se za jeho hlasem a spatřila ho. Stál asi tři metry ode mě a v očích měl obezřetný, skoro až zmatený výraz.

„Jakeu," zašeptala jsem a s Embryho pomocí se postavila na nohy. Udělala jsem krok dopředu a on zároveň se mnou stejně velký krok dozadu. Natáhl ruce před sebe, jakoby by se vzdával... jakoby mi ukazoval, že neni ozbrojený.
„Jsi v pořádku..." zamumlala jsem a udělala další krok k němu.

Tentokrát neustoupil. Jen se jeho výraz změnil na ještě více nechápavý, jako by ho překvapilo to, co jsem řekla. Jako by snad nečekal, že něco takového řeknu. A pak jsem si uvědomila pravdivost svých slov. Byl v pořádku a stal tu přede mnou. Tak proč už mě nedrží ve své náruči? Proč jen tak stojí? Rozeběhla jsem se proti němu a vrazila do něj celou svou silou. Jeho paže mě chytly za ramena a odtáhly mě od něj. Díval se na mě, jako bych se snad zbláznila.

„Co to děláš? Copak se mě ani trochu nebojíš? Neštítím se ti?" vysypal na mě a já poznala, že ho na jazyku svědí mnohem víc otázek.
„Proč bych měla?" vydechla jsem.
„Jsi zpět a v pořádku. Jsi zpět," vykoktala jsem a v tu ránu mě jeho paže přirazily k jeho horkému tělu. Ruce jsem mu obtočila kolem krku a nechala se drtit v jeho pevném objetí.
„Ach Bello! Tak jsem se bál! Že už mě nikdy nebudeš chtít vidět. Že už se mnou nikdy nepromluvíš. Vždyť jsem monstrum," naříkal mi do vlasů. Rukama jsem chytla jeho obličej a donutila ho se na mě podívat.
„To-už-nikdy-opakuju-nikdy! Neříkej! Slyšíš, Jacobe Blacku? Už nikdy," řekla jsem nahlas s pohladila ho po tváři.

„Miluju tě," zašeptala jsem a políbila ho na rozpálené rty.

Původně to měl být jen letmý polibek, kterým jsem mu chtěla dát najevo, jak jsem ráda, že je v pořádku, ale když jsem se dotkla jeho rtů, levou rukou si mě pevně chytnul za kříž a tu pravou mi zasunul pod vlasy, kde si mě za zátylek tlačil ke svému obličeji. Zalapala jsem po dechu a ve vteřině jsem měla Jakeův jazyk propletený s tím mým.

Ozvalo se zakašlání a já s hrůzou zjistila, že kromě Embryho už nejsme sami. Chtěla jsem se Jakeovi vymanit z objetí, ale nenechal mě se hnout ani o píď. Objal mě kolem pasu a přitlačil si mě zády na hruď v ochraném gestu. Samozřejmě, že ostatní slyšeli Jakeův příchod a přišli ho přivítat. Co ovšem nečekali bylo to, že ho tady najdou se mnou, v tak citlivé chvíli. Viděla jsem Billyho ne moc překvapený výraz, spíš jako by přišel na něco, co už pro něj ani nebylo překvapením.

Sue a Emily měly lehce zvedlé koutky a Quil s těží zadržoval smích. Leah vypadala, jako že se každou chvíli pozvrací a Seth koukal... no, jako Seth. Pusu měl otevřenou dokořán a zdálo se, že se ji nechystá zavřít. Collinovi a tomu druhému klukovi to bylo evidentně jedno, takže jsem byla jejich lhostejným výrazům převelice vděčná.
Za námi, směrem, kterým přišel Jake, se rozeznělo hýkání a hysterický smích. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že to byl Paul a Jared, kteří před tím přišli zřejmě s Jakem, ale já si jich nevšimla a tak celou scénku viděli stejně jako ostatní.

„Prej, že jde volat Charliemu," zasmál se Jared.
„Tak teď už asi víme, co v tom lese dělali," zařval Paul smíchy.

Jake zavrčel a stále mě nepouštěl ze své náruče. Slyšela jsem dvě rány a tiché zaklení. Nemusela jsem to vidět, abych si domyslela, že ti dva to pěkně schytali od Sama.

„No, tak to je... překvápko," zasmála se Emily.

Sklonila jsem hlavu, aby nikdo neviděl, jak jsem zase zrudla a schoulela jsem ramena, jako bych si myslela, že tak snad budu neviditelná celá. Uběhla nekonečná minuta ticha, ve které se všichni vzpamatovávali z prvotního šoku, když v tom se pokojem rozezněl Billyho hluboký hlas.

„Asi bychom si měli promluvit, Jacobe."

Paže, kterými mě Jake objímal kolem pasu, jsem sevřela ještě pevněji a nehodlala ho pustit. Sehnul se ke mně a políbil do vlasů.
„Budu hned zpátky," zašeptal tak, aby ho nikdo neslyšel. Pak se napřímil, rozhlédl se po pokoji a když našel toho, koho hledal, zavolal na něj trochu podrážděným hlasem.

„Sethe?" Dotyčný okamžitě pochopil a už mě odváděl z Jacobova náručí pryč.
„Sethe, buď tak laskavý a vezmi Bellu domů. Potřebuje si už od toho všeho odpočinout. Navíc, zítra začíná škola. Musí být odpočatá." Seth jen kývl hlavou a už mě táhl směrem ze dveří.

„Moment! Proč Seth? Můžu ji doprovodit já. Navíc tady mám auto. Můžu ji odvézt," zeptal se Jaka nechápavě Embry a přistoupil k nám.
„Myslím, že ty jsi dneska udělal už dost, Embry. Co takhle dát si na chvíli oraz? Hm?" odpověděl nenávistným hlasem Jacob a propaloval ho pohledem.

Počkat. Co se to tady děje?

„O čem to sakra mluvíš? Necháš jít Bellu pěšky, jenom kvůli tvojí uražený hrdosti?" Embry došel až na místo, kde stál Jake a strčil do něj.
„Nešahej na mě!" zařval Jacob a začal se třást.
„Tak dost! Na tohle budete mít ještě dost času! Embry, ty odvezeš Bellu domů a ty se Jaku okamžitě uklidni, nebo se zase proměníš." Zchladil oba Sam a já se divila, jak rychle ho oba poslechli. Jake sice ještě zkoušel protestovat, ale nebylo mu to nic platné.

„Aspoň jí řekni všechno potřebný," řekl Embrymu Sam.

Takže Embry o všem ví? Sledovala jsem, jak se postupně všichni přesouvají zpátky do jídelny v čele s Jacobem jako posledním. Naposledy se na mě podíval a zmizel ve dveřích. Byl to pohled plný... lítosti? Viny? Ne, to nesmí. Hned, jak zase budeme spolu, musím mu říct, že se vůbec nezlobím. Ani na něj, ani na nikoho jiného.

Byla jsem zmatená. V tu chvíli jsem nechápala tolik věcí, ale ze všeho nejvíc mě zaráželo to nepřátelstí, které před chvíli Jake a Embry předvedli.
Vyšla jsem ze dveří a musela dvakrát zamrkat. To už je tma? Nějak se ta návštěva prodloužila... Embry na nic nečekal.

Naskočil do auta a už startoval. Ticho lesa prořízl starý naftový motor a já nasedla. Oba jsme mlčeli. Embry zřejmě neměl potřebu něco říkat, ale já toho měla naopak až moc a nevěděla, kde začít.

„Takže?" zašeptala jsem a otočila se na něj.
„Takže?" zopakoval nechápavě.
„Můžeš mi říct, co se to krucinál stalo?" vysvětlila jsem mu a otočila hlavu k okénku.
„Prostě byly všechny ty historky pravdivý. Vlkodlaci, upíři a tak dál a tak dál... Ta nová rodinka jsou upíři. Když se přistěhovali, naše vlčí geny se probudily a derou se na povrch," řekl jako by se nechumelilo.

Nad slovem upíři jsem se na chvilku pozastavila. Doteď mi nějak nedošlo, že pokud jsou pravdivé ty příběhy o vlkodlacích, tak jsou i ty o upírech. Po zádech mi přeběhl mráz a já sebou mírně cukla. Ale tohle nebylo přesně to, na co jsem se ho ptala.

„Ne, to jsem něměla na mysli. Co se stalo mezi tebou a Jacobem?" Embry si hlasitě povzdechl a k zařazení použil až moc síly. Ozval se hluboký praskavý zvuk a auto poposkočilo. Nevšímal si toho, zařadil další rychlost a zrychlil. Čekala jsem.

„Myslím, že tohle by ti asi líp řek on sám," zabručel po chvilce.
„Určitě ti dodá víc pravdivých detailů," dodal ještě a sevřel pevněji volant.

„Jak to... jak to myslíš?" Žádná odpověď.
„Embry?" Nic. Začali mě oba rozčilovat.

Podívala jsem se před nás a v té tmě rozeznala naprosto rovnou silnici. Rychle jsem vytáhla klíčky ze zapalování a schovala je v dlani za zády. Auto začalo zpomalovat.

„Co to - sakra, Bello!" začal Embry zmatkovat.
„Uklidni se, Embry. Jenom si s tebou chci v klidu promluvit."
„Promluvit? A o čem si chceš povídat?" zeptal se kysele a hrubě šlápl na brzdu.
„Nebuď na mě naštvanej. Nic jsem ti neudělala." Chvíli si mě měřil pohledem a pak se zhluboka nadechl.

„Vrať mi ty klíčky," zašeptal, abych neslyšela jeho zlostný tón.
„Nedám!" řekla jsem a bojovně vystrčila bradu. V tu chvíli jsem byla schopná se s ním klidně i prát, jen abych se dozvěděla, co se mezi nimi stalo.

„Sakra, Bello, já to myslím vážně. Vrať... mi... ty... klíčky!" Teď už se zdál vážně hodně rozčílený, ale já se nechystala vzdát.
„Embry, uklidni se! Co se stalo? Proč mi to nechceš říct?"
„Tvůj přítel," prskl po mě, „je zřejmě uražený, protože jsem si dovolil na něj být jednou hnusnej," odpověděl mi, zavřel oči a pevně si třel kořen nosu.
„Hnusnej?" zopakovala jsem nechápavě.
„Jo," vydechl. Zdálo se, že se uklidňuje.

„Když jsem je šel hledat do lesa. Jakea a ostatní, měl jsem strašnou zlost a bál jsem se o něj. Zlobil jsem se, protože nám nikdo nic neřekl. Bál jsem se, protože jsem nevěděl, jak to chodí. Co kdyby se s Jakem stalo něco hroznýho? Ale pak jsem ho uviděl. Smál se," řekl, „on se smál!" zašeptal, jakoby vyděšeně a podíval se na mě.

„Tak jsem mu řekl, co jsem v tu chvíli měl na jazyku. Moc jsem nepřemýšlel... Byl jsem vystrašený, protože jsem si zároveň s tím uvědomil, že se stane to samé i mně. Je to jen otázka času... A on je teď na mě naštvaný, protože jsem mu vyčetl, že na tebe nemyslel. Že tě mohl málem zabít."

Mlčela jsem a vrátila mu klíčky. Bezeslova nastartoval. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Neuvědomila jsem si, že jsem vlastně byla tak blízko smrti.
Embry zastavil na naší příjezdové cestě a ani se na mě nepodíval, když jsem vystupovala.

„A co ty věci? Ty, jak jsi mi měl říct o vlcích?"
„Jacob ti to určitě moc rád vysvětlí sám. Mohlo by mu vadit, že jsem ti to řekl já," zavrčel.

Neodpověděl, když jsem mu popřála dobrou noc. Dveře od jeho miláčka jsem zavřela trošku větší silou, než jsem měla v úmyslu a ozvala se obrovská rána. Zamumlala jsem si něco o tom, že pozdravit by neuškodilo, vyběhla jsem tři schody na verandě a už strkala klíč do zámku. Ozvalo se zabublání výfuku a ulice začínala černat společně s odjížejícím autem. Taky by už mohli opravit to veřejné osvětlení. Zamkla jsem za sebou a potichu se plížila přes chodbu ke schodišti.

„Už jsi zpátky?" Ozvalo se z obýváku. Táta zněl trošku překvapeně. Kolik bylo hodin? Podívala jsem se na mobil.
„Jo, jo už jsem zpátky."
„Nějak brzy. Užila sis to?"
„Je osm hodin, tati. Musím jít spát. Zítra je škola. A jo, bylo to vážně super. Mám tě pozdravovat od Billyho."
„No jo, ta škola. Úplně jsem zapomněl. To je hezký. A co Jacob?" Zarazila jsem se v půlce kroku.
„Jacob? Jo, ten se má fajn," odpoěděla jsem trošku rozpačitě.
„No... doufal jsem, že třeba. No, však víš. Ty a Jake," začal koktat a ztlumil trošku televizi.
„Tati! Tenhle rozhovor přeskočíme, jo?" Obrátila jsem se na patě a chtěla rychle utéct.
„Ale Bello, vždyť vy by ste se k sobě tak strašně hodili. Je to hodnej kluk." Otočila jsem se zpátky na něj a sepjala ruce v prosebném gestu.
„Tati, prosím! Jsem vážně unavená, můžeme to nechat na jindy?" teatrálně jsem zívla.
„No dobře. Jak chceš. Dobrou, Bells," zamručel a zase si zesílil zápas.
„Dobrou," odpověděla jsem a rozeběhla se k sobě do pokoje.

Plácla jsem sebou na postel a hlasitě zavrčela. Pro Krista Pána! To mi ještě tak chybělo. Sebrala jsem pyžamo, toaletní tašku a odebrala se se svýma zoufalýma myšlenkama do koupelny. Když jsem po půl hodině vylezla a vrátila se zpátky do pokoje, na mobilu mi blikaly dva nepřijaté hovory. Zavrtala jsem se do peřiny a prohlédla si, kdo mi volal. Na displeji stálo "Nepřijaté: Embry Call 2x". Embry? Co mi chtěl? Mávla jsem nad tím rukou a lehla si. Hlavou mi ještě proběhlo, že bych si měla připravit tašku na ráno, ale nechala jsem to být s tím, že si to udělám až vstanu. Už jsem skoro spala, když v tom mi zavibroval na nočním stolku telefon.

„No to snad ne!" Snažila jsem se snížit svoji tepovou frekvenci, zatímco jsem mačkala tlačítko "přijmout".
„Kdo je to?" zašeptala jsem.
„Zlobíš se?" ozvalo se ze sluchátka.
„Embry? Doufám, že máš dobrý důvod na své obhájení, proč mě budíš uprostřed noci," zavrčela jsem do telefonu.
„Zlobíš se," konstatoval.
„Ne, nezlobím. Mám snad důvod?"
„Bello, omlouvám se. Byl jsem jenom... nevím, co jsem byl, prostě mě chytnul rapl. To se stane," začal koktat. Povzdechla jsem si a nasadila trošku příjemnější tón.
„Neměl by jsi taky spát? Zítra je škola. Vzpomínáš?"
„Nemůžu usnout. Je mi líto, co se stalo."
„No to hezký, že je ti to líto. A co přesně je ti líto? Že jsi se pohádal s Jakem? Že jsi na mě křičel, i když jsem ti nic neudělala, nebo to, že jsi prostě odjel bez jedinýho podělanýho slova?" vypálila jsem na něj hlasitěji, než jsem měla v plánu a můj příjemnější tón byl v tahu.
„Vlastně všechno. Bello, poslouchej mě chvilku, prosim." Jeho hlas zněl skoro zoufale. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit.
„Fajn."
„Mrzí mě všechno, jasný? Ale nejvíc mě trápí to, že jsem byl hnusnej na tebe," zašeptal skoro neslyšitelně do mobilu. Mlčela jsem a čekala.
„Omlouvám se." Chvilku jsem mlčela a pak musela pobaveně odpovědět.
„To je součástí vlčího genu?"
„Co myslíš?"
„No, že vám člověk dokáže tak rychle odpustit. To bude nějakým vnitřním vlčím kouzlem, ne?" zasmála jsem se.
„Jo, říká se tomu přátelství," řekl a já v jeho hlase jasně slyšela, jak byl rád, že se na něj nezlobím.
„Tak ahoj zítra ráno ve škole."
„Děkuju."
„Dobrou, Embry."
„Dobrou, Bellouši," zasmál se. Tiše jsem zavrčela a ukončila hovor. Nesnášela jsem tuhle přezdívku.

Cítila jsem, jak mi vítr cuchá vlasy. Nebyl to teplý vítr, jaký bych na přelomu srpna a září očekávala. Začala jsem se klepat zimou. Otevřela jsem oči a místo stropu jsem spatřila stromy. Spoustu stromů. Ve vteřině jsem seděla. Kde to krucinál jsem? Všude okolo mne byly jenom stromy. Jehličnany. A tma.

Zadívala jsem se přímo před sebe a zahlédla jsem jemné světlo. Vydala jsem se za ním a s každým krokem zrychlovala. Po necelých třech minutách, nebo aspoň mi to přišlo jako tři minuty, jsem dorazila k místu, na které skrz koruny stromů dopadalo měsíční světlo. Nevstoupila jsem do něj, jen jsem ten kužel záře pozorovala. Ničím nerušené ticho lesního prostředí najednou přerušilo zapraskání větviček jen pár metrů ode mě. Přímo proti mě z místa, na které už měsíční paprsky nedosáhly.

„Halo?" zamžourala jsem a snažila se někoho zahlédnout.
„Je tam někdo?" zavolala jsem hlasitěji.

„Bello," ozval se najednou od nikud hlas.

Rychle jsem se otočila kolem dokola, protože šel ze špatné strany. Ten hlas jsem znala. Patřil někomu, na kom mi záleželo, to jsem si byla jistá, ale za Boha jsem si nemohla vzpomenout, komu.

„Bello," ozvalo se znovu a já se zprudka otočila. Z nízkého křoví se najednou objevila obrovská hlava vlka.
„Jacobe?" zašeptala jsem ke zvířeti.

Vlk udělal pár kroků a postavil se na půl metru ode mě. Kývnul mohutnout hlavou, obešel mne a postavil se svým tělem mezi mě a ten kužel světla.

„Co se děje?" Jake nereagoval. Jen sklopil uši a přikrčil se. Vypadal, jako kdyby na něco čekal.

Ozvalo se zašustění listí a já natáhla hlavu, abych přes Jaka lépe viděla.
K osvětlenému prostoru se pomalu dostával stín. Vypadal jako lidský, až na to, že se pohyboval až příliš dokonale plyně. Vypadalo to, jako by se vznášel. A pak jsem ji spatřila. Osobu v černém plášti a s kápí přehozenou přes hlavu. Plížila se k nám pomalu, ale jistě. Jake potichu zavrčel a přešlápl na místě. V momentě, kdy se postava dostala až do středu měsíčního světla, zastavila se.

Jacob se napjal a tentokrát zavrčel mnohem hlasitěji. Přikrčila jsem se za jeho obrovským tělem a ruce mu zabořila do huňaté srsti na boku. Necítila jsem strach. Nebála jsem se. Stála jsem po boku stvoření, které miluji.

Zadívala jsem se na postavu a všimla si, že ruce, které měla spuštěné volně kolem těla, byly naprosto bledě bílé a jemně zářily. Stříbrnné měsíční světlo se odráželo od jejích rukou. Osoba si všimla, že ji pozoruji. Otočila ke mne hlavu a nechala tak světlo, aby ji ozářilo půlku obličeje. Ty oči! Jako by mě hypnotizovaly. Nádherné oči.

Byl to muž. Jeho tmavé vlasy vykukovaly z kapuci a spadaly mu do obličeje. Nemohla jsem z jeho obličeje spustit oči. Byl nádherný, vypadal přesně tak, jak vyprávěly Quileutské legendy. Vypadal přesně tak, jak jsem si upíra představovala. Sledoval mě svýma překrásnýma očima a najednou se usmál. Odhalil dvě řady bílých zubů a skočil po mém příteli.

TAK CO? LÍBILO SE SETKÁNÍ JAKA A BELLY? :) NEBO JSTE SI TO PŘEDSTAVOVALI TROŠKU JINAK? DOUFÁM, ŽE JSEM TO UDĚLALA ASPOŇ TROŠKU PODLE VAŠICH PŘEDSTAV. :)OMLOUVÁM SE ZA KONEC, ALE JÁ SI HO PROSTĚ NEDOKÁZALA ODPUSTIT :D.

P.S. Tuhle kapitolka věnuji všem, které moje povídka zaujala a líbí se jim :).

A hlavně jasmine. Děkuju za krásný komentář u 6. dílku ;).

A pak děkuji Christush, protože mi hrozně zvedla náladu svýma posledníma  komentářema :).

LiaC :*

6. kapitola ***7. kapitola*** 8. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 7. kapitola: