Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 9. kapitola

17.09.2010 (09:15) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2161×

9. kapitola *NIC NEŘÍKEJ!*

„Do prdele!" zařval jsem a praštil pěstí do veřejného osvětlení. A pak znovu. A znovu. A znovu. Mlátil jsem do té debilní lampy a nadával jsem, jaký jsem vůl.

Partička lidí, kteří se kolem nás shromáždili, se ještě chvíli dívala na moje vylévání zlosti a pak rychle zmizela, když jsem na ně zařval, aby vypadli a všímali si svého.

Bože, já jsem takový idiot!



BELLA:

„Ale... slečna Swanová! Už jsem začínal mít obavy, že jste se rozhodla nás tento školní rok nenavštěvovat," pronesl svůj, zřejmě předem připravený, monolog pan Greene.

Je katastrofa mít ředitele hned na první hodinu po dvouměsíční pauze. Rudá až za ušima jsem se sunula uličkou do poslední řady. Přímo na mě volalo moje místo, které mi zajišťovalo ochranu před všemi zvědavými pohledy. Snažila jsem si nevšímat známých tváří stejně jako nováčků, které jsem míjela.

„Omlouvám se," zamumlala jsem.

„Začínáte opravdu hezky. A pan Call s panem Blackem jakbysmet," řekl rádoby přísným hlasem ředitel, popostrčil si prostředníčkem brýle blíže ke kořenu nosu a pak ukázal směrem k prázdným místům vedle mě.

„Pane řediteli, Jacob a Embry mě poprosili, abych je na první hodinu omluvila," řekla jsem stále slušně, i když jsem měla chuť mu ty jeho brejle rozdupat na pidi kousíčky. Zacukaly mi koutky nad tou představou.

„Ach. Ano, jistě. Zřejmě nějaká ranní nevolnost, že?" Pokrčila jsem rameny a sedla si na své místo.

Samotnou by mě zajímalo, co teď kde dělají. Doufám, že bude Jake rozumný a pokusí se s Embrym usmířit. Podepřela jsem si hlavu a dívala se do lavice po mé pravici. Byla prádná. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že v ní kdysi někdo seděl, byly různé čmárance a rýhy, které na ní Embry udělal, když se nudil při zeměpisu. Povzdechla jsem si a podívala na židli vedle mě - Jacobovo místo.

Pan Greene četl školní řád jako každý rok a vůbec ho nevzrušovalo, že ho nikdo neposlouchá. Civěla jsem na stránky v jeho rukou a v duchu je počítala. Když obrátil pátou stránku, ozvalo se zanaříkání z třetí řady a nešťastné zakňourání z lavice opodál. Obrátila jsem oči v sloup a položila si hlavu na složené ruce na stůl. Svoji pozornost jsem obrátila směrem k oknu a dívala se na deštivé nebe. Kap, kap, kap. Jedna kapka za druhou. Zamračila jsem se na mraky a vzpomínala na slunce, které ještě před pár dny svítilo na obloze. Zdálo se mi to, nebo se tady počasí měnilo podle mojí nálady?

Náhle se otevřely dveře a někdo vešel do třídy. Nevšímala jsem si toho a dál sledovala, jak na okně stíhá jedna kapka druhou. Pamatuji si, že jsem jako malá dokázala sedět celé hodiny a dívat se na ně.

„No né! Pan Call se k nám už taky připojil. To je krása!" zvolal ironicky ředitel.

Při zmínce Embryho příjmení mi hlava vylétla tak rychle, až se mi udělaly mžitky před očima. Párkrát jsem zamrkala a podívala se ke dveřím.

„Pardon, měl jsem ještě něco k zařizování," vysvětlil Embry a nic si z do ruda rozzuřeného pana Greena nedělal.

„Ano. Jistě, jak jinak."

Obešel ho a s pohledem upřeným na podlahu šel do své počmárané lavice. Jak se přibližoval, všimla jsem si, že má na třičku mokré fleky, pod kterými se rýsuje červená barva. Kdyby na sobě neměl žluté tričko, možná bych si jí ani nevšimla, ale takhle to přímo bilo do očí. Zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila, že je to krev. Vzhlédl a podíval se na mě. Přesunula jsem pohled z trička do jeho očí a jen stěží zakrývala svoje zděšení, které mi prosakovalo každičkou buňkou těla. Pokusil se o úsměv, ale moc se mu to nepovedlo, spíš z toho vznikl takový podivný škleb. Otočila jsem se na něj, že se ho zeptám, co se stalo, ale sotva jsem se nadechla, zavrtěl hlavou a věnoval pozornost panu Greenovi, který se opět věnoval čtení pravidel přezouvání. Nepřeháním, když řeknu, že jsem bublala vzteky.

Zazvonilo a i když pan Greene ještě něco říkal, čapla jsem Embryho za ruku a doslova ho odtáhla ze třídy. Zastavili jsme až na konci chodby a sedli si na nově nalakovanou lavičku.

„Všimla sis, jak to v tý třídě divně smrdělo? Někdo to dost přehnal s voňavkou. Fuj! Taková hnusná sladká vůně..." snažil se odvést téma, ale já mu na to nenaletěla.

„Tak to vysyp!" řekla jsem a nasadila nekompromisní výraz.

„Uklidni se, jo? Jsem v pohodě."

„V pohodě? Jak se mám uklidnit, když vidím, že máš na tričku krev?!" zeječela jsem.

„Trošku jsme se nepohodli, to je všechno," řekl a rozvalil se s jednou rukou položenou na opěradle za mými zády.

Otevřela jsem pusu a už už chtěla něco říct, když v tom mi došel význam jeho slov.

„Vy... on... vy jste." Nedokázala jsem ze sebe dostat souvislou větu. Do očí se mi nahrnuly slzy a cítila jsem, jak mi hoří celý obličej. „Poprali jste se?" zašeptala jsem a zkousla si dolní ret, abych udržela vzlyk, který se mi dral z hrdla.

„Ne tak úplně," řekl Embry a pohladil si nos.

Zřejmě to bylo naprosto podvědomé gesto. Soustředila jsem se na tu část jeho obličeje a najednou si všimla jemně červeného zabarvení okolo kořene nosu přecházející do světle fialové, která se táhla až k levému oku.

„Ale ne..." zanaříkala jsem. „Ne, ne, ne, ne, ne!" mumlala jsem si spíše pro sebe. „To neudělal!" řekla jsem už více nahlas a hlas se mi při tom zlomil.

„Bello," moc dobře jsem slyšela jeho povzdech a uklidňují tón, který použil.

„Bolí to hodně?" zeptala jsem se zase potichu a tak lehce, jako by byla jeho kůže z toho nejkřehčího porcelánu, jsem se jedním prstem dotkla modřiny pod jeho okem.

Zavrtěl hlavou, ale nic neřekl. Položil svou ruku na mou a přitiskl si ji pevněji na zabarvenou kůži. Zavřel oči a přidržoval si ji tam, jako by ho můj dotek zbavoval bolesti. Seděla jsem... s rukou přiloženou na jeho tváři... a pak jsem zavřela oči i já.

„Bello?" Prudce jsem strhla ruku z Embryho obličeje a otočila se za známým hlasem.

„Angelo!" zavolala jsem překvapeně a vrhla se své kamarádce kolem krku. „No páni! Jak dlouho jsme se neviděly? Přijde mi to jako celá věčnost!" mlela jsem jí do ucha a snažila se tak odvést pozornost od toho, co tady právě viděla. Přeci jenom to asi vypadalo jinak, než to bylo doopravdy, že jo? Nebo...

„Jo! To teda... a přitom to byly jenom dva měsíce! Volala jsem na tebe po hodině, ale ty jsi vypálila ze třídy, jako by hořelo," vrátila mi stejně nadšeným hlasem.

Mám ji strašně ráda. Nikdy do ničeho nestrká nos; nebyla nikdy otravná ani namyšlená. Společně s Leah a Emily to je moje nejlepší kamarádka. A až teď jsem si uvědomila, že jsme se kvůli mně celé prázdniny neviděly.

„Promiň. Jsem hrozná, měly jsme jít ven, ale Jake mě zaměstnával tak, že jsem neměla čas ani na jídlo," vychrlila jsem na ni svojí ubohou výmluvu.

„Ale jdi! Vždyť já to úplně chápu," zasmála se. „Taky jsem pořád byla s Benem." Toho kluka jsem jí moc přála. Byli spolu šťastní a on byl pro ni ten pravý. Odklonila se na mě a zadívala se mi přes rameno.

„Ahoj Embry!" pozdravila ho s úsměvem. „Propáníčka! Co se Ti stalo???" vyjekla najednou a hned si vedle něj sedla na místo, kde jsem ještě před chvíli seděla já. Popadla ho za tvář a natočila ji na světlo. Zřejmě si uvědomila, co právě udělala, rychle ho pustila a sklonila hlavu, abychom neviděli její rozpaky. „Jejda, promiň," omlouvala se rychle a tiskla si svoji tašku k prsům.

„V pohodě," uchechtl se Embry. „Vlastně jsem myslel, že to tady ví už každý. Rozdal jsem si to s dveřma," řekl Embry a Angela se na něj zatvářila trošku pochybovačně.

„Jasně, s dveřma jménem Jacob," zavrčela jsem. „Jsem ráda, že jsi mi to připomněla, Ang. Vlastně jsem měla namířeno nakopat mému příteli zadek. Myslíš, že by jsi nás mohla do konce vyučování omluvit?" Angela dvakrát zamrkala a pak opět nasadila úsměv.

„Jasně, že jo. A vezmu vám rozvrhy a tak, jo? Zítra vám to přinesu," slíbila Angela a už mizela v hloučku lidí. Křikla jsem na ni poděkování a podívala se na Embryho. Koukal na mě trošku vykuleně.

„Na co čekáš? Jdeme!" zavelela jsem. Protáhla jsem se zadním vchodem na školní pozemek a běžela do lesa, který se nacházel hned za ním. Slyšela jsem za sebou Embryho rychlé kroky a svůj vlastní zrychlený dech.

„Bello, počkej! Co chceš dělat?" zakřičel za mnou Embry. Zastavila jsem se.

„Uvidíš," řekla jsem tak klidným hlasem, až mě to samotnou znepokojovalo. Prudce mě chytil za zápěstí a otočil si mě čelem k sobě.

„Nepřeháněj to," zaprosil a obočí nad tmavně hnědýma očima se mu nesouhlasně stáhlo.

„Tak já přeháním?" vyjekla jsem.

„Nech to být. To je mezi náma!" Rozčileně jsem se mu vytrhla ze sevření.

„Tak to se pleteš," zavrčela jsem a otočila se směrem k lesu. „Jacobe Blacku!" zakřičela jsem. Věděla jsem, že tam někde je.

„Bello," začal zase Embry. Nevšímala jsem si ho a opět zavolala na Jacoba.

„Já vím, že mě slyšíš, Jacobe!" Ani ne po minutě se zpod stínů vysokých borovic vynořila postava.

„Bells, já-"

„Ticho!" přerušila jsem Jakea. Plížil se lesem se skrčenými rameny a vážně vypadal, jako že se mě bojí. Embry se postavil po mém boku a mlčel. Čekala jsem, až se k nám Jacob došourá, a při tom jsem teatrálně podupávala nohou.

„Bells," zkusil znovu, ale já ho zarazila mávnutím ruky. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a pak zase vydechla. Podívala jsem se na Jakea, který stál asi čtyři metry od nás a čekal na můj výbuch hněvu. Zdálo se, že si až moc dobře uvědomuje, co provedl.

„Zajímá mě jedna jediná věc," zašeptala jsem. „Proč jsi ho uhodil?"

Vyčítavě se podíval na Embryho a pak přistoupil o krok blíž k nám. No to snad ne, on ho snad ještě začne obviňovat, že mi řekl, kdo ho uhodil?!

„Já jsem... myslel jsem, že. Vy dva... že on třeba," koktal a při tom uhýbal pohledem.

„Že co?"

„Bello, je mi to hrozně líto. Prostě jsem se neudržel. Já za to nemůžu..." vymlouval se.

„Jacobe! Je to tvůj nejlepší kamarád! A ty mu prostě vrazíš pěstí??? Uvědomuješ si, co se všechno mohlo stát? Nedošlo ti třeba, že se mohl proměnit? Přímo přede všema? Bože, Jaku! Na co jsi myslel?" zakřičela jsem na něj a on se při každém mém slově krčil víc a víc. „Víš co? Nic neříkej... je mi to jedno. Přemýšlej o tom."

Vím, že jsem mu nedala moc šanci mluvit, aby mi to vysvětlil, ale byla jsem tak plná zlosti, že jsem si svoji přehnanou přísnost uvědomila, až když jsem naštvaně kráčela zpátky na parkoviště školy.

„Bello! Bello, počkej!" Slyšela jsem volání Jakea i Embryho, ale šla jsem dál a nemínila se zastavit ani se vrátit.

Nejvíc mě štvalo, že jsem neměla nejmenší tušení, proč Embyho vlastně uhodil. Možná, že Embry zase řekl něco, co ho naštvalo... To by mu bylo podobné. Ale to přece není důvod mu hned přemalovat půlku obličeje na fialovo.

Najednou mě celá ta vlčí záležitost začala rozčilovat. To se teď jako budou prát a pak se vymlouvat, že je ovládlo jejich divoké já?

Najedou se mi v hlavě promítl obrázek Jakea měnícího se ve vlka. Ten bolestný pohled. Ten úhlel, v jakém se mu choulily ramena. Zavrtěla jsem hlavou, abych ten obrázek vyhnala z hlavy. Ne, teď jsem na něj byla naštvaná... a budu, dokud mi nedá odpověď na své chování.

JACOB:

Odešla. Díval jsem se za ní, jak rozčíleně klopýtá přes kořeny mohutných stromů. Rukama udržovala rovnováhu a vlasy jí při každém skoku přes překážku poskočily jako panence. Když mi zmizela z dohledu, otočil jsem se na Embryho. Musel jsem se usmířit aspoň s ním. Byla to moje chyba, že jsem za jeden den naštval a skoro ztratil dva nejdůležitější lidi mého života.

„Embry, já..." Co jsem vlastně chtěl říct? Promiň? Dost ubohá omluva.

„To ji přejde," usmál se povzbudivě Embry a praštil mě jemně pěstí do ramene.

„Ty se už nezlobíš?" dost překvapeně jsem zamrkal, abych se ujistil, že to, co vidím na jeho tváři, je opravdu úsměv.

„Ne, už asi ne," pokrčil rameny a trošku se zamračil, jak nad tím přemýšlel. „Řekl bych, že jsi to od Belly schytal takovým způsobem, že nemá cenu se na tebe vůbec zlobit," zasmál se.  „Spíš je mi tě teď líto," řekl soucitně.

„No, tak to díky." Nahlas jsem si oddychl a zasmál se společně s ním.

„Ale teď vážně... Dala mi solidní kapky, co? Ale co teď budu dělat? Jsem fakt vůl. Zasloužil jsem si to. Neměl jsem na tebe takhle bezdůvodně vyletět. Je mi fakt trapně."

„Nebylo to bezdůvodný. Prostě sis bránil samičku. To je normální." Uchechtl jsem se výrazu samička, sedl si na zem a opřel se zády o tlustý kmen nejbližší borovice.

„Fakt promiň, Embry. Je mi líto, že jsem tě podezíral." Embry si sedl vedle mě a díval se nahoru do korun stromů.

„Hele, jak jsem řekl. Se mnou si starosti nedělej. Spíš se modli, aby se Bells nedozvěděla o tom, proč jsi mě vlastně prašil. Myslím, že by se jí to ani trochu nelíbilo. Měl jsi ji vidět, jak řádila, když viděla ty fleky od krve," ukázal na svoje tričko a jeho obličej při tom neopouštěl lítostivý výraz.

„Jsem v hajzlu..." povzdechl jsem si.

„Jo, to jsi."

Tramtadadadááá trupte oslavné famfáry! :D

Po dvou týdnech jsem dokončila 9. kapitolu L.S. Doufám, že se líbila. Je trošku kratší než ostatní, ale snad vám to vynahradím příštím dílem.

Vím, že často používám slova jako debil, vůl atd., ale je to z toho důvodu, že se chci co nejvíce přiblížit klučičímu způsobu mluvení a přemýšlení. :) Snad  vám to nevadí a neuráží, nebo tak. :D

Pokud jo, sem s kritikou. :) Děkuju za trpělivost. :*

P.S.: V mém shrnutí už najdete trailer k této povídce, tak doufám, že se bude líbit. :)

LiaC :))

8. kapitola*** 9. kapitola ***10. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 9. kapitola: