Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live for freedom, die for love 2. kapitola

tak trošku som sa nudila :-D ... nie je to úplne dokonalé, ale nech som robila čokolvek nedalo sa to nakresliť inak...


Live for freedom, die for love 2. kapitolaVaše komentáře mě moc potěšily, a tak jsem hned napsala další dílek. Je spíš ještě takový oddychovější, ale nebojte, v příštím díle už bude i nějaká ta akce :).
Nahuel bere Destiny domů.

2. kapitola

 

„Počkej, já...″ když se otočila a mně se znovu naskytl pohled na její andělskou tvář, najednou mi došla slova. Bože, je vůbec možné, aby taková krása chodila po tomto světě? Ta panenská tvář, ty oči barvy safíru, ty vlasy, ta ústa… byla prostě dokonalá a já si uvědomil, že netoužím po ničem jiném, než ji políbit.

 

„Echmm…″ vrátila mě, poněkud drsně, do reality.

„Já, jen jsem si říkal, že když jsi mi vlastně zachránila život, tak se ti musím náležitě odvděčit.″

Když jsem se na ní podíval, bylo vidět, že jen stěží potlačuje smích, ale stále se jí dařilo udržovat relativně neutrální obličej.

„A jak by sis to odvděčení tak představoval, co?″ svůdně se na mě usmála a mně vyschlo v krku.

„Já, noo, mmm… přece tě nemohu nechat jen tak jít, rád bych tě seznámil s mou rodinou, mohla by sis u nás trochu odpočinout a nabrat síly na další cestu.″ Do háje, větší pitomost už jsem snad z pusy vypustit nemohl, musí si myslet, že jsem první poloupír s mentální poruchou (ale, když si vezmu Emmetta, tak asi nebudu tak docela sám… ale to jsem odbočil), divím se, že tady se mnou ještě stojí, stát se něco takového mně, tak už dávno volám do blázince, že jim chybí jeden klient. Ne, přece není takový blázen, aby po tom, co jsem právě předvedl, se mnou ještě někam šla, to by se musel stát zázrak a na ty jsem já už dávno přestal věřit.

Ukázalo se však, že zázraky skutečně existují.

„Víš, když nad tím přemýšlím, není to špatný nápad, vaši rodinu jsem stejně chtěla poznat a trocha odpočinku mi také neuškodí, přijímám tvou nabídku.″

V tu chvíli mě zaplavil takový pocit štěstí, jaký jsem dosud nezažil, co to se mnou ta dívka dělá? Proč mě to k ní tak moc přitahuje?

Dovedl jsem ji k mému nablýskanému Lamborgini, a ona ladně nasedla na sedadlo spolujezdce. Překvapila mě, byl jsem zvyklý, že všichni mého miláčka obdivovali, ať lidé anebo upíři, ale ona se nad ním ani nezastavila, jako by byla zvyklá na něco ještě lepšího. Cesta k nám proběhla naštěstí v klidu, Destiny sledovala z okna temnou krajinu a evidentně neměla náladu mluvit, což bylo dobře, alespoň jsem se nemohl ještě více zesměšnit, i když pochybuji, že by to bylo ještě vůbec možné. Nastalé ticho jsem se rozhodl využít k přemýšlení nad tím, jak se z minuty na minutu změnil můj život, všechny mé myšlenky se nyní dokázaly točit pouze kolem anděla sedícího na vedlejším sedadle.

 

K domu jsme dorazili celkem rychle, na můj vkus až moc rychle, celá rodina už stála na zápraží a netrpělivě nás čekala. Jistě, Alice, jak jsem mohl zapomenout? Když jsem zastavil, pomalu to na mě začalo celé doléhat, byly to teprve tři roky, co jsme se utkali s Volturiovými a Carlisle se bál rozšiřovat rodinu, dokonce i kontakt s Denali se omezil pouze na telefon a já dnes přivedu úplně cizí dívku do naší rodiny, jak jsem mohl být tak nezodpovědný? Ale co, teď už nelze couvnout a třeba to ani nebude tak zlé…To jsem se však šeredně mýlil.

Vystoupili jsme z auta a já se pomalu vydal do jámy lvové.

„Rodino, tohle je Destiny.″ Nebylo třeba dodávat víc, Alice stejně vše viděla a jistě už o tom vše řekla.

„Velmi nás těší,“ promluvil Carlisle a zaujatě si Destiny prohlížel, oči mu z její tváře sklouzly níž a on se zarazil. Následoval jsem jeho pohled, spolu se zbytkem rodiny a pohled mi ulpěl na jejím krku, kde, na masivním, zlatém řetízku viselo volturiovské V.

To snad není možné, jak jsem mohl takhle ohrozit svou rodinu? Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Odpověď byla jasná, byl jsem tak zaměstnán Destiny, že bych pravděpodobně ignoroval i pád meteoritu vedle mě. Ale co teď? Co dělá tady, tak daleko od Itálie a proč je tu úplně sama? Poslal ji Aro? Tyhle otázky a mnoho dalších se honily v hlavě mně a jistě i zbytku rodiny. Destiny nastalé ticho vůbec nezaskočilo, zřejmě byla na tuhle situaci připravená, na rozdíl ode mě.

První, kdo prolomil to hrobové ticho, byl Carlisle.

„Mou rodinu, vzhledem k tomu odkud pocházíš, jistě znáš, mohla bys nám tedy říct něco o sobě?″ nuceně se usmál, bylo na něm vidět, že si není jistý, co má dělat.

„Samozřejmě, jsem Destiny, dcera…“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Live for freedom, die for love 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!