Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live for freedom, die for love 3. kapitola

06.11.2010 (08:45) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1004×

„Dcera nikoho,“ odpověděla bez emocí.

„Jak tomu mám rozumět?“ zeptal se nechápavě Carlisle.

„Tak, jak jsem to řekla. Své rodiče si nepamatuji, matka prý zemřela při porodu a otec zmizel neznámo kam. Od malička jsem byla vychovávaná ve Volteře, kde mě cvičili a později zařadili do Arovy gardy. Před padesáti lety už jsem to tam nemohla vydržet a od té doby cestuji světem.“

„A to tě jen tak pustili?“ pokračoval ostražitě v otázkách Carlisle.

„Ano, Aro si příliš cení mých schopností, než aby mě ve Volteře držel násilím a navíc moc dobře ví, že když chci, nikdo mě nedokáže zastavit,“ usmál se sebevědomě můj anděl.

„To bych chtěl vidět,“ uchechtl se Emmett tak, aby to slyšeli úplně všichni.

„Co prosím? Máš nějaký problém?“ zeptala se se zájmem Destiny a zaujatě si ho prohlédla.

„Nic, jen že mi přijde neuvěřitelné, aby někdo, kdo má sotva padesát kilo, dokázal složit takovou horu jako je třeba Demetri a nebo, jak ses dokázala ubránit třeba takové Jane?“ nedal si pokoj Emmett.

„Ráda ti to ihned ukážu. Pokud se tedy nebojíš,“ oplatila mu má bohyně.

„Já ani omylem. Pojďme na to…“

„Emmette, tohle není dobrý nápad. Nechte toho,“ prosila ho Esme.

„Neboj se, je to jen legrace. Myslím, že budeme brzy hotovi. Udělejte nám trochu místa lidi.“ Pomalu, i když ne zrovna nadšeně, jsme se kolem nich stáhli do kroužku a uvnitř něj nechali jen Destiny s Emmettem.

„Můžeme?“ zeptala se mile Destiny a mírně se Emmettovi uklonila.

„Jdeme na to!“ zařval bojovně můj bratříček a bez varování se na ni vrhl.

Dech mi uvázl v hrdle, tohle nemohlo dopadnout dobře. Přestože jsem jako jediný z celé rodiny viděl, co tahle kráska dokáže, Emmett byl o dvě hlavy větší než ona a navíc to byl upír. Odvážil jsem se podívat na ostatní členy mé rodiny a viděl, že jsou bez dechu všichni. Rosalie dokonce raději zavřela oči, tohle skutečně vypadalo jako nerovný boj.

Realita však byla úplně jiná.

Během pěti minut ležel Emmett na zemi s Destiny klečící na jeho hrudi a vesele na něj cenící své dokonale bílé špičáky.

„Tak co, vzdáváš se?“ zavrčela na něj.

„Annnnnooo,“ vycedil skrz zuby a vztekle se pokusil nakopnout ji do zad, Destiny však byla rychlejší a mrštně mu uhnula.

„Ale, tohle se dělá? Ty nevíš, že se má hrát fér?“ zeptala se ho posměšně.

„Tyyyy,“ zařval Emmett a chystal se na ni znovu skočit, když v tu chvíli ho zastavil Jasper. Něco mu pošeptal, Emmett jen kývl a vrátil se k Rosalii. Ta ho jemně políbila na tvář a zamilovaně se na něj usmála.

„To nebylo špatné. Co to ale takhle zkusit s někým, kdo má v boji trochu víc zkušeností. Co ty na to?“ Prořízl ticho Jasperův klidný hlas.

„Proč ne, tohle byla jen lehká rozcvička. Hlásíš se dobrovolně?“

Jasper se jen lehce usmál a postavil se do bojové pozice, Destiny ho beze slova následovala.

Tentokrát boj trval déle a já se konečně pokochal pohyby mé bohyně. Bylo to úžasné, její ladnost, jako by Jasperovy útoky byly jen obtížný hmyz…

I přesto, že byl boj poměrně vyrovnaný, po půl hodině se opakovala situace s Emmettem. Jasper ležel na zemi se zablokovanýma rukama nad hlavou a s ňadry mé bohyně v obličeji.

Jak já toho zmetka nenávidím! On ji takhle provokuje a ještě má takovéhle štěstí! Co já bych dal za to, abych k ní mohl tak blízko. Dotýkat se její hebké kůže, cítit její smyslnou vůni…

Jak jsem je tak pozoroval, všiml jsem si, že Jasperovi tahle pozice evidentně není proti mysli. Naopak, ještě chvilku a nejspíš by se rozplynul blahem. Musel jsem okamžitě zakročit, Carlisle mě ale předešel.

„Tak myslím, že to by pro dnešek stačilo. Pojďme dovnitř,“ zavelel a všichni ho poslušně následovali. Rozhodl jsem se využít příležitosti a nenápadně se přitočil k Destiny.

„To bylo úžasné. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Kdo tě to naučil?“

„Děkuji, jsi milý. Studovala jsem u jednoho mistra, který přijel kvůli mně z Tibetu,“ odpověděla s úsměvem.

Chtěl jsem se zeptat na ještě milion dalších věcí, ale nabylo mi to dopřáno, protože jsme mezitím dorazili až do domu.

„Vítej u nás doma, Destiny, doufám, že se zde budeš cítit jako doma. Zatím budeš v pokoji pro hosty, než ti Esme zařídí tvůj vlastní pokoj. Tedy pokud tu s námi chvíli zůstaneš,“ promluvil jako první Carlisle.

„Děkuji, moc ráda bych tu s vámi nějaký čas zůstala. Jsem již trochu unavená z cestování a bylo by příjemné někde na chvíli zakotvit. Ale s pokojem si nepřidělávejte starosti, ten pro hosty mi plně postačí.“

„Kdo tu mluví o starostech? Já to udělám moc ráda,“ vložila se do toho Esme.

„Výborně, takže vyřešeno,“ ukončil rozhovor Carlisle, za naštvaných pohledů Jaspera, Emmetta a Edwarda s Bellou. Naopak Alice s Rosalií Destiny nadšeně uvítaly do rodiny.

Alice proto, že Destiny neměla žádné oblečení a souhlasila, že hned zítra spolu vyrazí na nákupy a Rosalie? Bůh ví proč, možná proto, že si byly v mnoha ohledech podobné.

Každopádně, ať to bylo jakkoliv, během chvíle zmizely všechny tři nahoře a nechaly nás ostatní napospas Emmettovi a jeho fotbalovému zápasu, na který jsme se museli všichni povinně dívat. Carlisle s Esme se po chvíli šikovně vytratili a pár minut na to je následovali i Bella s Edwardem, takže jsme zůstali jen já s Emmettem a Renesme. To je teda výborné, vážně super. Já ji sem přivedu a ona, místo aby se věnovala mně, zmizí někam s Rosalií a Alicí. To je spravedlnost?

Po dlouhých třech hodinách byl konečně konec. Emmettův tým prohrál, takže se odmítl dívat na následující zápas a my tak byli s Renesme propuštěni.

„Strejdo, já chci už jít spát,“ zapištěla slaboučkým hláskem má neteřinka.

Tiše jsem si povzdechl a odnesl ji do jejího pokojíčku, kde jsem ji uložil a snažil se předstírat, že neslyším vzdechy ozývající se z pokoje jejích rodičů. Edward s Bellou se bez pochyby rozhodli zdemolovat dům…

Napůl naštvaně a zároveň zklamaně jsem se vydal do svého pokoje. Když jsem vstoupil a zavřel za sebou dveře, uvědomil jsem si, že v pokoji nejsem sám.

„Kdo je tu?“ zavrčel jsem a automaticky se nahrbil do bojové pozice.

„Klid, kovboji, to jsem jen já,“ ozval se medový hlas a má bohyně vystoupila ze stínu.

„Aha, to jsi ty. Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi s Alicí a Rosalií,“ soukal jsem pomalu ze sebe.

„Byla, ale s nimi není taková zábava, jako by mohla být s tebou,“ zašeptala mi do ucha, když se ke mně naklonila.

„Zzzábbavva?“ zakoktal jsem se.

„Hmm,“ řekla a jemně mě kousla do pravého ušního lalůčku. Mě tělo reagovalo okamžitě a kalhoty mi začaly být nepříjemně těsné…

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live for freedom, die for love 3. kapitola: