Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lizie, I want you! - Kapitola 2.

23.01.2011 (11:15) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 742×

Lizie
..................................

Když jsem vešel do jídelny, všiml jsem si, že naše stoly jsou spojené. Určitě se budou probírat ti noví. Lizie a její přátelé.

Renesmé na mě zamávala. Na tácek jsem si naložil nějakej ten blivajs a šel ke stolům. Sednul jsem si vedle Nessie a čekal, až někdo promluví.

„Takže, vážení,” promluvila Alice. Kdo jiný. „Co všechno víme o těch novích?”

„Jsou divní,” zamumlal Emmett nepřítomně.

„Ne víc jak ty,” ušklíbla se Nessie. Emmett zaprskal a bouchnul Renesmé do ramene. Zahekala a vážně se podívala na Emmetta a pak oba dva vybuchli smíchy. Všichni se na nás otočili. Včetně Lizie. Přikrčil jsem se a dělal, jako že tu nejsem.

Nechápu, po kom toto Renesmé má. Bella mi takhle prdlá nikdy nepřišla a Ed, ten vůbec.

Alice zasyčela a Emm s Nessie v okamžiku ztichli. „Co kdo ví?” vyzvídala.

Rosalie jen pokrčila rameny. „Já ani Emmett jsme s nikým z nich hodinu neměli.”

„S vámi má chodit jen ta holka,” chrlila na nás Alice. Zdá se, že toho sama hodně viděla, tak co má?

„Deme, ty jsi s ní hodinu neměl?” zeptala se mě Alice. Nesnášel jsem, když mi říkala Deme. Znělo to, jak kdyby mi říkala demente.

„Neříkej mi Deme,” zasyčel jsem. „Jo a hodinu jsem s ní měl. Jmenuje se Lizie,” kvákl jsem jen. Stejně jsem nic jinýho nevěděl a že bych jí chtěl říkat o tom, že se mi líbí, tak to fakt ne.

„To je všechno co víš?” mračila se na mě.

„Lizie Blacková,” řekl jsem tiše a nechal to doznít. Znělo to krásně.

„Ha! Blacková!” řekla Nessie s plnou pusou. Ona jediná z nás normálně jedla. „Bude to určitě sestra Jacoba Blacka!” přikyvovala si sama pro sebe Nessie. Chovala se jako pitomeček. Je vidět, že ji něco určitě zlepšilo náladu.

Ještě jsem si všiml, že když Nessie řekla jeho jméno, tak se Edward podíval na Bellu a ona zase na něj.

„Měli bychom jí to říct,” špitla Bella.

„Co?” vyhrkli jsme všichni najednou. Ed si povzdychl.

„Ten... Jacob,” řekl jeho jméno zhnuseně. „Má nekalé myšlenky na tebe,” otočil se k Nessie. Nessie těžce polkla kus pizzy.

„Na mě?” ptala se s vykulenýma očima. „Co si myslí?” chtěla vědět.

„Prostě si s ním nic nezačínej!” štěkl na ni Edward, ale pak se jí rychle omlouval. Musel si myslet něco hodně nekalého.

„Klid, Edíku,” zachichotala se Renesmé. Vyžívala se v tom, že mu nemusel říkat tati. „Stejně se mi vůbec nelíbí.”

Po obědě jsem měl ještě dvě hodiny. Jednu s Emmettem a Rosalií a druhou sám. Přemýšlel jsem, jestli narazím na Lizie. Možná bych se na ni odvážil promluvit. Konec konců, vždycky se můžu vymluvit na to, že se snažím zjistit o nich co nejvíc, což je vlastně pravda.

Když jsem vešel do třídy biologie, nebyla tam. Tak jsem si šel sednout ke svému sousedovi do lavice před Emmetta a Rose. Hodina uběhla celkem rychle. Moje sousedka – šprtka – všechno udělala sama a já jsem mohl mezitím přemýšlet o Lizie. Nacvičoval jsem si, co bych asi řekl a zjistil, že to beru až moc vážně. Vůbec nevím, co je zač, a jak věstí, nebude nic dobrého. Napůl zvíře, napůl člověk. Ale na druhou stranu, je to hodně nemožné, tak se třeba z toho vyklube nějaká pitomost. Ale stejně jsou divní...

Při mé poslední hodině se mi poštěstilo. Na anglickém jazyku byla Lizie a seděla úplně vzadu ve volné lavici, kde jsem mimochodem normálně sedával já. Pousmál jsem se. Dneska mi to všechno nějak dobře vychází.

Pochodoval jsem si to přímo k ní a posadil se. Ani se na mě nepodívala.

„Ahoj,” začal jsem sladkým hlasem. Trochu se na mě pootočila.

„Ahoj,” špitla.

„Jsem Demetri,” představil jsem se.

„Lizie, ale to už asi víš,” řekla a koukala se před sebe. Nebyla konverzační typ.

„Takže, odkud jste se přistěhovali?” vyzvídal jsem a snažil se tak si s ní promluvit a navázat s ní bližší kontakt.

„Z daleka,” řekla klidně.

Zasmál jsem se. „To je odkud, Lizie?” Podívala se na mě jako na debila, ale v jejích očích se zatřpytilo, a tak mi odpověděla: „Jsi milý, ale asi bychom se spolu neměli bavit.” A odvrátila svoji tvář úplně. Trochu jsem posmutněl, ale nevzdával to.

„Proč?”

„Vím, kdo jsi,” špitla tak potichu, že bych ji jako člověk nemohl slyšet. V ten moment jsem na to ale zapomněl a vyvalil oči. Pak jsem se ale naprosto uklidnil.

„Tak povídej,” šeptl jsem sladce. Zase se na mě otočila a koukala na mě zase jako na debila.

Přibližoval jsem se k ní, až jsem byl jen kousek od jejích rtů. „Poslouchám,” otevřel jsem ústa a ovanul ji. Přivřela oči. Takže to nebude zase až tak těžké...

Pootevřela ústa se zavřenýma očima, jako by čekala na polibek, ale pak otevřela oči a rychle se ode mě odklonila. Jaká škoda. Pak se zvedla a v poslední chvíli než vešel učitel, si sedla na poslední volné místo.

Do háje, proč nemůžu být Edward a nemůžu číst její myšlenky. Nevím, co bych dal za to, slyšet její myšlenky právě teď a tady. No, vlastně i předtím.

Lizie se na mě v průběhu hodiny ani jednou neotočila a já si tak moc přál, aby tu teď byl Edward a řekl mi, na co myslí. Sakra!

Když skončila hodina, snažil jsem se ji dohnat, ale ona velice rychle a obratně zmizela. A pak už jsem ji nemohl hledat, protože před třídou na mě čekala Renesmé.

„Pojď, všichni už určitě budou na parkovišti,” zamumlala. Šel jsem těsně za ní, když vtom jsem si všiml Lizie, jak zachází na záchody.

„Doženu tě, něco jsem si zapomněl ve třídě,” pípl jsem a otočil jsem se.

„Dobře!” zakřičela na mě.

Šel jsem až ke třídě a ujistil se, že mě nikdo nevidí a až pak jsem zašel za ní. Zavřel jsem dveře od záchodů a rozhlédl se kolem. Byla v jedné z kabinek. Cítil jsem ji. Stál jsem tam a čekal.

Po chvilce se ozvalo spláchnutí a pak vyšla. V klidu si umývala ruce, aniž by si mě všimla.

„Řekl jsem snad něco špatného? Nebo jsem něco udělal špatně?” promluvil jsem, když si mě nevšímala. Ale to jsem neměl dělat. Strašně se vyděsila a málem zaječela. Naštěstí jsem jí včas stihl přikrýt pusu.

„Co chceš?” vyjekla, když jsem sundal ruku.

„Jen si promluvit,” usmál jsem se. Vyděšeně se na mě koukala a pak se trochu uvolnila.

„Proč sis ode mě odsedla? A kdo podle tebe vlastně jsem?” chtěl jsem vědět. Zajímala mě její teorie.

Do obličeje se jí najednou vrátila ta samá vyděšená maska. „Chceš mi ublížit?”

„Ne, proč bych to dělal?” vykulil jsem oči. Zkoumavě si mě prohlížela a pak velice tiše řekla: „Protože já ti teda rozhodně ublížit nechci.”

„Co?” vyhrkl jsem, když jsem to uslyšel. Jako by mi mohla ublížit.

„Nic,” odpověděla. „Demetri,” přistoupila ke mně blíž, ale nebyla blízko. Pořád mezi námi byl pěkný kus. „Neměli bychom se kamarádit.” S těmito slovy odešla ze záchodů a nechala mě tam stát samotného a zmateného.

Předchozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lizie, I want you! - Kapitola 2.: