Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 11. kapitola

13.08.2009 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4716×

11. kapitola – Když se výpar podaří, stojí za to

Pohled vypravěče

Zatímco Fred s Molly si povídali s kapitánem, Bella s Edwardem se nenápadně vypařili. Provedli to skvěle – nikdo si jich nevšiml. Ono, kdyby jo, tak by se moc dobře nevypařili, že?

Celou cestu se smáli a povídali si.

„Kam se vlastně vypaříme?“ položila Bella velmi důležitou otázku.

„Pojď ke mně,“ navrhl tiše, vzal si její obličej do dlaní a lehce políbil.

Usmála se na něj a on, její láska, ji úsměv oplatil.

Pohled Edwarda

Rozesmátí jsme vešli do mého apartmá. Chvíli si prohlížela pokoj a pak zamířila k oknu.

„Pěkný výhled,“ zamumlala a já se usmál. Chytl jsem ji za ruku a vedl do svého pokoje.

„Zavři oči,“ požádal jsem ji potichu a ona mě poslechla. Otevřel jsem dveře do pokoje a pak na tarasu.

„Už můžeš,“ šeptl jsem ji do ucha a ona otevřela oči. Zůstala překvapeně stát.

„Páni! To je nádhera!“ Zezadu jsem ji objal kolem pasu.

„Tady jsem tě poprvé slyšel.“ Zamračila se. „Tenkrát, když jsme vyplouvali. Ty a Fred jste…,“ začal jsem vysvětlovat, ale ona mi skočila do řeči.

„Jsme začali se loučit s nějakými lidmi. Já tě milovala a ty jsi mě zradil, ty hajzle!“ dořekla za mě a začala se smát.

„Přesně to jsem myslel,“ přikývl jsem s úsměvem a políbil ji na ucho.

Otočila se mi v náruči a hladově mě políbila.

Polibek jsem ji opětoval a vzal ji do náruče…

Pohled Belly

Ležela jsem na jeho nahé vypracované hrudi a snažila se uklidnit. Nemohla jsem totiž uvěřit, že se to stalo. Ani jeden z nás nepromluvil, nebylo třeba.

Pak jsem si však na něco vzpomněla…

Políbila jsem Edwarda na hruď a začala vylézat z postele.

„Kam jdeš?“ ozval se jeho nádherný sametový hlas. Já se jen usmála, popadla jsem jeho košili a vyšla ke dveřím. Tam jsem se zastavila.

„Zapomněla jsem poděkovat,“ mrkla jsem na něj a zmizela mu z dohledu. Rozeběhla jsem se ke klavíru a sedla si na stoličku. Usmála jsem se.

„Děkuji,“ šeptla jsem neslyšitelně a pak se dotkla kláves a začala hrát první skladbu, na kterou jsem si vzpomněla.

Pohled Edwarda

Než jsem se nadál, zmizela v obýváku. Rychle jsem na sebe natáhl spodní prádlo a chtěl jít za ní, ale uslyšel jsem, jak někdo začal hrát na klavír. A hudba vycházela z obýváku.

Znal jsem tu skladbu – River flows in you. Krásná skladba. Opřel jsem se o futra dveří a pozoroval ji. Sledovala klávesy a vlasy ji padaly do tváře. Její prsty byly hbité a ani jednou nezaváhaly.

Potichu jsem přišel k ní a sedl si vedle ní. Její pohled opustil klávesy a koukla se na mě. Usmála se na mě a já ji úsměv oplatil. Opřela si hlavu a o mé rameno a dohrála. Pokojem se rozhostilo ticho, které jsem nakonec prolomil.

„Nádherně hraješ.“

„Díky… Ale radši mám kytaru nebo housle,“ pokrčila rameny a já se udivil.

Ale vlastně ani nebylo čemu – je krásná, chytrá a inteligentní, samozřejmě, že nebude hrát jen na jeden nástroj. Sundala ruce z kláves. Usmál jsem se na ni a políbil ji do vlasů.

(Myslím, že určitě máte staženou ificiální ukolébavku, ale kdyby ne, tak je tady!)

Teď jsem to byl já, kdo začal hrát. Ani jsem nevěděl, co hraji. Prsty mi sami klouzaly po klávesách. Bella mě sledovala a na tváři ji hrál krásný úsměv. Po pár minutách jsem dohrál.

„Nádherná skladba… neznám ji,“ zašeptala a vzala si mé ruce do svých.

„Ani nemůžeš, teď jsem ji vymyslel…pro tebe,“ hlesl jsem a podíval se do jejích očí.

„Děkuji,“ zamumlala a pevně mě objala.

„Nemáš zač,“ zašeptal jsem a posadil si ji na klín. Chvíli jsem tam takhle v tichosti seděli, pak jsem ji vzal do náruče a šel do pokoje. Položil jsem ji na postel a lehl si vedle ní.

„Proč mám takový pocit, že tohle je poprvé, co ses někdy vypařil,“ řekla, když proplétala prsty s mými.

„Možná to bude tím, že jsem se poprvé opravdu vypařil,“ usmál jsem se.

„Ty nejsi hříšník!“

„Myslíš?“ zvedl jsem tázavě jedno obočí.

„Dobře, teď už jsi, ale musela jsem tě naučit být neposlušný,“ mrkla na mě, lehla si na břicho a zvedla se na lokty.

„Mám to brat jako výhru?“

„A co jsi to jako chtěl brát? Já lekce nedávám, pane Cullene, takže můžete být rád, že jsem u vás udělala výjimku,“ zamračila se naoko a já se usmál.

„A pamatujte si, když se výpar podaří, stojí za to… Ale v tom jste se už sám přesvědčil, nebo ne?“

„Myslím, že ano,“ přikývl jsem s úsměvem a lehl si stejně jako ona.

„Víš co znamená myslet? Ne? Myslet znamená hovno vědět,“ upozornila mě vážně Bella a já se začal smát.

„To není k smíchu, je to pravda,“ plácla mě do ruky Bella a já se ještě víc rozesmál. Chvíli se na mě dívala a pak se zase zvedla a vylezla z postele.

„Kam zase jdeš?“ zeptal jsem se potichu a pozoroval ji. Lehl jsem si na záda, jednu ruku dal pod hlavu a druhou nechal na hrudi.

„Počkej a uvidíš,“ mrkla na mě a zmizela v obývacím pokoji…

Pohled Belly

Po pár minutách jsem našla to, co jsem hledala – desky s čistými papíry a pak obyčejnou tužku. Když jsem se zase objevila v jeho pokoji, sledoval mě. Sedla jsem si na sedačku.

„Ještě jsem si tě nenamalovala,“ vysvětlila jsem a on se pousmál. „Skvělé, takhle zůstaň,“ zaradovala jsem se a on úplně ztuhnul. Ani nedýchal, takže by lidem připomínal mramorovou sochu.

„Dýchat můžeš,“ protočila jsem oči.

„Já nemusím,“ hlesl. To mě právě na celých upírech štvalo. Nemuseli dýchat, tak jako já. Jen jsem se zamračila a začala malovat.

Edward byl nádherný a já se bála, že tu jeho krásu na papír prostě nepřenesu. To jsem se však mýlila.

Po půl hodině práce, malování, jsem byla hotová. Dodělala jsem poslední detail a pak se na svůj výtvor podívala. Musela jsem se v duchu pochválit, byla jsem se svým výtvorem spokojená.

Sebrala jsem papír s kresbou, desky nechala na sedačce a vydala se za Edwardem, který se stále nehýbal.

„Už se můžeš hýbat,“ řekla jsem a stála jsem nad ním. Než jsem se nadála, ležela jsem vedle něj a objímal mě kolem pasu.

„Hej, pozor!“ „Tak ukaž,“ ignoroval můj výkřik a koukl se na kresbu.

„Nádhera,“ hlesl.

„Když maluješ nádherného upíra i jeho podobizna bude nádherná,“ šeptla jsem a políbila na tvář.

„Vážně nechápu, proč se tím doopravdy neživíš,“ zavrtěl hlavou.

„Je to můj koníček, moje záliba… Tím si opravdu vydělávat nebudu,“ vysvětlila jsem a koukla se do jeho očí.

„Jde tě vůbec pochopit?“ zamračil se a já se ještě víc usmála.

„Fred říká, že ne a já sama sebe chápu, to mi stačí… Pamatuj si, že každá bytost je něco jako kniha…a my se v těch knihách musíme naučit číst,“ upozornila jsem ho znovu a on se na mě díval takovým divným pohledem.

„Co je?“

„Nic… Jen to, že jsi úžasná,“ zašeptal a stáhl si mě pod sebe…

...

Od Edwarda jsem odcházela v jeho oblečení, které mi zase propůjčil. Už svítalo a já odhadovala, že Alice a Jasper už dávno byli ve vedlejším pokoji.

Edward mě doprovodil až k místu, kde začala třetí třída. Jako vždy jsem mu slíbila, že se ještě dnes uvidíme a odešla jsem do svého pokoje…

Pohled vypravěče

Ti dva večer provedli ten největší krok, který ve svém začátečním vztahu můžete udělat. Ani jeden to nepovažoval za špatné.

To, že je teď spojovala stejný zážitek, u kterého byli společně je spíše těšilo, než trápilo.

Jenže to ještě nevěděli, že láska a osud se teď spikli proti nim a že se vše ještě promíchá a stane se něco, co ani jeden nechtěl…

Jak už jste asi jednou slyšeli – Budoucnost je nejistá a vratká dáma… A na to oni zapomněli.

Co se dá však dělat, že?

Když se dvě osoby do sebe zamilují, je to jako mluvit na hluchého člověka – i kdyby jste sebe víc křičeli, stejně vás neuslyší…

Doufám, že líbí!

Děkuji za komentáře a pochvaly a za ty nadávka, které jste mi napsali do shrnutí!:-D

Jinak se chci zeptat, jestli chcete happy nebo sad (smutný) end? Já osobně bych brala sad edn, protže těch happy jsem napsala docela dost! Ale zajímá mě váš názor, tak pište!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 11. kapitola: