Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 12. kapitola

16.08.2009 (07:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4723×

12. kapitola – Nejen v pohádkách jsou šťastné konce… nebo snad ne?

Pohled Freda

Bella přišla pár minut před snídaní. Samozřejmě jsem si z ní dělal srandu, ale ona už na to byla zvyklá a někdy se zasmála společně se mnou.

Při snídani (dnes toho snědla o hodně víc, než normálně – při aktivitách přes noc vždy člověk, nebo aspoň poloviční, vyhládne! Nic jsem však neřekl…) jsem ji popsal, jak jsem společně s Molly dusil kapitána a vypadala nadšeně, když jsem ji oznámil, že místo 28. července, což bylo dneska, připlujeme do Ameriky o pár dní později. Podle kapitána jsme měli do New Yorku připlout 1. srpna.

Bella vypadala ještě veselejší a já ji plně chápu, sama totiž nevěděla, jak to bude, až loď Vixen zakotví ve svém cíli.

„Klidně běž za Edwardem,“ řekl jsem ji, když jsme vycházeli z jídelny.

„Blázníš? Ne, slíbila jsem Martinovi, že přijdu dnes na palubu si tancovat, vyblbnout, zazpívat,“ zavrtěla hlavou a já se usmál.

Ještě jsme se stavili do pokoje pro skicák a pak jsme se vydali na palubu za hudbou…

Pohled vypravěče

A tak Bella nešla do prostorů první třídy za svou láskou, ale zůstala v horší třídě se svým bratrem a bez zábran se vesele bavila. Tancovala s lidmi, zpívala slova písničky Love Generation, která se stala něco jako jejich hymna, pískala do písničky, malovala děti, lidi a ostatní věci, hrála si s dětmi, povídala si s přáteli, blbla s ostatními.

Někdo přinesl malý barevně pletený míček, takzvaný hakisak a tím se zábava ještě zvětšila a smích byl ještě hlasitější a veselejší… Sem ona patřila. Do toho bláznivého světa, kde se nedalo nic očekávat. Opravdu nic.

„Hej lidi! Víte co uděláme?“ ozval se hlasitě Martin. Všichni se na něj otočili a vrtěli hlavami. Ozvalo se i zamručení. „Vymyslíme sestavu, kterou budeme umět jenom my!“ vykřikl a lidi nadšeně přikyvovali a křičeli.

„Jen musíme vybrat písničku a někoho, kdo nás to naučí!“

„No kdo jiný, než Bella!“ odpověděl prostě a hlasitě Fred a koukl se na svou překvapenou sestru. Ta překvapeně ztuhla a koukla se na svého bratra.

„Co blbneš?“ sykla na něj, ale to ji už lidi táhli na jasně viditelné místo. Bella se pousmála a podívala se po lidech. Nakonec si koukla na svého bratra – ten se usmíval a ona se na něj zamračila. Ještě víc se usmál.

„Tak hele, nikoho do toho nutit nebudeme,“ začala a všichni zmlkli. Na CD, které bylo dané v přehrávači a které ji patřilo, začala hledat písničku.

Nakonec našla tu, kterou hledala. Italská písnička Numero uno. Velice hezká a živá. Jednou ji pustila na poslech a lidi byli nadšení. Usmála se a dala se do vymýšlení sestavy…

O půl hodiny později

Po půl hodině měli pár osmiček vymyšlených a lidi se u toho skvěle bavili. Jak neustále poslouchali dokola stejnou písničku, naučili se text a tak tancovali a zároveň zpívali. Bella se skvěle bavila a úplně zapomněla na Edwarda a hlavně na bohatý život, do kterého zase bude muset jít…

Pohled Belly

Zrovna jsem vymýšlela další osmičku (ostatní si naši sestavu zkoušeli), když za mnou přišel jakýsi sluha, který se už od pohledu cítil nesvůj.

„Slečna Swanová?“ A já přikývla. „Tohle vám posílá pan Cullen,“ podal mi bílou obálku.

„Nevíte náhodou, o co jde?“ zeptala jsem se ho a prohlížela si obálku. Na jedné straně bylo krásným písmem napsáno Slečně Swanové. Odhadovala jsem, že to bude Edwardovo písmo.

„Možná ano,“ začal nervózně a já se na něj podívala. „Chce vás pozvat na večeři,“ vykoktal. Zamračila jsem se. Už zase do první třídy? Ale bude tam Edward. Pak mě něco napadlo.

„Ehm…nemáte tužku a papír?“ zeptala jsem se sluhy a ten zavrtěl hlavou. „Dobře, v pořádku, počkejte tady,“ poručila jsem mu a běžela ke svému skicáku.

Vytáhla jsem tužku, dopis otevřela a rychle si ho přečetla a pak jsem pod jeho pozvání napsala to své:

A nechceš ty a tvá rodina přijít ke mně? Bude větší zábava…

Bella

Stručné a výstižné. Dopis jsem strčila zpátky do obálky a valila ke sluhovi.

„Hele, tohle dejte Edwardovi Cullenovi, ať si to přečte,“ řekla jsem a na druhou stranu obálky jsem napsala Panu Cullenovi. Sluha přikývl, uklonil se a co nejrychleji zmizel.

Divní lidi. Pomyslela jsem si a pak se otočila na své přátele.

„Zkusíme to znovu a pak vás naučím nový kousek,“ řekla jsem jim nahlas a oni přikývli.

Pustila jsem písničku od začátku a my začali nadšeně tancovat a zpívat…

Pohled Edwarda

Po sluhovi jsem poslal dopis. Myslel jsem si, že určitě bude zase na palubě z ostatními cestujícími třetí třídy a bude tam blbnout. Do čtvrt hodiny se vrátil sluha a podal mi můj dopis. Z jedné strany byl můj rukopis, z druhé její.

„Máte si to přečíst, pane. Můžu odejít?“ Přikývl jsem a vytáhl dopis. Pod mým pozváním bylo její. No co jsem mohl dělat? Půjdeme k ní.

Všichni byli nadšení a tak jsme se místo do jídelny první třídy vydali do jídelny třetí třídy.

...

Když jsme vešli do jídelny, hrála jakási písnička. Někteří lidé seděli u stolů a dojídali svoji večeři, jiní se bavili se svými přáteli, rodinou, hráli karty, kostky či jiné hry a zbytek byl uprostřed místnosti a tancovali. Mezi nimi i Fred i Bella.

Tancovali spolu a vypadali jako kdyby vše měli nacvičené. Ale tušil jsem, že neměli. Dívali si do očí, oba se smáli a když jeden z nich zkazil nějaký krok, rozesmáli se. Písnička skončila a hned na to začala hrát další. (Tento vidoklip ukažte svým bratrům, to budou čučet!:-D)

Kluci začali tleskat a odešli z parketu. Zůstali tam jen dívky, kteří si něco šeptali a pak začali tancovat.

„Ty vole,“ ujelo Emmettovi a já s ním plně souhlasil. Nikdy jsem takhle nikoho neviděl tancovat. Bylo to tak…nespoutané, atraktivní, hříšné, ďábelské… a sexy.

Všechny dívky se pohybovaly, jako by dělaly ty nejprimitivnější pohyby, kterého chlapa nemůžou rozpálit. Fred si nás všiml a zasmál se. Začal se prodírat k nám.

„Taky se divíte, na čem všem se dokážou za necelou minutu shodnout?“ zasmál se a ukázal na jeden ze stolů, který byl volný a hned u parketu. Přikývli jsme a sedli si ke stolu.

Písnička skončila a Bella si k nám přisedla. Hned jsem si ji přitáhl na klín.

„Ahoj!“ pozdravila nás vesele a mě políbila na ty.

„Nevěděl jsem, že umíš takhle tancovat,“ povytáhl jsem jedno obočí a Bella se zasmála a jemně se začervenala. Jen jsem se usmál a políbil ji na tvář.

...

„Nechceš se jít projít?“ zašeptal jsem ji do ucha stejnou otázku, kterou položila ona mě před pár dny. I ona si to uvědomila a přikývla.

Chytl jsem ji kolem pasu a vyšli z jídelny. Chvíli jsme se procházeli v tichosti a sledovali noční oblohu. Zase jsme se objevili na zádi lodi, jako minule při naší procházce.

„Na zítřejší večer jsme pozváni na jeden večírek a ty jsi taky pozvána,“ prolomil jsem ticho a koukl se na ni.

„Promiň Edwarde, ale to nepůjde. Už mám domluveného něco jiného,“ zavrtěla hlavou.

„Tak tam nepůjdeš. Co se stane?“ nabídl jsem možnost.

„A co by se stalo, kdybych nešla na ten večírek?“ zeptala se.

„Jsi tam pozvaná, je slušnost tam přijít.“

Odfrkla si.

„To sis nevšiml, že já slušná nejsem?“

„No tak Bello, nebuď blázínek. S těmihle trávíš čas pořád.“ Usmál jsem se na ni, ale ona mi úsměv neoplatila.

„Co si vlastně myslíš o táhlech lidech?“ zašeptala po chvíli ticha. Nechápal jsem, kam tím míří.

„Co by. Nic,“ pokrčil jsem rameny a ona zvědavě zvedla obočí.

„A těch, co ty s nimi trávíš celý svůj čas?“ vyslovila další otázku. Už jsem se nadechoval na odpověď, když mě předskočila.

„Kdoví jak nejsou úžasní, že? Když mají ty peníze na svých kontech, ty drahé šaty a šperky… Ale jestli si nic nemyslíš o těch, co jsem s nimi vyrůstala…,“ zavrtěla hlavou a koukla se na moře.

„Bells neblbni. Co se stane, když nebudeš jeden večer tady, ale v první třídě? Kdybys dneska přišla na tu večeři k nám, pozvali by tě osobně,“ domlouval jsem ji a ona se na mě podívala.

„Aha, takže za to můžu já? A dovol, abych ti připomněla, že poslední dobou trávím více času na tvé palubě, než tady, na své,“ řekla a já jen zavrtěl hlavou. „A taky jsem to na ten zítřek slíbila a mám tam přátele, takže je mi líto, ale půjdeš tam zítra prostě sám,“ dodala.

„A já nejsem nic?“ Koukla se mi do očí.

„Tam, kde žiješ ty, Edwarde, to není místo, kam patřím. Byla jsem ochotná na nějaký ten večer na první třídu zajít, ale ne každý.“

„Tak objevíš nový svět!“ vyhrkl jsem.

„Ne Edwarde. Do toho světa, do kterého mě zveš jsem už od narození nenáviděla, protože do ní patřil můj otec… Nenávidím ty lidi, co jsem z vrchní společnosti.“

„Takže…nenávidíš….nenávidíš i mě?“ vykoktal jsem a koukl se ji do očí.

„Ne to ne, ale ty si Edwarde, ano TY, se musíš rozhodnout, co je pro tebe výhodnější, jestli bohatý život nebo já. Tak řekni.“

Pohled Belly

Chvíli mlčel.

„To nejde,“ zavrtěl hlavou a já se naštvala.

„Tak nejde?“

„Ty ani nevíš, jak je těžké se do té společnosti dostat.“

„Jo, jasně. Pro vás je to hodně těžké, když máte pronajaté tři nejdražší apartmány a pod palubou několik aut, že? Jak vy se musíte nadřít…“ řekla jsem ironicky a já si vše začala uvědomovat.

Nebyla jsem to já, kdo s Edwardem chodil na ty večírky a večeře. Byla to jiná Bella, nebyla jsem to já. Tahle Belly byla slušná a vychovaná a já jsem taková nebyla.

„Ale já si myslela Edwarde, že já jsem ti milejší, než bohatý svět.“

„Vždyť ses tam skvěle bavila!“ vykřikl naštvaně.

„Bavila? Vše jsem to nechtěně hrála! Tak moc mi na tobě záleželo, že jsem to všechno hrála, i když bych radši byla tady s těmi lidmi, kteří jsou pravým opakem té tvé společnosti.“ Zavládlo ticho.

Slzy se mi začínaly drát ven a já rychle popotáhla.

„Nerada to říkám, ale naše společná plavba skončila.

Nedokážu chodit s někým, kdo se na mé přátele dívá jako by nic nebyli a neměli tady na tom světě co dělat…

Protože jestli si to někdo myslí o mých přátelích, myslí si to i o mě,“ prohlásila jsem nahlas a podívala se do jeho očí.

Bylo v nich překvapení, bolest, naštvanost a někde vzadu možná i láska.

Tušila jsem, že něco podobného mám i já v očích, které teď začínali být mokré. Rychle jsem se otočila a utekla…

Pohled vypravěče

A tak se stalo to, co se dalo předvídat.

Pohádali se kvůli tomu, že každý pochází z jiné vrstvy lidí , že jsou jiní…

Zatímco Bella utekla do svého pokoje, kde se rozplakala, Edward zůstal překvapeně stát na zádi lodi.

Po pár minutách, či hodinách se vzpamatoval a odešel v tichosti do svého pokoje…

Doufám, že se líbilo a že na mě nejste naštvaní za ten konec!

Děkuji za komentáře a pochvaly!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 12. kapitola: