Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 13. kapitola

18.08.2009 (14:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4203×

13. kapitola – Fredova minulost aneb nikdy nic nepřebolí

Pohled Belly

Hned, jak jsem přiběhla do pokoje, jsem padla na postel a ještě víc se rozbrečela.

Co jsem to proboha udělala? Proč jsem na něj tak vyjela? Proč? Jsem tak blbá! Blbá!

Rozvzlykala jsem se ještě víc. Slzy mi tekly po tváři, ale já je ignorovala.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela.

„Bells, co se stalo?“ uslyšela jsem Fredův hlas a já se znovu rozbrečela.

„No, tak, Bello, to bude v pořádku, neplač,“ zašeptal tiše a já zavrtěla hlavou.

„Ne-nebude n-nic v-v po-pořádku,“ dostala jsem ze sebe a Fred si sedl ke mně na postel. Posadil mě, aby se mi mohl kouknout do očí.

„Neplakej, Bello a řekni mi, co se stalo… Třeba se ti uleví,“ pousmál se na mě.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla.

„Já-já j-jsem se s-n-ním p-pohádala,“ vysvětlila jsem pomalu a on mě objal.

„To bude dobré, tak jste se jenom pohádali…“

„Já-já jsem…já jsem se s ním rozešla,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu mě přepadl pláč. Fred mě ještě pevněji objal.

„Bells,“ hlesl jen. Nastalo ticho, které rušily moje vzlyky.

„Měla by ses vyspat, odpočineš si,“ zašeptal Fred, položil mě na postel a zakryl mě.

Po chvíli jsem opravdu usnula. Díky bohu se mi nic nezdálo…

Pohled Freda

Bella po chvíli usnula, ale i tak povzlykávala.

Nemohl jsem tomu uvěřit.

Proč se vlastně rozešli? Muselo to být něco, co Bellu hodně naštvalo.

Celou noc jsem ji hlídal, protože jak ji znám, byla si schopná udělat něco i ve spánku. Spala však klidně, jako by ji do vody hodili.

Stalo se to, čeho jsem se tak obával. Stalo se ji to, co se stalo mě kdysi dávno. Myslím, že nastal čas ji říct trochu více o své minulosti.

Potichu jsem vyšel z pokoje a zamířil do jídelny. Dnes vylézalo sluníčko, takže se nebudeme moct projít. V jídelně jsem ji vzal něco na snídani a valil zpátky.

Díky bohu se ještě neprobudila. Položil jsem jídlo na stůl a sedl si na kraj její postele.

Po chvíli se začala probouzet. Oči měla opuchlé a červené od pláče a vlasy zacuchané. Ale i tak byla stále krásná.

Sledoval jsem, jak pomalu otevírala oči. Oči plné smutku, tíhy a bolesti.

Pomalu otevřela oči a koukla se na mě.

„Ahoj Bells,“ pozdravil jsem ji potichu.

„To se mi nezdálo, že ne?“ hlesla a já zavrtěl hlavou. Po tváři ji začaly téct slzy. „Bells, neplakej, prosím,“ požádal jsem ji potichu a ona mě objala.

„Řekni, že jsem blbá, řekni, že jsem pitomá káča, která všechno vždycky jen zkazí,“ vzlykala  a já nepatrně zavrtěl hlavou.

„Nejsi Bello, nejen lidi dělají chyby.“

„Ale já jsem aspoň trochu člověk!“

„Dobře, tak se koukni na mě. Právě teď tě objímá ten největší pitomec, kterého můžeš potkat,“ řekl jsem a ona se na mě překvapivě podívala.

„Slíbil jsem ti, že ti to řeknu a já sliby plním a myslím, že je ta správná příležitost,“ pousmál jsem se, sedl si na postel a opřel se zády o zeď. Bella si sedla vedle mě.

„Bylo to padesát let před tím, než jsem našel tebe a tvou mámu. Zrovna jsem se přistěhoval do Toronta. V jenom malém sirotčinci si mě vzali k sobě a já si našel práci a začal chodit do školy… A to se mi stalo osudným.

V sirotčinci poznali, že jsem chytrý a bystrý a tak mi zařídili místo v jedné prestižní škole… Nikdy bych se nemyslel, že tam potkám jiné upíry…

Ano, potkal jsem tam upíry – jeden chlapec a dvě dívky. Nebyl bych to já, kdybych se do jedné nezamiloval. I oni zjistili, co jsem zač. Chlapec s jednou dívkou však odmítali se se mnou bavit. Ale druhá ne.

Lily byla velmi chytrá a hezká a její upírská rodina byla bohatá. Nevadilo ji, že bydlím v chudém sirotčinci a bavila se se mnou. Prve jsme byli kamarádi a pak se to nějak přehouplo na lásku…

Jenže zbytek rodiny si nepřáli, aby chudák chodil s jejich členkou rodiny… Lily to zpočátku ignorovala…

Tlak v nás byl čím dál tím větší a my se jednoho dne pohádali. Řekla mi pár ošklivých věcí a utekla i s rodinou… Od té doby jsem ji nikdy neviděl…,“ zašeptal jsem svůj příběh a u mrtvého srdce mě bodlo.

Pohled Belly

Nemohla jsem uvěřit svým uším.

Normálně bych si myslela, že si to vše Fred vymyslel, aby mě utěšil, ale dnes ne. Dnes ne.

V jeho očí, které teď byly hnědé, byla bolest, smutek, tíha a láska. Teď jsem ho pevně objala já.

„Je mi to líto, Frede,“ hlesla jsem a koukla se znovu do jeho očí. Tušila jsem, že kdyby mohl, plakal by.

„Miluješ ji?“

„Nikdy jsem nepřestal,“ přikývl potichu. „Nikdy nic nepřebolí, ale díky tomu jsem potkal Marii a tebe – tak dlouho jsem putoval po Severní Americe, až jsem narazil na Forks a tam na tvoji mámu. A ta porodila skvělou dívku, která mě přijala jako svého bratra,“ dodal a já se pousmála.

„A doteď toho lituje.“ Fred se usmál. „Nemáš ani ponětí, jak moc jsem ráda, že mám tebe za bratra, Frede,“ koukla jsem se na něj a on přikývl.

„A já, že tebe mám za sestru,“ oplatil mi úsměv a znovu mě pevně objal.

...

Fred mi pomohl, jak jen mohl. Ten den jsme vyšli jen proto, abychom se šli najíst a já ještě vykonat potřebu. Stejně svítilo sluníčko, takže by Fred nemohl jít ven.

Celý den jsme vzpomínali na vše, co jsme spolu prožili, co jsme vyvedli. Freda jsem si zatím namalovala a on pak na oplátku zkusil namalovat mě.

Vzpomínal na mámu a tvrdil, že jsem celá ona. I ten talent mám prý po ní. Nedokázala jsem si představit, že bych Freda ztratila.

Až moc pro mě znamenal… jak už jsem jednou řekla, nenahradil mi rodiče. Místo toho však nahradil rodinu, kterou jsem nikdy nemohl poznat. Díky Fredovi však ano a za to mu budu na celou svou věčnost vděčná.

Udělal toho pro mě hodně a já si to nikdy moc neuvědomovala. Ale teď ano a já se budu snažit mu to vše oplatit…

Pohled vypravěče

(Písnička, na kterou jsem tuto část psala. Možná ji budete mít v počítači, protože se tady objevila jako Belly ukolébavka!)

Nikdy nic nepřebolí… Měl Fred pravdu? Nebo lhal a mluvil o něčem co vlastně moc nezná?... Měl pravdu. Fred to vše poznal a nikdy na to nezapomněl. Nikdy nikdo nezapomene.

Pamatuj, cokoli se stane, stane se z nějakého důvodu.

Velice chytrý citát a taky pravdiví. Vše, co se stane musí mít důvod. Je velmi těžké, ten důvod najít. A proč by jste ho měli vlastně hledat – když se vám něco krásného, nebudete chtít hledat důvod, protože jste šťastni a nic víc vás nezajímá. A jestli se vám stane něco, co je pravý opak krásného, nechcete vědět důvod. Je jedno proč se to stalo, ale to, že se to stalo.

Neplač, že to skončilo, buď ráda, že se to stalo.

Nejen ženy jsou schopni oplakat svoji ztrátu, ať už se jedná o jakoukoliv. Právě tím muži dokazují, že mají city. A i když jim slzy téct nemůžou, vždy se najde způsob, jak to dokázat. Jenže dokazovat je velmi těžké a někdo vám ani nemusí uvěřit.

Světu jsi možná jen jednou osobou, ale jedné osobě můžeš být celým světem.

Ty nejhezčí citáty bývají o lásce, ale láska není nádherná a bezbolestná. Každý bojuje proto, aby ji našel. A když ji najdeme, jsme šťastni, ale až pak si uvědomíme, jak láska bolí a koho všeho jsme ztratili.

Nejcitlivěji býváme ranění těmi,

bez nichž si svůj život nedovedeme v plném rozsahu představit.

Browning

Odhaduji, že toto můžeme potvrdit téměř všichni. Já osobně jsem byl raněn těmi, od kterých bych to neočekával. Nic na tom však nezměníme. Ve svých blízkých se často pleteme a vždy udělají to, co bychom od nich ani ve snu nečekali. Uvědomí si však, že způsobili bolest těm druhým? Je těžké jim pak odpustit.

Láska odpouští všechno, anebo nic.

Honoré de Balzac

A kvůli této větě si však někdo může položit otázku, jestli ten, komu chceme odpustit, opravdu za to odpuštění vše opravdu stojí. Často si pokládají špatnou otázku. Měli by si spíše položit otázku, jestli ten dotyčný nestojí za to, aby mu odpustili, jestli ho opravdu tolik nenávidí, že mu nechtějí odpustit nic. Chyby vznikají tak, že si položíme špatnou otázku. A hledáme na ni špatnou odpověď.

Láska je jako sklo: rozbije se, když ji uchopíš příliš nejistě,

nebo příliš prudce.

Jen málo lásku uchopí správně, ale i tak se jim to nemusí podařit. Ale těm, co uchopí lásku správně, bychom měli gratulovat a snažit se je napodobit. Udělat to stejné, jako oni. Celý náš život, či existenci, provádí láska a je velmi důležité, ji umět chytit a hlavně ji nepustit. I to se totiž stává… Většina lidí věří v to, že se láska nedá uchopit. Pár jich však věří a těm se často říkají optimisté.

Optimista prohlašuje, že žijeme v nejlepším možném světě.

Pesimista se obává, že je to pravda.

James Brand Cabell

Optimisty nemá nikdo zrovna moc v lásce, protože i v těch nejsmutnějších věcech hledají něco pozitivního a světlo, které by je z temnoty vyvedlo. Za to bychom je však měli milovat. Tito lidé se nachází kolem nás a i když si to neuvědomujeme, pomáhají nám. A my jim za pomoc neděkujeme, ale i tak nám nadále pomáhají… My máme to štěstí, že naši sourozenci jsou optimisté a pomáhají nejen jeden druhému, ale i lidem, kteří se objeví v blízkosti kolem nich. I když byli oba různí, oba měli jedno společné – ztratili někoho, koho milovali a byli schopni pro něj udělat cokoliv…

Stačí minuta, abyste si všimli člověka,

hodina, aby se vám stal sympatický,

den, abyste se zamilovali, ale nestačí celý život,

abyste na něj dokázali zapomenout.

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře a pochvaly!

Všechny citáty byly použity z knihy 11. 55 p.m. (za pět minut) od Jany Kawulokové.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 13. kapitola: