Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 14. kapitola

19.08.2009 (19:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4476×

14. kapitola – Plavba končí, vítejte v  New Yorku a plno vzpomínek

Pohled Edwarda

Neměl jsem odvahu za ní jít a taky se mi nechtělo.

Byl jsem naštvaný, ale zároveň jsem litoval, co se stalo.

Ale ona dala jasně najevo, co si o mě myslí…

Celá rodina byla kvůli tomu špatná a já jsem odmítal s kýmkoliv mluvit.

Tak moc jsem se těšil, až budeme v New Yorku a my se vydáme do malého města Forks, které se mělo stát naším novým domovem.

Nemohl jsem se dočkat, až opustím tohle vězení.

...

Do New Yorku jsme měli dorazit 1. srpna, tedy o pět dní později.

Vše už bylo zařízené. V přístavu na nás budou čekat auta, které odvezou naše auta a pak auta, které odvezou nás.

Pak odjedeme na letiště a poletíme do Seattleu. Odtud pak pojedeme svými auty do Forks. A jsme tam.

I když to všechno znamenalo si zase hrát na patnáctileté děti, docela jsem se těšil.

Forks byl naším trvalým sídlem. Téměř celý rok tam bylo zataženo a v lesích se objevovali samé větší zvířata.

...

I když jsem si zakazoval, stále jsem na ni myslel.

Na její úsměv, na její oči, na její tvář, na její tělo, hebké rty, na její něžné doteky…

Nešlo na to nemyslet. Prostě nešlo.

Neustále jsem měl její tvář ve své hlavě.

Pohled vypravěče

Plavba se blížila ke konci a většina cestujících začali balit. Někteří toho měli více, jiní méně.

Cestující třetí třídy si vyměňovali adresy, telefonní čísla a slibovali si, že se musí někdy sejít. Nikdo si nepřál, aby plavba končila, protože se jejich parta rozpadne a nikdo je nedá dohromady.

Tak, jak je osud dal dohromady, tak je i rozdělí…

...

Většina věděla, kam jedou dál. Někteří se rozhodli bydlet v New Yorku, jiní plánovali, že pojedou dál.

Naši sourozenci se rozhodli nějaký ten čas strávit v New Yorku, našetřit nějaké peníze a pak se vydat do Forks, který byl jejich domovem.

Pohled Belly

Jo, měli jsme plán zdržet se v New Yorku a pak se vydat do Forks, ale já se to rozhodla tak trochu změnit.

Bylo prvního srpna a loď Vixen připlula do New Yorku v deset hodin ráno.

Ti z třetí třídy museli počkat, až vystoupí první a druhá třída. Nikomu to nevadilo, aspoň jsme měli více času na loučení.

Už jsem ani nepočítala, kolik lidí se s námi přišlo rozloučit. Jen vím, že jich byla opravdu hodně.

Někteří nám dali své adresy a já slíbila, že napíšu. A nelhala jsem.

Jako s posledním jsem se rozloučila s Martinem. Úplně první člověk, se kterým jsme se tu seznámili.

„Budete mi chybět,“ řekl, když mě objímal.

„Ty nám taky,“ hlesla jsem a ukápla mi další slza. Nebyla první a ani poslední. Vždy se při loučení rozbrečím, jsem prostě taková.

„Tady je adresa, někdy se stavte nebo napište,“ podal Fredovi papírek s adresou my se na něj usmáli. „Jo a tohle je pro tebe, Bells,“ řekl a podal mi kytaru.

„To nejde,“ zavrtěla jsem hlavou, ale on mi ji vrazil do ruky.

„Já si koupím novou, oblíbila sis ji, tak si ji vezmi,“ řekl a zepředu se ozval jakýsi hlas: „Martine, pohni!“

„Musím jít, rád jsem vás poznal,“ mrkl na nás a prodíral se davem dopředu.

„Díky! Taky jsme tě rádi pozvali! Brzo se ozveme!“ křikla jsem za ním a dívala se nevěřícně na kytaru. S Fredem jsme stáli úplně na konci celého toho davu, takže jsme nikam nespěchali.

„On se úplně zbláznil,“ zašeptala jsem a dívala se na kytaru. Kytara měla červený popruh, takže jsem si kytaru pověsila na levé rameno, aby mi moc nepřekážela.

Do pravé ruky jsem vzala batoh a koukla se na Freda. Dav se pohnul a my pomalu vyšli.

„Víš co mě napadlo?“

„Nemám ponětí,“ zavrtěl hlavou Fred a přes hlavu si přehodil svůj batoh.

„Až budeme mít Forks až po krk, pojedeme hledat Lily,“ usmála jsem se na něj a on zůstal překvapeně stát.

„D-děláš si srandu?“ vykoktal a já zavrtěla hlavou. „To je ten nejbláznivější nápad, který tě napadl, ale kupodivu s ním souhlasím,“ usmál se na mě Fred a pevně mě objal.

Přítel je ten, který přichází, když celý svět odešel.

anglické přísloví

Vyšli jsme z lodi na plechový mostek, který vedl k přístavu.

V přístavu bylo stovky lidí – někteří čekali na své příbuzné, jiní se stále ještě loučili a někteří se chtěli jen kouknout na Vixen.

Bylo tu několik novinářů a reportérů. Panoval tu zmatek, ale nikomu to moc nevadilo.

Po dlouhé době jsem se zase ocitla na pevné půdě. Porozhlédla jsem se kolem sebe.

Doufala jsem, že spatřím Molly, neviděla jsem ji od té opery a moc mi chyběla. Nechtěla jsem odejít bez rozloučení, hlavně po tom, co pro mě všechno udělala.

Fred byl sice o hodně větší a tak se i on rozhlížel.

„Támhle je… Pojď,“ kývl směrem, kde zřejmě byla a začal se prodírat davem.

A já hned za ním…

Pohled vypravěče

Zatímco naši sourozenci se prodírali k Molly, která dávala svoje kufry do černé limuzíny, Cullenovi se starali o svoje auta a sluhové jim dávali kufry do luxusních aut.

Edward se rozhlížel kolem sebe, jestli ji třeba nespatří…

A měl štěstí.

Stála pár metrů od něj a loučila se s Molly. Pozoroval ji…

Pohled Edwarda

Zahlédl jsem ji.

Loučila se s Molly a tekly ji slzy. Na jednom rameni měla kytaru.

Zřejmě ji od někoho dostala, protože jsem věděl, že žádnou kytaru neměla.

Budou mi moc chybět. Pomyslela si a já se koukl na Bellu. Zase měla klukovské oblečení a na hlavě kšiltovku. Na tváři měla milý úsměv a tváře mokré od slz. U nás ten dav nebyl tak hrozný, jako u třetí třídy.

Z davu třetí třídy začala hrát písnička Love Generation. Musel jsem se pousmát.

„Hej Isabella!“ zakřičel jakýsi mladík a Bella se otočila. Zasmála se, objala Molly a pak se rozeběhla za mladíkem.

Ona i Fred si položili věci k velké hromadě zavazadel a začali tancovat.

Většina lidí je sledovala – někteří s odporem, jiní zas z úsměvem.

„JÁ TĚ MILOVALA A TY JSI MĚ ZRADIL, TY HAJZLE!“ ozvalo se sborově a všichni se zasmáli.

I já se zasmál.

Zřejmě se tohle stala jejich hláška. Zachytil jsem Fredovu myšlenku:

Čtyři osoby sedící u kulatého stolku. Všichni v rukách drží karty. Sedí v jakési malé a útulné hospůdky, kde je absolutní ticho. Bella se nervózně koukne na Freda a pak na stůl, kde se nachází pár bankovek, jak amerických, tak anglických, dva palubní lístky na Vixen a pravý zlatý křížek s červený rubín, který byl taky pravý. Fred se na svou sestru pousmál. „Tak hra skončila, karty na stůl,“ hlesl a koukl se na Bellu. Oba přikývli. Tři z nich položili karty na stůl. Ti dva neznámí vyhrávali. „Je mi to tak líto,…,“ hlesla Bella a nastalo dramatické ticho. „Ale mám FULL HOUSE HOŠI! JEDEME DO AMERIKY!“ vykřikla, vyskočila na nohy, karty položila na stůl a objala pevně objala svého bratra… A zde taky Fredova myšlenka skončila…

Pousmál jsem se. Tolik toho spolu prožili…

Místo písničky Love Generation se ozvala jiná, italská – Numero uno.

Všichni se dali do tance – všichni tancovali absolutně stejně. Teď se na ně dívali všichni.

A Fred si vzpomněl na další vzpomínku:

Povídal si s jakousi ženou. Žena vypadala jako Bella. Byla úplně stejná. Žena měla bříško, takže čekala dítě. V očích měla naději a smutek. Jen díky očím jsem poznal, že se nejedná o Bellu – měla je čokoládově hnědé, zatímco Bella je měla hnědé jen na okraji, jinak je měla podle žízni. Někam šli, šli pomalu. „Musíš se postarat o moji dítě, Fredericku, já ti věřím, že to zvládneš,“ zašeptala žena a já poznal, že má téměř stejný hlas jako Bella. Žena v něm měla však tíhu a bolest. „Neboj, postarám se o ni,“ přikývl a koukl se na ženu. „Přísahám Marie,“ dodal a žena se usmála. Usmívala se stejně jako Bella. Žena si dala ruce za krk a než se Fred nadál, podávala mu zlatý křížek. „Dej to mému děťátku, ať má na mě aspoň nějakou vzpomínku,“ hlesla a po tváři ji stekla slza. Fred se usmál a pevně ji objal. A já poznal, že jsem právě viděl Marii, Bellininu mámu.

Fred měl pravdu – Bella se své matce podobala, jako by ji z oka vypadla. Muselo ji být sotva dvacet, když čekala Bellu a kdybych je teď viděl vedle sebe, řekl bych, že jsou dvojčata. Bella objala svého bratra a ten se zasmál. A znovu mu unikla vzpomínka:

Fred běžel hustým lesem. Vypadal ustaraně a ve tváři měl strach. „No tak, kde jsi,“ zamumlal a zastavil se. Porozhlédl se kolem… Když tu na něj skočilo něco malého a lidského – dítě. Bylo nádherné – dívka s hnědými vlásky, srdcovitým obličejem a vypadala tak na pět let… Lekl jsem se jejich očí – byly hnědé, zlatavé a ještě trochu rudé. „Lekl ses, lekl ses,“ prozpěvovala si a usmívala se. Fred se naoko zamračil a vzal ji do náruče. Zalechtal ji a ona radostně vypískla. „Fred se lekl, Fred se lekl,“ zachichotala se. Dítě mělo krásný a příjemný hlásek. „Zlobíš,“ cvrnkl ji do nosu a dal se do chůze. Děvče se ještě víc rozesmálo. „Já vím,“ usmála se a Fred ji úsměv oplatil. Dívence se na krku houpal řetízek, který ji byl trochu velký a který měl jako přívěšek zlatý křížek. „Mám tě rád Bello,“ zašeptal a dívence se ve tváři objevila láska a něha. „Já vím Frede, já tebe taky,“ mrkla na něj a pevně ho objala.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Musela být rozkošná, když byla takhle malá. Koukl jsem se na Bellu. Vůbec se nezměnila.

„Edwarde, pohni, nebo nám to uletí,“ vytrhl mě hlas Alice a já se na ni podíval.

Přikývl jsem a nasedl jsem do auta. Naposled jsem se koukl na Bellu.

Miluji tě Bello a navždy budu…

...

Po pár minutách jsme vyjeli. Jeli jsme ve dvou autech. A za námi jeli dvě nákladní. Auta vjela na silnici a rozjelo se rychleji.

Díval jsem se z okýnka ven a sledoval lidi venku. Všude byly zácpy a neustále jsme zastavovali na přechodech. Samozřejmě díky Vixen. Někteří lidé se vesele zdravili, jiní si povídali se svými přáteli, příbuznými.

Zase jsme zastavili na přechodu. Koukl jsem se na ten hlouček přecházejících a zastavil se u jedné dívky.

Byla to Bella. Fred ji držel kolem ramen a něco jí říkal.

Bella se ohlédla přes jedno rameno a její pohled se zatavil na našem autě. V jejích očích se na chvíli objevil smutek, pak však zavrtěla hlavou a odvrátila pohled…

Pohled Belly

Tušila jsem, že v tom luxusním autě sedí on. Rychle jsem odvrátila pohled a dívala se na cestu.

S Fredem jsme se vydali najít nějaký levný hotel, kde bychom na pár dní přespali a pak si našli malý byt a nějakou práci. Pak, až budeme mít dost peněz se nějak dostaneme do Forks a tam uvidíme.

Třeba to nakonec nebude zas tak špatné. A třeba budeme mít i štěstí a Lily najdeme… Musíme jen doufat…

Nepřežeň to se snahou, to nejlepší nás potká, když to nejméně čekáme.

Doufám, že se kapitola líbila.

Děkuji za komentáře a pochvaly!

Citáty jsem zase použila z knížky 11.55 p.m. (za pět minut) od Jany Kawulokové.

!Jinak jsem si oblíbila vlkádat do kapitoly citáty, takže je teď očekávejte víc!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 14. kapitola: