Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 18. kapitola

01.09.2009 (13:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4122×

18. kapitola – In vino veritas

Pohled Belly

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tomu, že ho zase vidím.

Hned, jak jsem ho spatřila, se vrátila všechna bolest.

Musela jsem ho zaskočit.

A nejen tím, že jsme se tu objevili, ale i tím, jak jsem se změnila. Věděla jsem to, že jsem jiná, ale jak si říká – změna je život.

A já jsem se změnila proto, abych zapomněla na minulost a žila jen přítomností a hlavně budoucností. Vždyť toho mám tolik naplánované… Až doděláme školu tady ve Forks, pojedeme hledat tátu a objevovat svět.

Jenže ono se řekne, zapomenout na minulost. Minulost bude navždy s vámi a nejhorší je, že ji už nezměníte…

...

Měla jsem s ním nejen španělštinu, ale i biologii. Tak nějak jsem ty hodiny přetrpěla.

Jistě, mohla jsem si je změnit, ale tak nějak jsem tušila, že jiné místo pro mě nenajdou a taky jsem tu nová a tak se nechci moc ukazovat.

Po biologii jsem ještě přetrpěla francouzštinu, kterou jsem neměla ani s Lily, Fredem nebo s někým od Cullenů.

Myslela jsem si však, že tenhle školní den byl nejdelší, jaký jsem kdy zažila…

...

Hned, jak zazvonilo na konec vyučování, jsem vylétla z učebny a zamířila jsem domů.

Ani jsem nečekala na ty dvě hrdličky. Chtěla jsem být úplně sama a pročistit si myšlenky.

Pracovat v místním bistru jsem měla až zítra a tak jsem bloumala po městečku. Z batohu jsem vyndala brýle a nasadila si je.

Jak jsem počítala, v domě ještě nikdo nebyl a tak jsem šla do pokoje, kde jsem se převlékla.

Sukni jsem vyměnila za volné a odřené rifle a kotníčkové botky za pohodlné botasky. Místo tílka jsem si vzala moji oblíbenou klukovskou košili.

Spokojeně jsem se koukla do zrcadla.

I kdyby mi kdokoliv namlouval, že holčičí styl mi sekne, na tohle to nemá.

Tohle je můj styl. Od každého trochu. Vzala jsem si MP3, oblékla si mikinu a ještě rychle napsala vzkaz:

Šla jsem se projít. Bella

Pak jsem si nasadila kšiltovku a přes ni přehodila kapucu. Nechala jsem si vlasy spadnout do tváře.

Vyšla jsem ven a zjistila jsem, že začalo jemně pršet.

Ani jsem nevěděla, kam mě moje nohy táhnou. Byla jsem prostě mimo.

Přemýšlela jsem o sobě, o Fredovi a Lily, o Edwardovi a jeho rodině…

...

Nevím jak to, ale asi po pár hodinách, kdy jsem už byla mokrá až na kost, jsem se zastavila před jednou malou hospůdkou.

Dlouho jsem neváhala a zašla dovnitř. Pár lidí se na mě kouklo, ale já je ignorovala.

Sedla jsem si na barovou židličku a objednala si pivo.

Pohled vypravěče

Samozřejmě, že nezůstala jen u jednoho piva a jen u toho piva.

Po pár pivech si objednala i pár panáků jakési kořalky, zřejmě rumu, a vše bez potíží vypila.

Alkohol ji pomáhal přemýšlet nad věcí, ve které se objevila. Nevěděla, co má dělat.

Chvílemi ji napadlo, že by se odstěhovali jinam, ale on byla zase doma, po tak dlouhé době navštívila své rodné městečko.

Pak ji napadla další myšlenka, u které dlouho zůstávala a nezapomněla ji.

A to, že si s Edwardem promluví. Docela dobrý nápad, ale nevěděla, co mu říct. V koutku své milé přátelské a dobré duše se mu chtěla za vše omluvit, ale nemohla najít tu odvahu, kterou k tomu potřebovala.

Dopila pivo a objednala si další. A k tomu dalšího panáku rumu. Ani vlastně moc dobře nevěděla, co dělá, ale alkohol ji pomohl uvolnit se a čím více ho měla v sobě, tím více skoro vůbec nemyslela.

Nikdo ji neřekl, ať přestane, naopak.

Pár chlapíků ji pozvalo a ona neodmítla. Barman i barmanka ji nalévali, jako ostatním zákazníkům.

Ona teď potřebovala svého bratra Freda, který ji vychovával a staral se o ni.

Jenže on tu nebyl.

Poslední dobou měla i pocit, že si odcizují, že jejich sourozenecký vztah není stejný, jako před tím, než se objevila Lily.

Ale mlčela a nikomu své pocity a city neřekla. Uvnitř v sobě trpěla, ale trpěla tiše.

Barman před ni položil půl litr piva a malého panáka, který byl plný bronzově hnědé tekutiny.

Bez nějakých problémů ho do sebe kopla na ex a objednala si další.

Snažila se utopit ten smutek, který cítila ve své duši.

Nikdo ji však neřekl, že se ji to nikdy nepodaří.

Protože alkohol není ta správná cesta.

Nepokoušej se utopit smutek v rumu, umí plavat.

francouzské přísloví

Pohled Freda

Měl jsem o ni strach. Věděl jsem, že ze školy přišla dřív, než já a Lily, protože nám utekla. To jsem toleroval, protože jistě chtěla být sama.

Ale to, že nechá jen vzkaz s tím, že se jde projít a nevrací se již nejméně sedm hodin, jsem již přestal tolerovat.

Lily se mě snažila uklidnit, že Bella je v pořádku, ale já ji moc neposlouchal.

K mému strachu se přidal i vztek.

Poslední dobou se chovala podivně, ale nikdy se mi s ničím nesvěřila a když jsem se ji chtěl zeptat, nebyl čas.

Trápilo mě to, protože Bella se mi vždy se vším svěřila. Teď jsem ale nechápal proč vše tají…

...

Bylo deset hodin, když se Bella konečně objevila doma.

Byla opilá a smrděla cigaretami a alkoholem.

Chtěla se chovat potichu, ale tím dělala ještě větší nepořádek. Vždy, když o něco zakopla nebo do něčeho vrazila, vyprskla smíchy.

„Kde jsi byla?“ zeptal jsem se ji a snažil se mít klidný hlas.

Zasmála se a přiložila prst na rty.

„Pšššt Fredericku, nebo probudíš ostatní,“ zašeptala a znovu vyprskla smíchy.

Zamračil jsem se. Do takového stavu se dlouho neopila.

„Ptám se tě znovu. Kde jsi byla?“ zopakoval jsem otázku.

„Hádej,“ uchichtla se a udělala jeden krok do strany, protože stát v klidu ji dělala problém.

Zakopla však o nohy a svalila se na zem. Jistě, mohl jsem ji chytit, ale nechtěl jsem. Hned jak spadla na zem, vyprskla znovu smíchy a smát se nepřestala.

Válela se na zemi, držela se za břicho a nohy měla podivně pokrčená.

Nahoře na schodech se objevila Lily. Zavrtěl jsem hlavou a pomohl Belle na nohy.

Chvíli jsme si vzájemně dívali do očí.

„Ptám se tě naposledy. Kde jsi byla?“ zeptal jsem se potřetí na stejnou věc.

„Na jednom pivku…no vlastně nebylo jen jedno a nebylo to jenom pivo,“ zasmála se.

„Tohle nesmíš už nikdy udělat, jasný? Necháš po sobě jen vzkaz a ukážeš se až po osmi hodinách!“ vyjel jsem na ni a on se jemně zamračila.

„Tak hele Frede, kde mám káru? Znáš ten film?“ zašeptala a v hlase ji šel slyšet smích.

„Jsi opilá! Ale to je naposled, jasný?“ Znovu se zamračila a ze rtů ji zmizel úsměv.

„Tak hele, nejsi můj rodič a bratr vlastně taky ne. Tak na co si tu hraješ?“

Byl jsem překvapen jejími slovy.

„Nevíš, co meleš.“

„Ale jo, vim,“ přikývla hlavou a hlas ji přeskakoval. „Snažíš si tu hrát na hlavu rodiny, ale prostě ti to nejde. Tak se s tím smiř,“ dodala a já na chvíli oněměl úžasem.

„Já se snažím náš život udržet v normálu!“ vyjel jsem na ni.

„Právě že! Ty se snažíš!“ zařvala a opilost byla ta tam. „Víš vůbec, proč jsem zmizela?“ zeptala se dnes večer poprvé ona.

Tušil jsem, ale měla pravdu. Nevěděl jsem, proč tak zmizela.

„Nevíš co?! Nevíš, že mě zase bolí vidět Edwarda, že mě to nikdy nepřestalo bolet a že ho stále miluji!“ pokračovala a poodešla ode mě pár kroků.

„TY nemáš ani ponětí, jak mě to všechno bolí! TY se totiž o mě teď vůbec nezajímáš! Od té doby, co je s námi Lily se vůbec nezajímáš o mou maličkost!“

„Myslíš? A kdo byl pořád pryč, když jsi chodila s Edwardem?“ Oba jsme teď na sebe řvali.

„JÁ TO ASPOŇ PŘIZNALA, PAMATUJEŠ? POŘÁD JSEM TI NABÍZELA, AŤ JDEŠ S NÁMI, NEBO JSEM TI ŘÍKALA, ŽE KLIDNĚ NEPŮJDU! TO SI NAPAMATUJEŠ!?“ zařvala tak, jak jsem nikdy neslyšel.

A taky měla pravdu. V jejích očích se objevil smutek a tíha a než jsem se nadál, zmizela ve svém pokoji a hlasitě bouchla dveřmi.

A já tam zůstal v tichosti stát a snažil se tomu vše uvěřit.

...

Pravé přátelství je jako zdraví – jeho pravou hodnotu poznáte, až když ho nemáte.

Charles Caleb Colton

...

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře, pochvaly!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 18. kapitola: