Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 19. kapitola

03.09.2009 (09:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4886×

19. kapitola – Výčitky? Přijdou, ale až později…teď mě navštívil smutek

Pohled Belly

Byla pozoruhodné, jak rychle ze mě spadla opilost a byla hned střízlivá.

Hned, jak jsem zapadla do pokoje, jsem se rozbrečela a schoulila se na posteli do klubíčka.

Věděla jsem, že prvně jsem to nemyslela vážně, pak se ve mně však probudil všechen ten smutek a pocit osamělosti. Začala mě bolet hlava, ale to jsem ignorovala.

Rozbrečela jsem se ještě víc a moc jsem si přála, aby tu byl se mnou Edward. Aby mě utěšil, pochoval ve své krásné náruči. Aby mi šeptal uklidňující slova lásky.

Ale on tu nebyl.

Sama jsem ho opustila. Na vše, co sáhnu, to pokazím.

Ale proč?

Stoupla jsem, pomalu jsem se převlékla do tepláků a trička s dlouhým rukávem. Vlasy jsem pročísla prsty a zase je nechala spadnout do tváře.

Popadla jsem svoje desky, sedla jsem si na postel a zády se opřela o její čelo. Nohy jsem pokrčila a přikryla je dekou. Desky jsem rozvázala a otevřela.

Z roztřesenýma rukama jsem vzala srdce a chvíli se na ně v tichosti dívala. Znovu mě přepadl pláč. Slzy potichu a pomalu stékaly po mých tvářích, ale já je ani neutírala.

Položila jsem je zpátky a vzala do ruk první velkou kresbu.

Byl na ni můj otec. Pár neposlušných černých vlasů mu padalo do krásného obličeje. Jeho oči byly černé, pamatuji si, že je tenkrát takové opravdu měl. Slušely mu černé oči. Na tváři měl mírný úsměv.

Tak moc jsem si přála, aby tu byl. Kdyby tu byl, nikdy by ses nic nestalo. Nepotkal by mě Fred a nestaral by se o mě. Byla bych tu já a můj táta. Ještě chvíli jsem se dívala na jeho kresbu a pak jsem vzala další.

Na ni byl Fred a Lily. Té jsem nevěnovala ani vteřinu a podívala se na další. Ta byla namalovaná na Vixen. Pět dětí si hrály a seděly v kruhu. Na andělských tvářičkách měly krásné široké úsměvy. Pousmála jsem se.

Na další byla Molly. Bodlo mě u srdce. Nikomu jsem zatím nenapsala. Ani ji ne a to se o mě a Freda tak starala. Rychle jsem ji odložila a vzala další.

Na ni byla samotná Vixen. Na další byl Martin a kapela. Prohlédla jsem si i ostatní, úplně všechny.

A jako poslední kresba byla Edwarda. Na tu jsem koukala nejméně půl hodiny. Nakonec jsem desky zavřela a uklidila.

Sedla jsem si ke stolku, vytáhla několik papírů a dala se do psaní.

Milá Molly,

Hlásím se z Forks. Omlouvám se, že píši až teď, ale dřív jsem neměla čas. Byla jsem ve velkém zmatku. Neumím ani vyslovit slovy, jak moc mi chybíš.

Udělala jsem tu největší blbost, jakou jsem kdy mohla, Molly a ty si mě napadla jako první, komu bych se mohla svěřit. Jistě, určitě pomyslíš na Freda, ale to nejde. Našel si novou dívku. No novou. Kdysi s ní chodil a teď jsou zase spolu. Ne že bych jim to nepřála, ale připadám si jako páté kolu u vozu a mívám pocit, že mě Fred ani moc nevnímá.

A aby to nebylo všechno – potkala jsem tady, v malém městečku Forks (jen pro orientaci, nachází se ve státě Washington) Edwarda Cullena a jeho rodinu.

To bylo prostě na mě moc. Všechen ten smutek a tíha na mě padla a já se prostě neudržela a opila se. Vím, byla to chyba, ale potřebovala jsem to.

Jenže jsem se pohádala s Fredem a padala docela silná slova. Nejhorší ale na tom je, že byla pravdivá.

Jsem teď bezradná, smutná a zlomená uvnitř a nevím, co mám dělat. Všichni mi moc chybí. Ty, můj starý Fred, Edward, Cullenovi a hlavně máma a táta. Ty však nikdy neuvidím.

Přiznám se ti s jednou věcí Molly. Já a Fred nejsme opravdoví sourozenci. Opravdu ne. Jen jsme si tak připadali a brali se tak. Ani nemáš ponětí, jak mi moji rodičové chybí. Mámu jsem nikdy nepoznala a táty viděla jen pár dní. Ale oba je miluji, i když nejsem s nimi.

Doufám, že ti nevadí, že píši právě tobě, ale vím, že ty mě pochopíš. Opravdu mi moc chybíš a taky si mě opravdu napadla jako první, komu bych se mohla svěřit.

Moc mi chybíš Molly.

Bella Swanová Brownová McCartneyová

PS: 1.) Naučila jsem se chodit na botách s podpatky. Tento dopis je důkaz, že jsem stále celá…

2.) Asi jsi udivena nad mým příjmení, dovol tedy, abych ti je vysvětlila. Swanová je po Fredovi, Brownová po matce a poslední příjmení, McCartneyová je po otci.

Dopis byl zmáčený od slz, to však moc nevadilo.

Neměla jsem tu žádnou obálku a tak jsem dopis připravila na stůl. Řekla jsem si, že zítra půjdu na poštu a dopis odešlu.

Molly byla opravdu jediná, komu jsem se mohla svěřit. Vlastně tu byla ještě jedna žena.

Esme.

Brala jsem ji jako mou matku, ale copak já vím, kde ji mám hledat. Zaposlouchala jsem se do ticha, které vládlo v domě.

Natáhla jsem si mikinu, botasky a na hlavu kšiltovku a vyskočila oknem ven.

Možná si říkáte, že měli přijít výčitky, ale ony nepřišly. Možná přijdou, ale až později…

Měla jsem si vlastně co vyčítat? Řekla jsem mu jen pravdu a jak už jsem sama zjistila, pravda prostě někdy bolí.

Teď mě přepadl smutek, který byl oprávněný. Já ho tu však nechtěla.

Chtěla jsem, aby odešel i s tou bolestí v hrudi, kterou jsem tak cítila. Hlava mě stále bolela, ale já to ignorovala.

Zašla jsem do lesa a procházela jsem se hustým lesem. Brečet jsem nepřestala a tak jsem se přes uslzené oči dívala kolem sebe.

Snažila jsem si zapamatovat každý detail, protože jsem sama nevěděla, co bude dál. Svět, můj vlastní život se mi bortil pod mýma rukama, jako domeček z karet.

Byla jsem unavená, ale i přes to jsem šla dál. K mé smůle začala zase pršet. Vůbec jsem netušila kolik je hodin.

Objevila jsem se na lesní mýtince, kde se pásla jedna srnka. Nezabila jsem ji, bylo mi ji líto. Byla tu sama, tak jako já. Když si mě všimla, rychle utekla.

Prve jsem si sedla na jeden velký kámen, pak jsem si na něj však lehla a zase se schoulila do klubíčka.

Déšť smáčel moje smutné a zlomené tělo a slzy tekly po moji tváři…

...

Probudil mě lehký dotyk na paži. Trhla jsem sebou a prudce otevřela oči.

„Bello, co tu děláš?“ zeptala se potichu Alice a já se znovu rozplakala. Schovala jsem tvář do dlaní. „Bello, co se stalo?“ Zavrtěla jsem hlavou a pomalu se zvedla na nohy. „Pojď, vezmu tě k nám domů,“ zašeptala Alice a objala mě kolem ramen.

Jemně jsem zavrtěla hlavou, ale to už mě vedla lesem. „Jsi celá prochladlá, musela si tu ležet hodně dlouho,“ zamumlala Alice. Já nic neřekla. Neměla jsem sílu. Sotva jsem šla.

„Kde jsi ji našla?“ udivil se jeden hlas.

„Ležela tam na kameni.“

„Ukaž, vezmu ji,“ nabídl se sympatický hlas a než jsem se nadála, držel mě někdo v náruči.

Znovu jsem usnula.

...

Zdálo se mi, že jsem s mámou a tátou na velkém dětském hřišti.

Táta objímal mámu kolem pasu a ta mě držela v náruči. Neustále jsme se něčemu smáli a hráli všelijaké hry.

Nejhorší je, že to byl sen a ne vzpomínka. Ráda bych měla takovou.

Já však tolik těch vzpomínek na moji rodinu neměla. Téměř žádné.

Věděla jsem, že ve spánku zase pláči, ale těm slzám se nedalo bránit.

Chtěly ukázat, jak moc jsem smutná, zlomená a jakou na sobě mám tíhu.

A já ji v tom nebránila…

Doufám, že se líbila!

Děkuji za všechny komentáře a pochvaly! Jako vždy pomáhají!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 19. kapitola: