Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 22. kapitola

08.09.2009 (11:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4313×

22. kapitola – Všechny cesty vedou do Forks...

Pohled Belly

Byla jsem šťastná, že jsem tátu našla. To on mě přemluvil, ať se vrátíme do Forks.

Uměla jsem si představit, jaký poprask to musel být, když jsem zmizela po víkendu strávený ve Forks. Ale nijak jsem to neřešila.

Taťka byl trochu zbohatlejší, než jsem si představovala. Možná to bylo tím, že denně byl na burze, aspoň na internetové a vždy něco koupil, či prodal. A tak mě rozmazloval.

Moc mi to nevadilo, ale věděl, že lidi, kteří mají hodně peněz nemusím a tak je často ukládal do banky, kde ho všichni znali.

Nějaký čas jsme strávili v New Yorku, hlavně kvůli burze, kam hodně chodil. Párkrát mě vzal sebou a taky si zkusila zakřičet. Podle táty mi to docela šlo.

A já byla spokojená…

Tedy... jen částečně, když už ne plně...

...

1. února jsme měli být ve Forks. Letěli jsme 31. ledna a Seattleu mě čekalo překvapení.

Na parkovišti stál krásný červenobílý Mini Cooper.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptala jsem se, když mi podával klíčky.

„Smrtelně, zlato,“ přikývl a sám zamířil k černému BMW, které bylo taky samozřejmě nové. „Máš doufám řidičák?“ zeptal se mě a já přikývla.

„Super, pojedu první, protože najít cestu k našemu domku nebude nic snadného, ok?“ navrhl a já přikývla a svoje zavazadla hodila do kufru mého nového auta.

„Ale nezvykej si, že takovéhle dary mi budeš dávat každý den,“ varovala jsem ho a sedla si na místo řidiče.

Jen se usmál a vyjel.

A já hned za ním.

...

Už hodně dlouho jsem nejela v autě a já si tenhle pocit hned zamilovala. Byl to opravdu skvělý pocit.

Nechápala jsem, jak jsem dokázala být bez auta. Jak tátovo, tak i moje, bylo velmi rychlé a tak jsme překračovali rychlost, ale ani jednomu to nevadilo. Rychlá jízda byla prostě moje.

Za chvíli jsme byli ve Forks, kterým jsme jen projeli a za městem jsme po pár kilometrech odbočili. Oba jsme na lesní cestě viditelně zpomalili.

Za pár minut jsem spatřila nádherný a luxusní dům. Lehce mi připomínal ten, co měli Cullenovi.

Bodlo mě u srdce a rychle jsem zavrtěla hlavou. Vystoupila jsem z auta a stoupla si vedle táty.

„Nádhera,“ šeptla jsem a on se na mě usmál.

„Jsem rád, že se ti líbí. Tvůj pokoj je v prvním patře, na konci chodby,“ zašeptal a objal mě kolem ramen.

Mrkla jsem na svého otce a vběhla do domu. V přízemí se nacházel obývací pokoj, kuchyň a jídelna.

V prvním moje ložnice, moje šatna!, a moje vlastní koupelna, pak tátův pokoj a pracovna a samo sebou i on měl svou koupelnu. Na půdě jsem našla něco, jako malou zkušebnu.

Nacházel se zde klavír, bubny, pár kytar, houslí a další hudební nástroje.

„Teda! To je super!“ vykřikla jsem a sedla si za bílý klavír. Místnost byla osvětlena světlem z venku, protože tu byly velká okna.

„Jsem rád, že se ti to tu líbí,“ ozvalo se za mnou a já se otočila, vyskočila na nohy a svého otce objala.

Tomu po pár minutách rozezvonil mobil a tak se omluvil a sešel dolů. Já se ještě chvíli dívala na tento skvělý pokoj a pak jsem šla pro svá zavazadla.

...

Oblečení jsem ve své šatně měla uklizené hned. Vše jsem měla úhledné, ale tušila jsem, že to dlouho nevydrží.

Spokojeně jsem se dívala na svůj výtvor, když se za mnou ozvalo odkašlání. Otočila jsem se.

„Zítra budu muset do nemocnice, chci zdejší nemocnici trochu financovat, takže tě zítra na chvíli opustím, nevadí?“ zeptal se a já zavrtěla hlavou.

"Trochu se tu zabydlím,“ kývla jsem směrem k pokoji a on přikývl.

„Jinak… zařídil jsem ti kreditní kartu, užívej ji dobře, zlato,“ řekl a vytáhl z peněženky malou kartu.

Vzala jsem si ji do ruky a koukla na ni.

„Tati ty jsi se úplně zbláznil! MasterCard World Signi! To je ta…,“ vykřikla jsem, ale táta to za mě doplnil.

„Nejprestižnější karta na světě, ano, máš pravdu. Bude se ti hodit, ne?“ usmál se a já se na něj podívala.

„Až moc jsi mě změnil, tati.“

„Ale stále jsi to ty,“ usmál se a pevně mě objal…

...

Jak jsem řekla, trochu jsem se tu druhého dne zabydlela. Prohlédla jsem si místní okolí a jak jsem zjistila, bydleli jsme na druhé straně města, než jsem bydlela před dvěma roky.

Táta šel brzy, protože se rozhodl, že by si odkoupil pár akcií z jednoho malého obchůdku ve Forks. Nechápala jsem ten jeho vztah s nakupováním budov, ale nechala jsem to bejt.

Po snídani jsem si dala sprchu a pak si trochu přerovnala pokoj. Táta přijel až k večeru, kdy jsem si dělala večeři.

„Asi jsem potkal Carlislea Cullena,“ šeptl a já se otočila.

„Vážně?“

„Ano, když mi ředitel ukazoval celou nemocnici, uviděl jsem ho… a on mě. Nemohl si nevšimnout, že nejsem upír,“ vysvětlil a já přikývla.

„Takže už ví, že je tu nový upír,“ hlesla jsem a táta mě objal.

„Nelam si s tím hlavu, holčičko. Ty jdeš zítra do školy… A já musím do Seattleu kvůli obchodu,“ usmál se a já se snažila mu úsměv oplatit.

„Neboj zlatíčko,“ zašeptal. „Ty to zvládneš.“

„Ale co když mě nebudou chtít vidět? Co když,“ začala jsem, ale on mi skočil do řeči.

„Ne jednou jsi dokázala, jak jsi statečná a že se nebojíš s takového setkání. Udělala jsi to u mě, tak to zkus i u nich.“

„Ale…“

„No tak zlato. Ty to zvládneš! Jsi celá Marie,“ zašeptal a pevně mě objal.

Pohled Edwarda

Carlisleovi dnes služba končila kolem dvou hodin po obědě.

Domů se často dostal kolem půl třetí, dnes tu však byl mnohem dříve.

„Všichni do jídelny, prosím,“ řekl, když přišel domů a my všichni uposlechli. Sesedali jsme si kolem stolu, jen jediný Carlisle stál.

„Co se děje zlato?“ zeptala se ho Esme.

„Je tu nový upír,“ oznámil nám a my ztuhli. „Je starší, asi tak jako já a dával peníze nemocnici,“ informoval nás dál a my ho napjatě poslouchali.

„Takže je vegetarián?“ zeptal se Jasper a Carlisle přikývl.

„Vypadá to tak, ale i tak se pokusím o něm něco zjistit.“

„A co kdybychom ho pozvali k nám. I on musí vědět, že jsi upír,“ navrhla Esme, ve které se prostě hostitelka nezapře.

„Zkusím s ním nějak navázat kontakt, uvidíme,“ přikývl Carlisle a s těmito slovy rozpustil naši poradu.

„Počkat, neměli bychom informovat Freda? Aby aspoň tušil, co se tu děje?“ navrhl Jasper a Carlisle přikývl.

„Dobrá, řekněte jim, že jsme spatřili jednoho upíra tady ve Forks, který je zřejmě tady někdy ubytován. Víc sami taky nevíme.“

Po těchto slovech jsme všichni vyšli z jídelny a šli si po svých…

Pohled vypravěče

Ten večer se Belle usínalo hodně špatně.

Neustále se převalovala z jednoho boku na druhý.

Zkoušela vše, co ji napadlo.

Udělala si teplé mléko s medem, počítala ovečky,... ale nic nezabralo.

Nakonec usnula něco málo po půlnoci, usnula však únavou.

Doufám, že se kapitola líbila.

Děkuji za všechny komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 22. kapitola: