Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 23. kapitola

10.09.2009 (13:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4526×

23. kapitola – Setkání… Jak hrozné slovo a ještě horší čin

Pohled Belly

Druhého dne jsem se probudila brzy.

I když jsem usnula pozdě, vůbec jsem nebyla unavená, právě naopak. Hned, jak jsem vstala jsem se osprchovala a pak šla do své šatny.

Dlouho jsem váhala, co si obléknu, ale nechtěla jsem na sebe moc upoutat. Už tak budu v hlavním dění.

Nakonec jsem si vybrala tmavé rifle s hnědým páskem (http://www.i-odevy.cz/obleceni/damske/rifle/452673-damske-rifle.html) a k tomu černé triko s potiskem bílé kravaty. (http://www.e-tricka.cz/detail/E6538/D102/D1/corbata-damska.html)

U bot jsem dlouho neváhala a vybrala si mé oblíbené černé botasky. Popadla jsem bundu adidas, kterou mi táta koupil (http://www.obleceni-sportovni.cz/damska-bunda-adidas~zpf.html), batoh a seběhla do kuchyně.

Táta seděl u baru, kuchyň byla do tvaru U a četl si noviny. Samozřejmě ekonomickou stránku.

„Moc ti to sluší, zlato,“ řekl, když jsem vešla do kuchyně a odložil noviny.

„Díky… Co nového na burze?“ zeptala jsem se.

„Téměř nic, jen to že ropa je zase dražší. Jak ti je?“

„No, mohlo by být lépe.“

„Ty to zvládneš, zlato. Kdyby byl nějaký problém, zavolej mi, ok?“ usmál se na mě a já se musela pousmát.

Další jeden z jeho darů – koupil mi mobil. Nechápal, jak jsem mohla být bez něj.

Mě bylo celkově jedno, jaký bude, ale táta prostě chtěl, abych si nějaký vybrala. Nakonec jsem si vybrala nějaký véčkový, hudební, myslím, že značka Sony Ericsson.

„Ok,“ přikývla jsem a táta se usmál.

„No vidíš. Já bohužel už musím, nevím, kdy se vrátím, tak buď opatrná, jo?“

„Budu se snažit,“ přikývla jsem a nalila vodu do konvice. Táta mě líbnul na tvář, vzal si klíče od auta a pak jsem jen slyšela, jak se zavřely vchodové dveře.

Nesnídala jsem, neměla jsem chuť. Respektive jsem měla stažený žaludek strachem a nejistotou.

Vypila jsem čaj, umyla po sobě hrnek a vyrazila do garáže. Všude jsem zamkla a sedla si za volant. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, nakonec jsem dala klíčky do zapalování a nastartovala.

Auto tiše zapředlo, ten zvuk mě uklidnil a tak jsem šlápla na plyn a vyjela. Rychlá jízda skvěle uklidňovala a já bych ani nejela do školy, ale radši se někam projet.

Nakonec jsem však zajela na školní parkoviště a všechny pohledy se stočili na mě…

Pohled Edwarda

Hned, jak jsme přijeli před školu, jme vyhledali Freda s Lily.

I oni si zvykli, že je Bella najednou opustila a žili docela normálně. Několikrát jsme je potkali na lovu, jinak jsme do kontaktu nechodili.

„Ahoj,“ pozdravila je Alice, oni jen kývli. „Chtěli jsme vám říct, že je tu nějaký nový upír. Carlisle se snaží přijít, kdo to je,“ pokračovala dál a ti dva ztuhli.

Nelže, mluví pravdu. Pomyslel si Fred a já věděl, že to zjistil díky svému daru. Lily se koukla na Freda a on jen přikývl.

Lily se začala nadechovat, když v tom přijelo na parkoviště nové auto. Pokud jsem věděl, nikdo takový auto tady nevlastnil.

Řidič neváhal, jel dost rychle a jistě. Zaparkoval na místě vedle mého Volva. Vypnul motor a ještě chvíli seděl v autě.

„To nebude on,“ řekl jsem, když jsem slyšel myšlenky Freda a Lily. „Podle Carlislea mu bylo asi tak pětadvacet.“

Nejen my, ale absolutně všichni sledovali nové a neznámé auto. Po chvíli se dveře na místě řidiče otevřely a ten vystoupil.

A já myslel, že půjdu do mdlob.

Ten neznámý byl Bella.

Byla úplně jiná.

Vlasy měla ostříhané na krátko a měla je rozcuchané do všech stran. Podle mě chytila i trochu barvy, protože se mi nezdála tak bledá. Z kufru auta vytáhla batoh a hodila si ho na záda.

Porozhlédla se po parkovišti a její pohled se zastavil u naší skupinky. Mírně se pousmála a zaváhala.

„To není možný,“ uslyšel jsem Freda, který byl ještě víc vyjevený jako já.

Po chvíli se rozešla a mířila k nám…

Pohled Belly

Vystoupila jsem z auta a cítila na sobě všechny pohledy. Většina se tvářila překvapeně, jiní naštvaně.

Z kufru jsem vytáhla batoh a pak auta zamkla. Porozhlédla jsem se po parkovišti a pak jsem je zahlédla.

Všichni stáli v jednom hloučku. Třeba se spřátelili, co já vím. Pousmála jsem se a vyšla jejich směrem.

Čím dřív si s nimi promluvím, tím líp. Byla jsem sice nervózní, ale já tu nervozitu musím překonat.

Všude kolem mě byl šum a všichni si na mě ukazovali. Jistě, museli mě poznat.

„Ehm… Ahoj,“ pozdravila jsem nejistě a koukla se na každého zvlášť. Jako na poslední dva jsem se koukla na Freda a Edwarda.

I oni byli překvapeni.

„Bello? Jsi to ty?“ zeptala se Alice nevěřícně, já se zazubila a přikývla.

„Kdo jiný, proboha!“

„Co tu děláš?“ zeptal se Fred. Jeho tón byl překvapený, ale někdy vzadu i naštvaný a to mě mrzelo.

„Už jsem měla dost toho courání po světě… Stejně jsem udělala to, co jsem chtěla udělat a tak jsem se chtěla usadit… A taky si s vámi popovídat. Moc jste mi všichni chyběli,“ vysvětlila jsem potichu a celou dobu jsem se dívala do Fredových zlatavých očí.

Chvíli nastalo ticho, které přerušil Emmett. Pevně mě objal a trochu nazvedl.

„Tak rád tě zase vidím, Bello!“

„Já tebe taky, Eme,“ dostala jsem ze sebe a on se usmál. Díky tomuto Emmettovu činu zmizela moje nervozita. Zazvonilo.

„Ráda bych si s vámi po škole popovídala… Jestli je to teda možné,“ řekla jsem a oni přikývli.

„Skvělé. Teď už ale musím. Ještě nemám rozvrh, tak se mějte,“ usmála jsem se a zamířila ke kanceláři.

O tátovi se zatím zmiňovat nebudu. Tedy pokud se nezeptají, co jsem dělala a čeho jsem chtěla dosáhnout.

Sekretářka byla překvapena jako ostatní, když mě spatřila ve své sekretáři.

„Dobrý den, můj otec mi tu měl zajistit místo a rozvrh,“ pozdravila jsem slušně a ona se zamračila.

„Otec?“

„Ano, Harry McCartney.“

„To byl váš otec?“

„Ano.“

„Dobře, tak, prosím, chvíli počkejte,“ vykoktala, zvedla se a někam odešla. Po několika minutách se objevila a držela nějakou složku.

„Takže jste si změnila jméno?“

„Dá se to tak říci. Jen se McCartneyová posunulo na první místo, pak Swanová a nakonec Brownová,“ přikývla jsem a ona vše zapisovala do složky a počítače.

„Dobře, slečno McCartneyová, tady máte svůj rozvrh a plánek školy,“ podala mi dva papíry.

„Díky,“ poděkovala jsem, vzala si papíry, vyšla z kanceláře a dívala se na svůj rozvrh.

První hodina francouzština. Ta ujde. Zamířila jsem do druhého patra, nakonec chodby.

Vešla jsem do učebny a všechny pohledy se stočily na mě. Usmála jsem se, snažila jsem se najít učitele. Ten tu ještě nebyl a tak jsem se opřela o zeď hned vedle dveří.

Najednou však do třídy vešel Edward. Naše pohledy se na chvíli spojily. Nic jsem v nich nemohla vyčíst a to mě tak trochu rozčilovalo. Sedl si na své místo dozadu a neustále mě pozoroval.

Připadalo mi, že to jsou hodiny, než konečně do třídy vešel učitel.

„Ach… vy jste ta staro nová, že?“ zeptal se a já přikývla.

„Sedněte si, kam chcete,“ kývl směrem k lavicím. Otočila jsem se. No, moc míst tu nebylo. Vlastně dvě – vedle jedno Jessici a druhé vedle Edwarda.

No hádejte, koho jsem si radši vybrala. Ano, správně, Edwarda. Stejně s ním budu muset někdy promluvit.

Učitel začal hodinu.

„Mohla by nám naše nová studentka o sobě něco říci?“ zeptal se mě učitel a já polkla.

„Ehm… jistě. Jak už asi víte, jmenuji se Bella…,“ odmlčela jsem a koukla se na Edwarda. Ve třídě bylo ticho, všichni čekali co řeknu dál.

„A taky pár lidem dlužím vysvětlení, kde jsem doopravdy byla,“ řeknu nahlas. Dívala jsem se do jeho zlatavých očí. Musel být teď někdy na lovu.

“A to je asi tak všechno,“ otočila jsem se na učitele.

Ten a celá třída se na mě nechápavě dívali. Pousmála jsem se, otevřela učebnici francouzštiny a položila se dva prsty na spánky.

Tenhle způsob komunikace bude nejlepší. Zavřela jsem pevně oči, prsty jsem dělala kroužky. Snažila jsem se svůj štít roztáhnout tak, aby v něm byl i Edward.

Po pár minutách se mi to podařilo. Cítila jsem to.

Mohla bych s tebou někdy mluvit? O samotě. Zeptala jsem se v myšlenkách a on ztuhl.

Nadechl se na odpověď.

Nemusíš mluvit, roztáhla jsem štít, takže teď uslyším tvoje myšlenky. Dodala jsem rychle. Věděla jsem, že se na mě koukl. Musel vidět, jaké mě to stojí úsilí.

Proč? Zeptal se.

Musím ti to všechno vysvětlit. Odpověděla jsem. Prosím. Dodala jsem po chvíli, když neodpovídal a zvedla hlavu.

Koukla jsem se do jeho očí. Věděla jsem, že v očích mám prosbu.

Dobře. Kdy? Souhlasil a já se pousmála.

Co takhle se místo oběda vypařit? Navrhla jsem.

Všimnou si toho. Zavrtěl hlavou.

Tak u půl páté před hřbitovem. Navrhla jsem další nápad.

Na chvíli se zamyslel a nakonec přikývl.

...

Po francouzštině jsem měla angličtinu s Emmettem a Jasperem. Oba byli nadšení, hlavně Emmett, že mě zase vidí a tak jsem si musela sednout k nim.

Pak jsem měla matematiku, tentokrát s nikým, koho byl pořádně znala.

Po klidné matematice jsem měla španělštinu… s Edwardem a Alicí. Tentokrát jsem zabrala místo úplně v rohu, kde jsem byla osamocená. Nechtěla jsem s nikým moc mluvit.

Na oběd jsem nezašla do jídelny, ale zajela jsem si do bistra, kde jsem měla mít kdysi brigádu. Nebyla jsem tu tolik středem pozornosti. Stihla jsem to akorát a tak jsem na zeměpis nepřišla pozdě.

Ten jsem měla s Lily, Fredem, Rose a Emmettem. Znovu jsem si sedla do rohu, abych nebyla takový střed pozornosti. Fred se po mě neustále díval a já zase na něj.

Všimla jsem si zlatého prstýnku, který měla Lily na prsteníčku. Musel ji požádat o ruku. Nevím proč, ale byla jsem o něco smutnější. Ale hlavní je, že jsou šťastni i beze mě…

Po zeměpise jsem měla dějepis, zase sama. Nikdo si mě už moc nevšímal a tak byla docela klidná.

Hned, jak zazvonilo, jsem popadla svůj batoh a rychle vyšla ze třídy. Na parkovišti jsem zahlédla Edwarda.

Kývl na mě a já zase na něj. Dnes mu to všechno vysvětlím…

A pak, jestli bude chtít, ho nechám na pokoji a nebudu mu zasahovat do jeho života.

Před tím však si musím něco vysvětlil s Fredem a Lily.

Ty dva jsem už neviděla a tak jsem usoudila, že už zamířili k nim domů.

Nasedla jsem do auta a vyjela.

Za pár minut jsem byla před domem, který byl před dvěma lety můj domov…

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za všechny komentáře! Moc mě potěšili!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 23. kapitola: