Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 24. kapitola

11.09.2009 (12:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4851×

24. kapitola – Vysvětlení a pochopení

Pohled Belly

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pak vystoupila z auta.

Dům byl stále stejný, vůbec se nezměnil. Teda, pokud si dobře pamatuji.

Došla jsem k vchodovým dveřím a zaťukala. Chvíli jsem čekala a pak se dveře otevřely.

A já spatřila svého bratra.

Nějakou tu vteřinu bylo ticho, které jsem přerušila.

„Ahoj Frede. Můžu dál? Potřebuji si s tebou promluvit,“ zašeptala jsem. Pomalu přikývl a uhnul, abych mohla dovnitř. Vymalovali to tu.

„Pojď do obýváku,“ kývl směrem ke dveřím vlevo a já přikývla. Vešla jsem do pokoje a spatřila Lily, která seděla na gauči a dívala se mým směrem.

„Zdravím,“ hlesla jsem a sedla si do křesla, které bylo naproti gauči.

„Dáš si něco?“ nabídl se Fred, ale já zavrtěla hlavou.

„Díky, ne.“ Zase bylo na chvíli ticho, které přerušil Fred.

„Říkala si, že si potřebuješ promluvit, tak mluv,“ pobídl mě a sedl si naproti mně.

„Ok… tak kde začít,“ vydechla jsem.

„Možná tím, jak jsi utekla,“ navrhla Lily. Koukla jsem se na ni. V očích měla zlobu.

„Dobře, tak začneme tím,“ přikývla jsem. „Víš Frede, jak jsme se ten večer pohádali?“ otočila jsem se na bratra. Přikývl. Víc toho neudělal, byla jsem mu vděčná.

„Ten večer jsem se šla projít, zřejmě jste si toho ani nevšimli. Usnula jsem unavená a zničená v lese, kde mě našla Alice s Emmettem a tak mě vzali k sobě.

Ráno jsem se probudila a vůbec nevěděla, co dělat. Svěřila jsem se Esme, o tom co jsem cítila, co jsem udělala, co se stalo. Byla jediná, komu jsem to řekla,“ řekla jsem a vyhnula se Fredovým očím.

„Po snídani jsem se převlékla z pyžama a já věděla, co musím udělat.

Rozloučila jsem se s Cullenovými, šla sem, sbalila si pár věcí… Navštívila jsem v rychlosti mámu a pak se autobusem vydala do Seattleu. Odtud busem do Vancouveru, kde moje pátrání začalo.“

„Pátrání?“ zopakovala Lily.

„Ano, pátrání. Rozhodla jsem se, že tátu najdu. Už jsem nechtěla být sirotek, i když jsem sirotek nebyla. Chtěla jsem rodiče, protože ty mi chyběli,“ přikývla jsem a koukla se na Freda.

„A našla si ho?“

„Ano, našla. Je tu se mnou. To on mi dal to auto, dává mi peníze, zařídil mi kreditní kartu, dal mobil. Pracuje na burze. Našla jsem ho v Irsku, kde jsem byla vlastně náhodou,“ přikývla jsem znovu.

„Kde všude jsi hledala? Zdáš se mi trochu taková opálenější… A proč sis ostříhala ty vlasy?“ ptal se dál Fred.

„Ani sama nevím, kde všude jsem byla, ale navštívila jsem italské upíry… Aro byl rád, že mě vidí. Pak jsem byla ve Španělsku, Portugalsko…

Navštívila jsem slunečné státy a možná proto jsem trochu opálená. A ty vlasy?

Ani nevím, aby byla nějaká změna. Podle táty mi však dorostou, ale bude to nějaký čas trvat… Ostříhala jsem se před rokem na ježka a jak vypadají teď,“ odpověděla jsem.

Fred italské upíry zrovna nemusel, já je měla aspoň o trochu radši, protože mě nechali toulat se po světě.

„Chci od tebe, Frede, jen jednu věc. Jestli mi odpustíš. To byl účel, kvůli kterému jsem se sem vrátila. Ty a Cullenovi,“ zašeptala jsem a koukla se bratrovi do očí.

„Pochopím, jestli budeš chtít, abych zmizela a už ti nikdy nelezla na oči. Jen jsem se ti chtěla omluvit a vysvětlit můj čin, který jsem udělala před dvěma lety.

Omlouvám se Frede, nechtěla jsem ti ublížit, ale tenkrát jsem se cítila hrozně,“ zašeptala jsem. Po těchto slovech zavládlo dokonalé ticho.

My bychom slyšeli i ten špendlík spadnout. Napnutě jsem čekala…

Po chvíli jsem si ticho vyložila po svém.

„Dobře Frede… Ráda jsem tě poznala. Navždy budeš můj bratr,“ zašeptala jsem, stoupla jsem a zamířila ke dveřím...

„Počkej Bello!“ uslyšela jsem za sebou a já se zastavila.

Pomalu jsem se otočila. Koukla se Fredovi do očí. I on už stál.

„Jestliže ty chceš jet zase pryč, jedeme s tebou.“ Usmála jsem se a než jsem se nadála, tekly mi slzy po tvářích a pevně jsem objímala Freda.

„Přece nenechám svoji malou sestřičku odejít… Po druhé už ne,“ zašeptal a políbil mě na čelo. Tohle dělal vždy, když jsem byla malá. Usmála jsem se a zabořila jsem hlavu do jeho tvrdé a mramorové hrudi.

„Lily? Uděláš Belle čaj?“ požádal Lily. Nevím, co odpověděla, ale prošla kolem nás, to jsem věděla.

„Jsi blázen, víš to?“ zeptal se mě potichu a já zavrtěla hlavou. Na slova jsem neměla moc síly. Slzy přemohly moje tělo. „No tak neplakej,“ utěšoval mě Fred, který mě posadil zpátky do sedačky. Utřela jsem si slzy.

Lily po chvíli přišla i s šálkem čaje. „Děkuji.“

„Není zač.“ Upila jsem a koukla se na ty dva. „A co je nového u vás?“

„Když už jsi to nakousla… Tady Lily se dobrovolně stane paní Swanovou,“ usmál se Fred, koukl se na svou milovanou, kterou objal kolem ramen. Lily se zasmála.

„Gratuluji,“ usmála jsem se.

„Což mi připomíná… Že mi půjdeš za svědka?“ zeptal se Fred a já se zakuckala čajem.

„Děláš si srandu?“ On však jen zavrtěl hlavou. „Samo sebou, že půjdu, brácha! Někdo tě bude muset podpořit! Jak tě znám, budeš se klepat jak ratlík!“ přikývla jsem horlivě. Fred se usmál.

„Díky.“

„Není za co,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Rád bych zase někdy viděl Harryho, jestli to je teda možný.“

„Jo, je. Ale ani já netuším, kdy má volno. Třeba dneska odjel do Seattleu, kvůli burze a jak ho znám, tak tam pojede i zítra. Ale já mu ty jeho plány trochu pozměním,“ usmála jsem se.

„Znáš už ho dobře, co?“ Přikývla jsem.

„Poznala jsem ho za těch pár týdnů, co jsme spolu. Jsme si docela podobní… teda jako psychicky. Jinak jsem prý celá máma.“

„Až na ty vlasy. Marie je měla rovné, ty je máš po Harrym vlnité.“

„Správně,“ přikývla jsem.

„Jak neuvěřitelné… Ještě před chvílí tě Bella žádala, abys ji odpustil a teď jsi tu povídáte, jako by se nic nestalo,“ zavrtěla hlavou Lily a já se musela usmát.

„A ono se něco stalo?“ zeptal se Fred. Koukla jsem se na něj nechápavě. Pak jsem vyměnila svůj nechápavý pohled za láskyplný.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a on se usmál.

„V pohodě. To ty jsi mě naučila být n všechny hodná a všechny se snažit pochopit… ty a Marie,“ usmál se, než jsem se nadála, zase mě objímal v náruči.

...

Povídali jsme si dlouho. Dozvěděla jsem se všechno možné.

Nespřátelili se s Cullenovými, jak jsem si myslela, ale občas je potkali na lovu. V La Push se objevili vlkodlaci, se kterými prý uzavřeli jakou si dohodu.

Vysvětlili mi, že Cullenovi tuto smlouvu podepsali už dávno. Vždyť mi Esme sama říkala, že tohle je jejich trvalé sídlo, mělo mě to napadnout.

Úplně jsem přestala vnímat čas. Když s těma dvěma se tak dobře povídalo. Když byli čtyři hodiny, rozhodla jsem se už jít.

Za půl hodiny se mám sejít s Edwardem a kdo ví, jak to dopadne.

Fred s Lily mi drželi palce. Oba chtěli, abych byla šťastná úplně.

Zeptala jsem se, jestli je tu nějaké květinářství, kde bych mohla koupit růže. Fred mi podrobně popsal cestu, já poděkovala, nastoupila do auta a odjela směr květinářství.

Radši jsem ani kreditkou neplatila. Přišlo mi zbytečné vytahovat kvůli kytici růží nejprestižnější kreditní kartu.

Zaplatila jsem, opatrně položila květiny na místo spolujezdce a vyjela k dalšímu setkání.

Byla jsem nervózní, ale kdo by nebyl. Za pár minut jsem byla před hřbitovem.

Jeho auto tu už bylo.

Zaparkovala jsem vedle něho, zhluboka se nadechla, vzala růže a vystoupila z auta…

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře!

A ještě jednu věc - mám prve napsat happy nebo sad end? Který si chcete přečíst dřív? Napište!

Jinak už budou asi jen dvě nebo tři kapitoly, ale od každého konce, takže vlastně asi ještě šest kapitol.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 24. kapitola: