Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 26. kapitola (Sad)

14.09.2009 (11:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3393×

26. kapitola – Nic není na stálo

Pohled Belly

Když jsem přijela domů, hned jsem vyběhla do svého pokoje a schoulila se na posteli do klubíčka. Pláč, vzlyky a slzy ovládly mé tělo, mě samotnou.

Nejhorší však bylo, že on měl pravdu. Jo, měl ji. Musela jsem to přiznat.

Věděla jsem, že jsem se změnila, ale nevěděla jsem, že k horšímu. Nevím, proč si to myslel a už se to ani nedovím.

Co je na tom špatné, že jsem chtěla najít svého táty?

Tohle on nikdy nemohl pochopit. Nikdy.

Už odmala vyrůstal v rodině a pak, když se stal upír ji měl taky. Neví, jak se cítím, když nemám rodiče. Já teď však tátu mám a už kvůli němu se budu snažit žít normálně.

A kvůli Fredovi.

Budu se snažit žít tak, jako by žádný Edward Cullen nikdy neexistoval.

Nikdy.

Vím, bude to hodně těžké, ale já se budu snažit. Navždy ho budu milovat, ale on mě nechce.

Prostě se s tím budu muset naučit žít.

Nejen že ho budu navždy milovat, ale taky mě to bude navždy bolet.

...

Táta přijel až k večeru, ale já svoji pozici vůbec nezměnila. Stále jsem tam ležela v klubíčku a koukala do blba.

Táta si zřejmě domyslel, co se stalo. Sedl si ke mně na postel, vzal do náruče a hladil mě po zádech. Já mu zatím plakala na rameno.

„Je mi to líto, Bello,“ zašeptal a lehce mě políbil do vlasů. „Nechtěl jsem, aby si takhle dopadla… Vlastně za to můžu já,“ šeptal dál, ale já zavrtěla hlavou.

Nebyla to jeho chyba. Je můj táta a myslí to se mnou dobře.

„Není to tvoje chyba,“ zamumlala jsem mezi vzlyky.

„Je to jen moje chyba… Je a navždy bude,“ dodala jsem šeptem a pevně objala svého otce.

Nechci, aby si on něco vyčítal. To opravdu ne. Stačí to, že se mizerně cítím já.

„Udělám ti večeři, ty se jdi zatím osprchovat,“ řekl, zvedl se a já přikývla.

Pomalu jsem se zvedla, popadla nějaké oblečení a zapadla do koupelny. Vlezla jsem do sprchového koutu a pustila na sebe ledovou vodu.

Ta mi vždycky aspoň trochu pomohla. I když mi pak byla strašná zima. Ale tu jsem teď vůbec nevnímala.

Zastavila jsem vodu, rychle se utřela a oblékla se. Sedla jsem si na postel, nohy těsně k hrudníku a objala je pažemi.

Myslela jsem na něj, na nás, na Vixen, na tu skvělou noc, kterou jsme spolu prožili, na jeho rodinu, na náš první polibek,…

Bylo toho až moc, co jsme spolu prožili. Ale i tak se mi zdálo, že jsme spolu byli jen chvíli, sotva jeden den.

Táta mi po chvíli přinesl tác s večeří. Sedl si vedle mě a objal mě kolem ramen.

„To jsme to dopadli, viď?“ zašeptal a já přikývla.

Oba jsme opustili a přišli o ty, které jsme milovali.

Táta mě pak nechal samotnou a já mu za to byla vděčná.

Chtěla jsem být sama, prostě jsem to potřebovala.

Znovu jsem si lehla do klubíčka, tentokrát se však zakryla dekou a velkým francouzským oknem jsem se dívala na oblohu posetými miliony hvězdami.

Myslela jsem na Edwarda.

Byla jsem hodně unavená a tak jsem po chvíli usnula.

Díky bohu, se mi nic nezdálo.

...

Ráno mi taky zrovna dvakrát do juchání nebylo, ale můj stav byl aspoň o trochu lepší.

Opravdu nevím, jestli se mi něco zdálo a jestli jo, nepamatuji si to. A to bylo dobře.

Oblékla jsem se, nasnídala a vyrazila do školy. Stavila jsem se pro Freda a Lily, i když bydleli na druhé straně města.

Ihned oba poznali, jak to dopadlo.

Fred mě pevně objal a snažil se mě nějak utěšit, protože hned, jak jsem ho spatřila, jsem se znovu rozbrečela.

Přes jejich protesty jsem řídila. Rychlá jízda za volantem opravdu uklidňovala, tedy aspoň mě.

Před školou jsem se snažila uklidnit, utřela jsem si uslzené oči a vyšla z auta.

Pár lidí se na mě podívalo. Začali si hned šeptat. Věděla jsem, že musím vypadat strašně.

Nevšímala jsem si jich. Nevšímala jsem si nikoho, jen Freda a Lily.

Bohužel jsem s nimi dneska měla mít jen tělocvik a tak jsem se sama vydala na hodinu hudební výchovy.

Sedla jsem si dozadu, z batohu vytáhla MP3, kterou mi samozřejmě koupil táta a zaposlouchala se do smutné písničky.

Pár minut před zvoněním do třídy vešel on.

Chvíli jsme si vzájemně dívali do očí, já jsem však uhnula.

Sedl si na své místo ve druhé řadě a dál si mě nevšímal.

Tak jako já jeho.

...

Po hudebce jsem měla biologii. Zase s Edwardem.

Díky bohu se našlo jiné volné místo, hezky v zadní řadě a tak jsem si zase sedla tam.

Za ty dvě hodiny biologie, které jsme měli, jsem se aspoň trochu naučila Edwarda ignorovat.

Čím dřív se to naučím, tím lépe.

Z učebny biologie jsem vypadla co nejdříve, nechtěla jsem tam být už ani minutu navíc. Zamířila jsem na hodinu matematiky, kterou jsem neměla s nikým, koho bych pořádně znala. Byla jsem ráda.

Ta na rozdíl od minulých tří hodin uběhla rychle a tak, než jsem se nadála, šla jsem na oběd.

Tentokrát jsem šla do školní jídelny, ne jako včera do jedné restaurace. Sedla jsem si k Fredovi a Lily. To byli teď zase moje rodina.

Jak je znám, a hlavně Freda, budou chtít jít s námi a já jim v tom bránit nebudu. Naopak.

Budu ráda, když půjdou se mnou a s tátou.

Miluji je.

Sice ne tak, jako Edwarda, ale i tak je miluji.

Je to přece jen má rodina, ne? Je i Edwarda budu milovat navždy.

Oni to ví a doufám, že na to nikdy nezapomenou.

U mé rodiny jsem si jistá, ale u Edwarda zas tak ne.

Nikdy si nebudu jistá, jestli mě někdy vůbec miloval…

Já ho miluji hodně, ale on si to neuvědomuje…

Jen proto, že tě někdo nemiluje tak, jak bys chtěla,

neznamená, že tě nemiluje, jak nejvíc umí.

Doufám, že si to někdy uvědomí. Jestli ne, tak se stejně nic nezmění.

Oba si jdeme vlastně cestou a už nikdy se naše cesty nespojí.

Osud nám to jednou udělal a my se poučili.

Po druhé se nic takového nestane.

Říká se, že milovat znamená žít.

Já miluji a zdá se mi, že umírám.

Doufám, že se kapitola líbila.

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 26. kapitola (Sad):