Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - Sad Epilog

17.09.2009 (12:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4300×

Sad Epilog

Pohled Belly

Smířila jsem se s tím, že mě Edward nechce.

Dodělala jsem školu tady ve Forks a pak se s tátou, Fredem a Lily odstěhovali ho Ottawy, kde se měl Fred oženit. Svatbu měli opravdu nádhernou, to musím přiznat. Byla malá, téměř nikdo o ni nevěděl, jak ti, co byli pozvaní.

Lily rodina byla velmi milá a hned jsem se s nimi spřátelila.

Ještě před tím, než jsme odjeli z Forks, jsem já, táta a Fred navštívili mámu. Nikdo z nás nevěděl, kdy ji budeme moct zase navštívit.

Tátu jsme tam nechali chvíli samotného, určitě toho měl co říct své milované. Fred začal tátu považovat i za svého táty, což vyřešilo skoro všechny naše problémy. Tátovi to nijak nevadilo, vypadal, že je rád.

S Edwardem a ostatními Cullenovými jsem se vídala jen ve škole, či tu a tam je potkala v Seattleu. Jinak nic.

Vůbec s nikým jsem nebyla v kontaktu. Zřejmě respektovali Edwardovo rozhodnutí a já byla ráda. Už tak toho na mě bylo dost.

Fyzicky jsem na tom byla dobře, ale psychika trochu pokulhávala. Možná to bylo samotným městem Forks, protože hned, jak jsem opustila území Ameriky mi bylo trochu lépe.

Hned po svatbě nám táta sehnal místo na jedné univerzitě. Nikomu to moc nevadilo. Táta nás nezasvěcoval do bohatého světa, ale nevadilo mi to.

I když Forks samotné mi způsobovalo bolest, moc mi chybělo. Ale tušila jsem, že tam někdy musím jet, ale až tam nebudou Cullenovi a hlavně on.

To on mi způsobil tu bolest, ale měl na to právo. Nebudu tu na něj házet všechnu to vinnu, když sama vím, že za něco si můžu sama. I když mi ublížil, moc mi chyběl.

S tím však už nic nenadělám, vím to. Naše cesty se navždy rozdělily. Ani nevím, co dělali, když ukončili střední. Jestli zůstali ve Forks, nebo jestli, jako my, hned někam odjeli.

Bylo mi to jedno.

Už jsem o nich nechtěla nic slyšet.

Měla jsem svoji rodinu a té si moc vážím. Nechci, aby zmizela tak jako Edward.

Ale on nikdy nezmizel. Neustále se mi objevoval ve snu, myslela jsem na něj, přemýšlela, co dělá, jak se má…

Ale já už nikdy nedostanu odpověď.

Nikdy…

...

Po studiu v Ottawě jsme se odstěhovali do Evropy, do Finska.

Velmi krásná země s velmi dobrým počasím. Já se však rozhodla zase rok putovat, ale jen po Evropě.

Chápali mě, ale musela jsem sebou mít mobil a slíbit, že se do roka vrátím. Znovu jsem procestovala všechny státy, dodávám, že vlakem a autobusem. Byl to velmi skvělý zážitek, a tak často jsem nemyslela na Edwarda.

Zase jsem samozřejmě navštívila Ara, ale se svými pocity jsem se mu nesvěřovala. Zřejmě by to nepochopil.

Bodlo mě u srdce, když jsem si v hale všimla obrazu, kde byl Carlisle. Ani jsem neměla tu možnost, se ho na to zeptat.

Do roka jsem se vrátila.

Ty cesty mě zase změnily. Vlasy jsem si nechal dorůst, ale obarvila jsem si je na černo.

Nikdo proti tomu nic neměl a mě samotné se to docela líbilo.

Však…

Změna je život…

...

Po pár letech jsem se odstěhovali do Londýna, kde jsme narazili na Cullenovi.

Viděli jsme je sotva pár minut. Mohlo mi být jasné, že ho zase někdy uvidím.

Oba žijeme nesmrtelný život a svět je malý a o náhody tu není nouze, jak se říkalo v jedné české pohádce Lotrando a Zubejda.

Potlačovala jsem v sobě tu bolest, když jsem ho viděla a rychle se vytratila.

Amor ut lacrima: oculis oritur, in pectus cadit

Láska je jako slze: vzniká v oku, dopadá do srdce

To, že jsem ho viděla, to mi vrátilo všechny moje vzpomínky a hlavně city.

Moje city k němu. Věděla jsem, že i on cítí podobné, ale už mě nechtěl vidět a já to respektovala.

Já ho však navždy budu milovat a nikdy nezapomenu…

Dokud totiž žiji, tak vzpomínám a nezapomínám…

Nešťastná láska není to nejhorší. To pravé neštěstí je nemilovat.

Eduard Bass

Navždy tě budu milovat, Edwarde Cullene…

Navždy…

Pohled vypravěče

A tak vlastně končí náš příběh.

Jak hezky začal, tak smutně končí.

My s tím bohužel nic neuděláme a můžeme se jen dívat, jak je láska k tomu druhému trápí a ničí.

Možná si to ani neuvědomují, ale láska to sama dobře ví.

Jejich vztah si prošel vším – na začátku nenávistí, pak přátelstvím, láskou, rozchodem, shledáním a rozloučením se slovem Sbohem.

Vlastně náš příběh ještě nekončí.

I když jsem vám vlastně celý příběh vyprávěl, nikdy jsem vám neřekl, kdo jsem.

Jsem Harry McCartney a moje dcera Bella mi celý tento příběh vyprávěla.

Od toho, co se tento skutečný příběh stal uběhlo dalších šedesát let, ale city mé dcery Isabelly se nezměnily.

Sám moc dobře vím, že ani nezmění.

Jak jsem však řekl, její příběh ještě nekončí.

Nevím, co se stalo s Edwardem a jeho rodinou, ale Bella se z toho nevydařeného vztahu dostává dodnes.

Jak se má však nevím, už třicet let pracuje v Itálii. Ano, stala se součástí italské gardy, aby zapomněla.

Věřím, že ji to daří.

S Fredem, který se stal mým synem, a Lily za ní často jezdíme. Aro ji dovolil se živit zvířecí krví a tak bylo docela spokojená.

Ano docela, ze svých zkušeností jsem věděl, že přes tu bolest se nikdy nedostane.

Já ji neustále cítil.

Bella se až moc podobala Marii, která se s bolestí neuměla vyrovnat.

Já ji však věřil a nikdy nepřestanu.

Tak jako ona nikdy nepřestane milovat mě, Freda, Lily, Marii, Cullenovi a hlavně Edwarda…

Goodbye, my almost lover
Goodbye, my hopeless dream
I'm trying not to think about you
Can't you just let me be?
So long, my luckless romance
My back is turned on you
I should've known you'd bring me heartache
Almost lovers always do

Tak co, líbil se Sad End? Já doufám, že ano.

Děkuji za komentáře!