Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loutkařka - 6. kapitola

19.01.2014 (19:45) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2320×

V New Yorku jsem použil upíří autoritu, přes sto dolarů a dostal jsem se na palubu letadla, které v mžiku odlétalo do Říma. Cesta to byla poněkud dlouhá a nepříjemná. Vedle mě seděla nějaká černovlasá devatenácka s piercingem v nose a obočí. Pořád mlela a mlela a já měl nutkání zafunět a zabořit obličej do polštářku, který dala letuška každému cestujícímu.

Nevím, jak dlouho let trval, ale mně to přišlo jako věčnost. V noci byl na palubě letadla klid a ráno jsem předstíral, že spím do deseti. O půl jedenácté mě už budila. Osvobození přišlo, když letadlo přistálo a já vylezl ven. Patricie – tak se ta holka jmenovala – mi dala svoje číslo, já se na něj podíval a pak jsem ten papírek roztrhal a zahodil. Se svojí neomylnou pamětí jsem si to mohl dovolit, přestože mi ta holka přišla úplně ukradená.

Řím byl velice krásný a plný památek, ale já jsem se tam nehodlal nijak zvlášť zdržovat. Žhnul mi krk a turistů s bijícími srdéčky tu bylo až příliš. Nasedl jsem do taxíku a řekl taxikáři, kam má jet. Za tu cestu, která nebyla zrovna krátká, jsem mu dal velké spropitné a spokojeně se rozhlédl po náměstí. Byla noc. Rozeběhl jsem se přirozenou rychlostí k hradu a pro kolemjdoucí jsem byl pouhou šmouhou, kterou si stejně do rána nikdo nebude pamatovat. Pořádně jsem se nadechl a otevřel dveře do hradu, kde už na mě Isabella čekala. Někde.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě Heidi a vedla mě několika chodbami do Isabellina pokoje.

„Zdravím, Heidi. Co Derec?“ zeptal jsem se s úsměvem na tváři. Heidi se zasmála a mávla rukou.

„Párkrát jsem se s ním vyspala a chodili jsme spolu. Přestože byl v posteli vážně dobrej, dala jsem mu kopačky. Pravá láska navěky se z toho totiž nevyklubala a navíc jsem poznala, že je to pěknej proutník. Nemohla jsem nějakému blbečkovi dovolit, aby mi dal kopačky,“ objasnila mi situaci a zakroutila nad tím hlavou.

„Tady,“ řekla a ukázala na dubové dveře. Bylo jedno, že jsem si to pamatoval. Jen co jsem zabral za kliku a otevřel dveře, Heidi někde zmizela. Nevěděl jsem, co mám očekávat, ale Isabella stála zamyšleně u knihovny a měla na sobě rudé šaty, které obepínaly její tělo a zdůrazňovaly křivky. Vypadala vážně kouzelně. Vlasy měla rozpuštěné a ukazováčkem si zamyšleně přejížděla po spodním rtu.

„Ahoj,“ řekl jsem, protože jsme nevěděl, co mám dělat. Nebo co očekávat.

„Ahoj,“ usmála se a otočila se ke mně čelem.

„Tak jsem tady – jak jsme se dohodli,“ pronesl jsem a oči mi zůstaly viset na mini ledničce, která se krčila v rohu místnosti. Měl jsem takovou žízeň a hrdlo v jednom ohni.

„Hm, máš hlad. Nezajdeme si do baru?“ zeptala se a hodila mi černý plášť. Nevím, odkud ho vykouzlila.

„Skvělý nápad,“ souhlasil jsem a těžce polkl.

Když jsme vyšli z hradu, v černé noci na nás venku čekala Heidi. Zase na sobě měla sexy mini šaty, ale tentokrát purpurové. Přemýšlel jsem, jestli takhle venku stepuje každou noc, ale to asi ne. Jenže, jak jinak mohla vědět, že půjdeme do baru? Isabellin pokoj je víc než perfektně odzvučený... Cestu do baru jsem znal nazpaměť, ale stejně jsem se nechal raději vést. Ve falešném lidském baru byla tentokrát zrzka, která měla vlasy svázané v culíku a hádala se s nějakým ožralou. Zase stačilo, aby Isabella kývla na barmanku. Hned u nás stál ten samý upír jako minule. Odemkl nám dveře, podal Heidi náhradní klíč a dveře za námi zase zamkl. Po schodech jsme sešli do upířího baru. Byla tam ta samá barmanka.

„Isabello, Heidi... Nazdar, vegoši,“ pozdravila a uklidila skleničku, kterou právě umyla.

„Čau,“ oplatil jsem jí pozdrav.

„Co to bude?“

„Nulu negativní,“ řekla Isabella a hned ji měla na stole. Čerstvou. Cítil jsem její vůni a poslouchal její zpěv. Ještě před chvílí byla v žilách nějakého člověka, ale teď pro mě zpívala. Zaměřil jsem se na ostatní v baru. Každý, kromě těch kteří tančili, měl skleničku a vesle či smutně z ní popíjel. Nedalo se to vydržet. Za normálních okolností bych se udržel, ale stvůra ve mně mě přemohla. Popadl jsem skleničku s onou lahodnou tekutinou a na posezení ji vyzunkl. Pár upírů pohoršeně zafrkalo. Tohle nebyl lov, neměl jsem důvod někomu krást krev.

„Je ti něco, vegoši?“ zeptala se překvapená barmanka.

„Panebože,“ vyšlo ze mě a znělo to dost zničeně. Tak jsem se i cítil. Ještě teď jsem cítil, jak mi ta lahodná tekutina stéká do krku a následně se usazuje v žaludku. Věděl jsem, jak úžasná byla, ale taky jsem si uvědomoval, že byla lidská. Hořkosladká. Každý upír, který ji kdy okusil, ji miloval, ale pro mě ta hořkost z toho, že byla lidská a kvůli tomuhle baru byl zmařen nevinný život, byla moc tíživá.

„Jsi v pořádku, Edwarde?“ zeptala se mě Isabella a Heidi valila oči a klapala pusou naprázdno.

„Co myslíš?“ odpověděl jsem na otázku otázkou a pak se podíval na barmanku. „Medvěda,“ poručil jsem jí a ona mi ho načepovala. Aspoň to nebyla mrtvá krev, potřeboval jsem tu úžasnou krev zahnat rychle, ale účinně.

„V poho?“ vyšlo nakonec z Heidi.

„Teď už docela jo,“ odpověděl jsem. Kdyby se to stalo kdekoliv jinde a s kýmkoliv jiným, měl bych výčitky svědomí do konce své existence. Ale tady a s nimi ne. Všechna hořkost ze mě opadla a připadalo mi to jako obyčejný úlet.

„Páni,“ vydechla Isabella, když jsem do sebe hodil obsah už desáté skleničky a usmíval jsem se jako totální debil.

„Co to má znamenat? Nejdřív jen tak vypiješ lidskou krev, vypadáš na omdlení a teď už jsi zase usměvavej vegetarián. Neměl bys cítit nějakou vinu, když jsi zlatoočko?“ zeptala se Heidi a sama do sebe kopla obsah své skleničky.

„Nevím, prostě úlet,“ odpověděl jsem a poslouchal Isabellin medový smích.

„Takže i pan Edward Cullen udělá pár úletů, jo?“ zasmála se podruhé a položila si ruce na má ramena. Usmál jsem se, protože jsem věděl, co bude následovat.

„Zatančíme si?“ zeptala se a laškovně zahýbala dokonale vytvarovaným obočím. Zasmál jsem se jí do obličeje a přikývl. Seskočil jsem z barové stoličky a odvedl si Isabellu na parket.

Ani nevím, jak dlouho jsme tancovali nebo na jaké písničky, ale bylo to neskutečné. Plně jsem si to užíval a uvědomil si, že takhle jsem se s nikým ještě nebavil. Tancoval jsem s Isabellou pořád dokola a nehodlal jsem se zastavit. Na tanečním parketu se to hemžilo upíry a každý do jednoho si to užíval stejně jako my dva.

„Nevěděla jsem, že umíš tak dobře tančit,“ usmála se na mě Isabella.

„Já taky ne,“ odpověděl jsem a zavlnil se do rytmu. Kdo by mohl tušit, že upírovi z dvacátého století půjde tancovat na moderní hudbu? Já rozhodně ne.

„Je půlnoc, takže se to tu upíry jenom hemží. Nepůjdeme do pokoje?“ zeptala se s nadějí v karmínových očích. Zakroutil jsem hlavou.

„Ne.“

„Tam se dá taky tancovat a nemusíme se mačkat,“ zašeptala tak, abych to slyšel jenom já. Ostatní upíři by se mohli urazit, což by nebylo dvakrát dobré.

„Pokoj,“ usmála se na barmanku a ta jí podala klíč.

Isabella se na ni usmála, vzala si klíč a už mě táhla ke dveřím. Odemkla je a já ji opět následoval několika chodbami. Zastavila se u bílých dveří, strčila klíč do zámku a otočila. Ocitli jsme se ve velkém pokoji, který byl vymalovaný a sladěný do fialové barvy. V každém horním rohu byl jeden reproduktor, který pouštěl stejnou hudbu jako v baru. Na jedné straně místnosti byl velký, měkký gauč a na té druhé plazmová televize. Mezi nimi stál konferenční stolek, na kterém ležel ovladač na televizi. Poznal jsem, že je celý pokoj odzvučněný. Soukromí.

Odsunul jsem stolek ke stěně, zatímco se Isabella vlnila do rytmu hudby uprostřed místnosti. Přidal jsem se k ní a spolu jsme nekonečně tancovali do rytmu, ať už hrála jakákoliv písnička. Sledoval jsem její ladné kroky a vzrušující pohyby. Byla víla a divoká šelma dohromady. Dokázala být ladná a okouzlující, ale taky dravá a sexy. Se zájmem jsem si ji prohlížel od hlavy k patě a snažil se s ní držet rytmus. Ona si mě také prohlížela a v jejích očích se zablesklo cosi tajemného. Chtěl jsem vědět, co to bylo, ale byl jsem jí tak očarovaný, že jsem se na nic nedokázal soustředit. Jen na ni, na její pohledy, úsměvy a pohyby. Možná jsem v tu chvíli vypadal jako zfetovaný, ale to mi bylo úplně jedno. Stačil mi pohled na ni a byl jsem hotový. Nebyla to ta pravá láska navždy, co mě k ní táhla. Spíš touha a vědomí, že ona je pro mě jako pro Adama a Evu zakázané ovoce. Stačilo jen natáhnout ruku, vzít si a ukousnout. Bylo to tak snadné, přesto úplně nemožné. Nešlo to. Nemohl jsem porušit pravidla, která mi nedovolovala si ukousnout. Nebyla to tak úplně pravidla, ale spíše její nedotknutelnost a má hrdost.

Pak se stalo něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Isabella se natiskla víc na mě a tím svým zadečkem se otírala o můj klín. Ruce při tom měla nad hlavou a hrála si se svými prsty. Brala to úplně vážně. Jako kdyby to byl normální tanec, ale já stoprocentně věděl, že se zrovna k té písničce, která momentálně hrála, ani trochu nehodil. Byl jsem nadmíru spokojený, že jsme odešli do pokoje, protože bych si před ostatními upíry připadal opravdu trapně. Zvláště před tou barmankou Anabell a Heidi.

Co asi dělaly? napadlo mě náhle, ale hned se mi myšlenka vypařila z hlavy. Isabella se ke mně otočila čelem a smyslně se usmála. Vzal jsem ji za ruce, jenže ona se mi vyškubla, natiskla se na mé tělo svým a začala mě jemně líbat.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se a začal jí polibky oplácet. I to, že jsem dokázal vyslovit normální větu, byl úspěch.

„Líbám tě,“ odpověděla a za vlasy si mě přitáhla blíž. Zmáčkl jsem jí ten dokonalý zadeček, nadzdvihl ji a ona si omotala nohy kolem mého pasu. Mezitím skopla boty na několikacentimetrovém podpatku na zem.

Ještě jsem jsem jí stiskl zadek a dál ji vášnivě líbal. Ona měla sklopenou hlavu, protože jsem ji držel a ona byla tím pádem vyšší, a polibky mi vroucně oplácela. Dokonce to byla ona, kdo se je snažil prohloubit. Poddal jsem se jejím rtům a počkal, až pootevře ústa, poté jsem do nich vplul jazykem. Bylo to něco neskutečného. Jako kdyby ty dva svaly v dutině ústní sváděly tanec a boj zároveň. Položil jsem ji na gauč a klek si nad ni. Tahala mě za vlasy a chtěla víc. Chtěla víc, než bych jí kdykoliv jindy byl schopen dát. Ovšem kdykoliv jindy, ne teď. Jednu ruku jsem jí vsunul pod záda a vyhledal miniaturní zip těch rudých šatů. Když jsem ho našel, rozepl jsem šaty a dlaní ji hladil po holých zádech. Nadzvedla se a natisklase na mě ještě víc.

„Vezmi si moje tělo. Vezmi si ho. Celé ti ho nabízím, jenom tobě,“ zašeptala mi do ucha.

To, co řekla, byl pro mě jasný povel a já už na nic nečekal. Co nejopatrněji jsem jí sudal mini šaty, protože jsem je nehodlal zničit. Nahá se do hradu vrátit nemohla. Ona mi mezitím sundala košili, a když jsem jí roztrhl krajkovou podprsenku, snažila se mi dobýt do kalhot. Zasmál jsem se, když se vztekala kvůli pásku, a sám jsem si kalhoty i s trenkami svlékl. Kde skončily – kdo ví? Jako poslední jsem jí sundal kalhotky, ale ty to ve zdraví nepřežily. Skončily na tři kusy.

Oba jsme byli úplně nazí a já se na ni vážně podíval. Nemusela vůbec mluvit. Vášnivě mě políbila a já s jistotou věděl, že to chce. Stiskl jsem jí ňadra a v tom samém okamžiku jsem do ní vnikl. Ten pocit byl jedinečný a nezapomenutelný. S každým dalším přírazem jsem si připadal jako mistr světa. Obšťastňoval jsem její tělo a ona mě laskala na krku. Jako kdyby mě ochutnávala a bála se, že zmizím. Ale to se nestalo. Ona dosáhla vrcholu o dvě sekundy dříve než já, ale to nic neměnilo na tom, že to bylo dokonalé. Když vyprchaly poslední zůstatky po jedinečném orgasmu, vyndal jsem z ní to nejdůležitější, co chlap kdy měl, a přetočil se tak, aby ona ležela na mně. Ještě naposledy mě políbila a pak se postavila na nohy a vydala se hledat svoje oblečení.

„Nevěděla jsem, že může být stoletý panic, který nemá žádnou zkušenost, tak dobrý,“ zavrněla a nadšeně se usmála. Poté našla svoji podprsenku, která byla napůl roztržená, ale ještě se nosit dala.

„Nevěděl jsem, že jsi do teď byla panna,“ odpověděl jsem, ale to už se na mě neusmívala, protože našla ty tři kousky, které zbyly z jejích kalhotek.

„To abych nenosila spodní prádlo,“ zamumlala a oblékla si šaty. Ty na tom byly nejlépe. Já jsem byl mezitím oblečený a podával jsem jí boty.

„Je tu někde sprcha? Jsme ze sebe navzájem děsně cítit,“ připomenul jsem jí. Ta její vůně na mém těle se mi sice velice zamlouvala, ale ona byla královna. Také jsem měl takový zvláštní pocit... Tohle se nemělo stát. Doufal jsem, že to zažiju s láskou své existence. A ne s mocnou královnou, která to udělala nejspíš jen pro zábavu. Přestože jsem tohle cítil, ničeho jsem nelitoval.

„Copak? Stydíš se snad za to, že ses vyspal s Isabellou Volturi? S tou Isabellou Volturi, která má ten nejhrozivější a nejlepší dar na světě? Tak to jsi to teda neměl dělat,“ zafrkala naštvaně a já si něco uvědomil.

„Počkej! Doufám, že jsi mě k tomu svým darem nepřinutila, hm?“ zeptal jsem se jí podezřívavě.

„Ne,“ odpověděla a prsty si pročesala vlasy.

„Vážně?“

„Přísahám. Použila jsem ho na tebe jen jednou a to bylo, když jsem se tě ptala, co si o mně tvá rodina myslí. Byla jsem moc zvědavá. Ale můžu ti slíbit, že už to nikdy neudělám.“

„Fajn. Ale měla bys vědět, že se mě nemusíš bát zeptat. Já ti vždycky odpovím pravdivě... A to i bez tvého daru, rozumíš, Bello?“ zeptal jsem se a vzal ji za ruce.

„Jak jsi mi to řekl?“

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loutkařka - 6. kapitola: