Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 18. kapitola

20.08.2019 (20:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1431×

18. kapitola

Odpoledne jsem musela zamířit do práce. Bylo potřeba, abych se se šéfem domluvila na nějaké úpravě pracovní doby a nepřišla tak o práci, která mi vcelku vyhovovala. Samozřejmě by se dalo najít i něco lépe placeného, ale neměla jsem na to, abych si mohla dovolit zůstat byť jenom jeden měsíc bez výplaty. Lovecké propriety nebyly zadarmo a bylo jich potřeba hodně.

„Kyle? Je tu šéf?“ zeptala jsem se našeho barmana, když jsem proklouzla do podniku.

„Myslím, že je vzadu a přebírá zboží,“ odvětil, zatímco si uspořádával věci na dnešní večer. Sobota bývala obvykle velmi rušná.

„Dík,“ zamumlala jsem v okamžiku, kdy jsem lítacími dveřmi s označením ‚Vstup pouze pro personál‘ vcházela do zázemí baru, kde jsme měli i šaty s odpočinkovou místností, šéf svůj kancl a samozřejmě sklad se všemi možnými i nemožnými drinky.

„Paule? Máš minutku, potřebuji s tebou mluvit?“ oslovila jsem šéfa, když jsem ho zahlédla stát zády k sobě, jak něco studuje v deskách. Očividně si odškrtával doručené zboží.

„Čas nemám, ale co potřebuješ, Priceová?“ zabručel a vypadal podrážděně.

„Vím, že je to nahonem, ale potřebovala bych dneska volno. Mám k tomu závažné rodinné důvodu a opravdu doufám, že když dneska nebudu muset do práce, podaří se mi všechno vyřešit v rámci následujících dvou dnů, kdy je bar zavřený a…“

Klasická výmluva na rodinné důvody.

„A nevíš tak náhodou, kde na večer seženu novou holku? Tohle se nedělá, Veroniko!“ Paul byl v opravdu zlé náladě a moje žádost tomu nijak nepomohla. Já však nemohla ustoupit. Vážně jsem se potřebovala naplno věnovat tomu šílenému upírovi, který terorizuje lovce. Byl to zatracený zmetek a já bych ho nejraději viděla jako hromádku popela.

„Prosím!“ škemrala jsem a to bylo opravdu hodně pod mou obvyklou úroveň. Já totiž nikdy neškemrám.

„Fajn!“ vyštěkl nakonec Paul poraženě a zamračeně střílel pohledem ze mě na desky ve svých rukách. Očividně bylo s objednávkou něco špatně a právě to Paula tak vytáčelo. Ale mě se to pro dnešek přestalo týkat a rozhodla jsem se rychle vypařit před tím, než si to stihne šéf rozmyslet. Proto jsem taky proletěla hlavním barem tak rychle, že jsem Kylea málem ani nepozdravila.

Domů jsem se vracela jako každý obyčejný nájemník tohohle domu – po schodech. A byla jsem tak ponořena do vlastních myšlenek, že jsem moc nezkoumala okolí. Koho by taky napadlo, že v místě kde bydlím, by se mohla nacházet nějaká hrozba? V celém domě nebylo nic zajímavého, co by někdy přilákalo nepřítele, ale teď jsem se zarazila s nohou na posledním schodu do mého patra. Nevěděla jsem, jak dlouho tu už byla, ale asi to už nějakou minutku bylo. Uzavřený prostor chodby se plnil vanilkovým aroma a já nevěděla, co dělat. Na konfrontaci jsem nebyla připravená!

„Neříkal vám včera Tedd, že byste měli zůstat někde ukrytí?“ zeptala jsem se a snažila se tvářit, jako že se nic neděje, když jsem si konečně dodala to potřebné množství odvahy a došla až ke dveřím do svého bytu.

„Nemusíš mít obavy, dávala jsem si pozor, aby si mě nikdo nevšiml,“ ujišťovala mě.

„Co tady vlastně děláš?“ obrátila jsem se k ní v okamžiku, kdy jsem zastrčila klíč do zámku a neměla se k tomu, abych s ním otočila.

„Musíme si promluvit,“ odvětila.

„To si nemyslím. Nenapadá mě žádné téma…“

„Chtěla bych ti vysvětlit, co se před těmi lety stalo. Je mi jasné, že jsi na mě naštvaná a rozhodně to chápu. Sama bych se cítila podobně, ale nemáš nejmenší tušení, co mě vedlo k tomu, že jsem nakonec odešla a já bych ti to teď chtěla vysvětlit.“ Bella mi skočila do řeči a snažila se znít opravdu kajícně.

„O tomhle se ale já bavit nechci. Vlastně se nechci bavit o ničem, co aktuálně nesouvisí s tvým pobytem zde,“ ujistila jsem ji příkře.

„Dobrá,“ přitakala Bella a trochu mě udivilo, že tak rychle ustoupila. „Máš pravdu. Tohle je moc rychlé a zřejmě na něco podobného nejsi připravená. Jen-,“ zaváhala a to vzbudilo mou pozornost, „řekni mi, jestli jsem pro tebe byla celé ty roky mrtvá nebo jsem utekla.“

Její žádost byla podivná.

„Proč tě to zajímá?“

„Chci vědět, s čím dalším ses musela po Dominicově smrti vypořádat. Jestli se smrtí dalšího rodiče nebo s matkou, co před vším utíká a dokonce se vzdá vlastního dítěte,“ odvětila.

„Řekli mi to druhé, a jestli mi chceš udělat aspoň malou laskavost, tak přestaň mluvit o tátovi, vůbec si to nezasloužíš. Byl to skvělý táta a ještě lepší lovec. Nemáš právo jeho jméno po tom všem vůbec vyslovovat,“ zavrčela jsem na ni. Tátovo jméno vyslovené jejím hlasem a zároveň hlasem vanilkové – to bylo opravdu hodně.

„Tohle mi zakázat nemůžeš. Dominica jsem milovala…“

„A ta takzvaná láska k tátovi tě vehnala do náruče tvého současného partnera?“ skočila jsem pro změnu do řeči já jí. Opravdu jsem nehodlala poslouchat jakékoliv výmluvy, jaké se mi tu chystala předložit. Aktuálně jsem se musela soustředit na toho upíra, který řádí v mém městě, a nemohla jsem ještě víc zabředávat do rodinných záležitostí.

„Nemůžeme si o tom promluvit v soukromí?“ zeptala se šeptem místo odpovědi.

„Ach, všimla sis? Pan Hardy je velmi zvědavý a rád hlídá, co se v domě děje,“ prohodila jsem a pak se obrátila ke dveřím, za kterými se můj soused skrýval a špehoval nás kukátkem. „Ta žena už je na odchodu, pane Hardy, nemusíte se obávat,“ ujistila jsem ho a potom Isabelle naznačila, aby odešla. Hardy mi poskytl skvělou výmluvu a já ji hodlala využít. Nechtěla jsem si nikoho nepřirozeného tahat do bytu, jakkoliv jsem tohle své pravidlo už několikrát porušila. Zprvu nevědomky, potom trochu násilím a Hardyho špehováním, ale teď, teď jsem na výběr měla a rozhodla jsem se, že Isabellu do svého soukromého života znovu nepustím, alespoň ne teď.

Proto jsem ji taky co nejdůrazněji požádala, aby tenhle dům opustila a nepokoušela se mě kontaktovat, pokud to nebude kvůli naší společné záležitosti. A Isabella mě kupodivu poslechla. Sice jsem měla dojem, že jsem v její tváři zahlédla jistou dávku odporu k mé žádosti, ale nakonec přece jenom s tichým „Uvidíme se později“ zamířila po chodbě ke schodišti.

Další setkání s matkou mě opět vykolejilo. Myslela jsem si, že když vím, že je ve městě a dokonce jsem se s ní už i setkala, bude to další setkání o něco jiné, ale spletla jsem se. Nic mě nemohlo připravit na další setkání s matkou a tu její snahu napravit náš pošramocený vztah. A to mě štvalo. Zklamala jsem samu sebe a tak jsem se taky na sebe i zlobila. Takhle jsem to neměla vůbec v plánu.

Chvíli jsem přecházela po maličkém obývacím pokoji a snažila se uklidnit. Zvažovala jsem, co bych měla udělat dál. Prioritou číslo jedna byl samozřejmě ten upír, který je v současnosti silný tak, že je možná i neporazitelný. A až tím dalším bodem na mém seznamu byla Isabella, Renesmée a můj vztah k nim.

I tak jsem však zvažovala, jestli bych neměla náhodou pět minut na to, abych zavolala do New Yorku. Bylo by tak špatné zavolat babičce a zeptat se jí na mámu?

Hrála jsem si s mobilem v ruce dokonce déle, než by trval náš rozhovor, než jsem se rozhodla, že pokud mám volat do New Yorku, musím se nejdřív uklidnit. A uklidnit jsem se mohla jedině tak, že jsem se chystala zapadnout do své obvyklé rutiny. V maličké koupelně jsem si dala rychlou sprchu a potom už jsem si za pochodu splétala vlasy a následně na sebe oblékala loveckou zbroj. Potřebovala jsem vyrazit na lov a vypustit trochu toho nahromaděného adrenalinu. Uklidnit si nervy a na pár hodin na nic nemyslet. A díky tomu, že celá ta má příprava netrvala nijak dlouho, vyrážela jsem po požárním žebříku do nočních ulic Seattlu už v deset večer, kdy ulice ožívaly nočním životem. Ještě to nebyla tak úplně správná doba pro predátory, které jsem chtěla ulovit, ale spoléhala jsem na štěstí.

Vyrazila jsem po své obvyklé trase a naprosto obvyklým tempem. Chvíli jsem jenom tak brouzdala po ulici a pokoušela se působit co nejnenápadněji, dokud jsem se nedostala do místa, odkud jsem se pokaždé dokázala dostat na střechy okolních domů. Fyzicky nemožné to samozřejmě nebylo skoro u žádného z místních domů, ale komplikace tvořily ty všudypřítomné bezpečnostní kamery. Stejně mi stále nešlo na rozum, jak se jim ty bestie dokáži tak dobře vyhýbat, že na ně lidé ještě nepřišli.

Zamířila jsem ke skladištím, kde se obvykle dalo předpokládat vyšší procento nepřirozených a rovnou jsem to vzala i kolem toho klubu, u kterého jsme s Renesmée narazili na vlkodlaka. Zábava už byla v plném proudu a mé cvičené uši ani oči nezaznamenali nic podezřelého.

S tichým zaklením, které mělo trochu uvolnit hromadící se vztek, jsem se vydala dál.

Měla jsem za sebou už víc jak polovinu své pravidelné trasy, když mě něco donutilo zpomalit tempo. Nebylo to nic, co bych slyšela nebo viděla, ale měla jsem takový pocit, že prostě zpomalit musím. Klub, kde jsme v minulosti narazili na vlkodlaka jsem měla dávno za sebou a nacházela jsem se takřka na druhé straně bývalých doků. V noci se tohle místo stávalo čím dál víc oblíbené. Hlavně protože že prostorné sklady, které roky zely prázdnotou se nyní jevily jako ideální pro nějaký ten taneční klub nebo sídlo skvoterské skupiny. Jenom málokterá budova si udržela své původní využití, jakkoliv k letišti ani k zálivu to odtud nebylo daleko. Dneska jsem však měla štěstí a narazila jsem pouze na jeden z nově otevřených klubů, který se inspiroval v osmdesátkách.

Grunge style znal v Seattlu snad každý, možná to bylo proto, že tu taky vznikl a možná taky proto, že tohle město mnohdy působilo pochmurně a lehce depresivně, takže svým způsobem dokonale inspirovalo k tomuhle stylu. I tak to však nebylo něco, co bych tu zrovna čekala. Vcelku rychle jsem však poznala tóny Swallow My Pride.

Jak se mi na mysli vybavovala slova té písničky, přistihla jsem se, že jsem se zastavila. Zůstala jsem stát na okraji střechy a jenom jsem shlížela na budovu, která jakoby vibrovala vší tou energií. Sledovala jsem, jak se dveře do klubu otevírají a zavírají. Jak lidé chodí ven a zase dovnitř. Už to bylo docela dlouho, kdy jsem se tahle bavila já sama. Hlasitou hudbu a společnost lidí jsem si v posledních týdnech a měsících užívala pouze v práci, kdy jsem všechny ty lidi kolem mě musela obskakovat s drinky a pak poslouchat oplzlé nabídky podnapilých chlápků.

A potom jsem ho spatřila. V tom nepadnoucím saku působil v tomhle lokálu dost nepatřičně. Lidé pohybující se kolem, to byla samá kostkovaná košile a vysoké boty podobné těm, které jsem měla na nohou já sama. Aniž bych ho spustila z očí, sledovala jsem ho, jak se pozdravil s vyhazovačem a protáhl se do klubu. A já nezaváhala. Bez jediného zaváhání jsem se vydala za ním. Seskočila jsem ze střechy, na které jsem stála a vydala se do budovy, ve které to jenom vřelo. Jméno kapely, která klub uváděla do varu, jsem neznala. Střídavě hráli songy, které jsem snad nikdy neslyšela a pak ty, které neslyšeli jenom ti největší hudební ignoranti.

Prodírala jsem se mezi lidmi, kteří se pohupovali do rytmu, upíjeli z kelímků, tančili anebo se jenom pokoušeli o nějaký ten hovor. Snažila jsem se přes to množství těl zahlédnout to jedno, které mě pro dnešek zaujalo. Upíři nikdy neuměli zapadnout mezi lidi. Mívali velmi osobitý vkus a bylo jim jedno, co si o tom myslí kdokoliv v jejich okolí. Většinou totiž neměli problém s tím, aby dotyčného, co by je kritizoval, proměnili v mastný starý flek, který nikdo nepozná.

Když jsem tohohle upíra zahlédla znovu, postával s rukou opřenou o železobetonový sloup a bavil se s nějakou dívkou, která si pohrávala s jeho rozepnutým sakem.

S jistotou bych mohla prohlásit, že  o mě nevěděl a díky té hlasité hudbě jsem ho mohla i překvapit, ale nemohla jsem ho na místě zabít. Asi by to způsobilo docela velký rozruch, kdybych ho jenom tak probodla nebo vytáhla zbraň a vystřelila přes půl místnosti. Riskovala bych daleko víc, než jenom odhalení lovců. Zřejmě bych mohla skončit ve vězení za vraždu a pak ještě – mohla jsem zranit i obyčejné lidi. Tohle byla opravdu divná situace. Upíři se obvykle drželi dál a lovili v zapadlých uličkách. Ani oni se nepokoušeli na sebe přivolat nějakou pozornost, jakkoliv jsem nejednou přemýšlela nad tou lhostejností dnešní policie.

„Zlato?“ oslovila jsem upíra v okamžiku, kdy jsem došla až k němu a té dívce. Zlehka jsem mu položila ruku na rameno, abych tak přitáhla jeho pozornost ke své maličkosti. Vlastně – ten upír byl dokonce o pár centimetrů menší než já.  

„Ano?“ odvětil se zářivým úsměvem, který se ještě rozšířil v okamžiku, kdy si mě pořádně prohlédl.

„Mohl bys mi věnovat pár minut?“ zeptala jsem se a doufala, že se mi ho podaří vyvést ven, kde bych se o něj bezpečně postarala bez toho, aby byl někdo jiný zraněn anebo nedej bože zabit.

„Zrovna se dobře bavím a myslím, že my dva… Řekněme, že náš rozhovor v tuhle chvíli by nebyl zrovna rozumný, jestli víš, co tím chci říct,“ namítl a významně nadzvedl obočí. Já se zamračila a založila si ruce přes prsa. Holka opírající se o sloup znejistěla a snažila se vykroutit z prostoru před upírem, jelikož jsem musela vypadat jako žárlivá přítelkyně.

„Je mi jedno, co si myslíš. Musíme si promluvit,“ trvala jsem na svém.

Upír, kterému kořist právě mizela na tanečním parketu, tedy jenom pokrčil rameny a vydal se zpět ke vchodu. Následovala jsem ho a hodnotila každý jeho pohyb. Obvykle jsem na něco podobného neměla příležitost, takže jsem se mohla na nepřítele připravit. Už ze způsobu chůze se dá o člověku hodně odhadnout. To, jak se pohybuje při obyčejné chůzi – zda je těžkopádná, lehká nebo uvolněná, to všechno má vliv i na to, jak bude útočník bojovat. Nejednou se mi podařilo Kevina v suterénní tělocvičně jejich domu porazit jenom podle toho, že jsem dopředu poznala jeho rozpoložení a následně i styl boje.

Tenhle upír však působil velmi uvolněně a mě se to nelíbilo. Začínala jsem z toho mít dost špatný pocit. Věděl, kdo jsem? Proto se taky tak usmál, když si mě celou prohlédl? Poznal ve mně lovce? A pokud ano, znamenalo by to, že se v milosti s lovcem už setkal a jelikož žije, tak lovec zřejmě ne. Směr úvah, kterými se vydal můj mozek, se mi nezamlouvali a potřebovala jsem se jich zbavit. Rychle jsem proto přešla zpět do bojového módu a vzpomínala, jak vypadalo okolí klubu a zda někde získám převahu. Navíc jsem musela počkat až ven, než si budu moct prověřit upírovu vůni a zhodnotit tak jeho šance v boji. Klub byl přeplněn lidmi a vším jejich potem, alkoholem, voňavkami a myslím, že jsem tam v jednom okamžiku zaznamenala i závan něčeho silnějšího.

„Tak,“ rozhodil upír rukama, když jsme se octli na volném prostranství před klubem, kde postávalo několik malých skupin lidí, kteří zde našli dostatek prostoru k rozhovoru, „o čem bys se mnou asi tak chtěla mluvit, lovkyně?“

„Víš, kdo jsem,“ konstatovala jsem a nepatrně se dál rozhlížela kolem bez toho, abych upíra spustila byť jenom na sekundu z očí.

„Jak bych nemohlo. Je vás plné město… Těch pár vyvolených, co si myslí, že s příšerami jako já skoncují a zachrání tak lidstvo. Malí lidští spasitelé...“

Upír ke mně promlouval s arogancí, kterou nešlo nepostřehnout. Očividně lovce považoval pouze za nějaký hmyz, který je potřeba zašlápnout.

„Na druhou stranu musím uznat, že tu vaši vytrvalost vcelku obdivuji. Je v ni skryta jistá vášeň, jenž vás pohání stále kupředu a nedovolí vám nic vzdát. V tomhle ohledu je věčnost vcelku nudná, když se nad tím zamyslíš. Vcelku brzy všechno poznáš a poté musíš hledat všemožné způsoby jak se zabavit,“ povzdechl si nakonec své přednášky a já ho nechápala. Na rozhovory s upíry jsem nebyla zvyklá.

„Čím si hodláš tu svou věčnost zpestřovat v Seattlu?“ zeptala jsem se.

„Vámi!“ vykřikl a spokojeně se potom usmál. „Copak jsi to ještě nepochopila? Obyčejní lidé jsou jenom potrava, ale vy – lovci – jste potrava a zábava v jednom.“

„V tom případě…“ Aniž bych svá slova plánovala doříct, jsem plynulým pohybem zápěstí mrštila po upírovi jeden z vrhacích nožů. Nemohla jsem minout, ale jenom okamžik na to jsem byla ze své předpokladu vyvedena. Ten nůž upíra ani neškrábl.

„Tohle jistě nebylo všechno, co dokážeš, lovkyně. Každopádně si myslím, že by ses nebála vytáhnout jednu ze svých zbraní, které schováváš za pasem své bundy, kdyby tu nebyli svědkové. V tomhle ti ušetřím práci. Zrovna nedávno jsem se nasytil, takže proti mně nemáš nejmenší šanci.“

„Ani fakt, že jsi sprovodil ze světa dalšího člověka, mě nezastaví v mém úkolu,“ namítla jsem a znovu jeho směrem vrhla další nůž… který jenom o dvě sekundy později cinknul o asfaltovou cestu.

„Chceš jít do soukromí, abys mohla přijít s výkonnějším arzenálem?“ zeptal se a přitom se mi vysmíval.

No a já byla dneska docela popudlivá, takže jsem ani dvakrát nezvážila své možnosti mu nějak ublížit, když mi pravá ruka sevřená v pěst vystřelila nahoru a udeřila ho do obličeji. Bylo to vlastně vůbec poprvé, co jsem se nějakého upíra dotkla. Většinou jsem si vystačila se zbraněmi a jakýkoliv dotyk kůže na kůži byl značně omezen nebo úplně eliminován.

A zřejmě protože to byl trochu nečekaný typ útoku, podařilo se mi upíra trochu překvapit. Pod ránou, které se nevyhnul, lehce zavrávoral a já jsem cítila, jak se mi na tváři rozlévá spokojený úsměv. Pokud to chlapec chce takhle, má to tak mít. Nedala jsem upírovi příležitost se vzpamatovat a tentokrát ho udeřila levačkou.  U Terrence v tělocvičně jsem toho s Willem hodně natrénovala, takže jsem se nemusela bát. Věděla jsem, jak správně sevřít ruku v pěst, abych se nezranila – hlavní zásadou bylo schovat palec do sevření a potom už to šlo samo. Držet si odstup a nedovolit nepříteli, aby se dostal do mého osobního prostoru. Krýt si obličej - jakkoliv tahle potřeba byla až na druhém místě, zvlášť když jsem měla bojovat s upírem. Jako lovec jsem se hojila vcelku rychle, takže by byl potřeba hodně brutální útok, aby o něm někdo věděl ještě následující den. 

Upír znovu klopýtl a následně vyplivl na zem sliny smísené s krví. Díky noci a umělému světlu se těžko dala odhadovat barva té směsi, ale s jistotou jsem mohla prohlásit, že do červené má daleko.

„Hele na tu holku, ta mu teda dává nakládačku…“

„Raději se do toho nemíchej…“

„Třeba je na drogách a proto…“

„Neměl by někdo zavolat policii…?“

Před klubem to začínalo vřít. Nikomu z přítomných neušlo, že jsem se do svého společníka pustila jako neřízená střela. Nikdo samozřejmě netušil proč a tak jenom sledovali, co se děje. Raději jsem se k nim ani neotáčela, jelikož bych s největší pravděpodobností zjistila, že někdo z nich drží v ruce telefon a celou tuhle mou konfrontaci s upírem natáčí, aby to mohl na sdílet na nějakých sociálních sítích. Nepotřebovala jsem, aby mě někdo poznal.

„Tohle není konec,“ sykla jsem na upíra, kterého jsem neměla možnost zničit. Pro tuhle chvíli jsem ho musela nechat jít, jinak by senzacechtiví lidé nestačili zírat. Určitě by zírali, kdybych vytáhla zbraně, které jsem měla bezpečně zajištěné za pasem a následně po upírovi vypálila všech čtrnáct nábojů. Navíc jsem si dokázala vcelku živě představit titulky zítřejších novin, má silueta by byla pěkně na titulní straně a z upíra by udělila chudáka - pokud by se mi skutečně podařilo zabít. Fakt, že se mi teď nebránil a nechal do sebe tlouct hlava nehlava, mi měl jistě něco napovědět.

„Taky si myslím. Uvidíme se brzy. Do té doby pozdravuj svou kamarádku a jejího přítele. Musím říct, že ten vlček na mě udělal docela dojem,“ poznamenal a otíral si roztržený ret. Zmateně jsem na něj koukala, než mi došlo, proč jsem z něho měla ten podivný pocit. To nepadnoucí sako! Jak jenom jsem na něco podobného mohla zapomenout? Jake si to pamatoval dlouhých dva tisíce let a já jsem schopná tenhle detail vypustit z hlavy takřka okamžitě poté, co jsem opustila dům Morreových?

„Ty jsi…“

„Už jsi o mě slyšela,“ zamumlal, „to je dobře, moc dobře,“ dodal a následně se vydal pryč. Minul mě a já zůstala strnule stát na ulici a jenom poslouchala, jak pomalým krokem, jenž bych neměla problém dohonit, pokračuje dál. Tohle byl ten kretén, který posílá lovce do minulosti a stejně tak Jakea. Tohle byl ten kretén, do kterého jsem chtěla na začátku dnešního večera vyprázdnit celý zásobník.

Tohle byl upír, které jsem nakonec nechala odkráčet středem...

Jak ponižující.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 18. kapitola: