Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 8. Kapitola

02.12.2009 (20:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3678×

8. Kapitola – Bella byla zlá… Edward bude taky!

Spokojeně jsem ležela na posteli. Už v pyžamu a nachystaná na spánek. Ale nic se nedělo. Když už jsme myslela, že by snad, tak do pokoje vtrhla Alice. Pomalu kráčela k mojí posteli ve svém negližé a pekelně se usmívala. Rozběhla se a skokem přistála na posteli přímo vedle mě. Obě jsme se zasmáli a zachumlaly jsme se pod jednu velkou peřinu. Chvilku bylo ticho, ale nakonec se zeptala…

„Ty mu to chceš vážně udělat?“ zeptala se nadmíru zaujatě.

„A udělal to on mě?“ tou otázkou jsem chtěla poukázat na Marka. Alice udělala nasupenou grimasu, jakmile si na to vzpomněla a na malý moment se zamyslela. Na konec přikývla.

„Jo tohle si zaslouží.“ Řekla nakonec a usmála se. Chvilku jsme takhle společně ležely a brebentily jsme o všem možném. Ale vyrušilo nás klepání na dveře a Jazzova hlava mezi dveřmi a futry. Rozhlédl se po pokoji, a jakmile nás uviděl zachumlané pod peřinou culící se, jako měsíček na hnoji taky se zasmál.

„Pojď k nám!“ zavolala jsem a odkryla jsem peřinu, která ještě zbývala. Jazz se chvíli ostýchal, ale nakonec si nechal říct. Asi na něj zabrali Aliciiny psí očička. Pomalu k nám přišel a lehl si z levé strany postele, takže jsem teď ležela mezi nimi.

„Tak koho drbeme?“ zeptal se zženštilým hlasem a tím si u nás vysloužil salvu smíchu. No a tak jsme zapojily do našich debat i Jazze o plánu s velkým “P“ jsme mu ale neřekli. Ať má taky překvapení. Nakonec jsem Jazzovi usnula v náručí. Připomenulo mi to, jak jsem byla malá a on s Alice mě vždycky uspávali u sebe v posteli, protože u Rose a Emmetta bych asi neusnula. Ráno mě probrala Alice, která se smála něčemu, co řekl Jazz, na kterém jsem byla nalepená.

„Dobré ráno.“ Zachraptěla jsem. Do poměrně tiché místnosti. Tím jsem na sebe strhla všeobecnou pozornost a Alice s Jazzem se na mě usmáli a popřáli mi taktéž krásné ráno. Během chvilky oba odešli a nechali mě tam, abych se oblékla do školy, a hlavně jsem si potřebovala dát sprchu.

Nachystala jsem si na hromádku oblečení, boty a tašku do školy vybavenou i plakáty s Edwardem. Vešla jsme do koupelny a ihned po tom co jsem si svlékla pyžamo, jsem zalezla pod sprchu. Vymydlila jsem se a umyla jsem si i vlasy. Po necelých patnácti minutách pod neustálým proudem vařící vody jsem vylezla ven a osušila jsme se. Zamotala jsem se do bílé froté sušky a vrhla jsme se na vlasy na hlavě, které teď spíš připomínaly vrabčí hnízdo. Pečlivě jsem je rozčesala a nakonec vyfénovala. Když byly vlasy už suché, vetřela jsme do nich jemnou emulzi a vyžehlila jsem pečlivě každý pramen, abych je zbavila sebemenší kudrliny.

Jakmile jsem dokončila práci s vlasama, které mi teď sahaly skoro k zadku, pustila jsem se do malování svého obličeje. Sedla jsem si před velké zrcadlo a nanesla jsem make-up, vybrala jsem si fialové oční stíny, černou tužku a řasenku. Když jsem se věnovala svým očím, všimla jsem si, že mají skoro černou barvu. Musím jít na lov, napadlo mě hned. Ještě jsem si prsty pročísla vlasy a rty jsem si natřela sytě rudou rtěnku.

Když už jsem byla nalíčená, šla jsem přímo k hromádce s oblečením. Nasoukala jsem se horko těžko do titěrné kožené sukýnky a do koženého topu na ramínka. Vyrážela jsme znovu na lov… nějakého chlapa. Rozhodla jsEm se, že dneska skočím po škole do baru. Nakonec jsem si obula jedny totálně úžasné boty na vysokém podpatku, které jsem naprosto milovala.

Překontrolovala jsme se v zrcadle a mohla jsem vyrazit. Byla jsem sama sobě vděčná, že jsem nebyla stydlivka… jinak bych asi ani nevylezla z domu. Ještě jsme si vzala tašku s plakáty a už jsem upalovala. Do školy jsme musela jít o něco dřív, abych mohla rozvěsit plakátky. Nenuceně jsem vyšla z pokoje, a co nejnenápadněji jsem se dostala k autu. Po cestě jsme potkala Edwarda. Takže to nebylo až zas tak nenápadné.

Nasedla jsme do svého miláčka a o půl hodiny dřív nežli jindy jsem vyrazila ke škole. Byla jsem tam během deseti minut rychlé jízdy a jako natěšené mimino jsem se vrhla k budově školy i s lepící páskou a hromadou papírů v náručí jsem si to tak hezky poskakovala ke škole. První plakát jsem vyvěsila přímo vedle nového plakátu, který lákal na školní ples. Postupně jsme tak věšela papíry na každý sloup elektrického vedení a všude tam kde bylo vlastně místo…

Během ani ne půl hodiny už jsme seděla v učebně fyziky a nezaujatě jsem pozorovala svoje načerno nalakované nehty. Při tom jsme špicovala uši, jestli nezaslechnu něco zajímavého. Nic krom smíchu se po celé škole neozývalo až pak…

„Áááááá!!! Ta malá mrcha! A co to…? Chudák… Já ji zabiju! Kde je ten malej, rozmazlenej, usoplenej spratek!?“ zařvala na celou školu, až jsem nadskočila. Ale ihned na to jsem se usmála a nasadila samolibý úsměv takový, jaký měl na tváři Edward vždy, když se mnou mluvil. Už když Edward vběhl na chodbu zpoza rohu, jsem ho zaslechla. Funěl jako prvorodička a odrážel všechny lidi z cesty, až pak konečně dorazil do mé třídy.

Před mou lavicí stanul jako mohutný válečník z dob dávno minulých a měřil si mě pohledem tam zlým, až jsem se mimoděk zachvěla. Chlad sršel z jeho očí v takové míře, že jsem měla strach, co se bude dít. Jeho jindy půvabná tvář byla zhyzděna nepěknou grimasou a jeho černé oči dávali vědět, že nebude přívětivě naladěn. Ani nevím, jak jsem se začala pomalu, ale jistě zvedat ze židle a ustupovat vzad. Edward nedbal na mé marné protesty a blížil se snad mílovými kroky ke mně.

Ani nevím, jak stála jsem u zdi a co nejtěsněji jsem se k ní tlačila. Edward stál už u mě. Postavil se přede mě a ruce mi položil vedle hlavy. Jeho tvář je přiblížila na dotek k té mé. Jeho oči neopouštěly ty mé a po hodné chvíli mě připadající několik hodin dlouhé, se konečně k něčemu uráčil.

„Ty malá proradná mrcho!“ zahřměl mi přímo do obličeje. Teď jsme se ho vážně bála. Cenil na mě skoro zuby a div se na mě i nevrhl. Ale místo toho mi do obličeje nacpal ten plakát a jeho rozkrok přímo před očí tak aby šel vidět ten malý problém… Hodně malý problém… uznávám, přiznávám se, vypadá to, jako kdyby měla na penisu vytetované jméno Mike, ale já si nemohla pomoct!

„Co to má znamenat!?“ zahřměl.

Zkontrolovala jsem, jakože nápis na obrázku a pak naprosto klidným hlasem pronesla:

„No přeci jméno svého přítele… vždyť víš, blond vlasy… celkem malej, bývá nahoře…“ napovídala jsem mu. Edward jak to zaslechl, prudce nasál vzduch nosem, až se mu dírky roztáhly a oči mu div nevyskočily z očních dírek. Pak se ale uklidnil, odstoupil ode mě a odešel.

Já se za ním vyjeveně dívala asi stejně vyjeveně jako profesor, který vcházel právě do učebny. Roztřesené nohy mě sotva donesly k židli, na kterou jsem se svalila. Učitel se na mě celou hodinu tak divně koukal… asi už byl senilní… v pětadvaceti… taky možné. Hodina mě vůbec nebavila tak jsme se bavila jinak. Pozorovala jsem spolužáky, jak píšou test na celou hodinu, který jsem měla během deseti minut napsaný a hodnotila jsem kluky. Ani jeden nedostal plný počet. A ani poloviční… Byla to hrůza, a proto jsem byla tak ráda, když zazvonilo.

Nenuceně jsem se postavila a vyšla jsme před třídu. V tu chvíli se strhla salva smíchu. Vyjeveně jsme se dívala před sebe na růžový list papíru. Zamířila jsem k němu a nevnímala jsem smích kolem sebe. Začetla jsme se do prvních řádek …

Milý deníčku…

Dneska byl opravdu poučný den… U nás na škole se všechny holky zase chovaly jako největší děvky v okruhu tisíce kilometrů… Edward z nich byl nadšený jako vždy… už má i seznam v jakém pořadí a kde se s nimi vyspí… Už to trochu přehání… díky bohu, že nemůže chytit žádnou pohlavní chorobu, jinak by bylo nakažené celé město…

O 30. Minut později…

Ukořistila jsme seznam budoucíhc milenek Edwarda Culleny! Musím se s tebou podělit…

1. Nikol nevím jak/ nepotřebuju vědět

2. Kristyn/ nejlepší kamarádka Nikol

3. Monik/ hezkej zadek…

4. Lena/ drbna… budu dobrej- vědí to všichni

5. Anna Lee/ fakt milá holka… mluvil jsem s ní pět minut… ta její pusinka… s tou by se dalo dělat věci…

6. Alexandra/ nic moc ale není nejhorší

…

Byl přiložen seznam nespočtu dívek na naší škole a pak na konci papíru bylo dopsáno černou tužkou:

459. Isabella Cullenová/ je to kočka ale stará panna někdo jí od toho musí pomoct!

Jakmile jsem to dočetla, vyvalila jsem oči a proběhla jsem chodbou jako tornádo. Vběhla jsme na dívčí záchody a zamkla jsme za sebou dveře. Ztěžka jsme se opřela o umyvadlo a zahleděla jsem se na sebe ve velkém zrcadle, na kterém byl nalepený další růžový papír, ale jeho obsah byl tentokrát jiný…

Milý deníčku…

Ani nevíš, jak jsem to dneska do slova a do písmene posrala! On mě opil jako každý výken ale tentokrát toho bylo víc než jenom líbání s jeho kamarádama… já mu to řekla! Řekla jsme mu, že ho miluju! A víš, co udělal on? Zasmál se a šel do pokoje s barmankou! Asi ho zabiju! Jak mám zabít __?

Klíčové slovo bylo začerněno, díky bohu alespoň tolik rozumu měl. Hned vedle tohohle papíru byl však nalepen další mnohem osobnější… já ho nezabiju… já ho vykastruju, to pro něj bude horší…

Milý deníčku…

Chybí mi… ani nevíš jak moc. Chybí mi jeho vůně linoucí se mým pokojem. Chybí mi jeho tělo ležící vedle mě pozorující hvězdy. Chybí mi jeho očí lesknoucí se i jen při sebemenším úsměvu. Všechny detaily jeho obličeje postrádám, jako slunce postrádá květinu. Postrádám jeho, postrádám mého Edwarda.

Chybí mi ten můj Edward, protože tohle, co z něj je teď, je jen někdo, nebo spíš něco, co se mu podobá vzhledem. Někdo stejně krásný, se stejným úsměvem, ve kterém se však už nezračí onen hřejivý cit. Nýbrž jeho pohrdlivé úsměvy jsou plny cynizmu a zrady.

Tenhle Edward už je jenom obyčejná schránka bez duše. A stejně tak se cítím i já. Jsem jen polovina. V hrudi mám velkou díru, která se prohloubí s každým jeho úletem. Každou jeho novou přítelkyní nebo jen hloupou připomínkou na můj vzhled… Chybí mi nejlepší přítel, ale nemám na vybranou. Ten přítel kterého jsme milovala existuje už jen v mých snech a představách...

Když jsem četla poslední řádky mého vyznání, cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek.  Začalo se mi špatně dýchat a sesula jsem se k zemi. Přitáhla jsme si kolena pod bradu a nehnutě jsem tam tak seděla. Nevyrušilo mě ani zvonění ani klepání na dveře. Nakonec jsme se ale vzchopila, stoupla jsme si na nohy a strhla jsme oba papíry ze zrcadla.

Upravila jsme se. Odemkla jsem dveře a vypochodovala jsem na prázdnou chodbu, která byla polepená růžovými papíry plnými písmenek, které tvořily osu mé minulosti. Nehorázně nasraná sem běhala po chodbě a strhávala jsem jeden papír za druhým. Ani jsme neřešila co je na nich napsané. Ten velký chuml papírů jsme pak za půl hodiny horko- těžko zacapala do popelnice na papíry a jelikož bylo skoro půl dvanácté, vydala jsem se do jídelny.

Jakmile jsem rozrazila dvojité dveře, všechna pozornost osazenstva jídelny se strhla na mě. Dělala jsem, že to vidím a vydala jsme se přímo ke stolu, který obsadila moje rodina. Nikdo se s nikým nebavil, a jakmile si mě všimli, už se brali. Alice se jenom nervózně usmívala a házela na mě prosebné pohledy. Viděla to…

Došla jsem až ke stolu a obkročmo jsem se posadila na židličku vedle Edwarda. Lokty jsem se opřela o opěrku a soustředěně jsem ho pozorovala. Edward zato pozorovala něco úplně jiného. Byla jsem si toho plně vědoma. Moje krátká černá sukně se vhrnula hodně vysoko a odhalovala mu tak úplně všechno. Takhle jsme ho potřebovala. Rozhozeného a nesoustředěného.

„Edwarde?“ zeptala jsem se vábivým hlasem

„Hmm…?“ zeptal se mě nezaujatě naší debatou. Neustále pozorujíc moje kalhotky. Byl připraven si se mnou promluvit. Zavřela jsme oči a soustředila jsem se, ale jelikož jsem dlouho nebyla na lovu, bylo to celkem zdlouhavé. Ale nakonec se to podařilo a Edwarda byla pouhá loutka…

„Edwarde, podívej se na mě.“ Přikázala jsme mu tím vábivým hlasem. On jako ve snách zvedl svou rozkošnou hlavinku a upřel na mě prázdný pohled. Tenhle pohled jsem neměla ráda. Ale dávalo mi to pocit že, se mu teď můžu pomstít…