Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love knows no time - Prolog

25.12.2016 (18:00) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3943×

Londýn, Anglie

1. dubna 1865

„Koukejte na ni,“ špitali si všude kolem mě. „To je ta Darligtonova dcera.“

„Tamhleta?“

„Jo, ta tuctová.“

„Na hraběcí dceru je celkem obyčejná.“

„Já vím, a ty její šaty, hrůza!“

Stála jsem v nejtemnějším koutě sálu a snažila se ignorovat všechny ty pomluvy. Na dnešní den jsem se těšila celý život. Jako dcera hraběte a hraběnky z Darlingtonu jsem měla být hvězdou sezóny. A místo toho… skrývala jsem se v rohu za palmičkou a mlčky zírala před sebe. O tanec mě požádali dvakrát. Dvakrát! A to jen ze soucitu a poté kvůli mému postavení. Byla jsem odpadlík.

Matka mi slibovala, že to bude nejúžasnější den v mém životě. Namísto toho mě natěsnala do sytě růžových mušelínových šatů, ve kterých jsem se se svou drobnou postavou a ne příliš vyvinutým hrudníkem přímo ztrácela, a celý večer mě táhla od jedné šlechtické rodiny ke druhé a dělala z nás šašky. Nebo alespoň ze mě. Má matka byla uznávanou ženou, pilířem společnosti, ale co se týkalo mě, lidé si nebrali servítky.

„Koukejte, jak tam stojí.“

„Taková chudinka.“

„Hraběnka z ní musí být úplně zklamaná!“

„Dozajista.“

Do očí se mi nahrnuly slzy. Chtěla jsem být odvážná, ale nedokázala jsem to. Síla jejich slov byla větší, než jsem dokázala snést.

A tak jsem po zbytek večera stála, občas si došla pro občerstvení, a hlavně se vyhýbala matce a otci. Nechtěla jsem s nimi mluvit. Určitě museli slyšet všechny ty klepy, a kdybych se jim po tom všem měla podívat do očí, neustála bych to.

Zkroušeně jsem si povzdychla a rozhodla se, že se podívám do zahrady. Potřebovala jsem chvilku na vzduch.

Proplula jsem mezi hosty a snažila si jich nevšímat.

Venku mě ovál příjemně chladný noční vzduch a já vydechla. Chvilinku jsem se nechala ovívat větrem, ale pak už jsem seběhla mramorové schody a rozběhla se do temné zahrady.

Přesně tohle jsem potřebovala. Cítila jsem se volná. Běžela jsem potemnělými uličkami živého bludiště, sukně za mnou vlály a můj smích se zvonivě roznášel a měnil v ozvěnu.

Když mě začalo píchat v boku, zastavila jsem se a zrychleně dýchala. A vtom za mnou něco zašustělo.

Rychle jsem se otočila, ale nikdo tu nebyl. Zřejmě jen nějaký pták.

Již pomalu jsem se vydala víc do vnitra labyrintu a došla až do jeho samotného středu. Fontána s mořskou pannou šplouchala, jak proudy vody srčely do kašny. Popošla jsem k ní a ponořila ruku do vody. Malé vlnky se mi rozvlnily kolem zápěstí a chlad mi postupovat skrz prsty.

„Takhle sama byste se tu neměla potulovat, maličká.“

Hluboký mužský hlas mě vyděsil k smrti. Rychlostí blesku jsem se otočila, až se mi roztočily suknice. Stál ve stínu živého plotu, přičemž mě osvětloval měsíc v úplňku. Byl vysoký, převyšoval mě minimálně o hlavu, se širokými rameny a rozcuchanými vlasy. Neviděla jsem mu do obličeje, ale jeho hlas mi byl povědomý.

„Mohu Vám říci totéž, mylorde,“ zamumlala jsem.

Tiché uchechtnutí mi zrychlilo puls.

„Jste velice odvážná, na tak drobounké stvoření.“

Zalapala jsem po dechu. „Nemyslím si.“

Lehce naklonil hlavu k rameni, „Co tady děláte, smím-li se zeptat?“

Nevěděla jsem, co říct. Měla jsem lhát? Nebo říct pravdu? Vycítil mé zaváhání a udělal krok ke mně. Srdce se mi rozbušilo. Stále byl skrytý ve stínu, ale dělilo ho ode mě jen pár kroků.

„Nikdy jsem Vás na žádné akci neviděl.“

Udiveně jsem rozevřela oči. „Ani jste nemohl. Jsem debutantka. Dnešní den je můj první.“ A možná poslední.

„Tak proč se skrýváte v zahradách, místo abyste okouzlovala Farytalovy hosty svou přítomností?“

Tiché ufrknutí mi vyletělo z úst, aniž bych to stihla zastavit. „Kde jste byl poslední dvě hodiny? Myslím, že jsem se vryla do paměti až až.“ Svá nevhodná slova jsem si uvědomila vzápětí. Líce mi zahořely a stud polil od hlavy až k patě.

Jeho smích mi moc nepomohl. „Bohužel jsem dorazil před pár minutami a ještě jsem neměl tu čest.“

Udělal poslední krok a jeho tvář ozářilo měsíční světlo. A já neudržela prudké zalapání po dechu. O můj bože! Dnešek opravdu nemohl být horší! Nejen, že můj debut je naprostá katastrofa, ale ještě jsem sama v hlubokých a temných zahradách spolu s tím největším prostopášníkem a zhýralcem v celé Anglii.

Edward Anthony Masen, vévoda z Relstonu.

Jeden z nejbohatších mužů v Británii, který se pyšní rodokmenem sahajícím až k Vilému Dobyvateli. Jeho vévodství je největší v Anglii a ještě ke všemu vypadá jako Bůh. Nedivím se, že mu ženy padají k nohám. Byl to nádherný chlap. Mužný, s tváří anděla. Každá žena po něm toužila a tajně snila, že se jednou stane jeho vévodkyní. Bohužel on se do manželství nehrnul. A kdo by se mu divil. Titul zdědil teprve nedávno, ve svých sedmnácti letech. Teď, ve dvaceti, si naopak užívá života plnými doušky a provází ho jeden skandál za druhým. Jenže na rozdíl od ostatních, včetně mě, jeho vznešený titul mu zajišťuje neprůstřelný štít a smetánka si nedovolí pronést o něm jediné křivé slovo. Protože kdyby někdo tomuto muži přišel v nemilost, nemusel by se taky dožít zítřka. Až takový měl vliv.

„O-omlouvám se, ale asi bychom tu spolu neměli být sami,“ špitla jsem.

„Nepovídejte,“ pravil pobaveně a zamyšleně si založil paže. „Povězte mi, proč se takové kuřátko schovává uprostřed křoví?“

Jeho oslovení mě podráždilo, ale mlčela jsem. Nadzvedl jedno obočí a čekal. „No?“

„Asi bych měla jít, Vaše Milosti,“ zamumlala jsem a shrbila se. Sklonila jsem hlavu připravená opět vzít nohy na ramena a utéct.

„Vidím, že jste ve značné výhodě. Víte, kdo jsem. Jak se jmenujete?“

Ignorovala jsem jeho otázku a připravila se jít.

„Co se Vám stalo tak hrozného, že jste nucena utíkat?“

„Já neutíkám!“ vyhrkla jsem, přestože to nebyla pravda.

„Ne? A kam se chystáte teď?“

„Zpátky do sálu, kde mám dle všeho opravdu být,“ povzdychla jsem si smutně.

„Kdo jste?“ zopakoval svoji předešlou otázku. Zájem, který mu byl tentokrát slyšet v hlase, byl opravdový.

Povzdychla jsem si a kapitulovala. Udělala jsem pukrle. „Lady Annabell Marisha Swanová, dcera hraběte a hraběnky z Darlingonu. K Vašim službám.“

Jeho poznání bilo do očí. Zamyšleně se na mě zahleděl a mlčel.

„Přeju Vám hezký zbytek večera, Vaše Milosti.“

„Počkejte,“ vyhrkl a chytil mě nad loktem. Jeho stisk byl elektrizující. Vtáhla jsem vzduch do plic a zahleděla se mu do očí. Byly smaragdově zelené. Zářily v jasu měsíce a lišácký se třpytily. „Proč jste tak smutná?“

Jeho otázka mě zarazila. Proč? Možná proto, že mě v sále všichni zavrhli. Jsem pro ně malá, šeredná, nevýrazná. Můj vysněný den se stal noční můrou.

„Měla bych jít. Jestli by nás tu takhle načapali…“ Nemusela jsem pokračovat. Bylo jasné, že má pověst by byla v troskách.

„Na to už je trochu pozdě, nemyslíte?“ pronesl s hříšným úsměvem na rtech. Polkla jsem, až mi poskočil ohryzek.

„Co se Vám stalo?“

„Vy si nedáte pokoj, že ne?“

„Ne.“ Jasná a rychlá odpověď ho v tom ještě utvrdila.

Zmučeně jsem zavřela oči a nejistě pronesla: „Odsoudili mě.“ Tiše jsem to zašeptala, nicméně mě slyšel.

„Proč?“

Jeho otázka byla absurdní. Píchlo mě z ní u srdce. A překvapivě šla s pravdou ven. „Jsem pro ně jen obyčejné nudné ošklivé stvoření, které nemá absolutní šanci uplatnit se v manželství.“

„Nejste na vdavky ještě trochu mladá?“

„Je mi šestnáct. Matka tvrdí, že to je ideální věk.“

„Hmm…“ zamumlal, odstoupil ode mě a zamyšleně se na mě zahleděl. Skenoval mě pohledem a já se z toho cítila jak pod mikroskopem. Bylo mi to nepříjemné.

„Nepřipadáte mi ošklivá,“ řekl po chvíli. Pochybovačně jsem se na něj podívala. „Jen potřebujete dozrát,“ dodal.

Jeho slova měla… jistý smysl. „Dozrát?“ zopakovala jsem po něm nejistě.

„Ano, dozrát, maličká. Potřebujete dorůst v sebevědomou ženu.“

„Já-“ Netušila jsem, co na to říct.

Vévoda udělal krok ke mně, až jsme se skoro dotýkali. Bylo to vzrušující. Srdce mi zrychlilo a dech se začal zadrhávat. Zvedl ruku a chytil mě pod bradou. Jeho dotek pálil, žhnul. „Jste okouzlující mladá dáma, které nechybí odvaha a smysl pro humor. Jen potřebujte čas, abyste se vyvinula v ženu, kterou ve Vás vidím.“

Jeho slova pro mě byla jako rajská hudba, balzám na poraněné srdce.

„Děkuji,“ zašeptala jsem procítěně a hleděla mu okouzleně do očí.

Nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem dostala chuť ho políbit. Nikdy jsem se s nikým nelíbila, natož s takovým hejskem jako je Relston. Ale z gotických románů jsem toho vyčetla dost, abych poznala, že jsem po něm horečnatě zatoužila. Cítila jsem se prostopášně, bylo mi přeci jenom šestnáct, ale chtěla jsem to.

V očích mu zaplály ohýnky. Můj záměr mu byl jasný. „Nebuďte zbrklá, maličká, může se Vám to vymstít.“

Jeho ukazováček mi stále vězel pod bradou. Celé tělo mi plálo. „Já…“

Přejel mi palcem po dolním rtu a já obluzeně vydechla.

„Co byste si právě teď přála?“

„Políbit Vás.“ Moje slova ze mě vyjela jako namydlený blesk, aniž bych si to uvědomila. Chyby, které jsem se dopustila, mi došlo okamžitě. Zrudla jsem až po kořínky vlasů a chtěla zahanbeně sklonit hlavu. Pochybovala jsem, že by tak žádaný muž políbil tak obyčejnou holku, která mu ještě ke všemu připadala jako dítě.

Ale nepustil mě. Stále mě držel za bradu a donutil hledět mu do očí. „Co za to?“

Jeho slova mi vyrazila dech. „P-prosím?“

„Co pro mě uděláte výměnou za můj polibek?“

„M-milosti…?“

Jeho smaragdové tůně by zažehly olympijský oheň. „Dám Vám Váš polibek výměnou za laskavost.“

„J-jakou?“ zeptala jsem se tiše a nejistě. Přesto jsem mu oddaně naslouchala a hleděla do očí.

„Slíbíte mi, že se pak okamžitě vrátíte do sálu a nedáte na sobě znát, že Vás kdokoli ranil. Budete silně a hrdě čelit té bandě snobů a ukážete jim, že je ve Vás víc, než si myslí.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tento muž, co si normálně nebere servítky, mi zde dodává sebevědomí! Asi jsem se dostala do snu!

„Bože!“ vyhrkla jsem a nevěřícně na něho hleděla. Začali se mi dělat mžitky před očima.

„Dýchejte!“ Jeho pobavený výraz mě donutil zhluboka se nadechnout. Já normálně zapomněla dýchat!

„Takže jsme dohodnuti?“ pronesl s pokřiveným úsměvem, ze kterého se mi podlomovala kolena.

„Ano,“ vydechla jsem.

„Perfektní.“ A pak se sklonil a spojil naše rty. Výboj energie mne celou pohltil. Jeho ústa byla smyslná. Přitáhl si mě k sobě a ponořil se do polibku. Byl neodolatelný. Přivlastnil si mě tak, jak by mě to nikdy nenapadlo. Jeho pevné horké rty si pohrávaly s mými a já lapala po dechu.

Vtom mě zuby jemně zkousl do dolního rtu a já mu slastně zasténala do úst. Využil toho a jazykem se mi vnořil dovnitř. Lehounce mě ochutnával, až už jsem to nemohla dál snést. Jako by to vycítil, prohloubil polibek a změnil jeho směr. Ponořil se do mě hlouběji, neústupněji. A já byla ztracená.

Skončilo to příliš brzy. Naše polibky se zpomalily, ještě jeden poslední sladký a… konec. Odtáhl se ode mě.

Zcela omámená jsem mu zírala do očí a v hlavě měla prázdno. Zato srdce bušilo jako o závod.

Jeho pohled byl nečitelný. Zkoumavě mi hleděl do očí a já přemýšlela, co se mnou bude dál. Tohle mi totiž změnilo život. Cítila jsem to. Tenhle okamžik, polibek s vévodou z Relstonu, mi převrátil život vzhůru nohama.

„A teď buďte hodná holčička a utíkejte zpátky. A nezapomeňte: ukažte jim svou sílu a vášeň, která ve vás vězí. A nikdy se nenechte zlomit.“

A s těmito slovy opakující se mi v hlavě dokolečka dokola jsem utekla. Nechala jsem ho osamoceného stát v temném bludišti s pocitem, že mé srdce už tam navždy zůstane s ním.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love knows no time - Prolog: