Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovkyně lovců 1. kapitola

02.04.2011 (08:30) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1490×

1. kapitola

(Upírům se nedá věřit)

Dojela jsem se svým autem před – už - můj dům. Koupila jsem si ho před pár týdny, když jsem plánovala svůj přesun do Forks. Všechny věci už by tam měly být. Spokojeně jsem se usmála a prohlédla si nový domov. Byl v celku mrňavý.
Jen kuchyň - kterou stejně nikdy nepoužiji - pak i obývací pokoj s velkou plazmovou televizí, koupelna, ložnice, šatna a komora.
Když jsem vše měla prohlédnuté, začala jsem vytahovat poslední krabice z auta. Zejména na dvě z nich jsem dávala pozor. V jedné byly veškeré vzpomínky na mou rodinu, včetně fotografií a pár rodinných klenotů. Matčin náhrdelník se mi houpal na krku, jakožto připomínka, čeho jsou upíři schopni.
V druhé krabici jsem měla vše o mé zabijácké kariéře, popis mých obětí a rozepsaný postup zabití. Tehdy jsem se v tom vyžívala. Milovala jsem zabíjení a ani o jednu vzpomínku jsem nechtěla přijít. Zabijáckou krabici jsem uklidila do komory a tu, která patřila mé rodině, jsem uklidila do ložnice.
Když jsem neměla co dělat, zavolala jsem do místní školy. Telefon zvedla nějaká starší dáma.
„Forkská střední škola. Přejete si?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Ano, jmenuji se Isabella Swanová a ráda bych od zítřka nastoupila na vaši školu,“ řekla jsem mile.
„Jistě, to nebude problém. Přijďte zítra v osm hodin do kanceláře, podepíšete mi nějaké papíry a hned potom se můžete zařadit do výuky,“ odvětila žena.
„Děkuji,“ řekla jsem a zavěsila. No co? Přece se tady nebudu nudit. Sebeovládání mám dobré. Ani jednou jedinkrát jsem neselhala. Když už jsem začínala mít žízeň, šla jsem na lov… zvířat. Ne, že by mi to nějak extra chutnalo, ale lepší než mít na rukou lidskou krev, a na duši špatné svědomí.
Sedla jsem si k sobě do pokoje a prohlížela si rodinné fotoalbum. Tolik se mi po nich stýskalo. Proč je ke mně život tak krutý? Proč oni? Proč ne já! Smrt milované osoby vždy bolí více než vaše vlastní. Dokážete si představit, jak je mé srdce rozervané, když jsem přišla naprosto o všechny? Nikdy jsem neměla přátele. Jediní, kdo mi byli blízcí, byli právě oni! Bez slz jsem se rozvzlykala a pevně stiskla matčin náhrdelník.
Z mého transu mě vyrušilo ostré světlo. To už je den? Oblékla jsem si tričko, džíny, boty a moje milované sluneční brýle. Rozhodně bych je zrovna ve Froks nepotřebovala, ale tyhle brýle ke mně prostě patřily. Byly jsme nerozluční kamarádi...
Bože, co to zase melu? Zavrtěla jsem hlavou a nasedla do auta.
Najít školu nebylo těžké, vše tu bylo označené jako pro blbce. Zaparkovala jsem a všichni ztichli. To na mě budou pořád takhle čumět? Otřepala jsem se a rázným krokem vešla do kanceláře.
„Vy jste Isabella Swanová?“ ptala se sekretářka. Jen jsem přikývla.
„Dobrá, tady mi to, prosím, podepište a do konce týdne, prosím, zaplaťte školné,“ řekla žena. Než se stačila zase rozpovídat, podávala jsem jí přesně odpočítanou sumu. Peněz jsem měla dostatek. Přece jen mám dědictví a také jsem obírala své oběti. No co? Jako mrtvým už jsou ty peníze k ničemu. To byste nevěřili, jak jsou upíři prachatí. No, který blbec by s sebou bral hned několik tisíc jen tak? Samozřejmě ten, který se nemusí brát pouličních zlodějů aneb upír.
Když jsem vše vyřídila, dostala jsem rozvrh a vydala se na první hodinu.
Vešla jsem do třídy a představila se učiteli. Ten mě ale donutil vše zopakovat třídě. Povzdechla jsem si, ale když jsem nabrala nový vzduch do nosu, uhodila mě upíří vůně. Cože! Tak oni jsou i tady? Splašeně jsem začala pátrat po tom proradném upírovi. Musím uznat, že mu to opravdu slušelo. Bronzové vlasy měl rozházené do všech stran a jeho pronikavě zlaté oči mě doslova pohltili. Moment, zlaté? On se živí zvířaty? To přece není možné! Proč by to dělal? Proč není jako moje ostatní oběti? Proč se chce lišit? Zabili mu upíři taky rodinu? Možná že jsem našla spojence. Bello! Je to upír! Je tvoje poslání je zabíjet! Určitě má čočky. Přesně tak! Bacha, ty jeden proradný upíre! Ještě dnes umřeš!
„Ehm, slečno, prosím, představte se nám,“ pobídl mě učitel. Jo jasně, to představování. Já úplně zapomněla.
„Jmenuji se Isabella Swan. Žiji sama,“ řekla jsem prostě a šla si sednout na místo. Samozřejmě, že jediné bylo vedle toho upíra. Že já mám teda štěstí...
Sedla jsem si do lavice, ale svou židli odsunula co nejdál od něj.
„Ahoj, já jsem Edward,“ představil se upír a já se na něj zamračila.
„Je mi naprosto jedno, jak se jmenuješ,“ zavrčela jsem na něj. Na co znát jména svých obětí? Když bude spolupracovat, tak mu možná udělám pomníček. Ale to musí být extrémně hodný!
Edward na mě jen tupě zíral s otevřenou pusou. Rozhodně nebyl zvyklý na takové jednání.
„Ať ti tam nevletí moucha,“ řekla jsem a pousmála se. Mám tu čest s retardovaným upírem... Kam jsem se to, sakra, dostala?
Edward se na mě zamračil a sklapl pusu.
„Proč jsi přijela?“ zeptal se s vážnou tváří. Zamračila jsem se na něj.
„Nevidím jediný důvod, proč bych ti to měla říkat,“ řekla jsem tvrdě. V tu samou vteřinu zazvonilo. Tak je čas na zabití retardovaného upíra Edwarda.
Nasadila jsem nevinný, ale přitom svůdný pohled, a otočila jsem se na něj.
„Hele, omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe takhle vyjet. Můžeme si promluvit? Řeknu ti vše, co budeš chtít vědět. A ráda bych se o tobě také něco dozvěděla,“ řekla jsem sladce a párkrát na něj svůdně zamrkala. Mělo to dokonalý účinek... jako vždy.
Beze slov mě následoval. Zavedla jsem ho do hlubokého lesa, daleko od školy a vymluvila se na to, že nechci, aby nás někdo slyšel. Což byla vlastně pravda.
Otočila jsem se na něj a usmála se. Proč jsou všichni upíři tak naivní? Přivinula jsem se na jeho hruď a lehce skousla jeho ušní lalůček. Vzrušeně vydechl. Tak tohle bude velice snadné. To máš za všechnu prolitou krev, která kdy prošla tvýma rukama!
Obmotala jsem ruce kolem jeho pravé paže a škubla. V tu samou chvíli svou ruku vytrhl, takže jsem mu ruku úplně neutrhla.
Zařval bolestí.
„Pokud se budeš vrtět, bude to bolet,“ řekla jsem zákeřně a znovu obmotala ruce kolem jeho paže. Při mém normálním zabíjení bych už měla práci hotovou. Vždy jsem byla tichá a rychlá, ale u tohohle retarda mě nějak bavilo si s ním hrát.
Než jsem stačila trhnout, odhodil mě. Au! Tak ty takhle, jo? Fajn, připrav se na smrt!
Naštvaně jsem na něj zavrčela a skočila po něm. On mě ale znovu odhodil. Sakra! Měla jsem ho zabít, když jsem měla tu možnost. Teď už to bude těžší, ale já to zvládnu. Není nikdo, kdo by můj útok někdy přežil. A že jich bylo dost...
Skočila jsem na něj, ale on mě strhl k zemi a znemožnil pohyb. O-oh! Tak takový je konec Isabelly Swanové? Konečně zase uvidím svoji rodinu! K mému překvapení smrt pořád nepřicházela. Opatrně jsem otevřela oči a uviděla Edwarda, jak mě naštvaně ale i tak nějak zvláštně pozoruje. Nebyla tam nenávist, nebo něco podobného. Jeho pohled byl něžný. Ucukla jsem před ním.
„Proč mě nezabiješ!“ křikla jsem.
„Já nejsem zabiják, jen se bráním. Ale říkám ti narovinu. Okamžitě odejdi z města a už nikdy se nevracej. Rozumíš?“ zeptal se a stiskl mě tak, aby to bolelo. Věděla jsem, o co mu jde. Chce, aby měl navrch, aby on byl ten pán. To se ale chlapeček mílí. Já jsem nikdy nikomu nepodlehla a nehodlám s tím začínat. Vzdorně jsem se napjala a jeho stisk ještě zesílil. Sykla jsem bolestí, ale odmítala povolit. Do svého stisku už dával jeho plnou sílu a mé tělo se pod jeho nátlakem téměř rozpadalo. Až už jsem to prostě nemohla vydržet, vykřikla jsem a jeho stisk okamžitě povolil. Zhluboka jsem oddechovala. Au! Ten má teda sílu.
„Dobrá, odjedu z města,“ řekla jsem a poraženě sklopila hlavu. Pustil mě a já se co nejrychleji rozeběhla k sobě domů. Zavřela jsem všechny okna a zamkla dveře. Vím, že by ho to asi moc nezastavilo, byl to spíš takový můj lidský pud.
Zbytek dne a celou noc jsem vymýšlela plán na toho upíra. Rozhodně nemůže zůstat naživu. Nikdo se nemůže dozvědět moji podobu a jméno. Volturiovi by mě našli a se slavnou Bellou by byl konec. Brzy ráno jsem nasedla do auta a vyjela ke škole.
Usmála jsem se, když jsem zahlédla na parkovišti stříbrné Volvo, u kterého stál Edward a ještě čtyři osoby. Usmála jsem se. Ještě si mě nevšiml. Naschvál jsem k němu došla, teprve teď si mě všiml. Namáčkla jsem se na jeho hruď a sladce zašeptala do jeho ucha: „Upírům se nedá věřit.“ S tím jsem se otočila a vešla do budovy. Jen se připrav, Edwarde! Já se jen tak nevzdám!

<--- shrnutí --->

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovkyně lovců 1. kapitola: