Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 10. kapitola

01.01.2011 (07:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2688×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Přiběhl jsem za nimi, připravený k útoku. Brzy jsem ale zjistil, že ani jeden z nich není upír. Ten pach jsem ale cítil z obou těch kluků. Že by přišli do kontaktu s nějakým upírem a ten je nechal naživu? Který normální upír by to asi udělal? Jediný, kdo mě napadl, byl někdo z mojí rodiny. Ale že by byli tady? Pak jsem si ale uvědomil, že pach mé rodiny bych poznal, a znovu jsem se uklidnil.

„Hej, nechte ji na pokoji!“ křiknul jsem na ně.

Oba se po mně rychle podívali a na okamžik od ní odvrátili pozornost.

„A to jako proč?“ zeptal se jeden z nich drze.

„Protože jsem to řekl!“ zaburácel jsem nazpátek.

„Už se bojíme,“ odvětil lhostejně ten druhý.

Měli byste, pomyslel jsem si a vykročil jsem k nim. Ta slečna se bojácně tiskla ke stěně a čekala, co se bude dít. Oba se ke mně otočili a šli mi pomalu naproti. Asi si mysleli, že jsou v přesile. Vlastně mi přišlo, jako by mě chtěli vyprovokovat.

Když na mě jeden z nich zaútočil, natočil jsem se ke stěně a v pravý čas jsem se uhnul, takže ten kluk narazil hlavou přímo do zdi. Ten druhý se pokusil dát mi pěstí, ale uhnul jsem. Ještě několikrát proti mně vyslal svůj pravý nebo levý hák, ale nepodařilo se mu to. Chytil jsem je oba za límce a donutil jsem je vrátit té slečně ukradené věci.

„Mohl bych vás poslat sedět,“ řekl jsem jim. „Ale nechám vás jít. Ještě jednou vás chytim a skončíte za mřížemi, o to se postarám.“

Ti kluci rychle vyběhli pryč z ulice a já jsem šel zkontrolovat tu holku.

„Jsi v pořádku?“ optal jsem se jí.

„Jo,“ odpověděla rozklepaně.

No, nevypadala, že by byla tak v pohodě, jak tvrdila.

„Doprovodím tě domů, jo?“ nabídl jsem jí, protože jsem vážně měl strach, že by ani nedošla.

„No, já vlastně...“ začala a dívala se do země.

„Ty vlastně...?“

„Nemám, kam jít,“ vypadlo z ní.

„Jak to myslíš?“ pozvedl jsem obočí.

Zamyslela se a pořád zírala na chodník. „Naši odjeli na dovolenou a já jsem ztratila klíče. Slíbili, že mi klíče pošlou, ale do té doby nemám kde být.“

„Tak tě tedy odvedu někam do hotelu,“ rozhodl jsem.

„Nemám peníze,“ namítla.

„Půjčím ti,“ navrhl jsem jí.

„Ne, to ne... Nemohla bych prostě... No...“ soukala ze sebe a já jsem čekal, co z ní vypadne. „Nemohla bych zůstat u tebe? Já vím, že se neznáme, ale já bych vážně ocenila...“

„To nejde,“ odvětil jsem a hledal jsem dobrou výmluvu. „Bydlím na ubytovně se spolubydlícím.“ Tahle je ale pravdivá.

„Prosím,“ žádala. „Budu uklízet, vařit, cokoliv, jen mě nech u sebe.“

„Ne,“ řekl jsem rázně.

„Prosím,“ žadonila a upřela na mě takový psí pohled. „Jsi moje jediná naděje. Pomůžeš mi?“

Když to řekla takhle, co jsem mohl dělat. Nedokázal jsem odmítnout prosbu o pomoc. Chtěl jsem přece pomáhat, a tady to mám.

„Tak jo, fajn,“ rezignoval jsem. „Ale jen na pár dní.“

Viděl jsem, jak se jí ulevilo. Usmála se a vroucně mi poděkovala.

„Tak pojď,“ vyzval jsem ji a hluboce jsem si povzdychl.

„Jmenuju se Clarissa,“ představila se mi cestou a usmála se.

„Já jsem Logan,“ odpověděl jsem.

„Logan?“ podivila se.

„Jo,“ kývl jsem a přeměřil jsem si ji pohledem. „Proč se ptáš?“

„To jméno k tobě moc nesedí,“ odvětila a víc se k tomu nevracela.

Vzal jsem ji na ubytovnu, kde jsem bydlel s ostatními mladými kluky od nás. Pokoj jsem sdílel s Camilem, který nakonec souhlasil s tím, že ji u sebe necháme. Ani se moc nerozčiloval, možná se mu líbila. Já jsem si ji ani neprohlédl. Všichni tvorové ženskýho pohlaví u mě skončili. Kromě mé rodiny samozřejmě.

Řekl jsem jí, že přes den na ubytovně zůstávat nemůže, protože ji tam nikdo nemůže hlídat. Asi to nebyla zlodějka, ale opatrnost především. A tak se přes den toulala po městě, večer jsem ji vyzvedl, ona něco uvařila a šla spát. První noc jsem ji kontroloval, jestli nechce něco ukrást, ale v poklidu prospala celou noc, a tak jsem jí začal věřit. Přece jenom to byla chudák holka.

Asi po týdnu mě vyzvedla večer na služebně.

„Chtěla bych ti vynahradit tvojí pomoc,“ řekla mi na uvítanou.

„To vážně nemusíš,“ utnul jsem ji.

„Já chci,“ hádala se a já jsem jí zase ustoupil.

Vedla mě od služebny několika ulicemi, přes park, kolem fontány až k pláži. Stmívalo se. Moře zrcadlilo Rio v celé své kráse. Hvězdy dnes večer nebudou vidět. Uvědomil jsem si, že jsem za celou dobu ani jednou nezašel k moři. Nechápal jsem, jak jsem na něj mohl zapomenout. Na moře, které bylo celou dobu mým jediným opravdovým přítelem. Na moře, se kterým jsem strávil někdy víc času než s rodinou.

„Doufám, že se ti tu bude líbit,“ zašeptala.

Hloupá průpověď. Moře je pro mě všechno. Usmál jsem se a našel jsem další část mého ztraceného já.

Následoval jsem ji podél pláže až na kraj, kde bylo mezi několika velkými kameny schováno útulné místečko. Tam byla rozprostřená deka s nějakým jídlem a pitím. Povytáhl jsem obočí. Sedla si vedle deky a vyzvala mě, abych si taky sedl.

„Piknik u moře?“ optal jsem se překvapeně.

„Ehm, jo,“ přikývla. „To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“

Vzala z košíku skleničky a nalila mi víno. Přiťukli jsme si a pojedli jsme nějaké jídlo. Na pláž začala padat hustá tma.

„Měli bychom jít zpět,“ řekl jsem a chtěl jsem se zvednout.

„Ne, počkej,“ zastavila mě a chytila mě za ruku. „Mám s sebou svíčky.“

„Ne, už musím jít. Zítra vstávám brzo do práce,“ odvětil jsem a vysvobodil jsem se z jejího sevření. „Bylo to pěkný, děkuju.“

Rychle za mnou vyskočila a zastavila se asi třicet centimetrů ode mě. Zvuk jejího srdce mě bil do uší. Vpíjela se svých pohledem do mě. Pomalu se ke mně začala naklánět. Opatrně sevřela víčka a mířila k mým rtům. Chytil jsem ji za zápěstí a uhnul jsem. Zmateně otevřela oči a nechápavě na mě zírala. Asi čekala nějaké vysvětlení, ale já se jen otočil a odešel jsem.

Co si myslela? Chtěla u mě zůstat jenom proto, aby mě získala? Tohle ale není nic pro mě. Já o žádnou holku nestojím. Ani kdyby to byla miss planety.

Došel jsem až na ubytovnu, vzal jsem si ručník a toaletní potřeby a zmizel jsem do umýváren. Pustil jsem na sebe ledovou vodu a nechal jsem ji, aby mi prokrvila organismus. Moje srdce za ten tři čtrvtě rok, co jsem z domova, už docela ochablo. Není v něm místo pro nějaké city. Ztvrdlo. Zledovatělo.

Vrátil jsem se do pokoje. Clarissa seděla na posteli.

„Logane, promiň. Neměla jsem...“ začala se omlouvat.

„To je jedno. Jen abys nečekala něco víc,“ odvětil jsem.

„Jo, jasně. Kamarádi?“ usmála se a podala mi ruku na usmířenou.

Hluboce jsem se nadechl. „Dobře,“ odvětil jsem a její ruku jsem stiskl.

Náš vztah zůstal na hranici kamarádství a já za to byl rád. Clarissa to vzala v pohodě, zajímala se o mě, vyptávala se na moji minulost a moji rodinu. Říkala, že mě jen chce víc poznat. Jednoho večera, když jsem si povídali, jsem zabrousil na její rodiče.

„Ty, Clarisso, nevolali ti rodiče, jestli už ti poslali ty klíče?“

„Volali včera. Prý na tom ostrově, kde jsou, nefunguje pošta. Řekli mi, že si pro ty klíče mám dojet, že mi cestu zaplatí,“ odpověděla mi.

„Dojet kam?“ zeptal jsem se.

„Na jedny ostrovy nedaleko odsud,“ vysvětlila mi.

„Tak tam zajeď, ne?“ navrhl jsem jí.

„To jo, ale naši mi kladli na srdce, abych tam nejela sama. Prý aby se mi něco nestalo. Pojedeš se mnou? Prosím?“ zeptala se mě.

„Nechceš se-“

Přerušila mě. „Camila už jsem se ptala. Nechce jet.“

„Tak co mám s tebou dělat?“ vzdychnul jsem si.

„Díky, Logane, jsi skvělej!“ vypískla.

„Já vim,“ zakřenil jsem se.

V pátek jsem si vzal dovolenou a sešel jsem se s Clarissou v přístavu. Půjčili jsme si malý motorový člun, zdarma nám zapůjčili navigaci a vyjeli jsme.

„Jak dlouho pojedeme?“ křikl jsem na Clarissu, která se právě hrabala v navigaci.

„Pár hodin,“ odpověděla mi. „Je to na severovýchod.“

Zůstal jsem za kormidlem a podle kompasu, který byl zabudován v palubní desce, jsem držel kurs. Bylo mi dobře. Cítil jsem vítr ve vlasech a vlny pode mnou. Připadal jsem si jako pán moře. A hlavně jsem konečně nebyl na útěku.

„Nechceš vystřídat?“ optala se mě po dvou hodinách Clarissa.

„Jestli chceš,“ usmál jsem se a ona kývla.

Stoupla si za kormidlo a mně se do ruky dostala navigace. Posouval jsem prstem na malé obrazovce naši trasu a zjišťoval jsem, jak je to ještě daleko. A pak jako by mě název jednoho z ostrovů přaštil do očí.

„Fernando de Noronha?“ podivil jsem se.

Clarissa se na mě otočila a v očích se jí zračil strach. Rychle narovnala vrásku na čele a zeptala se mě: „Ty to znáš?“

„Ne,“ odpověděl jsem, „jen mi to připadá povědomé. Určitě jsem to už někdy slyšel.“

„To je zvláštní, já o tom nikdy neslyšela, než se naši rozhodli jet tam na dovolenou,“ usmála se.

Otočila se zpátky a napjatě zírala dopředu. Já jsem se natáhl na záď a kochal jsem se výhledem na moře. Široko daleko nebylo nic než modrá plocha. Bylo to tak uklidňující.

Za dvě hodiny jsme se opět vystřídali.

„Nejedeme už nějak dlouho?“ dotázal jsem se.

„No, asi jsem to nějak neodhadla,“ zasmála se nevinně.

„To teda,“ podíval jsem se na navigaci. „Vždyť je to asi tři sta padesát kilometrů! Ty sis myslela, že to ujedeme za pár hodin?“

„Hups,“ ujelo jí. „Chybička se vloudila.“

Za půl hodiny usnula. Na moře kolem spadla tma. Neměl jsem žádné zkušenosti s řízením lodi, neznal jsem žádné zákony a dokonce jsem ani nevěděl, jak bych zavolal pomoc, kromě toho, že se má říkat „Mayday“. Jet v té tmě mi připadalo jako nehýbat se z místa. Není podle čeho se orientovat, tedy kromě hvězd. Ale o těch jsem toho věděl asi tolik jako o metafyzice. Nic.

Byl jsem vděčný, když se začalo rozednívat. Slunce se po kousíčkách objevovalo na obzoru a bylo jasné, že přinese velmi teplý příjemný den. Daleko od nás z moře trčela pevnina. Ždouchl jsem do Clarissy.

„Už jsme tady?“ zeptala se ospale.

„Myslím, že jo,“ odvětil jsem.

Loď za dvacet minut narazila na pevninu. Připevnili jsme člun ke starému molu a vyrazili jsme kolem pláže.

„Tak kam teď?“ obrátil jsem se na Clarissu.

„Tuším, že je to támhle,“ ukázala na další pláž a domek na jejím okraji.

„Nevypadá to tu moc obydleně,“ zasmál jsem se.

Došli jsme až k domku. Clarissa otevřela dveře a já jsem jí řekl, že počkám venku. Fakt se nepotřebuju seznámit s jejími rodiči.

„Neblbni, pojď,“ zatahala mě za ruku a já vkročil do domu. Do nosu mě okamžitě praštil upíří pach.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 10. kapitola: