Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 20. kapitola

14.01.2011 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3039×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

Uchopil jsem sešit do ruky a podíval jsem se na úvodní stranu, kde bylo úhledným písmem napsáno: Dějepis, Lindsey Clearwater, 1.A. Zíral jsem na něj s vyvalenýma očima, až mi vyklouzl z prstů. Spadl na zem a vypadlo z něj několik papírů.

Ještěrka se na posteli otočila. „Děje se něco, Logane?“

Položen do myšlenek jsem se zpomaleně skrčil pro sešit. „N-ne, nic,“ zakoktal jsem a nepřítomně jsem jí sešit podal.

„Je ti dobře, miláčku?“ zkoumala mě starostlivě a vypadalo to, jako by chtěla změřit moji teplotu na čele. Teď mi bylo jedno, že by teploměr ukázal teplotu, při které bych měl být mrtvý.

Stále v šoku jsem hleděl do prázdna. „Nic mi není,“ vydoloval jsem ze sebe a odešel jsem zpět do koupelny. Zavřel jsem za sebou dveře a strčil jsem hlavu pod ledovou sprchu.

To nemůže být pravda, běhalo mi v hlavě. Tohle se nestalo. Ne. Všechno se mi jenom zdá. Až vylezu ven z koupelny, zjistím, že pořád jenom spím.

Jenomže já jsem věděl, že tohle není žádný sen. Malá část v mé hlavě křičela, že to všechno je pravda. Musela být, ale já jsem to nechtěl. Nemohl jsem ani vstát a jít otevřít starostlivé Ještěrce, která klepala na dveře. Nebo bych měl říct spíš Lindsey?

Seděl jsem opřený o vanu, hlavu strčenou mezi koleny. Sakra, zaklel jsem v duchu, proč se všechno musí povodit ve chvílích, kdy je mi nejlíp? Jasně, zákon schválnosti. Kdykoli se může něco pokazit, pokazí se.

„Logane?“ ozvala se Ještěrka. „Prosím, jsi v pořádku?“

Přemýšlel jsem nad odpovědí. „Jo, dej mi jen chvilku.“

„Dobře,“ odvětila a nechala mě být.

Neměl jsem sílu vstát. Nakonec jsem se ale odhodlal a vylezl jsem ze svého úkrytu. Okamžitě mi skočila do náručí. Obejmul jsem ji a zhluboka jsem nasál její vůni. Pohladil jsem ji po dlouhých vlnitých vlasech.

Odtáhla se. „Vážně ti nic není?“

„Nedělej si starosti,“ pokusil jsem se ji uklidnit. Zkoumavě na mě hleděla. Trochu jsem se usmál. „Chceš vyzkoušet?“

„Tak jo,“ souhlasila, dala mi jednu rychlou pusu a skočila na postel.

Vzal jsem do ruky učebnici a ptal jsem se jí na různé otázky. Většinu z toho věděla a to, co ne, se rychle doučila. Když jsem ji dozkoušel, vzala mi učebnici z ruky a vylezla mi na klín. Dychtivě mě políbila a už rukou mířila k lemu mých kalhot. Zastavil jsem její ruku a o to víc horlivěji jsem ji líbal. Opatrně jsem polibek ukončil. Chtěl jsem si ji prohlédnout. Krásné hnědé oči, milé zkoumavé oči, které vidí příliš mnoho, drobný nos a dokonalé rty. Světle hnědé dlouhé vlnité vlasy, hebké na dotek. Nádherná postava a fascinující duše. To všechno bylo moje.

Rozkošně se natáhla na postel a podložila si hlavu polštářem. Pozorovala mě. Čím víc jsem se na ni díval, tím horší to bylo. Těžší.

Odpoledne se nachýlilo k večeru. Objednali jsme si čínu a nechali si ji dovézt až na pokoj. Sedla si do tureckého sedu na postel a s chutí jídlo jedla. Miloval jsem její zvyky. Beprostřednost a přirozenost.

„Už budu muset domů,“ posmutněla.

Neodpověděl jsem, jen jsem ji pozoroval.

„Nechce se mi, radši bych tu zůstala,“ povzdychla si a mně se stáhl žaludek.

„Budeš mi chybět,“ pronesl jsem bolestně.

Usmála se a snažila se zvednout moji náladu. „Vždyť se uvidíme zase zítra.“

Do očí se mi hnaly slzy, ale zastavil jsem je. Přišel jsem k ní a nejpevněji jak jsem mohl, abych jí neublížil, jsem ji k sobě přitáhl. Vychutnával jsem si ten pocit. Uložil jsem si ho do paměti. Srdce po ní bolestně vzdychalo. Opatrně se odtáhla a podívala se mi do očí. Všimla si mého výrazu – mé masky, která zastírala mé skutečné pocity. Pokusila se povytáhnout mi koutky do úsměvu. Usmál jsem se pro ni, ještě jednou, naposledy. Takhle si mě musí pamatovat.

Odhrnul jsem jí vlasy od krku, chytil jsem ji za šíji a přitáhl jsem si její tvář, abych spojil naše rty. Vložil jsem do toho polibku všechny svoje city. Chtěl jsem, aby cítila, jak moc ji miluju. Okamžitě se dostala do mé nálady, vracela mi polibky s horoucím citem. Naposledy jsem pošimral její rty, jen drobný polibek plný lásky.

„Teda jestli se se mnou budeš loučit takhle, tak asi nikdy neodejdu,“ snažila se odlehčit situaci.

Nereagoval jsem na to, co řekla. Pohlédl jsem jí do očí, úzkostí se mi stáhlo čelo. „Miluju tě. Navždy, Ještěrko.“

Láskyplně mě pohladila po vlasech a tváři. „I já tebe, lásko.“

Bezmyšlenkovitě jsem chytnul její ruku. Druhou otevřela dveře a její ruka se mi vysmekla. Usmála se na mě a zmizela ve dveřích.

Pevně jsem je zamkl a zhroutil jsem se na zem. Všechny ty skutečné city, které se ve mně hromadily, chtěly najednou ven. Musel jsem je ventilovat, jinak bych prasknul. Z očí mi vytryskly slzy, ale už jsem se nesnažil je zastavit. Potřeboval jsem nějak uvolnit smutek, který drásal moje srdce. Nevzlykal jsem, jen jsem nechal slzy téct po mých tvářích. Necítil jsem nic kromě ohlušující bolesti a pocitu ztráty. Nemohl jsem pořádně dýchat. Nedokázal jsem přemýšlet.

Když už slzy přestaly téct, omyl jsem si obličej a sedl na postel. Do batohu jsem naházel všechny důležité věci. Už zase se mi chtělo se jen svalit na postel a nechat se umučit bolestí.

Jenom co jsem si vzpomněl na Ještěrku, všechno se ještě zhoršilo. Myšlenka, že toto bylo naše poslední shledání, mi chtěla vyrvat srdce z těla. Chtělo tu zůstat u ní. Nesneslo pomyšlení na její nepřítomnost.

Co si asi pomyslí, až to zjistí. Bude mě chtít zabít. Zlomí jí to srdce. V duši mě pohřbí. Bude mě nenávidět.

Musím jí to ale vysvětlit. Tentokrát neodjedu bez vysvětlení. Ona si to zaslouží. Natáhl jsem se na stůl a popadl jsem čistý bílý papír. Zamyslel jsem se, čím začnu. Bylo těžké dát dohromady svoje myšlenky. Pár papírů už skončilo v koši. Zkusil jsem psát podle toho, jak mi velelo srdce.

Drahá Ještěrko,

nevím, čím mám začít. V momentě, kdy čteš tento dopis, jsem už dost daleko. Omlouvám se, že jsem tě opustil takhle, ale neměl jsem dost odvahy rozloučit se s tebou a říct ti poslední sbohem. Bolelo mě vidět tě odcházet, ale tohle bylo jediné možné řešení. Musíme ho oba ustát.

Odjíždím, protože jsem dostal stipendium. Celé prázdniny budu na stáži u policie, jednou se třeba tím policajtem stanu. Je to jedinečná příležitost. Po prázdninách se sem nevrátím. Pojedu zpět do Španělska.

Co ti ale chci říct je, že jsi absolutně změnila můj život. Nikdy jsem nepotkal někoho, jako jsi ty, a jsem si jistý, že už ani nepotkám. Děkuju, že jsi naplnila můj život štěstím a láskou. Děkuju, že jsi se stala mou přítelkyní. Děkuju za všechno. Vím, že mi tohle nikdy neodpustíš, ale i přesto chci, abys věděla, že tě miluju a nikdy na tebe nezapomenu.

Přál bych si, abych teď mohl být u tebe, abych tě mohl obejmout a políbit. Moje přání se nenaplní, ale upřímně doufám, že tobě všechno vyjde a dostaneš všechno, co si přeješ. Buď šťastná a měj život plný všeho, po čem toužíš.

Sbohem,

L.

Srdce jsem měl už zase v ocelových kleštích. Přehnul jsem papír a na vnější stranu jsem napsal Ještěrka. Dotkl jsem se rty papíru, položil jsem ho doprostřed postele, zkontroloval jsem naposledy místnost a zavřel jsem dveře za svým starým životem.

Utíkal jsem z Forks co nejrychleji jsem dovedl. Chtěl jsem umřít. Přál jsem si, aby mě zasáhl blesk. Toužil jsem po smrti.

To, co jsem napsal do toho dopisu, ten důvod, to byla holá lež. Nemohl jsem jí napsat pravý důvod a tenhle pro ni alespoň bude snesitelnější. Musel jsem ji opustit.

Čím více kilometrů jsem uběhl, tím víc jsem byl naštvaný. Sakra! Proč? Proč jsem si ze všech holek z celého Forks a La Push musel vybrat právě tu jedinou? Tu jedinou, která je pro mě zapovězená? Proč to musela být Alexova mladší sestra? Tu odpověď jsem moc dobře znal. Protože ona byla ta pravá. Holka, která se ke mně perfektně hodila.

Hergot, klel jsem pořád dokola. Ještěrka nesměla vědět nic o mně, o mém světě a hlavně o mé identitě. Vždyť mně teď mělo být nějakých deset. Nemohla vědět, že jsem bratr její nejlepší kamarádky Andie. A také nemohla vědět, že nejsem člověk.

Možná jsem s ní mohl zůstat, ale na jak dlouho. Dřív nebo později bych za ní byl v La Push, kde by mě mohli odhalit vlkodlaci a přímo v jejím domě bych se setkal s Alexovými rodiči. Nebylo by tak těžké přijít na to, kdo jsem.

Když jsem se dostatečně vyvztekal, dostavila se opět bolest. Tak hluboká jako propast zarývající se stovky kilometrů do země. Ta propast se začala zalévat vodou, ve které jsem se chtěl utopit. Opustit ji byla ta největší chyba v mém životě. Bylo to mnohem horší než všechno, co jsem doteď provedl. Ta úzkost se nedala srovnat ani se setkáním s Ferreirovými, ani s vinou, když jsem kousl Snorriho, protože to bylo jako nechat tam kus sebe. Jako nechat tam smysl života...

Vzpomněl jsem si na to, co jsem si myslel předtím na svých cestách. Že žádná žena nikdy nezasáhne můj život. Nikdy, říkal jsem si kdysi. Jak hloupý jsem byl. Ano, hloupý. Protože kdybych byl poslechnul Andie hned na Islandu, když mi radila, abych zajel do La Push, nemuselo se stát nic z toho, co se stalo. Snorri by žil a nejel by do Itálie, Carlisle a Esmé by byli s rodinou a já možná též...

Nemá cenu zabývat se tím, co by bylo. Teď je teď a já se zase světem protloukám sám. Místo, kde zakotvím, je mi neznámé. Bude to Amerika, nebo Evropa? Možná bych mohl navštívit třeba Austrálii, policisty přece potřebují všude.

Ale nebylo důležité, co budu dělat já. V první řadě mě bude zajímat vždy to, jak se má ona. I když nebudu schopný to zjistit. Za pár měsíců na mě zapomene. A pak bude dál žít svůj život. Tak, jako bych nikdy neexistoval.

Několik dalších měsíců jsem se toulal světem. Nikde jsem ale dlouho nevydržel. Nic mě tam nedrželo, já jsem chtěl zpátky k ní. Chtěl jsem její společnost.

Posledních pár dnů jsem směřoval na sever. Věděl jsem, kam mě to táhne, ale nebyl jsem schopný změnit kurs. Asi konečně nastal čas to udělat. Jel jsem domů.

Právě jsem přebíhal přes Španělsko. Trochu jsem se pousmál a zamířil jsem do Olivenzy. Na chvíli se stavím, jen abych pozdravil Rafaela. Dorazil jsem tam pozdě odpoledne. Neomylně jsem našel cukrárnu, která byla mým útočištěm. Zvenku vypadala pěkně. Barevná a upravená výloha lákala ke vstupu dovnitř.

Bylo plno. Všechno tu zůstalo tak, jako když jsem odjížděl. Došel jsem až k pultu.

„Přejete si?“ zeptal se Rafael, aniž by zvedl hlavu.

„Prosil bych jednoho Rafaela, do sáčku a s sebou,“ zasmál jsem se.

Rafael pokývl a pak se zarazil. Zvedl hlavu a roztáhl rty do úsměvu.

„Luku!“ pozdravil mě a potřásl si se mnou pravicí. „Rád tě vidím. Co tě sem přivádí?“

„Jedu konečně domů a měl jsem to při cestě,“ odpověděl jsem.

Rafael mě posadil ke stolu, donesl mi zákusek a kafe a přisedl si ke mně. Vzpomínali jsme na staré časy, dokonce jsem chvíli obsluhoval. Zůstal jsem ještě chvíli po zavíračce, pomohl jsem Rafaelovi uklidit a připravit věci na další den. Hned poté jsem se rozloučil a odjel.

Bežel jsem celou noc. Musel jsem si odpočinout, protože jsem nespal už víc jak pětačtyčicet hodin. Ubytoval jsem se v malém motelu a ráno jsem se opět vydal na cestu. Tímhle tempem budu v Raufarhofnu za tři dny.

Loď zastavila na břehu Islandu. Pokračoval jsem v běhu přes různé typy krajiny, proběhl jsem kolem Gulfossu, pak přes lávová pole. Do Raufarhofnu zbýval okolo třiceti kilometrů. Naposledy jsem se ujistil, že to opravdu chci udělat, a pokračoval jsem v běhu.

Zastavil jsem se dvě stě metrů od domu a zíral jsem na něj.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 20. kapitola: