Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 24. kapitola

22.01.2011 (08:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2826×

Spiderman

Pokračoval jsem v cestě na hřbitov. Pršet stále nepřestalo. Vzal jsem ze sedadla spolujezdce červené lilie, které jsem cestou koupil, a vydal jsem se k jednoduchému hrobu mého dědečka Billyho Blacka. Svíčky, které ležely na hrobě, neměly víčka, takže nehořely. Vytvořil jsem pro ně malé závětří a zapálil jsem je. Lilie jsem položil doprostřed kamene, poslal jsem dědovi myšlenky, jak ho mám rád, i když jsem ho nikdy nepoznal, a odešel jsem.

Do osmé večerní zbývalo ještě pár hodin. Mohl bych jít hledat Ještěrku, ale asi jsem byl až moc velký srab. Našel jsem si pro sebe omluvu – pršelo, takže by venku stejně nikdo nebyl. A nemohl jsem se nikoho zeptat, protože bych se prozradil. Hlavně, že si to umíš zdůvodnit, ty srabe, nadával jsem si v duchu, sedl jsem do auta a vyrazil jsem zpět do Forks.

Najít svou bývalou partu jsem chtěl. Jenomže oni mohli být kdekoliv, pravděpodobně odjeli studovat někam úplně pryč. Ale poptat bych se možná mohl...

Mezitím jsem si zašel do restaurace na něco k snědku. Moc lidí tu nebylo, servírka zrovna utírala pult, jen vzadu u dvojstolku seděly dvě slečny. Objednal jsem si a díval jsem se oknem ven. Bylo tu příjemně, přesto mi nebylo tak dobře jako dřív. To místo bez mých kamarádů nemělo žádnou hodnotu.

Začalo se stmívat. Ještě před tím, než jsem vyrazil na pláž, jsem si zařídil ve Forks pokoj v menším hotýlku. Nechal jsem si tam věci, zavolal jsem domů a pak jsem jel do La Push. Do osmé zbývalo ještě čtvrt hodiny. Procházel jsem se po pláži, už ale nepršelo, obloha se projasnila a bylo celkem dost světla. Už jen tak ze zvyku jsem popadl jeden z kamínků, který ležel na pláži, a hodil jsem ho daleko do moře. Zřetelně jsem slyšel, jak se ozvalo šplouchnutí.

Házet kamínky mě brzy znudilo, a tak jsem si šel sednout na opačný konec pláže na naplavenou kládu. Ani to jsem dlouho nevydržel, takže jsem si na ni lehnul a zíral jsem do nebe. Dnes bude teplá noc a hvězdy budou určitě vidět.

Slyšel jsem na konci pláž nějaký hluk. Bylo mi jasné, že je to ten asi desetiletý klučina, Spiderman. Ani jsem se nehnul, chtěl jsem mu dát možnost, aby mě překvapil. To jsem se naučil od Ryana. Jenomže pak se dlouho nikdo neobjevil. Zvedl jsem se, abych se podíval, co se to tam děje. Stála tam nějaká postava. Seděl jsem na kládě s hlavou sklopenou. Postava se vydala směrem ke mně.

Znovu jsem zvedl hlavu a podíval jsem se na tu postavu. Ona se podívala na mě.

„Logane?“ zeptala se ta osoba překvapeně.

Chvíli jsem na ni zíral stejně překvapeně. „Ještěrko...“

Srdce se mi rozběhlo, jako kdybych běžel o život. Tak moc jsem ji chtěl najít a ona teď sama stála přede mnou. Neuvěřitelně jiná. Krásnější. Dospělejší. Přesně jak jsem čekal, byla to nádherná mladá slečna, že vedle ní jsem vypadal tak obyčejně.

„Co tady děláš?“ ptala se pořád s tím stejným údivem.

Stále jsem si ji prohlížel, nemohl jsem se na ni vynadívat. Zachytil jsem její pohled. Myslel jsem si, že dokážu identifikovat, co znamená každý její pohled nebo gesto, ale teď jsem to neuměl. Měl jsem dojem, že snad pod tím překvapení je i ráda, že mě vidí. Ale kdo ví.

Předvedl jsem svůj lehce ďolíčkový úsměv a slyšel jsem, jak se jí zrychlil tep. „Tomu bys stejně nevěřila. Čekám tady na takovýho malýho kluka, kterému jsem půjčil v poledne bundu.“

„Takže ty čekáš na kluka, jo?“ rejpla si do mě. Jo, drzost jí zůstala, ale teď to nebyla ta rošťácká drzost, byla chladná. Zabolelo mě to. „Hele a tamhle už jde.“

Po pláži přicházel ten Spiderman a táhl za sebou mou bundu.

„Joshuo!“ okřikla ho Ještěrka. „Co to děláš?“

Došel až k nám a předal mi bundu. Ještěrka ho chytila za ruku a táhla pryč.

„Ale, mamí! Mohl by mě pohlídat!“ smekal se jí a otočil se na mě: „Pane! Pane! Mohl byste mě na pár dní pohlídat?“

Ještěrka se vztekala a nechtěla mu to dovolit, ale já jsem kývl, že klidně. Pomalu se zastavila a počkala, až dojdu k ní. Ten kluk Joshua na ní prosebně koukal.

„Nebudeme ho otravovat. Prostě zůstaneš u babičky a dědy,“ řekla přísně.

„Mě to neotravuje,“ namítl jsem a Joshuovi zazářily oči.

„Prosím,“ vložil se do toho Joshua.

Ještěrka se zadívala Joshuovi do očí a trochu ho obvinila: „Tohle je ten kamarád, o kterým jsi mi vyprávěl?“

Joshua kývl. „Mami, prosím. Budu hodný, slibuju.“

Ještěrka trochu povolila a podívala se neochotně na mě. „Ty že by ses dokázal postarat o malý dítě?“

Usmál jsem se. „Na mě se můžeš spolehnout.“

Ještěrka si povzdychla a Joshua se začal usmívat. „Tak dobře,“ svolila nakonec.

Joshua začal skákat do vzduchu a běhat kolem nás. Vydali jsme se společně zpátky do La Push. Ještěrka si se mnou nechtěla moc povídat, snažila se vyvarovat jakémukoli kontaktu.

„Tak se sejdeme zítra v deset tady,“ řekla zběžně, když jsme došli k obchodu v La Push. „Máš tady nějaký bydlení?“

„Ne, ale já si něco do zítřka najdu,“ zalhal jsem.

„Dobře,“ pokývla unaveně, vzala Joshuu za ruku a odešla.

Díval jsem se za nimi a přemýšlel jsem. Pak jsem od Joshuy uslyšel: „Mamí, a ty toho pána znáš?“

Ještě víc jsem zbystřil sluch, protože jsem umíral zvědavostí, co mu na to odpoví. Ještěrka chvíli mlčela. „Je to můj starý...,“ zarazila se a asi přemýšlela nad slovem, které mu řekne. „Známý.“

To slovo mě uhodilo do uší a pak zasáhlo srdce. Tak známý? Po tom všem jsem jenom známý? Čekal jsem cokoliv, třeba že řekne, že jsem kamarád nebo spolužák, ale ne tohle. Já vím, že jsem to všechno zkazil, že jsem od ní odešel i přesto, jak moc jsem ji miloval. Tak proč jsem tedy čekal, že by mohla ještě něco cítit?

Všechno jako by se zhroutilo. Nejen že o mně nechtěla vůbec slyšet, ale ona vlastně měla i syna. Syna a manžela. Zakuckal jsem se; nemohl jsem dýchat. Pravda byla bolestivější, než jsem čekal. Sakra! Vždyť jsem se připravoval na to, že už má vlastní život! Ale připravit se na bolest, kterou jsem si tím zjištěním způsobil, jsem se nedokázal.

Nasedl jsem do auta a plazil jsem se do Forks. Hlavou mi třeštily vzpomínky na nás. Na ty dva dokonale šťastné teenagery. Teď je všechno jinak.

Lehl jsem si v hotelu do postele a týral jsem se dalšími vzpomínkami. Pamatoval jsem si na období, kdy ještě existovala možnost naší společné budoucnosti. Kdybych byl tenkrát neodjel... Teď už to ale nezměním. Budu se muset smířit s důsledky mé volby. Byl jsem mladej a blbej, když jsem pořád utíkal. Najednou jsem chápal proč. Vždyť já utíkal sám před sebou. Nedokázal jsem se postavit problémům.

Rozhodl jsem se, že jí pohlídám syna a pak zmizím. Nebudu se chtít vetřít do jejího života. Už tam pro mě asi není místo. Červi bolesti mi požírali srdce.

Ráno jsem se nasnídal, sedl jsem do auta a vyjel jsem do La Push. Bylo před desátou, ale Ještěrka a Joshua už tam čekali. Vystoupil jsem z auta a šel jsem k nim.

Joshua se na mě usmíval, zatímco Ještěrka se tvářila zaměstnaně. „V batohu má všechny věci. Tady máš seznam jeho denních aktivit a dole máš moje číslo. Volej, kdyby se cokoliv stalo. Vrátím se za čtyři dny,“ úkolovala mě.

„Jasně jasně,“ přitakal jsem a nenápadně jsem na Joshuu mrknul.

„Vážně nechceš zůstat u babičky a dědy?“ obrátila se ještě na Joshuu.

„Už jsi mi to dovolila,“ řekl Joshua a dal jí pusu na tvář.

„Budeš mi chybět,“ pohladila ho po vláscích a pak se podívala na mě. „Dej mi na něj pozor.“

„Neboj se,“ usmál jsem se a přitáhl jsem si Joshuu k sobě.

„Tak za pár dní,“ rozloučila se a sledovala, jak jsem Joshuu i s jeho věcmi naložil do auta a odjel jsem.

Joshua se celou cestu spokojeně usmíval.

„Kam jela maminka?“ optal jsem se zvědavě.

„Do Seattlu,“ odpověděl a díval se z okna.

„A co tam bude dělat?“ pokračoval jsem ve vyptávání.

„Dodělává si tam školu. Má zkoušky,“ vysvětlil mi a usmál se na mě.

„Aha,“ podivil jsem se a dál už jsem se neptal.

Dorazili jsme ke mně do hotelu. Joshua mi prošmejdil celej pokoj a nakonec vylezl na postel a začal po ní skákat jako po trampolíně.

„Tak co budeš chtít dělat?“ zeptal jsem se.

Joshua přestal skákat, převalil se na posteli a chvíli přemýšlel. „Pojedeme na výlet?“

„Jasně,“ přitakal jsem. Všechny děti mají rády výlety. „A máš nějaký konkrétní nápad?“

„Chtěl bych jet k moři. K pořádně teplému. U takového jsem ještě nikdy nebyl,“ škemral.

„Tys ještě nebyl u moře?“ otázal jsem se.

Zakroutil hlavou. „Ne u takového, ve kterém bych se mohl koupat.“

„Tak pojedeme k moři,“ rozhodl jsem. „A vyrazíme hned zítra, co říkáš?“

„A proč ne dneska?“ ptal se trochu zklamaně.

„Protože musíme zařídit pár věcí,“ vysvětlil jsem mu.

„A jaké?“ dotazoval se zase.

„Tak zaprvé místo, pak ubytování a pak... Máš vůbec plavky?“ vyjmenovával jsem.

„Ne,“ zakroutil hlavou vesele.

„No vidíš, já taky ne,“ zjistil jsem. „Tak pojď, zajedeme nějaké koupit.“

Sedli jsme do auta a vyrazili jsme do Port Angeles, protože ve Forks se těžko něco shání. Zaparkoval jsem na parkovišti před velkým obchodním centrem. Začali jsme procházet nějakými obchody, až jsme nakonec skončili v obchodě, který hlásal „móda pro celou rodinu“. Joshua si vybral několik modelů a šel si je zkoušet. Já jsem se taky porozhlédl po nějakých plavkách.

Ukázal mi všechny, které si zkoušel, a nakonec jsme společně vybrali kratší lehké šortkové plavky. Já jsem si vzal surfovací plavky nad kolena v zelenošedé barvě.

„A neměli bychom vybrat nějaké plavky taky mamině?“ zeptal se mě, když jsme mířili k pokladně.

„A proč?“ nechápal jsem.

„No, až za námi přijede, aby se mohla koupat s námi,“ vysvětlil mi.

„Ona za námi přijede?“ ptal jsem se.

„Jasně,“ usmál se přirozeně a velitelsky zamířil ke stojanu s dámskými plavkami.

Chvíli jsme se v nich přehrabovali a pak jsem úplně zezadu vytáhl obyčejné světle modré trojúhelníčkové plavky. „Co říkáš na tyhle, Joshuo?“

„Ty jsou pěkný, ty jí budou slušet,“ odsouhlasil můj výběr, a tak jsme šli zaplatit.

Vydali jsme se na cestu domů. V hotelu jsem hned zapnul počítač, abychom vybrali nějaké vhodné místo. Nebylo zas až tak moc možností, a proto jsem vyhledával podle toho, jaká je tam teplota vzduchu a moře. Nebylo to valné, když byl teprve konec června.

„Joshuo!“ zavolal jsem na něj.

Vyběhl z koupelny v nových plavkách. „Jo?“

„Chceš zajet do Hoquiamu, Raymondu nebo na Long Beach?“ zeptal jsem se a ukazoval jsem mu místa na mapě.

„Do Hoquiamu, je to nejblíž odsud i ze Seattlu,“ vysvětlil mi a odběhl zase do koupelny. Za chvíli jsem slyšel, jak teče voda. Určitě chtěl ty nové plavky vyzkoušet.

Zarezervoval jsem v Hoquiamu pokoj a šel jsem do kuchyně uvařit Joshuovi něco k jídlu. Moc toho tady nebylo a cestou jsme taky nic nekoupili, takže si budeme muset vystačit s chlebem, másem a vajíčkami.

Joshua vyšel z koupelny v erárním županu, který za sebou táhl jako nějakou vlečku. Sedl si ke stolu a počkal, až před něj naservíruju jídlo. Pak si vzal chleba a začal se ládovat. Nedošlo mi, jak velký hlad bude asi mít. Od sebe jsem byl zvyklý, že tak často jíst nemusím.

„Chutná ti to?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ odpověděl s plnou pusou.

Po pár dalších obyčejných otázkách jsem zase nenápadně zabrousil na jeho rodinu.

„A co tvůj tatínek, Joshuo? Co dělá?“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 24. kapitola: