Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 3. kapitola

26.12.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2746×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Oběhl jsem auto a sedl jsem si za volant. Rozjel jsem se na jih a doufal jsem, že jsem ji s přírodou dobře odhadl. Cesta tam trvala asi hodinu, během které jsme si spolu povídali a já jsem dokonce sršel vtipem, že ani nevím, kde se to ve mně vzalo.

Zastavil jsem u cesty a pomohl jsem jí z auta. Držel jsem krok s ní, i když jsem měl co dělat, abych nás nepopoháněl, abychom už tam byli. Byl jsem totiž hrozně zvědavý, jak se jí tam bude líbit.

Cesta vedla do kopce. Když jsme pomalu vystoupali až na jeho samý vrchol, rozprostřel se před námi nádherný výhled na lávová pole. Koutkem oka jsem ji pozoroval.

„No tohle,“ řekla bezmyšlenkovitě a popošla kousek dopředu, aby si všechno pozorněji prohlédla.

„Tohle místo vzniklo sopečnou erupcí před stovkami let,“ řekl jsem jí, co jsem si předtím nastudoval, abych ji okouzlil mými znalostmi.

„Žiju tady už tolik let a nikdy jsem tu nebyla,“ pověděla mi a nevěřícně sledovala nerovnou plochu před ní, porostlou zelení. Tahle krajina vůbec nevypadala jako zemská; kdyby ji nepokrývaly zelené lišejníky, neváhal bych tvrdit, že jsme na cizí planetě.

„Je tu spoustu zajímavých míst, v tom tkví islanská krása – najdeš tu snad všechny typy krajiny,“ vypadlo ze mě a připadal jsem si, jako bych četl z učebnice.

„Jak to, že toho o Islandu tolik víš?“ zeptala se s údivem.

„Projeli jsme to tu, než jsme zakotvili v Raufarhofnu,“ odpověděl jsem, čímž jsem trochu zalhal; všechno jsem si objevil sám, abych se zabavil. Tahle příroda pro mě byla balzámem na duši.

„Může se tam chodit?“ optala se a ukázala směrem na lávové pole.

„Jo, ale není to zrovna bezpečné,“ odvětil jsem.

„Tak hurá tam,“ zavelila a vkročila na první bouli. Odkdy má ráda nebezpečí?

Rychle jsem vyrazil za ní a stále jsem ji očima kontroloval, aby se jí nic nestalo. Přeskakovala z jednoho kamene na druhý jako kamzík.

„Luku, tohle je vážně-“ otočila se na mě, ale pak se ozval jenom křik.

Sledoval jsem, jak jí noha zajela mezi dvě boule. Zůstala zaklíněná po pás v prohlubni, ruce jí klouzaly po kameni, když se snažila vylézt nahoru.

„Počkej, pomůžu ti,“ křikl jsem na ni a doskákal jsem k ní. Proč jsem ji sakra nekontroloval víc?

Sklonil jsem se k ní a napřáhl jsem k ní ruku. Chytila se jí a pokusila se zapřít se volnou nohou o kamen, ale uklouzla.

„Podej mi i druhou ruku, vytáhnu tě,“ instruoval jsem jí.

Vložila svoji ruku do mé a já jsem ji opatrně začal tahat nahoru. Když se jí uvolnila noha, snažila se postavit se na zem, ale asi ji to moc bolelo. Bez váhání jsem ji vzal do náruče a opatrně jsem s ní šel zpět. Tiskl jsem ji k sobě, aby to s ní moc neházelo, když jsem přeskakoval lávové boule. Z nejhoršího jsme byli venku, ale já jsem ji stejně nepustil a rozhodl jsem se, že ji donesu až k autu.

„Promiň, dělám samé problémy,“ omlouvala se.

Zakroutil jsem hlavou, přendal jsem si ji do jedné ruky a vytáhl jsem z kapsy klíč od auta.

„Máš sílu,“ poznamenala a nepatrně si skousla ret.

Otevřel jsem dveře u spolujezdce a posadil jsem ji na sedadlo. Kleknul jsem si u její nohy a podíval jsem se jí do očí. „Podívám se ti na to,“ řekl jsem jí a opatrně jsem jí prohmatal nohu.

„Tak co říkáte, doktore?“ zasmála se.

„Nebude to zlomené, spíš jen vyvrknuté,“ sdělil jsem jí svoji diagnózu. „Ale pro jistotu tě vezmu do nemocnice.“

Zavřel jsem dveře a obešel jsem auto. Spěchal jsem do Raufarhofnu, aby ji Carlisle vyšetřil. Pořád jsem se cítil trochu provinile, že jsem nedával větší pozor. Ona ale byla v pohodě, moc to neřešila. Zastavil jsem u nemocnice. Zavedl jsem ji ke Carlislovi.

„Co se stalo, Luku?“ zeptal se mě.

„Ricky uklouzla na kameni,“ vysvětlil jsem mu.

Carlisle jí řekl, aby si sedla na lékařské lůžko a nohu jí lehounce prohmatal. „Myslím, že to nic nebude, ale radši tě pošlu na rentgen.“

Doprovodil jsem ji na rentgen.

„Odkud toho doktora znáš?“ vyzvídala.

„Je to můj táta.“ Skoro. Hodně skoro. Vlastně je to praděda.

„Táta? Vážně?“ divila se.

Přikývl jsem. Počkal jsem s ní na výsledek rentgenu a musel jsem se na něj podívat. Moc jsem se o lékařství nestaral, ale vypadalo to, že je v pořádku.

„Takže od něj ses naučil všechny ty diagnózy,“ hádala. „Měl jsi pravdu s tou nohou?“

„Řekl bych, že jo,“ zakřenil jsem se.

Carlisle mi to potvrdil. Nohu jí obvázal, předepsal jí mast a poslal jí domů. Dovezl jsem ji tedy až tam.

„Díky za dnešek,“ řekla, když stála před dveřmi.

„Za málo,“ odvětil jsem. „Ať se ti ta noha za víkend uzdraví.“

Otočil jsem se a mířil jsem k autu.

„Luku?“ zavolala na mě. Podíval jsem se přes rameno na ni. „Jsi vážně prima.“

Doširoka jsem se usmál a nastoupil jsem do auta. Vycouval jsem až na hlavní a zamířil jsem domů. Zaparkoval jsem v garáži a jako obvykle jsem se chtěl proplížit do svého pokoje.

„Luku, co moje auto?“ křiknul na mě táta zpod Alicina ferrari.

„Super, dík, tati,“ poděkoval jsem a chtěl jsem se zdekovat.

Táta vyjel na malém vozítku zpod auta. „Jaký bylo rande?“

„Jak víš o mém rande?“ zeptal jsem se dotčeně.

„Alex se zmínil, že chceš tu slečnu pozvat ven,“ odpověděl mi táta. „Škoda, že mi to musí říkat Alex.“

Bylo mi najednou líto, že jsem tátovi nic neřekl. Vždyť on se jenom snaží najít si ke mně cestu. Vím, že to se mnou poslední dobou neměli jednoduché, a tak jsme se nějak odcizili. Nejužší vztah jsem měl stejně s Andie. To od ní jsem se naučil, jak skvělý táta je, protože ona ho hrozně miluje. Andie vážně vidí do všech věcí. I když nikdy nebudu tak perfektní jako ona, stejně mě mají všichni rádi a já bych jim měl ukázat, že já je taky.

„Promiň, tati,“ omluvil jsem se a chtěl jsem to napravit. „Chceš slyšet, co se nám stalo?“

Táta se posadil, opřel se o auto a vyzval mě, abych se mu pochlubil. Vyprávěl jsem mu, jak se to seběhlo a jak jsem se zachoval. Když mě pochválil, že jsem to skvěle vyřešil, pocítil jsem k němu silnou vlnu náklonnosti. Ocenění od něho pro mě znamenalo moc.

Usmál jsem se a odešel jsem do kuchyně. Mamka přede mě postavila talíř plný jídla, který jsem do sebe hned hodil. Poděkoval jsem a šel jsem si lehnout.

Ráno přiběhl do pokoje Ryan a zatahal za deku, kterou jsem přes sebe měl přehozenou. Otevřel jsem oči a podíval jsem se na něj. „Co se děje, juniore?“

„Proč dneska všichni jedou na výlet, jenom my zůstáváme doma?“ zeptal se zklamaně. Výlet? Já teda nevěděl, že se někam jede.

„To nevím. Ale mamka s tátou tě určitě někam vezmou,“ odpověděl jsem.

„Pojedeš s náma?“ vyzvídal.

„Ryane!“ vběhla do pokoje Andie. „Říkala jsem ti, abys nechal Luka vyspat!“

„Mami, pojede Luke s náma?“ dožadoval se odpovědi.

„Jestli bude chtít,“ odvětila a usmála se na mě.

„Co to tu máte za shromáždění?“ strčil polonahý Alex hlavu do dveří a Ryan k němu okamžitě přiběhl a objal ho kolem nohy. Alex se k němu sehnul a vzal ho do náručí. Nadzvedl ho nad hlavu a točil s ním ve vzduchu. Ryan se smál a jeho smích nás strhl všechny s sebou.

Ryan byl vyváženou dokonalostí Andieny krásy a Alexova šarmu. Po Alexovi zdědil úchvatné modré oči, které byly jako dva safíry zasazené do Andiena obličeje. Když se usmál, objevily se mu na tváři drobné ďolíčky. Vlasy barvy mléčné čokolády se roztomile vlnily do drobných kudrlinek.

„Takže kam že se jede?“ optal jsem se šťastné rodinky.

„Mohli bychom se podívat na Gullfoss,“ navrhla Andie.

„Co to je?“ ptal se Ryan a natahoval svoje ruce z Alexova náručí k Andie.

Andie k nim přistoupila a oba je objala. „To jsou vodopády, zlato.“

„Jéé, pojeďme tam,“ poručil si Ryan.

„Jsem pro,“ souhlasil Alex a pohladil Ryana po hlavě.

„Já taky,“ kývl jsem, Ryan se zaradoval, ukázal velitelsky ke svému pokoji, a tak ho Alex postavil na zem, aby tam mohl odběhnout.

Zbytek rodiny si odjel zalovit. Alex trochu litoval, že nebude moct soutěžit s Emmettem, kdo uloví většího medvěda. Jen mamka s taťkou zůstali doma. Rozloučili jsme se s nimi, nasedli jsme do Andiena Vanquishe a vyrazili jsme na výlet.

Musel jsem uznat, že vodopády Gullfoss byly vážně úchvatné. Stáli jsme na jejich okraji a sotva jsem slyšeli vlastního slova, protože ty tuny vody, které padaly z takové výšky, dokázaly vydat hluk několika desítek decibelů. I když jsem doteď hlídal Ryana já, radši si ho k sobě vzala Andie. Ne že by mi nevěřila, jenom ho potřebovala mít u sebe, jinak by se zbláznila.

Když jsme se vrátili domů, uložil Alex Ryana do postele a přišel si k nám sednout dolů. Blackovi a Clearwaterovi se sešli u jednoho stolu a začali jsme si povídat. Moc jsem diskuzi nevnímal, myslel jsem na Ricky, co asi teď dělá.

„A mně včera volal Tab, narodil se jim syn. Jmenuje se Matthew,“ říkal zrovna Alex, když jsem znovu začal vnímat.

„Vážně?“ divila se Andie. „Tak Tab má syna. Musím mu zavolat a poblahopřát jim.“

„Možná bychom tam mohli zajet,“ navrhl Alex.

„To je dobrý nápad. Bude to jedna z posledních možností, kdy tam budeme moct zajet,“ dodala Andie. Došlo mi, proč to říká. Andie a Alex nestárnou. Lidem by bylo nápadné, jak to, že se během uplynulých sedmi let vůbec nezměnili. Budou se muset naposled rozloučit s Lindsey.

„To musíme naplánovat. Carmen totiž slíbila, že nás přijedou navštívit, chce vidět Ryana, tak abyste se neminuli,“ podotkla mamka. „A ptala se taky na tebe, Luku.“

„Na mě?“ podivil jsem se. Na tetu Carmen si pamatuju moc dobře, ale nechápal jsem, proč by se nějak víc zajímala.

„Stýská se jí po jejím socaliňa,“ upřesnila. Jo, tak mi říkala. Znamená to šikula, protože jsem prý všechno zvládal.

Pokrčil jsem rameny. „Půjdu spát,“ zvedl jsem se a odešel jsem do pokoje.

Měl jsem takovou chuť se zaběhnout podívat za Rickou, zavolat jí, nebo nějak jinak s ní být v kontaktu. Možná bych se tam mohl zítra stavit a zeptat se, jak se jí hojí noha. Nebo počkám až na pondělí?

Přece jen jsem počkal až do školy. Táta mi poradil, abych nebyl tak hr. Doufám, že se nemýlí. Přece jenom mamka je jediná holka, kterou uhnal.

Potkal jsem ji na chodbě, jak se baví se Snorrim. Nechtěl jsem je rušit, tak jsem si ve škříňce vyzvedl věci na další hodinu a zamířil jsem na další hodinu.

Když hodina skončila, vyšel jsem mezi prvními na chodbu. Za dveřmi čekala Ricky.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji překvapeně.

„Ahoj, zachránce,“ odvětila s úsměvem.

„Co dělá noha?“ zeptal jsem se.

„Mnohem lepší, už ji skoro necítím. A navíc je to dobrá výmluva, proč nejít na tělák,“ odpověděla vesele.

„Myslel jsem, že máš tělák ráda,“ podivil jsem se.

„To jo,“ přisvědčila. „Ale občas neuškodí jít za školu. Nechceš se dneska připojit?“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 3. kapitola: