Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lyžák - 5. kapitola

06.03.2012 (14:45) • AliHaleCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1968×

Lyžák - To je teda pěkné!

„Tedy, ty jsi to rozsvítil,“ řekl ten třetí.

„Edwarde, nic se neděje. Není to žádné tajemství,“ klidnil jej profesor Cullen a mile se přitom na něj usmíval. Edward jen zavrtěl hlavou, zkřížil si ruce na prsou a sklopil hlavu dolů. Bylo vidět, že si něco mumlá jen tak pro sebe. Naši profesoři nás letmo seznámili s programem na celý týden a podrobněji s programem na zítra – dopoledne se bude jezdit na malém vleku u penzionu a odpoledne se půjde na běžky. S programem jsem neměla sebemenší problém. Nakonec svoji přednášku ukončili dovětkem, že v deset přesně je večerka, v osm snídaně, a v devět máme být před chalupou s náčiním. Zvedla jsem se z opěrky a šla pomalu nahoru. V pokoji už seděla Rose a podupávala nervózně nohou.

„Takže, má drahá, právě tu čekám na tebe. Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámila mi, chytila mě za předloktí a táhla do koupelny. Tam za námi zavřela a zamkla, aby se k nám náhodou nikdo nedostal.

„Copak potřebuješ?“ Raději jsem se zeptala, protože jsem ani v nejmenším netušila, co potřebuje.

„Drahá, už od cesty v autobuse jsi jako na jehlách, skoro se neuvolníš. Zkus se trochu uvolnit,“ řekla a dlaněmi mi zatlačila do ramen, abych si sedla. „Víš, tohle je lyžák a lyžák rovná se zábava. Vím, že nemáš žádné zkušenosti s chlapci a obecně jim nevěříš, ale zkus se na chvíli uvolnit, trochu se odvázat a pobavit se. Ukaž jim, jaká je Alice uvnitř. Ukaž jim takovou Alici, jakou známe my – tu skvělou, fajn a zábavnou holku. Hmm, zauvažuj nad tím,“ řekla a odešla. Ještě ve dveřích na mě mrkla a zavřela za sebou. Chvíli jsem seděla a sledovala dlaždičky naproti mně. Poté jsem se zvedla a podívala se do zrcadla. Uvědomila jsem si, že Rose má pravdu – už od autobusu jsem upjatá a nic si nedovolím. Když jsem se dívala do zrcadla, rozhodla jsem se. Jsem úplně normální a dokážu se tak i bavit. Zasmála jsem se na sebe do zrcadla a odešla z koupelny.

Přešla jsem do pokoje a tam na posteli ležela Rose a naproti na posteli ležela Bells. Katie tu nebyla. V očích mi zajiskřilo a Rose se raději rovnou klidila z cesty, protože věděla, co chci udělat. Lehce jsem se rozeběhla a se smíchem skočila na postel.

„Vida, že to jde,“ prohodila Rose a zakřenila se na mě. Zasmála jsem se a pleskla ji rukou po stehně. Měla na sobě pyžamo, které se skládalo z pánských saténových boxerek a většího trička. Když jsem ji tak viděla, zase jsem se zvedla, došla ke skříni a vyndala z ní pyžamo. Na nějakou chvíli jsem se opět zavřela v koupelně a dopřála si vodní očistu. Poté jsem si na sebe natáhla pyžamo – kraťasy a tričko – a odešla zpět do pokoje. Za tu dobu, co jsem byla v koupelně, se náš počet na pokoji zvedl o jednoho – Emmett přišel.

Byl rozvalený na mé části manželské postele, ruce měl složené pod hlavou a jednu nohu položenou na pokrčeném koleni druhé nohy. Ještě lehce pohupoval nohou ve vzduchu.

„A hele, kdo přišel. Náš malý kamarád skřítek,“ řekl Emmett, když mě viděl. Zakřenila jsem se a hodila po něm mokrý ručník, který jsem nesla z koupelny.

„Ono si to chce hrát,“ zašišlal Emmett a já myslela, že ho v tu chvíli uškrtím. Nenávidím, když na mě někdo šišlá. Raději jsem ho ignorovala a uklidila si věci do skříně. Pomalu jsem přešla k posteli a lehla si na ni. Bohužel jsem si musela lehnout mezi Rose a Emmetta, kterému to přišlo náramně vtipné. Pleskla jsem ho přes ruku, na kterou jsem dosáhla, a zvládla jsem do tohoto úderu dát aspoň nějakou razanci. Emmett se přestal smát a plácnul mě přes nohu. Se smíchem jsem se nakrčila a zaúpěla, jako kdyby mě to bolelo. Rozmáchla jsem se a pleskla Emmettovi další jednu nebo dvě facky někam na tělo. Oba jsme se smáli a navzájem se takto pošťuchovali. Najednou do pokoje vešla profesorka a nestačila se divit.

„Teda, Alice, myslela jsem, že jste aspoň trochu normální! No, je po desáté, takže pan Cullen tu už nemá co dělat. Takže prosím,“ ukázala na dveře a rozhodla se pokračovat. „ A vy si zapište službu na další den. Dobrou noc!“ S těmito slovy odešla a zavřela za sebou dveře. S Rose jsme se po sobě podívaly a ještě dostatečně dlouhou dobu jsme se smály. Katie mezitím usnula a my se musely uklidnit všechny. Pomalu jsem se vytratila z pokoje se svým iPodem a sluchátky. Teprve někdy nad ránem jsem šla zpátky na pokoj. Abych nevypadala podezřele, měla jsem nataženého budíka na sedmou. Na pokoji jsem jej hezky zamáčkla a šla se věnovat své ranní hygieně a přípravě na celý den.

Na snídani jsme si sedly ke stolu, který byl daleko ode všech. Vzala jsem si jen tolik, abych nevypadala, jako že nic nejím. A ze snídaně jsem se vytratila až podezřele rychle, aby mě nikdo moc neviděl. Na pokoji jsem si ještě chvíli pohrávala s iPodem, než přišla Katie. Pak jsme se začaly všechny převlékat, abychom byly v devět před chatou.

Asi za pět minut devět jsem šla dolů, abych se obula a vzala si lyže. Tohle si řekl každý a v lyžárně tudíž nebylo k hnutí. Stála jsem přesně na opačném konci, než byl vchod do místnosti, když se přiřítil Emmett jak velká voda. Ihned se začal dobývat pro své věci a samozřejmě polovina věcí popadala na něj a druhá polovina popadala na mě. V tom zmatku jsem našla svoji hůlku a namířila ji na něj.

„Emmette Cullene, přísahám, pokud do pěti vteřin nevypadneš, budeš mít tuhle hůlku zapíchnutou v žaludku nebo někde jinde, kde bys ji mít určitě nechtěl! Začínám odpočítávat,“ řekla jsem výhružně.

„Vždyť už padám,“ řekl vesele, zazubil se a byl vtahu i se svým snowboardem. Zavrtěla jsem hlavou a pomalu se dostávala ven z toho zmatku. Nakonec jsem se probojovala až před budovu, ale neobešlo se to bez pár ran kolem sebe a bez několika ostřejších nadávek.

Profesoři nás vypustili na takovou malou sjezdovku, aby se podívali, jak jezdíme. Když jsem tu sjezdovku viděla, málem mě odvezli na nosítkách. Takový malý nic moc kopeček a na tom mám celé dopoledne jezdit? To snad ne! Bohužel ano.

Kopeček jsem sjela jednou a viděla tu úděsnou frontu, která čekala na vlek. Sundala jsem si lyže a šla pěšky. Několik lidí následovalo mého příkladu a vyneslo si náčiní nahoru. Tohle jsem praktikovala asi hodinu, celkem bez obtíží a jen s občasným doprovodem nechápavého pohledu některého z profesorů. Pak se mi stala nehoda. Jela jsem dolů a někdo na mě zavolal. Otočila jsem se a nedávala pozor na cestu přede mnou. Na zemi, pod sněhem, ležela hůlka. Jedna noha mi hůlku přejela a druhá mi s lyží zajela pod ni. Nestačila jsem se ani nadechnout a už jsem ležela na zemi a cítila, jak jedna moje kost nevydržela a praskla. Věděla jsem, že musím minimálně pět minut ležet, aby mi kost správně srostla a já neměla křivou nohu.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě někdo, kdo zastavil přímo pode mnou.

„Já nevím. Asi ne,“ odpověděla jsem a dívala se na toho člověka, který si právě sundával brýle.

„Brennanová, co je?“ zeptal se profesor, který si mě všiml. To mi tak ještě scházelo.

„Nic, jen jsem nedávala pozor a spadla,“ zavolala jsem v odpověď. Že někdo nastražil hůlku pod sníh, jsem raději nezmiňovala. Měla jsem neblahé tušení, kdo to byl. Po chvíli se pod námi zastavila profesorka, co zastávala zdravotnici. Já cítila, že kost ještě nesrostla zpátky. A když mě bude nutit vstát, dopadne to špatně.

„Alice, jsi v pořádku?“ ptala se ona profesorka.

„Asi ne. Spadla jsem a bolí mě noha. Ale hýbat s ní můžu, takže by neměla být zlomená,“ odpověděla jsem a docela slušně u toho lhala.

„To nevadí. Sundej si lyže a my tě dopravíme do chaty,“ rozkázala profesorka. Já si začala poslušně zouvat lyže.

„Já ji tam odnesu,“ řekl Jasper.

„To budeš hodný. Já za chvíli přijdu za vámi a podívám se Alici na tu nohu,“ řekla profesorka a povzbudivě se na mě usmála. Lyže jsem měla už sundané. Jasper mě vzal do náručí a nesl do budovy. Profesorka na nás kývla a ukázala, že lyže mi vezme.

Jasper mě donesl až do pokoje, kde mě položil na postel. Pomohl mi svléknout bundu a oteplovačky. Po nějaké chvíli přišla profesorka a zkonstatovala, že noha opravdu zlomená není, a že mám veliké štěstí, protože jsem si mohla šeredně ublížit. Byla jsem ráda, že kost mezitím srostla, protože bych jinak byla asi první upír na světě, který by měl sádru. Stejně se ale profesorce nelíbilo, že by mě měla nechat bez lékařské prohlídky. Nakonec si to ale dala vymluvit. Jediné, co si nedala vymluvit, byla ortéza. Nakázala mi dnes klid na lůžku a ortézu. O zítřejším programu rozhodne večer, podle mého zdravotního stavu…

To jsem to ale dopracovala – upír s ortézou na noze!

Poslední kapitola nesklidila moc velký ohlas. Co myslíte, má cenu pokračovat?

Jinak moc děkuji všem, kteří zanechali komentář. Hned se mi lépe píše.

Vaše Ali =)

Autor: AliHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 5. kapitola: